Golem (překlad Prusík)/Strašidlo
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Sníh | Strašidlo | Světlo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Strašidlo |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Hluboko do noci chodil jsem neklidně po pokoji a mučil jsem svůj mozek, jak bych „jí“ měl pomoci. Často byl jsem už pevně rozhodnut sejíti dolů k Schemajah Hillelovi, vyprávěti mu, co mi bylo svěřeno, a požádati ho o radu. Ale vždy zase jsem toto rozhodnutí zavrhl.
On byl duševně tak obrovsky nade mnou, že se mi to zdálo býti znesvěcením, obtěžovati ho věcmi, jež se dotýkaly zevního světa. Pak opět nastávaly okamžiky, kdy mne přepadala palčivá pochybnost, zda jsem to opravdu všecko prožil, co leželo jen chviličku za mnou a přece zdálo se tak podivně vybledlým, srovnám-li to se živými událostmi včerejšího dne.
Nezdálo se mi to snad opravdu? Mohl-li jsem já — jemuž se přihodila neslýchaná věc, že jsem zapomenul svou minulost — mohl-li jsem, byť i vteřinu, s jistotou považovati za skutečnost to, proč jako jediný svědek pouze má vzpomínka zvedala ruku?
Můj zrak padl na Hillelovu svíci, jež až posud ležela na židli. Bohudíky, to jediné jest aspoň jisto: byl jsem s ním skutečně v osobním styku!
Neměl-li jsem bez rozmyslu k němu seběhnouti, objati jeho kolena a jako člověk člověku si postěžovati, že nevýslovné hoře sžírá mé srdce?
Už jsem držel kliku v ruce, vtom opět jsem ji pustil; věděl jsem předem, co by se bylo stalo: Hillel by mi mírně přejel rukou přes oči a — — — ne, ne, jen to ne!
Neměl jsem žádného práva požadovati utišení. „Ona“ důvěřovala mně a mé pomocí a zdálo-li se mi nebezpečí, v němž dle svého mínění se nalézala, v určitých chvílích malým a nicotným — jí se najisto zdálo obrovským!
K tomu bylo zítra času dosti, prositi Hillela o pomoc — dnes jsem se nutil mysliti chladně a střízlivě; — a rušiti ho teď — prostřed noci? To se přece neslušelo. Tak by jednal pouze šílenec.
Chtěl jsem rozžehnouti lampu; pak jsem toho opět zanechal: odlesk měsíční záře padal s protějších střech do mého pokojíku a poskytoval mi více jasu, než jsem potřeboval. A pak jsem se obával, že by se mi noc zdála ještě zdlouhavější, kdybych byl udělal světlo.
V myšlence, zapáliti lampu, jen abych se dočkal dne, bylo tolik beznadějnosti, že se mi zdálo, že by se tím ráno oddálilo do nedozírné dáli.
Přistoupil jsem k oknu: jako strašidelný hřbitov, ve vzduchu visící, ležely řady zkroucených lomenic tam nahoře, náhrobky se zvětralým označením let, navršené přes tmavé, plesnivějící hrobky, přes „obydlí“, do nichž si mraveniště žijících dlabe díry a chodby.
Dlouho jsem tak stál a díval se ztrnule ven, až jsem se začal tiše, zcela tiše diviti, proč jsem se nelekl, když zvuk tlumených kroků skrze zdi vedle mne přece jasně k mému sluchu dolehl.
Naslouchal jsem: není pochyby; zase zde chodil někdo. Krátké stenání podlahy prozrazovalo, jak své podešve váhavě táhl.
Jednou ranou jsem se vzpamatoval. Zdálo se mi skutečně, že jsem stále menší: tak jsem vše v sobě stlačil pod tlakem vůle — poslouchati. Veškero cítění času se rozlilo v přítomnost.
Ještě rychlé zaprasknutí, jež se samo sebe leklo a prudce se zarazilo. Pak smrtelné ticho. Ono číhající, děsivé ticho, jež je svým vlastním zrádcem a dává vzrůsti minutám v nekonečno.
Bez hnutí jsem stál, přitlačiv ucho ke zdi — hrozivý pocit v hrdle, že snad na druhé straně také někdo stojí a dělá totéž co já.
Poslouchal jsem a poslouchal.
Nic!
Atelier vedle mne zdál se vymřelým.
Beze zvuku — po špičkách — kradl jsem se k židli u postele, vzal jsem Hillelovu svíčku a rozžehl jsem ji.
Pak jsem přemítal: železné dveře od půdy daly se jen zevnitř vyháknouti.
Nazdařbůh vzal jsem ohnutý kus drátu, jenž ležel pod mými rydly na stole: podobné zámky lehce odskočí. Často už při prvním doteku pera!
A co se pak stane?
Je to jistě jen Aaron Wassertrum, špehuje asi, prohrabuje se v skříních, aby dostal do rukou nové zbraně a důkazy — kombinoval jsem.
Pomůže-li to něco, vejdu-li dovnitř?
Nerozmýšlel jsem se dlouho: jednati, ne mysliti. Jen rozdrtiti toto hrozné čekání na ráno.
A už jsem stál před železnými dveřmi na půdu, zatlačil jsem, vstrčil jsem opatrně háček z drátu do zámku a poslouchal jsem.
Opravdu: šoupavý šustot v atelieru, jako by někdo otevíral zásuvku nějakou.
V nejbližší chvíli zámek odskočil.
Mohl jsem přehlédnouti pokoj a ač bylo temno a ač mne světlo svíčky oslňovalo, přece jen jsem spatřil, že muž jakýsi v dlouhém, černém plášti zděšeně vyskočil u psacího stolu, vteřinu nejsa rozhodnut, kam se podíti; na to učinil pohyb, jako by se chtěl na mne vrhnouti a konečně, strhnuv si prudce klobouk, zakryl jím svou tvář.
„Co zde hledáte!“ chtěl jsem vykřiknouti, ale onen muž mne předešel.
„Pernathe! Vy jste to? Pro boha! Světlo pryč!“
Hlas mi byl povědomý, ale rozhodně to nebyl hlas Aarona Wassertruma.
Automaticky shasil jsem svíčku.
Pokoj ležel v polotemnu, jsa osvětlen jen matným přísvitem, jenž vnikal sem okny, právě jako můj pokoj, a já musel své oči nanejvýš napiati, než jsem rozeznal vyhublou, hektickou tvář, jež teď náhle se nad pláštěm vynořila. Dlouho trvalo, než jsem rozeznal rysy studenta Charouska. „Mnich!“ — tlačilo se mi na jazyk a rázem jsem teď pochopil vidění, jež jsem měl včera v dómě.
Charousek!
To byl muž, jemuž jsem se měl svěřiti!
Opět jsem slyšel jeho slova, jež mi tehdy za deště v průjezdu řekl: „Aaron Wassertrum se už dozví, že lze otrávenými, neviditelnými jehlami i skrze zdi bodnouti. A dozví se to téhož dne, kdy bude útočiti na Dra Savioliho.“
Měl-li jsem v Charouskovi spojence? Věděl-li i on, co se stalo? Jeho přítomnost zde v tak neobvyklou hodinu skoro tomu nasvědčovala, a přece jsem si netroufal ptáti se ho na to přímo.
On přiskočil k oknu a pátral za záslonou dolů na ulici.
Uhodl jsem: obával se, že by byl Wassertrum mohl zpozorovati záři mé svíčky.
„Myslíte si jistě, že jsem zloděj, poněvadž v noci hledám v cizím pokoji, mistře Pernathe,“ začal po dlouhé chvíli nejistým hlasem, „přísahám vám však —“
Skočil jsem mu hned do řeči a upokojil jsem ho.
Abych mu dokázal, že k němu nechovám žádné nedůvěry, ba naopak, že v něm vidím spojence, vyprávěl jsem mu — s nepatrným zamlčením toho, co jsem považoval za nutno, — k jakému účelu slouží teď atelier, a jaké mám obavy, že dáma, na jejímž osudu mi záleží, je v nebezpečí, státi se obětí vyděračných choutek Aarona Wassertruma.
Ze zdvořilého způsobu, jakým mně naslouchal, aniž mne rušil otázkami, jsem poznal, že většinu už znal, byť i ne jednotlivosti.
„To souhlasí,“ řekl zamyšleně, když jsem domluvil. „Tedy jsem se přece jen nemýlil. Ten lotr chce Savioliho zardousiti, to je jasno, ale zřejmě nemá ještě dosti materiálu. Proč by se sem ještě zbytečně plížil: šel jsem totiž včera, řekněme ‚náhodou‘, Hampejzskou ulicí — vysvětloval, zahlédnuv v mé tváři otázku — a tu jsem zpozoroval, že Wassertrum — zdánlivě lhostejně — chodí sem a tam před vašim domem a když se domníval, že není pozorován, tu rychle vklouzl do průjezdu. Šel jsem okamžitě za ním a tvářil jsem se, že jdu k vám na návštěvu, to jest zaklepal jsem na vaše dveře a při tom jsem ho překvapil, jak pracoval nějakým klíčem u dveří k půdě. Rozumí se, že jak mne zpozoroval, hned toho nechal a rovněž, co záminku, klepal na vaše dveře. Zdá se však, že jste nebyl doma, neboť nám nikdo neotevřel.
Když jsem pak pátral v židovském městě, tu jsem zvěděl, že někdo, jenž dle popisu nemohl být nikdo jiný, než Dr. Savioli, používá zde atelieru k schůzkám s jistou dámou. Poněvadž pak Dr. Savioli leží nemocen, byl jsem hnedle doma.
A proto jsem zde v zásuvkách hledal, abych pro všechen případ Aarona Wassertruma předešel,“ domluvil Charousek a ukázal na balík dopisů, jež byly nahromaděny na psacím stole. „To je všechno, co jsem mohl nalézti. Prohledal jsem skříně i stůl, pokud se ve tmě dalo hledati.“
Mezi jeho řečí pátral můj zrak po pokoji a zůstal bezděky tkvíti na padacích dveřích v podlaze.
Vzpomněl jsem si, že mi kdysi Cvak vyprávěl, že do atelieru vede i tajný vchod.
Byla to čtyřhranná deska s kruhem jakožto držadlem.
„Kde bychom měli ty dopisy uschovati?“ začal Charousek po chvíli. „Vy, pane Pernathe a já jsme asi jediní v celém ghettu, kteří nejsou Wassertrumovi podezřelí. Proč právě já — to — má — své — zvláštní důvody (viděl jsem, že se jeho rysy stáhly v divé nenávisti a že poslední větu jen takřka rozkousal), a vás považuje za — — —,“ Charousek udusil slovo „blázna“ rychlým, umělým kašlem, uhodl jsem však, co chtěl říci.
Nebolelo mne to: pocit, že mohu „jí“ pomoci, činil mne tak blaženým, že veškera citlivost byla ta tam.
Dohodli jsme se konečně, že balík dopisů uschováme u mne a šli jsme hned dolů do mého pokojíku.
Charousek už dávno odešel, ale já se stále ještě nemohl rozhodnouti, jíti spat.
Jakási vnitřní nespokojenost ve mně hlodala a zdržovala mne od spaní. Ještě cosi měl jsem činiti, to jsem cítil, ale co, co?
Měl jsem snad rozvrhnouti plán pro studenta, co měl dále podnikati?
Nemohlo to býti pouze toto. Charousek nespustí bez toho s vetešníka oči, o tom nebylo pochyby. Otřásal jsem se hrůzou, když jsem myslil na onu nenávist, jež vanula z jeho slov.
Co mu asi udělal Wassertrum?
Podivný, vnitřní neklid rostl ve mně a uváděl mne až v zoufalství. Cosi Neviditelného, cosi z onoho světa mne volalo, a já tomu nerozuměl.
Zdálo se mi samotnému, že se podobám koni, jenž je dressírován, jenž cítí škubání uzdou a přece neví, jaký umělecký kousek má provésti: nechápe vůli svého pána.
Měl jsem snad sejíti dolů k Schemajah Hillelovi?
Každá žilka ve mně pravila: ne.
Vidění mnicha v chrámu sv. vítském na jehož ramenech se včera vynořila Charouskova hlava, bylo odpovědí k tiché mé prosbě o radu, a bylo mi zároveň i dostatečnou výstrahou, abych ode dneška nepohrdal beze všeho tupými pocity.
Tajné síly klíčily ve mně od jakési doby, to bylo jisto: považoval jsem to za příliš silné, abych se byl jen pokusil to zapříti.
Chápal jsem teď, že v tom, cítiti písmena, nejenom, jak se zrakem čtou, sám v sobě moci zříditi tlumočníka, jenž mi překládá, co instinkty beze slov šeptají, že v tom vězí klíč, jak lze se srozumitelnou řečí dorozuměti s vlastním nitrem.
„Oni mají oči a nevidí a mají uši a neslyší,“ napadlo mi místo z bible co vysvětlení k tomu.
„Klíč, klíč, klíč!“ opakovaly mechanicky mé rty, mezitím co — jak jsem náhle zpozoroval — mi můj duch ony podivné idey předváděl, jako kouzelník své kousky. „Klíč, klíč?“ — — můj zrak padl na zakřivený drát, jejž jsem dosud držel v ruce, týž, kterým jsem si před chvílí otevřel dveře na půdu. A najednou mne mučila divoká zvědavost nahlédnouti, kam asi vedou padací dveře z atelieru.
A bez dalšího rozmýšlení šel jsem znovu do Saviolova atelieru a tahal jsem tak dlouho za kruh, až se mi podařilo desku nadzvednouti.
Nejdříve nic, než temno.
Pak jsem viděl: úzké, příkré schody vedly dolů do hluboké temnoty.
Sestoupil jsem dolů.
Okamžik jsem hmatal po zdi, ale nebralo to konce: výklenky, plné plísně a hniloby, — zákruty, rohy a kouty, — chodby přímo, v levo i v pravo, zbytky starých, dřevěných dveří, křižovatky a pak zase schody, schody, schody, nahoru, dolů.
Matný, dusivý zápach po houbě a prsti vane odevšad.
A stále ještě žádný paprslek světla. Škoda, že jsem s sebou nevzal Hillelovu svíčku!
Konečně plochá, rovná cesta. Dle skřípotu pod nohama jsem cítil, že jdu po písku.
Bude to patrně jedna z oněch nesčetných chodeb, jež zdánlivě bez cíle a bez účelu táhnou se pod ghettem až k řece.
Nedivil jsem se: polovina města byla od nepamětných dob plna podzemních chodeb, a obyvatelé Prahy měli od jakživa dosti pádných důvodů báti se denního světla.
Poněvadž mi nad hlavou pranic nešumělo, byl jsem tedy ještě pod židovským městem, jež je v noci jako vymřelé. A přece se mi zdálo, že už jdu celou věčnost.
Živější ulice a náměstí byly by se prozradily hlučnějším rachotem vozů nad mou hlavou.
Vteřinu mne rdousila obava: což když jdu stále v kruhu?! Což padnu-li do nějaké propasti, zraním-li se, zlomím-li nohu, a nebudu-li moci jíti dále?
Co se pak stane s jejími dopisy v mém pokojíku? Jistě že pak padnou do rukou Wassertrumovi!
Myšlenka na Schemajah Hillela, s nímž jsem letmo spojoval pojem vůdce a zachránce, mne bezděky upokojila.
Pro všechno jsem však přece jen šel pomaleji a tápavým krokem, a držel jsem ruku vzhůru, abych z nenadání nenarazil hlavou, kdyby byla chodba pojednou nižší.
Chvílemi a pak stále častěji narážel jsem nahoře rukou o zeď a konečně snížila se chodba tak velice, že jsem se musel shýbnouti, abych prošel.
Konečně jsem se zdviženou rukou dostal do prázdné prostory.
Zůstal jsem státi a zíral jsem vzhůru.
Pozvolna se mi zdálo, že se stropu padá jemný, sotva pozorovatelný paprsek světla.
Končila zde nějaká šachta snad z jakéhosi sklepa?
Vzpřímil jsem se a hmatal jsem oběma rukama kolem sebe. Otvor byl zrovna čtyřhranný a vyzděný,
Zvolna mohl jsem v něm rozeznati jako zakončení stínové obrysy vodorovného kříže a konečně se mi podařilo zachytiti se jeho tyčí, vypiati se vzhůru a protlačiti se jím.
Teď jsem stál na onom kříži a orientoval jsem se.
Dle všeho zde končily zbytky železných točitých schodů, nemýlil-li mne pocit mých prstů?
Dlouho, nevýslovně dlouho jsem musil hmatati, až jsem mohl najíti druhý stupeň; pak jsem se šplhal vzhůru.
Bylo to v celku osm stupňů. Každý vždy o výšku muže výše.
Ku podivu: schody přiléhaly nahoře k jakési vodorovné desce, jejímiž pravidelnými, protínajícími se štěrbinami pronikalo světlo, které jsem už dole pozoroval!
Skrčil jsem se, co jsem mohl, abych z větší vzdálenosti mohl lépe rozeznávati, jakým směrem se štěrbiny táhnou: k svému údivu jsem shledal, že tvoří právě šestihran, jaký bývá zobrazen na synagogách.
Co to asi bylo?
Konečně mi napadlo: jsou to nejspíš padací dveře, jejichž okraji vniká světlo. Padací dveře ze dřeva ve formě hvězdy!
Opřel jsem se rameny o desku, tlačil jsem vzhůru, a pojednou jsem stál v pokoji, jenž byl osvětlen jasnou září měsíční.
Byl velice malý, zcela prázdný až na hromádku haraburdí v koutě a měl jediné, silně zamřížované okno.
Nějaké dveře, nebo přístup do tohoto pokoje, mimo ten, jímž jsem sem vnikl, nemohl jsem objeviti, ač jsem znovu a znovu bedlivě zdi prohledával.
Mříže okna byly úzké, takže jsem nemohl prostrčiti jimi hlavu; tolik však jsem viděl, že se pokoj nalézá asi ve výši třetího patra, neboť protější domy měly jen dvě patra a stály mnohem níže.
Jeden okraj ulice jsem ještě tak tak viděl, ale nemohl jsem rozeznávati jednotlivosti, ježto mi prudké světlo měsíční bilo přímo do tváře.
Že je ulice tato rozhodně ještě v židovském městě, bylo zřejmo z toho, že protější okna byla vesměs zazděna, nebo jen římsami naznačena; jen v ghettu obracejí se k sobě tak podivně zády.
Marně jsem se mučil myšlenkou, jaká to asi je podivná stavba, v níž jsem se nalézal.
Je to snad opuštěná věžička řeckého kostela nebo snad je to nějaká přístavba staronové synagogy?
Okolí tomu nenasvědčovalo.
A zase jsem se rozhlížel po pokoji: nic, co by mi jen poněkud mohlo poskytnouti vysvětlení.
Zdi a strop byly holé; omítka a vápno dávno odprýskaly; nikde díry po hřebících, nebo hřebíky ve zdi, jež by prozrazovaly, že by tato místnost kdy byla bývala obydlena.
Na podlaze ležela vysoká vrstva prachu, jako by sem po staletí nebyla živá duše vstoupila.
Prohledati haraburdí v koutě se mi hnusilo. Leželo v hlubokém temnu a nemohl jsem rozeznati, z čeho se skládalo.
Dle zevního dojmu se zdálo, že to jsou hadry, sbalené v chuchvalce.
Nebo to bylo několik starých, černých kufříku?
Hmatal jsem po tom nohou a podařilo se mi podpatkem část z toho přistrčiti k pruhu světla, jež měsíc vrhal napříč komnatou. Zdálo se, že je to široký, tmavý pás, jenž se zvolna odvinoval.
Lesklý bod jako oko!
Snad kovový knoflík?
Zvolna bylo mi jasno: rukáv staromodního, podivného střihu, visel tu z celého chumlu.
A malá, bílá škatule, nebo cosi podobného leželo pod tím, uvolnila se pod mou nohou a rozpadla se v množství skvrnitých vrstev.
Kopl jsem do toho zlehka: jakýsi list vyletěl do vzduchu.
Obraz?
Shýbl jsem se: Pagát?
Co se mi zdálo bílou krabičkou, byla taroková hra.
Zvedl jsem ji.
Mohlo býti něco směšnějšího? Hra karet zde, v tomto strašidelném místě?!
Ku podivu, že jsem se musel k smíchu nutiti. Lehký pocit hrůzy mnou zachvíval.
Hledal jsem banální vysvětlení, jak se sem karty dostaly a při tom jsem mechanicky počítal listy. Byly všechny: 78! Ale hned mezi počítáním mi bylo něco nápadno: listy byly jako z ledu.
Ochromující chlad z nich vanul, a když jsem pak celou hru v ruce držel, sotva jsem ji mohl zas pustiti na zemi: tak byly mé prsty ztuhlé.
A zase jsem lapal střízlivé vysvětlení:
Můj lehký oděv, dlouhá pouť bez klobouku a pláště v podzemních chodbách, nevlídná zimní noc, kamenné stěny, hrozný mráz, jenž se svitem měsíčním pronikal sem oknem, dosti podivno, že jsem teprve teď pocítil, jak mne mrazí. Rozčilení, v němž jsem se po celou dobu nalézal, nedalo mi času mysliti na to, že mrznu. Husí kůže naskakovala mi po těle. Rozechvění vnikalo mi vrstvovitě stále hloub do těla.
Cítil jsem, že má kostra se mění v led a při tom jsem cítil každou kost jako studenou kovovou tyčinku, na níž mi maso zamrzalo.
Žádné běhání nepomáhalo, žádné dupání, žádné tlučení rukama. Stiskl jsem zuby, abych neslyšel, jak mi klapou.
To je smrt — řekl jsem si, jež ti klade své studené ruce na temeno.
A jako šílenec bránil jsem se omamujícímu spánku zmrznutí, jenž mne chtěl ovinouti jako pláštěm vlnatým a dusivým.
Dopisy v mé komůrce, — její dopisy! — řvalo to ve mně: najdou je, zemru-li zde. A ona ve mne důvěřuje! Ona vložila svou záchranu v mé ruce! — Pomoc! — Pomoc! — Pomoc! —
Křičel jsem mřížovím okna dolů do pusté ulice, až se to rozléhalo: Pomoc! Pomoc! Pomoc!
Vrhl jsem se na podlahu a zase jsem vyskočil. Nesmím zemříti, ne, ne, nesmím! K vůli ní ne, k vůli ní! A kdybych si měl z kostí jiskry vykřesati, abych se zahřál.
Tu padl můj zrak na hadry v koutě. Vrhl jsem se k nim a natáhl jsem je třesoucíma se rukama přes své šaty.
Byl to ošumělý oblek ze silného, tmavého sukna podivného, předpotopního střihu.
Zápach plísně z něho vanul.
Pak jsem se skrčil v protějším koutě a zvolna jsem cítil, jak se má kůže pomalu, pomalu ohřívá.
Jen děsný pocit vlastní, ledové kostry nechtěl mne opustiti.
Seděl jsem tu bez hnutí a můj zrak bloudil sem a tam: karta, kterou jsem viděl nejdříve, — pagát — ležela stále ještě uprostřed pokoje v pruhu světla.
Musel jsem na ni upřeně zírati.
Pokud jsem na dálku mohl rozeznati, byla neobratně dětskou rukou malována vodovými barvami a představovala hebrejskou písmenu Aleph, v způsobu muže, oděného starofrancky s šedivým plnovousem, krátce přistřiženým, s levou rukou zdviženou, mezitím co druhá ukazovala dolů.
V tom se ve mně probouzelo podezření: nemá-liž tvář tohoto muže podobnost s mou vlastní tváři? — Vous — vždyť se ani k pagátu nehodil, — plazil jsem se k té kartě a odhodil jsem ji do kouta k ostatnímu harampádí, abych se zbavil mučivého pohledu.
Tam teď ležela, a bělala se z temna jako šedobílá nejasná skvrna.
Násilím jsem se nutil přemítati, co bych měl počíti, abych se opět dostal do svého příbytku.
Čekati na ráno! Volati oknem na chodce dole, aby mi z venčí po žebříku přinesli svíčku nebo svítilnu! — Bylo mi tísnivou jistotou, že se mi nikdy nepodaří beze světla vrátiti se těmi nekonečnými, věčně se křižujícími chodbami.
Nebo, je-li okno příliš vysoko, snad by mohl někdo se střechy po provaze — — —?
Bože na nebesích, jako blesk projelo mnou: teď jsem věděl, kde jsem byl: pokoj bez vchodu, jen se zamříženým oknem — starobylý dům v ulici „U staré školy“, jemuž se každý vyhýbal! — Kdysi před mnoha lety se jistý muž se střechy po laně spustil, aby se podíval oknem, a lano se přetrhlo a ano — — — ano: byl jsem v domě, v němž vždy strašidelný Golem zmizel! — — — — — — — — —
Strašná hrůza ochromila všechny další myšlenky a mé srdce počalo se svírati. Hrůza byla tak rdousivou, že nedala se přemoci ani vzpomínkou na dopisy v mém pokojíku.
Ztuhlými rty řekl jsem si chvatně, že je to jen vítr, co tak mrazivě z onoho kouta sem věje, rychleji a rychleji sípavým dechem jsem to opakoval — nic nepomáhalo — tam v koutě ona bělavá skvrna, karta — nabubřovala v puchýřovitý chuchvalec, tápala k okraji měsíčního pruhu a zase se odplazovala zpět do temnoty. — Krůpějovité zvuky se probouzely — polo myšlené, tušené, polo skutečné — v prostoru a přece zevně, kolem mne a přece kdesi jinde, — hluboce v mém srdci a přece opět v pokoji: zvuky, jako když padá kružítko a špičkou se zabodává do dřeva!
Opět a opět: bělavá skvrna — — — bělavá skvrna — — —! Karta, ubohá, hloupá, pošetilá karta to je — křičel jsem si do mozku — — — marně — — teď si přece — přece vynutil postavu — pagát — a trčí v koutě a zírá na mne sem mým vlastním obličejem — — — — — — —
Hodiny a hodiny jsem se zde krčil — nehnutě — ve svém koutku, co zmrzlá a ztuhlá kostra v cizích, plesnivějících šatech! — A ten tam: já sám.
Němě a bez hnutí.
Tak jsme si zírali do očí — jeden děsivým obrazem druhého. — — —
Zdaž to také vidí, jak se měsíční paprsky hlemýždí leností přes podlahu prossávají a jak se plazí po zdi, jako ručičky neviditelných hodin v nekonečnu, jak víc a více blednou?
Poutal jsem ho zevně svým zrakem a nic mu nepomáhalo, že se chtěl rozplynouti v jitřním šeru, jež mu oknem přicházelo ku pomoci.
Držel jsem ho pevně.
Krok za krokem jsem s ním zápasil o svůj život — o život, jenž je mým, poněvadž mi už nenáleží.
A když se stával menším a menším a za denního úsvitu zase zalezl do listu karty, tu jsem povstal, šel jsem až k němu a zastrčil jsem ho do kapsy — pagáta.
Stále ještě byla ulice dole pustou a lidu prázdnou.
Prohledal jsem kout komnaty, jenž teď ležel v tupém ranním světle: střepy, tam zrezavělá pánev, zplesnivělé hadry, hrdlo láhve.
Mrtvé věci a přece tak podivně známé.
A rovněž i zdi — jak trhliny a štěrbiny byly v nich zřetelny — kde jen jsem je už viděl?
Vzal jsem hru karet do rukou — svítalo mi v hlavě: nemaloval jsem je kdysi já sám?
Jako dítě?
Před mnoha a mnoha lety?
Byla to prastará taroková hra. S hebrejskými znaky. — Číslice 12 bude jistě „oběšenec“, napadlo mi napolo ve vzpomínce. — Hlavou dolů? S rukama na zádech?
Hledal jsem dvanáctku mezi kartami. Zde! Je tomu tak!
Pak opět, polo ve snu, polo vědomě vynořil se přede mnou obraz: zčernalá budova školní, shrbená, nakřivená, mrzutá budova čarodějnic, levé rameno výš, druhé vrostlé do vedlejšího domu — — —
Je nás několik dorostlejších hochů — kdesi je opuštěný sklep — — —
Pak jsem se podíval na sebe — byl jsem opět zmaten: Ten staromódní oděv je mi zcela cizí.
Rachot drkotavé káry mne vystrašil, než když jsem vyhlédl ven: ani živé duše. Jen řeznický pes stojí zamyšleně u nárožního patníku.
Teď! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!
Dvě staré ženy šourají se zvolna ulicí; prostrčím napolo hlavu mříží a volám na ně.
S otevřenými ústy zevlují ke mně do výše a radí se. Když však mne spatřily, vyrazily ječivý výkřik a utekly.
Považovaly mne za Golema — cítil jsem.
Očekával jsem, že dojde k sběhu lidí, jimž vše vysvětlím, ale minula jistě hodina a jen tu a tam pátral zdola opatrně bledý obličej po mně a vždy se smrtelným leknutím zase zmizel.
Měl jsem čekati, až snad po hodinách nebo dokonce až zítra přijdou policisté - „státní šaškové“, jak je Cvak rád nazývával —?
Ne, raději se pokusím vyšetřiti směr podzemních chodeb.
Snad bude teď, za denního světla, vnikati nějaká stopa světelná trhlinami v zdivu?
Sešplhal jsem se po schodech dolů, a nastoupil jsem opět cestu, kterou jsem včera přišel, přes hromady rozbitých cihel, přes propadlé sklepy, vylezl jsem po zříceninách schodiště a octl jsem se pojednou v průjezdu staré, černé školy, kterou jsem před tím viděl jako ve snách.
Hned zachvátila mne vlna vzpomínek: lavice, inkoustem postříkaně, zdola nahoru, početní sešity, vřískavý zpěv, hoch, jenž ve třídě pustil chrousta, čítanky se smačknutými krajíci chleba s máslem mezi jejich listy, a vůně pomorančové kůry.
Teď jsem to věděl s jistotou: zde jsem byl kdysi jako hoch. — — —
Ale nepopřál jsem si času k dalším myšlenkám a vyrazil jsem ven, domů!
První člověk, jejž jsem v Sanytrové ulici potkal, byl zkřivený, starý žid, s bílými pejzy. Sotva že mne shlédl, hned si zakryl rukama obličej a skuhral židovské modlitby.
Na jeho křik vyběhlo asi množství lidí ze svých děr, neboť za mnou rozlehla se hrozná, nevylíčitelná vřava.
Obrátil jsem se a spatřil jsem hemžící se armádu smrtelně bledých, děsem znetvořených obličejů, jež se za mnou valily.
Udiveně pohlédl jsem na sebe a pochopil jsem: měl jsem stále ještě na sobě ony podivné, středověké šaty a lidé se domýšleli, že vidí Golema…
Rychle jsem zahnul za roh, vběhl jsem do prvního průjezdu a chvatně jsem se sebe strhl zplesnivělé hadry.
Hned na to pádil dav se zdviženými holemi a s uslintanými hubami kolem mne — — —
