Golem (překlad Prusík)/Noc
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Punš | Noc | Bdělý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Noc |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Zcela bez vůle dal jsem se Cvakem svésti se schodů.
Cítil jsem stále jasněji a jasněji ve vzduchu mlhu, jež se z ulice tlačila do domu. Josua Prokop a Vrieslander šli o několik kroků napřed; bylo slyšeti, jak hovoří venku, před vraty.
„U všech čertů! Že padla zrovna do kanálu?!“
Vyšli jsme na ulici a tu jsem viděl, jak se Prokop schýlil a hledal vyřezávanou hlavičku.
„To jsem rád, že tu hloupou hlavičku nemůžeš najíti,“ zahučel Vrieslander.
Postavil se ke zdi, a jeho obličej v krátkých přestávkách jasně vyzářil a zase pohasínal, dle toho, jak vybleskoval oheň zápalky, kterou sykavě do své krátké dýmčičky vssával.
Prokop učinil prudce odmítavý pohyb rukou a sklonil se ještě níže.
Teď už takřka na dláždění klečel:
„Tiše buďte! Neslyšíte nic?“
Přistoupili jsme k němu blíže. Ukazoval němě na mříže kanálu a přiložil, naslouchaje, ruku k uchu. Chvíli stáli jsme nehnutě a naslouchali jsme do hlubin stoky.
Nic.
„Co to bylo?“ zašeptal konečně starý loutkář; leč hned na to ho chytil Prokop prudce v zápěstí.
Okamžik - co by srdce jednou udeřilo - zdálo se mi, že dole někdo klepal rukou na železo — — téměř neslyšitelně. Když jsem vteřinu na to o té věci přemýšlel, bylo už dávno po všem. Jen v mých prsou se to dále ozývalo, jako echo vzpomínky a rozplynulo se to zvolna v nejasný pocit hrůzy.
V ulici se ozvaly kroky: to zaplašilo onen dojem. „Pojďme; co tu stojíme!“ napomínal Vrieslander. Šli jsme podle řady domů.
Prokop šel jen s nechutí dál.
„Vsadím se o krk, že tam dole někdo křičel ze smrtelně úzkosti.“
Nikdo z nás mu neodpověděl, já však cítil, že cosi jako nejasná úzkost držela náš jazyk na uzdě.
Brzo nato stáli jsme před červeně zavěšenými okny krčmy.
„Salon Lojzíček“
„Dneska velkej goncert“,
bylo napsáno na velké lepence, jejíž okraje byly polepeny vybledlými fotografiemi dám.
Ještě než mohl Cvak položiti ruku na kliku, otevřely se dveře dovnitř a už nás s poklonami vítal hranatý jakýsi chlap s namaštěnými černými vlasy, bez límečku — zelenou hedvábnou kravatu měl otočenou kolem holého krku a frakovou vestu měl ozdobenu celou řadou prasečích zubů.
„Jejé, jejé! To ’sou k nám hosti!“ vítal nás slavnostně a hned nato vykřikl přes rameno do lokálu, hostmi nabitého.
„Pane Šafránek! Spustěj honem tuš! — — —“
Klimpavý rámus, zrovna jako by krysa běžela po strunách klaviatury, byl odpovědí na toto vyzvání.
„Jejé, jejé, to sou k nám hosti, to sou k nám hosti, koukejme se, koukejme se!“ opakoval se zálibou hranatý chlap, mezitím co nám pomáhal z plášťů.
„Jo, jo, dneska se u mne sešla celá vysoká šlechta tohoto království,“ odpovídal s triumfem k Vrieslanderovu udivenému obličeji; v tom už viděli jsme v pozadí na jakési estradě, jež byla od ostatní krčmy oddělena zábradlím a dvěma schody, několik vznešených mladých pánů ve večerní toaletě.
Kotouče štiplavého tabákového dýmu válely se nad stoly, za nimiž byly dlouhé dřevěné lavice podél zdi hustě naplněny otrhanými postavami: nevěstky z hradebních příkopů, nečesané, špinavé, bosé, pevná ňadra takřka nezahalena vyplávlými šátky přes ramena přehozenými; vedle nich jejich „pasáci“ v modrých vojenských čepicích s cigaretou za uchem; obchodníci dobytkem s chlupatýma rukama, s těžkopádnými prsty, jež každým pohybem mluvily němou řečí podlosti; sklepníci bez zaměstnání s drzým zrakem a od neštovic zďobaní commis s pruhovanými spodky.
„Postavím kolem nich španělskou plentu, aby byli hezky nežinýrovaný,“ krákoral chraptivý hlas hranatého a svinovací stěna, polepená malými, tančícími Číňany, rozvinula se pomalu před rohovým stolem, u něhož jsme zasedli.
Skřípavé zvuky harfy umlčely divou směsici hlasů v místnosti.
Vteřina rhytmické pausy.
Hluboké ticho — jako by všichni zatajovali dech.
S děsivou jasností bylo náhle slyšeti, jak železné tyče plynové prskavě do vzduchu vydechují ploché srdcovité plameny — pak i tyto zvuky byly přepadeny hudbou, jež je pohltila.
Jako by teprve teď povstaly, vynořily se před mým zrakem z tabákového dýmu dvě podivné postavy.
S dlouhým, vlnitým a bílým vousem starozákonního proroka, s černou, hedvábnou čepičkou na lysé hlavě (jak to nosívají staří židovští otcové rodin), se slepýma očima mléčně modrýma a skleněnýma, ztrnule upřenýma k stropu, seděl zde stařec, pohyboval bez zvuku rty a přejížděl struny harfy vyhublými prsty — podobnými drápům supa.
Vedle něho seděla houbovitá ženská, majíc harmoniku na klíně, na sobě promaštěné, černé, taftové šaty, s gagatovými ozdobami na rukou a s gagatovým křížkem kolem krku — symbolem to pokrytecké, měšťácké morálky.
Divé klopýtání zvuků dralo se z obou nástrojů, nato klesla melodie znaveně k pouhému doprovodu.
Stařec kousl několikráte do vzduchu a otevřel ze široka ústa, takže bylo lze viděti černé úlomky jeho zubů. Zvolna, z prsou dral se vzhůru divoký bas, jsa doprovázen divnými hebrejskými chroptivými zvuky:
„Roonte blau-we Stern — —“
„Rititit!“ (skřehotá mezi to žena a sklapla hned na to své vadivé rty, jako by byla už příliš řekla).
„Roonte blaue Steern
Hörndlach ess i’ ach gern“[1]
„Rititit!“
„Rothbart, Grienbaart
allerlaj Stern“ — —[2]
„Rititit!“
Párky nastoupily k tanci.
„Je to píseň o ‚chomezig Borchu‘,“[3] vysvětloval nám s úsměvem loutkář a tloukl lehce do taktu cínovou lžičkou, jež ku podivu byla řetízkem připevněna ke stolu.
„Asi před sto lety, nebo i před více, otrávili dva pekařští pomocníci Rotbart a Grünbart, večer před „Schabbes Hagodel“ veškero pečivo — hvězdice a rohlíčky — aby v židovském městě hodně lidí pomřelo. Ale „Meschores“, sluha náboženské obce, božím vnuknutím na to ještě včas přišel a mohl oba zločince odevzdati do rukou městské policie. V upomínku na tehdejší zázračné zachránění před smrtí zbásnili tehdejší „Lamdonim“ a „Bocherlech“ tuto podivuhodnou píseň, kterou dnes slyšíme zde jako bordellovou čtverylku.“
„Rititit-rititit!“
„Roote, blaue Steern“ — — — — stále dutěji a fanatičtěji znělo štěkání starcovo.
Pojednou byla melodie zmatenější a přecházela zvolna v rhytmus českého „šlapáku“ — šoupavého tance — při němž párky tiskly k sobě silně zpocené tváře.
„Tak je to dobře! Bravo! Hej ty! Chytej, hep, hep!“ volal z estrady štíhlý, mladý kavalír ve fraku, s monoklem na oku, sáhl do kapsy u vesty a hodil směrem k harfenistovi stříbrňák. Peníz však nedosáhl svého cíle: viděl jsem ještě, jak se zaleskl nad tančící změtí; pak náhle zmizel. Tulák jakýsi (jehož tvář byla mi tak známou; myslím, že to byl týž, jenž onehdy za lijáku stál vedle Charouska) — vytáhl svou ruku ze záňadří tanečnice, kde ji až posud tvrdošíjně držel — pohyb do vzduchu s opičí zručností, aniž jediný takt taneční vynechal a peníz byl chycen. Ani sval nepohnul se v tváři mladíkově, jen dva, tři párky poblíž jsoucí tiše se šklebily.
„Dle zručnosti soudě, je to jeden z ‚batalionu‘,“ řekl Cvak se smíchem.
„Mistr Pernath jistě ještě neslyšel nic o ‚batalionu‘,“ — vpadl mu Vrislander nápadně chvatně do řeči a zamrkal tajně na loutkáře, abych toho nepozoroval.
Rozuměl jsem tomu: bylo to jako před chvílí u mne, v pokoji. Považovali mne za nemocného. Chtěli mne rozveseliti. A Cvak měl něco vyprávěti. Cokoliv.
A jak se na mne staroch soucitně podíval: stouplo mi horko ze srdce do očí. Kdyby byl věděl, jakou bolest mi způsobila jeho soustrast!
Přeslechl jsem první slova, jimiž Cvak začal své vyprávění. Vím jen tolik, že mi bylo, jako bych se zvolna vykrvácel. Bylo mi stále chladněji a ztrnuleji, jako před chvíli, kdy jsem co dřevěná tvář ležel Vrieslanderovi v klíně.
Pak už jsem byl uprostřed vyprávění cize obklopen, jako neživým kusem z nějaké čítanky.
Cvak začal:
„Vyprávění o právníku Dru Hulbertovi a jeho batalionu.[4]
— — — No, co vám tedy mám říci: Obličej měl plný bradavic a křivé nohy, jako jezevčík. Už jako hoch neznal nic než studium. Suché, nervy rozrušující studium. Z toho, co si trpce vydělal hodinami, musel ještě podporovati svou nemocnou matku.
Jak vyhlížejí zelené louky a křoviny, pahorky plné květin a lesy, dozvěděl se — myslím — jenom z knih. A jak málo slunečních paprsků proniká do černých ulic pražských, víte nejlépe sami.
Doktorát složil s vyznamenáním; to bylo vlastně přirozené.
Nuže a svým časem stal se slovutným právníkem. Tak slavným, že všichni — soudci i staří advokáti — chodili k němu na poradu, kdykoliv si v něčem nevěděli rady.
Při tom žil jako žebrák v podkrovní komůrce, jejíž okna vedla do Týnského dvora.
Tak míjela léta a pověst Dra Hulberta co zářivého světla ve vědě právnické stala se pomalu příslovečnou po celé zemi. Že by muž jeho rázu, jehož vlasy už začínaly běleti, a jejž dosud nikdo neslyšel mluviti o něčem jiném než o právech, že by takový muž byl přístupen i něžným citům srdce, tomu by byl nikdo nevěřil. A přece v tak uzavřených srdcích plane často touha nejžhavěji.
Toho dne, kdy Dr. Hulbert dosáhl cíle, jenž se mu už za studentských let zdál nejvyšší metou, když ho totiž Jeho Veličenstvo císař pán z Vídně jmenoval rektorem magnifikem pražské university, toho dne se rozneslo od úst k ústům, že se zasnoubil s mladou, překrásnou slečnou z chudé sice, ale šlechtické rodiny.
A skutečně se zdálo, že se tehdy k Dru Hulbertovi nastěhovalo štěstí. Třeba že jeho manželství zůstalo bezdětným, přece jen nosil svou mladou choť na rukou, a vyplniti každé přání, jež jí už s očí vyčetl, zdálo se mu nejvyšší radostí.
Ale při veškerém svém štěstí nezapomněl trpících, jako by to byl mnohý na jeho místě jistě učinil.
‚Mně Bůh vyplnil mou tužbu,‘ říkával prý, ‚on proměnil v skutečnost mé sny, jež od dětství mi zářily a zdály se nedosažitelnými: on dal mi za manželku nejmilejší bytost, jakou kdy země nosila. A proto chci, aby odlesk tohoto štěstí, pokud je to v mé skrovné moci, padal i na jiné.‘
A tak se mezi jiným ujal i chudého studenta, jako by byl vlastním jeho synem. Věděl patrně dobře, jak by jemu samému takové dobrodiní bylo blaze na ducha i tělo působilo, kdyby ho jím byl někdo obdařil v jeho strastiplném mládí.
Na světě však mnohý čin, jenž se nám zdá krásným a šlechetným, mívá bohužel nejžalostnější následky, hotovou kletbu — neboť my nikdy nemůžeme říci předem, které símě ponese jedovaté a které dobré ovoce.
Tak i Dru Hulbertovi vzešlo z jeho soucitného skutku nejtrpčí hoře.
Mladá paní vzplála brzo tajnou láskou k studentovi a nelítostný osud tomu chtěl, že rektor magnifikus vrátiv se jednoho dne neočekávaně domů — chtěl prý svou paní k jejím narozeninám překvapiti kyticí růží — nalezl svou choť v náručí toho, jemuž prokazoval dobrodiní za dobrodiním!
Vypráví se, že modrá pohanka navždy ztrácí svou barvu, padne-li na ni žlutý, sirnatý lesk blesku, jenž prorokuje krupobití; jisto jest, že duše starého muže navždy oslepla toho dne, kdy jeho štěstí bylo v střepiny rozbito.
Téhož večera ještě seděl tady u Lojzíčka, on, jenž až posud nevěděl, co je nestřídmost, kořalkou skoro bez vědomí, od večera až do rána. A ‚Lojzíček‘ stal se jeho domovem pro celý zbytek jeho rozbitého života.
V létě spával někde na rumu novostavby, v zimě zde — na dřevěných lavicích.
Titul profesora a doktora obojího práva byl mu mlčky ponechán. Nikdo neměl srdce vytknouti jemu, bývalému slavnému učenci, že svým životem budí pohoršení.
Během času shromáždilo se kolem něho vše, co v židovském městě se štítilo světla, a tak došlo k založení onoho podivného družstva, jež až podnes žije pod jménem ‚batalion‘.
Obsáhlá znalost zákona, jakou se Dr. Hulbert vyznačoval, byla záštitou všem, jimž policie přísněji hleděla na prsty.
Umíral-li některý z propuštěných trestanců hlady, poslal ho Dr. Hulbert polonahého na staroměstské náměstí a úřad byl nucen opatřiti ho oděvem v tak zvané „Fišpance“. Měla-li býti nějaká nevěstka bez přístřeší vypovězena z Prahy, věděl Dr. Hulbert hned radu: některý z tuláků, jenž byl do Prahy příslušným, honem se s ní oženil a tím nabyla i ona příslušnosti pražské.
Na sta podobných vytáček znal Dr. Hulbert a policie byla vůči němu bezmocnou.
Co si tito vyděděnci lidské společnosti ‚vydělali‘ to odevzdali poctivě na krejcar do společné kasy, z níž byl hrazen nutný výdaj na živobytí. Žádný z nich se nikdy nedopustil nejmenší nečestnosti. Je možné, že jméno ‚batalion‘ vzniklo právě co důsledek této železné discipliny.
Vždy prvního prosince, ve výroční den neštěstí Dra Hulberta, konala se v noci u ‚Lojzíčka‘ zajímavá slavnost. Hlava na hlavě stáli zde: žebráci, tuláci, nevěstky a pasáci, pijáci a hadráři, a hluboké ticho panovalo tu jako v kostele.
A pak vyprávěl všem Dr. Hulbert tamhle z onoho rohu, kde teď sedí oba hudebníci pod korunovačním obrazem Jeho Veličenstva císaře pána, jaký byl běh jeho života: jak se dostal nahoru, jak nabyl titulu doktorského, jak se později stal rektorem magnifikem.
A když dospěl k onomu místu, kdy přišel s kyticí růží, aby své paní přál k narozeninám a sobě k hodině, ve které požádal o její ruku a ve které se stala jeho milou nevěstou, tu mu po každé vypověděl hlas službu a on klesl plačky na stůl.
A tu se nezřídka stalo, že některá z tulaček stydlivě a tajně, aby to nikdo neviděl, vtiskla mu do ruky polosvadlou květinu.
Z diváků nehnul se dlouho nikdo. K pláči jsou tito lidé příliš tvrdí; přece však sklopili zrak a rozpačitě lomili prsty.
Jednoho dne byl Dr. Hulbert nalezen mrtev na lavičce u Vltavy. Zdá se mi, že zmrzl.
Vidím ještě před sebou jeho pohřeb. ‚Batalion‘ napial všechny síly, aby byl pohřeb co nejdůstojnější.
„Napřed šel pedel university v červeném ornátu: v ruce držel purpurový polštář se zlatým řetězem na něm a za pohřebním vozem v nepřehledné řadě — celý ‚batalion‘, bosí, špinaví, rozedraní, roztrhaní. Jeden z nich prodal poslední, co na sobě měl a šel teď, maje tělo, nohy a ruce ovinuty a ovázány starými novinami.
Tak mu prokázali poslední poctu.
Na jeho hrobě, na hřbitově, je bílý kámen a v tom jsou vytesány tři figury: Spasitel na kříži mezi dvěma lotry. Neznámým věnovaný. Říkalo se, že náhrobek dala zříditi Hulbertova paní.
V závěti slavného právníka však byl legát, dle něhož dostane každý člen ‚batalionu‘ v poledne u ‚Lojzíčka‘ zdarma polévku; proto visí u každého stolu na řetízku lžíce a vydlabané prohlubeniny v stolech jsou talíře.
Ve dvanáct hodin přijde sklepnice s obrovskou stříkačkou a tou naplní prohlubeniny polévkou. Nemůže-li se některý z trhanů vykázati, že patří k ‚batalionu‘, tu zase polévku vtáhne do stříkačky.
A od tohoto stolu obletěla tato zvyklost co vtip celý svět!“
Dojem vřavy v místnosti probudil mne z mé lethargie. Poslední věty, jež pronesl Cvak, přeletěly mým vědomím. Viděl jsem ještě, jak rukama znázorňoval, kterak sklepnice stříkačkou polévku vystříkla a zase ji do stříkačky vtáhla, ale pak už letěly obrazy, jež se kolem nás rozvinuly, tak rychle a tak automaticky a přece s tak strašidelnou jasností před mým zrakem, že jsem chvílemi na sebe zcela zapomenul a domníval se, že jsem kolečkem v jakýchsi živých hodinách.
Místnost se stala jedinou změtí lidí. Nahoře na estradě: tucet pánů v černých fracích. Bílé manšety, lesknoucí se prsteny. Dragonská uniforma s odznaky rytmistra. V pozadí dámský klobouk s pštrosími péry lososí barvy.
Skrze tyče brlení díval se nahoru Lojzův zkřivený obličej. Viděl jsem: mohl se sotva udržeti na nohou. I Jaromír zde byl — a díval se neustále vzhůru, opíraje se zády k poboční stěně, jako by ho tam tlačila nějaká neviditelná ruka.
Postavy přestaly naráz tancovati. Hostinský jim asi něco vykřikl, co je vystrašilo. Hudba ještě hrála, ale tiše. Netroufala si už. Chvěla se: to bylo zřetelně cítiti. A přece tkvěl výraz poťouchlé, divé radosti v tváři hostinského.
— — — Ve dveřích z ulice stanul pojednou policejni komisař v uniformě. Roztáhl ruce, aby nikdo neproklouzl. Za ním stál strážník.
„Tady se tedy tancuje? Přes zákaz? Zavru tu špelunku. Vy, hostinský, jdete se mnou. A co zde je, marš na strážnici!“
Znělo to jako povel.
Hranatý muž neodpovídal, ale tvář jeho se dál poťouchle šklebila.
Jen se zdálo, že to šklebení nějak ztuhlo.
Harmonika se zajíkla a dál už jen piští.
I harmonika, zdá se, stáhla ohon.
Obličeje jsou teď všechny viditelny jen v profilu: zírají v očekávání na estrádu.
A tu přichází shora vznešená, černá postava, jde nedbale po stupních a kráčí přímo ke komisaři.
Oči strážníkovy visí utkvěle na černých lakýrkách, jež se sem zvolna blíží.
Kavalír zůstal státi na krok před policejním úředníkem a znuděně prohlíží si ho od hlavy k patě a od paty k hlavě.
Ostatní mladí šlechtici nahoře na estrádě nahnuli se přes brlení a zakrývají smích šedivými, hedvábnými šátky.
Dragonský rytmistr vsadí si zlatou minci do oka a vyplivne uhaslý zbytek cigarety do vlasů děvčeti, jež se pod nim opírá.
Policejní komisař změnil barvu a dívá se ztrnule ve své rozpačitosti na perlu v aristokratově náprsence.
Lhostejný, bezlesklý pohled tohoto oholeného, nepohnutého obličeje s orlím nosem je mu nesnesitelný.
Přivádí ho z klidu. Drtí ho.
Hluboké ticho v místnosti je stále mučivější.
„Tak vyhlížejí rytířské postavy, jež leží se skříženýma rukama na kamenných rakvích v gotických chrámech,“ šeptal malíř Vrieslander, s pohledem na šlechtice.
Tu konečně šlechtic přerušil mlčení:
„Eh — hm!“ — — — a napodobí hlas hostinského: „Jejej, jejej, to sou k nám hosti! Koukejme, koukejme!“
Hlučný řehot vybuchne v místnosti, že až sklenice zvoní; tuláci drží si břich smíchem. Láhev letí na zeď a rozbíjí se.
Hranatý hostinský mečí a vysvětluje nám úctyplně: „Jeho Jasnost Excellence kníže Ferri Athenstädt.“
Kníže podal úředníkovi svou visitku. Ubožák ji vzal, salutoval zas a zas a srazil paty.
A opět bylo ticho, dav bez dechu poslouchal, co se bude díti dále.
Šlechtic pokračoval:
„Dámy a pánové, jež zde — eh — vidíte shromážděny, jsou — eh — moji milí hosté.“
Jeho Jasnost ukazuje nedbalým pohybem na veškeru sebranku.
„Přejete si snad býti jim — eh — představen, pane komisaři?“
Komisař s vynuceným úsměvem odpovídá záporně, koktá v rozpacích cosi o „trapné povinnosti“ a vzchopuje se konečně k slovům:
„Vidím, že je tu všechno v naprosté slušnosti…“
To vlije život dragonskému rytmistrovi: běží do pozadí estrády k dámskému klobouku s pštrosími péry a táhne do sálu v náručí — Rosinu, jsa provázen huronským jásotem mladých šlechticů.
Ona klesá opilostí a má zavřené oči. Velký nádherný klobouk sedí jí křivo na hlavě. Na sobě nemá nic, než dlouhé růžové punčochy a — pánský frak na nahém těle.
Znamení a hudba vpadne šíleně: — — — Rititit! — Rititit! — — — a odplaví chroptivý výkřik, jejž vyrazil hluchoněmý Jaromír u zdi, poznav Rosinu.
Chceme jíti.
Cvak volá sklepnici.
Pekelný rámus zahluší jeho slova.
Scény přede mnou jsou fantastické jako opojení opiem.
Rytmistr drží polonahou Rosinu v náručí a točí se s ní zvolna do taktu.
Dav udělal uctivě místo.
Nato v lavicích šumí:
„Lojzíček! Lojzíček!“
Krky se natahují a k tančícímu párku přidruží se druhý, ještě podivnější.
Žensky vyhlížející výrostek v růžovém triku, s dlouhými, rusými vlasy až na ramena, s tvářemi a rty nalíčenými jako nevěstka, s očima sklopenýma, v koketní rozpačitosti — visí blaženě na prsou knížete Athenstädta.
Sladký valčík proudí z harfy.
Divoký hnus svírá mi hrdlo.
Můj pohled pln úzkosti hledá dveře: komisař stojí tam odvrácen, aby nic neviděl a šeptá si rychle se strážníkem, jenž něco zastrkuje. Řinčí to jako pouta.
Oba pátrají přes sál po zďobaném Lojzovi, jenž chvíli snaží se ukrýti, ale pak — ochromen — zůstane státi s obličejem bílým a zděšením znetvořeným.
V mé vzpomínce vynoří se obraz, jenž hned zas zaniká: jak Prokop, skloněn jsa nad stokou, poslouchá do hlubiny a jak z podzemí zní sem výkřik smrtelné úzkosti.
Chci volati a nemohu. Studené prsty sahají mi do úst a ohýbají mi jazyk dolů k předním zubům, že mi to vyplňuje podnebí, jako chuchvalec a já nemohu pronésti slova.
Nemohu viděti těch prstů, vím, že jsou neviditelny a přece je cítím, co něco tělesného.
A v mém vědomí je jasno: ony patří k strašidelné ruce, jež mi v mém pokojíku v Hampejzské ulici podala knihu „Ibbur“.
„Vodu! Vodu!“ křičí Cvak vedle mne.
Drží mi hlavu a svítí mi svíčkou do zřítelnic.
„Do jeho bytu dopraviti — zavolati lékaře — archivář Hillel se vyzná v podobných věcech — zanésti k němu,“ radí se polohlasem.
Pak ležím ztuhle, jako mrtvola na nosítkách a Prokop a Vrieslander mne vynášejí ven.
- ↑
„Červené, modré hvězdice,
rohlíčky jím také rád.“
„Rititit!“ - ↑
„Rudovous, Zelenovous,
různé hvězdice…“ - ↑ „Večerní modlitba v poslední velkonoční večer,“ (kdy už se nemusí jísti maces, nýbrž smí se požívati i chléb.) překl.
- ↑ Je tu míněn kdysi proslulý právník, advokát Dr. Uher, jehož tragický osud zvířil kdysi pražskou veřejnost. Dramaticky upravil tuto historku před léty Leopold Šmíd p. t. „Batalion“. Překl.