Golem (překlad Prusík)/Světlo
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Strašidlo | Světlo | Tíseň |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Světlo |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Za dne zaklepal jsem několikráte na dveře Hillelovy; — nedalo mi to pokoje: musel jsem s ním mluviti a zeptati se ho, co znamenají tyto podivné příhody. Ale vždy se mi řeklo, že ještě není doma. Jakmile se prý vrátí z židovské radnice, hned prý mne o tom jeho dcera zpraví.
Podivné děvče vlastně, tahle Miriam!
Typ, jakého jsem dosud neviděl.
Krása, tak cizokrajná, že ji v prvém okamžiku ani řádně nelze chápati, — krása, jež nás činí němými, hledíme-li na ni, a jež budí v nás nevysvětlitelný pocit, jakousi lehkou malomyslnost.
Tato tvář je formována zákony souměrnosti, jež se dle všeho už před staletími ztratily, přemýšlel jsem u sebe, když jsem ji zase v duchu před sebou viděl.
Rozvažoval jsem, jaký drahokam bych musel voliti, kdybych chtěl tuto tvář do gemmy vrýti, abych při tom správně zachoval umělecký výraz: vše se zhroutilo už jen při zevnějších rysech: modročerný lesk vlasu a očí, jenž vše překonával, ať jsem myslil na ten či onen drahokam.
Jak teprve vkouzliti do kameje onu nezemskou štíhlost obličeje, aby působila smyslně a zas vidinově, a neupadnouti při tom do tupého podobenkářství kanonické školy „umění“?
Jen mosaikou dal by se rozřešiti, poznával jsem jasně; ale jaký materiál tu zvoliti? Lidského života bylo k tomu zapotřebí, abych našel, co by bylo vhodno.
Kde jen Hillel meškal!
Toužil jsem po něm jako po milém, starém příteli.
Podivno, jak mi v málo dnech k srdci přirostl — a přece, přesně vzato, mluvil jsem s ním jen jednou v životě.
Ano, ano: dopisy — její dopisy jsem chtěl lépe uschovati. K svému upokojení, kdybych snad opět byl déle z domova.
Vzal jsem je z truhlice: — v kasetě budou lépe uschovány.
Mezi dopisy vyklouzla jakási fotografie. Nechtěl jsem se na ni podívati; než bylo už pozdě.
Látku z brokátu majíc přes ramena — jako jsem „ji“ po prvé spatřil, když ze Savioliho atelieru ke mně uprchla — tak teď se mi z obrazu dívala do očí.
Šílená bolest se mi zaryla do těla. Četl jsem věnování pod obrazem, aniž jsem chápal slova, četl jsem jméno:
Tvá Angelina.
Angelina!!!
Když jsem toto jméno vyslovil, roztrhla se opona, jež mi zastírala léta mládí, od hora dolů.
Hořem — zdálo se mi, že se zhroutím. Zaryl jsem prsty do vzduchu a skuhral jsem; kousal jsem se do ruky: — — kéž bych zase jen byl slep, Bože na nebi, — kéž bych zase jen žil dál tu zdánlivou smrt jako posud, žebronil jsem.
Bolest mi vstoupila do úst. — Bobtnala. — Chutnala ku podivu sladce — jako krev.
Angelina!!
To jméno vířilo mi v žilách a stalo se nesnesitelně strašidelným laskáním!
Násilným pohybem jsem se vzpamatoval a nutil jsem se se skřípajícími zuby — zírati na obraz, až jsem se zase opanoval!
Opanoval!
Jako dnes v noci nad kartou pagáta.
Konečně: kroky! Mužská chůze.
On přišel!
Jásavě spěchal jsem ke dveřím a prudce jsem je rozevřel.
Schemajah Hillel stál venku a za ním — vyčítal jsem si poněkud, že jsem při tom pocítil do jisté míry zklamání — za ním starý Cvak: s červenými tvářičkami a kulatýma dětskýma očima.
„Jak k své radosti vidím, mistře Pernathe, jste už opět zdráv?“ začal Hillel.
Chladné „vy“?
Mráz. Řezavý, umrtvující mráz rozestřel se pojednou v pokoji.
Omámen, polo jen poslouchaje, slyšel jsem, co Cvak koktal, rozčilením sotva dechu popadaje:
„Víte už o tom, že zase Golem chodí po ulicích? Pamatujete se, Pernathe, jak jsme o tom teprve nedávno hovořili? Celé židovské město je v pozdvižení. Vrieslander ho viděl vlastníma očima. A jako vždy, počalo to i tentokrát vraždou.“
Poslouchal jsem udiveně: vražda?
Cvak mnou zatřásl:
„Což o ničem nevíte, Pernathe? Dole přece visí obrovská policejní vyhláška, na všech rozích visí: starý Zottmann, „svobodný zednář“, míním tím ředitele pojišťovny Zottmanna — byl prý zavražděn. Lojza — ze zdejšího domu — je už zatčen. A ryšavá Rosina — beze stopy zmizela. A teď Golem — Golem — to je příšerné!“
Nedal jsem odpovědi a jen jsem se díval Hillelovi do očí: proč na mne tak upřeně hledí?
Lehký úsměv trhl pojednou koutky jeho úst.
Pochopil jsem.
Platilo to mně.
Byl bych mu z jásavé radosti nejraději padl kolem krku.
Jsa bez sebe nadšením, běhal jsem bez cíle po pokoji. Co nejdříve přinésti? Sklenice? Láhev burgundského? (Měl jsem přece jen jednu.) Cigara?
Konečně jsem našel slova:
„Ale proč si přece nesednete?“
Rychle přistrčil jsem oběma přátelům židle.
Cvak se začal zlobiti.
„Hillele, proč se pořád usmíváte? Nevěříte snad, že Golem straší! Mně se zdá, že vůbec v Golema nevěříte?“
„Nevěřil bych v něj, ani kdybych ho zde v pokoji viděl před sebou,“ odvětil Hillel klidně s pohledem na mne.
Pochopil jsem dvojsmysl, jenž zněl v jeho slovech.
Cvak nedonesl sklenice k ústům: „A svědectví sta lidí vám nestačí, Hillele? — Ale počkejte, Hillele, vzpomeňte na má slova: v židovském městě se teď bude páchat vražda na vraždu! To já znám. Golem má vždy za sebou příšernou družinu.“
„Nahromadění stejných událostí není nic divného,“ odvětil Hillel.
Řekl to v chůzi, přistoupil k oknu a zahleděl se dolů k vetešníkovu krámku.
„Věje-li vlahý vítr, budí se kořeny. Sladké i jedovaté.“
Cvak na mne vesele zamrkal a kývl hlavou směrem k Hillelovi.
„Kdyby jen rabbi chtěl mluviti, mohl by nám povídati věci, že by nám vlasy vstávaly,“ prohodil polohlasem.
Schemajah se otočil.
„Nejsem „rabbi“, třeba že mám právo nositi ten titul. Jsem jen ubohý archivář v židovské radnici a vedu seznam živých i mrtvých.“
V jeho řeči byl skryt jistý význam — cítil jsem to. I loutkář zdál se to bezděky vyciťovati — byl zcela tich a dlouho z nás nikdo nepromluvil slova.
„Poslyšte, rabbi, pardon: chtěl jsem říci ‚pane Hillele‘,“ začal Cvak po chvíli a jeho hlas zněl nápadně vážně, „chtěl jsem se vás už dávno na něco zeptati. Nemusíte mi odpověděti, nechcete-li, či nesmíte-li — — —“
Schemajah přistoupil ke stolu a hrál si se sklenici s vínem — on nepil — snad mu to zakazoval židovský ritual.
„Ptejte se klidně, pane Cvaku.“
„Víte něco o židovském tajném učení, o kabbale, Hillele?“
„Jen málo.“
„Slyšel jsem, že existuje památka, z níž lze se vyučiti kabbale, zvaná „Sohar“ — —“
„Ano ‚Sohar‘, — ‚kniha lesku‘ — — —
„Vidíte, tady to máme,“ vybuchl Cvak prudce. „Není to do nebe volající nespravedlností, že spis, jenž prý obsahuje klíč k pochopení bible a k blaženosti —“
Hillel ho přerušil:
„Jen některé z mnoha klíčů…“
„Dobře, budiž, některé! — tedy, že tento spis je pro svou vzácnost a vysokou cenu zase jen bohatým přístupen? Je prý jen v jediném exempláři, jenž ke všemu ještě je zastrčen v londýnském museu! A k tomu je psán chaldejsky, aramejsky, hebrejsky, nebo bůh sám ví, jak. Měl jsem na příklad já kdy příležitost studovati tyto řeči, nebo se dostati do Londýna?“
„A je pouze tento cíl vřelým přáním vaším a vaší jedinou tužbou?“ zeptal se Hillel s lehkým posměškem.
„Upřímně řečeno — není,“ přiznal se Cvak, poněkud zmateně.
„Pak si nemáte nač stěžovati,“ řekl Hillel suše. „Kdo všemi atomy svého těla nekřičí po duchu, jako ten, jenž se dusí, po vzduchu — ten nemůže přihlížeti k tajemstvím Boha.“
„A přece by měla býti kniha, v níž by byly všechny klíče k záhadám druhého světa, nejen některé,“ problesklo mi hlavou a má ruka pohrávala si automaticky pagátem, jejž jsem měl posud v kapse.
Ale než jsem mohl tuto otázku odíti slovy, už i Cvak sám vyslovil.
Hillel se opět usmál jako sfinx:
„Každá otázka, již člověk může klásti,je zodpověděna v téže chvíli, kdy si ji v duchu představí.“
„Rozumíte tomu, co tím míní?“ obrátil se Cvak ke mně.
Nedal jsem odpovědi a zadržel jsem dech, abych neztratil ani slova z Hillelovy řeči.
Schemajah pak pokračoval:
„Celý život není nic jiného než otázky, stavší se formou a nosící v sobě zárodek odpovědi, a odpovědi, těhotné otázkami. Kdo v tom vidí něco jiného, je blázen.“
Cvak udeřil pěstí do stolu.
„Ano: otázky, jež po každé znějí jinak, a odpovědi, jimž každý jinak rozumí.“
„Na tom právě záleží,“ řekl Hillel vlídně. „Všechny lidi jedinou lžičkou léčiti, je privilegiem jen lékařů. Tázající obdrží tu odpověď, kterou potřebuje: jinak by stvůra nešla cestou své touhy. Myslíte si snad, že naše židovské spisy jen nahodile jsou psány pouze v souhláskách? — Každý si má sám k tomu najítí tajné samohlásky, jež mu podávají smysl, jenž je výlučně jen pro něho určen, nemá-li živé slovo ztuhnouti v mrtvé dogma.“
Loutkář živě odporoval:
„To jsou slova, rabbi, slova! Ať jsem pagát ultimo, jsem-li z toho moudrý.“
Pagát!
To slovo do mne udeřilo jako blesk. Zděšením jsem takřka spadl s židle.
Hillel se vyhnul mému zraku.
„Pagát ultimo? Kdo ví, pane Cvaku, zda se tak opravdu nejmenujete?“ dorážela Hillelova slova k mému sluchu jako ze značné dálky. „Ostatně, když už mluvíme o kartách: pane Cvaku, hrajete taroky?“
„Taroky? To se ví. Od mládí.“
„Pak se vám divím, že se ještě ptáte po knize, v níž je celá kabbala, když jste ji přece sám tisíckrát držel v ruce!“
„Já? V ruce? Já?“
Cvak se chytal za hlavu.
„Ano, vy! Což vám nikdy nebylo nápadno, že má taroková hra 22 trumfů, zrovna tolik, kolik písmen má hebrejská abeceda?! Neukazují-li naše české karty ještě nadbytečné obrazy, jež jsou zřejmě symboly: Šašek, Smrt, Ďábel, Poslední Soud? Milý příteli, snad nechcete, aby vám život své odpovědi do ucha ještě hlasitěji křičel? — — Co ovšem nemusíte věděti, je to, že slovo „tarok“ čili „Tarot“ je totéž, co židovské „Tora“ = „zákon“, nebo staroegyptské „Tarut“ = „tázaný“ a v staré zendské řeči slovo „tarisk“ = „žádám si odpověď“. — Ale učenci to měli věděti, pak by nebyli tvrdili, že taroky pocházejí z doby Karla VI. — A právě jako je pagát první kartou ve hře, tak je i člověk první figurou ve své vlastní obrázkové knize, svým vlastním dvojencem: — — — hebrejská písmena Aleph, jež, zformována dle podoby člověka s jednou rukou, ukazující k nebi a s druhou dolů; jak je tomu dole, tak i je nahoře.
Proto jsem také před chvílí řekl: Kdo ví, jmenujete-li se opravdu Cvak a ne ‚Pagát‘. Nezakřikněte to,“ — Hillel díval se při tom upřeně na mne a já tušil, jak pod jeho slovy roztává propast stále nových významů — „nezakřikněte to, pane Cvaku! Tu lze se dostati do tmavých chodeb, z nichž se dosud žádný nedostal zpět, kdo neměl při sobě talisman. Pověst vypravuje, že se kdysi tři muži spustili do říše temnosti, jeden z nich zešílel, druhý oslepl a jen třetí, rabbi Ben Akiba se zdráv vrátil a vyprávěl, že potkal sám sebe.
Řeknete, už tak mnohý potkal sám sebe, na př. Goethe, obyčejně na mostě nebo na jakékoliv lávce, jež vede s břehu na břeh — často díval se sám sobě do očí a nezešílel.
Ale tehdy to právě bylo jen zrcadlení vlastního vědomí a ne opravdový dvojenec: ne to, co nazýváme ‚Habal Garmin‘ - ‚Dech kostí‘, o němž se dí:
‚Jak sešel do jámy, nezničený, v kostech, tak povstane v den posledního soudu.‘
Hillelův zrak zabodával se stále hloub do mých očí:
„Naše babičky říkají o něm: ,On bydlí vysoko nad zemi v pokoji bez dveří, jen s jedním oknem, z něhož nelze se dorozuměti s lidmi. Kdo ho chce, dovede upoutati a — — — zjemniti, ten bude dobrým přítelem sám sobě.“
Co se pak týče taroků, tu víte stejně dobře, jako já: každému hráči leží karty jinak, kdo však dovede správně užívati trumfů, vyhraje partii. — Ale teď už pojďte, pane Cvaku! Pojďme, jinak vypijete mistru Pernathovi všechno víno — a jemu samému nezbude ničeho!“