Golem (překlad Prusík)/Punš
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Praha | Punš | Noc |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Punš |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Otevřeli jsme okno, abychom vypudili ven z mého malého pokojíku hustý dým tabákový.
Studený noční vítr zadul dovnitř a rozhoupal řasnatými plášti, které visely na dveřích, tak že se zvolna sem a tam pohybovaly.
„Prokopova vážená a hlavní ozdoba by nejraději vylítla,“ řekl Cvak, a ukázal na velký hudebníkův širák, jehož ohromné okraje se pohybovaly, jako velká, černá křídla.
Josua Prokop zamrkal vesele očima.
„On chce,“ řekl, „on chce patrně“ — — —
„On chce k ‚Lojzíčkovi‘, kde je hudba a tanec,“ vskočil mu Vrieslander do řečí.
Prokop se smál a tloukl rukou takt ke zvukům, jež řídký zimní vzduch přinášel sem přes střechy.
Nato sňal se zdi mou starou, rozbitou kytaru, tvářil se, že škube potrhané struny a zpíval skřečivým falsetem a s přepiatým akcentem v zlodějské hantýrce tuto obdivuhodnou píseň:
„An Bein-del von Ei-sen
recht alt
An Stran-zen net gar
a so kalt
Messinung, a’ Räucherl
und Rohn
und imerrr nurrr putz-en“ — —
„Jak báječně pojednou ovládá zlodějskou řeč!“ a Vrieslander se smál hlasitě a pobroukával s Prokopem:
„Und stok-en sich Aufzug
und Pfiff
Und schmallern an eisernes
G’süff.
Juch, —
Und Handschukren, Harom net san[1] —
„Tuhle prazvláštní píseň skřípe „u Lojzíčka“ den jak den starý mešygene[2] Neftali Šafránek se zeleným štítkem na očích a nalíčená ženská hraje harmoniku a řve k tomu text,“ vysvětloval mi Cvak. „Měl byste také jednou s námi jít do té krčmy, mistře Pernathe. Snad později, až budeme s tím punšem hotovi, ne? K oslavě vašich narozenin, co myslíte?“
„Ano, ano, pojďte pak s námi,“ řekl Prokop a zavřel zas okno. „Něco takového třeba viděti.“
Pak jsme pili horký punš a stopovali jsme své myšlenky.
Vrieslander vyřezával loutku.
„Josuo, odřízl jste nás takřka od zevního světa,“ přerušil Cvak ticho, „od té chvíle, kdy jste zavřel okno, nepromluvil nikdo ani slova.“
„Přemýšlel jsem jen o tom, když jsem tak viděl ty pláště poletovati, jak je to divné, když vítr pohybuje neživými věcmi,“ odpověděl Prokop rychle, aby se omluvil ze svého mlčení: „Vyhlíží to opravdu prapodivně, když se náhle začínají pohybovati předměty, jež jinak leží jako mrtvé. Ne? — Díval jsem se jednou na docela prázdném náměstí na to, jak velké kusy papíru honily se v divokém vzletu dokola a pronásledovaly se, jako by si přisahaly smrt. — A přece jsem ani dost málo necítil, že by dul nějaký vítr. Byl jsem totiž chráněn zdí vyčnívajícího domu. — Jednu chvíli se zdálo, že se upokojily, ale v tom zas do nich vjela šílená roztrpčenost a s nesmyslným vztekem řádily dokola, tlačily se do jednoho kouta, pak zas jako posedlé na sebe dorážely, jeden od druhého se rozletovaly, až mi konečně zmizely za rohem.
Jen jakési těžké noviny nemohly jim stačiti; zůstaly ležeti na dláždění a plny nenávisti tloukly o kamení, zvedaly se a zas k zemi padaly, jako by jim došel dech a jako by lapaly po vzduchu.
Nejasné podezření mi tehdy napadlo: což, nejsme-li my, živí tvorové, také něčím takovým, jako tyto kusy papíru! — Což, nepohybuje-li námi sem a tam také nějaký neviditelný, nepochopitelný ‚vítr‘, neřidi-li naše jednání, mezitím, co my ve své prostotě si myslíme, že vše řídíme svou vlastní, svobodnou vůlí?
Což, není-li život v nás nic jiného, než záhadný vír větrný? Onen vítr, o němž už bible praví: víš-li, odkud přicházejí a kam se ubírají? — — — Nesníme-li také občas, že ponořujeme ruku do hluboké vody a vytahujeme stříbrné rybky, mezitím co se nic jiného nestalo, než že chladný vzduch ovál naši ruku?“
„Prokope, Vy mluvíte slovy Pernathovými? Co je vám?“ ptal se Cvak a prohlížel si hudebníka s nedůvěrou.
„Jistě ho ta historie o knize Ibbur tak zamyšleně naladila; škoda, že jste přišel tak pozdě, takže jste už nic neslyšel,“ podotkl Vrieslander.
„Historka o nějaké knize?“
„Vlastně o muži jakémsi, jenž knihu přinesl a podivně vyhlížel. Pernath neví, jak se jmenuje, kde bydlí, co chtěl a přece, ač bylo jeho vzezření velice nápadné, nedá se ani řádně vylíčiti.“
Cvak naslouchal.
„To je podivuhodné,“ prohodil po pause, „nebyl ten cizinec snad bezvousý a neměl šikmé oči?“
„Myslím,“ odpověděl jsem, „to jest, já, já, to vím zcela určitě. Znáte ho snad?“
Loutkář jen zavrtěl hlavou.
„Připomíná mi pouze Golema.“
Malíři Vrieslanderovi klesla ruka s nožem, jímž vyřezával:
„Golem? — Tolik jsem už o tom slyšel. Víte vy něco o Golemu, Cvaku?“
„Kdo může říci, že ví něco o Golemu?“ odtušil Cvak a pokrčil rameny. „Stále se říká, že patří do říše bajek, až se jednoho dne stane na ulici něco, a pověsti o něm znovu obživnou. A nějakou dobu pak mluví o něm každý, a pověsti rostou do ohromných rozměrů. Stávají se tak přehnanými a nabubřenými, takže konečně ztrácejí nejmenší podklad věrohodnosti. A zas na čas je konec řečem o Golemu. Ani malé dítě už pak tomu nevěří.
Říká se, že počátek té historie spadá do sedmnáctého století. Dle předpisů kabbaly — jež se nedochovaly — zhotovil prý jistý rabín umělého člověka, — tak zvaného Golema —, aby mu co sluha pomáhal zvoniti zvony v synagoze a konati různé hrubší práce.
Nestal prý se ale přece žádným opravdovým člověkem, jenom tupé, polovědomé živoření prý ho oživovalo. A jak se praví, žil vždy jen přes den a sice vlivem magického lístku, jenž byl zastrčen za jeho zuby a jenž stahoval volné hvězdné síly všehomíra.
A když jednoho večera před noční modlitbou rabín zapomenul vyňati lístek Golemovi z úst, tu prý byl Golem, zachvácen zuřivostí, řádil prý ve tmách po ulicích a rozbíjel vše, co mu do rukou přišlo.
Až rabbi se mu do cesty postavil a lístek zničil.
Tu prý hliněný muž bez ducha klesl k zemi. Nic po něm nezbylo, než trpasličí hliněná figura kterou podnes ukazují v staronové synagoze.“
„Týž rabín byl prý kdysi volán k císaři na hrad, aby zaklínal mrtvé a činil duchy viditelnými,“ prohodil Prokop, „ale moderní badatelé tvrdí, že k tomu používal laterny magiky.“
„To se ví, i nejhloupější vysvětlení najde dnes pochvalu,“ horlil Cvak s přesvědčením. „Laterna magika! Jako by císař Rudolf, jenž celý svůj život podobné věci stopoval, nebyl na první pohled prohlédl podvod! Byl by jistě poznal, že je to podvod…
Nemohu ovsem věděti, co je podkladem pověsti o Golemovi, že však něco, co nemůže zemříti, tropí v této čtvrti své rejdy a s touto pověstí souvisí, o tom jsem pevně přesvědčen. Moji předkové bydleli zde pokolení po pokolení, a proto vím zcela zaručeně ze vzpomínek rodičů a prarodičů, že se Golem v určitých periodách na ulicích židovského města vynořuje!“
Cvak se pojednou odmlčel; všichni jsme cítili, že jeho myšlenky bloudí v minulosti.
Jak zde seděl u stolu, hlavu maje podepřenu, a jak jeho červené, mladistvé tvářičky v světle lampy cize se odrážely od bílého jeho vlasu, tu bezděky srovnával jsem v duchu jeho rysy s tvářemi jeho loutek, jež mi často ukazoval.
Podivno, jak velice jim tento starý muž byl podoben.
Týž výraz, týž řez tváře!
Tak mnohé věci na světě nemohou se od sebe odloučiti, pomyslil jsem si a když jsem si v duchu představoval Cvakův prostý osud, tu zdál se mi pojednou strašidelným a hrozným! Muž, jenž nabyl vyššího vzdělání než jeho předkové, jenž měl býti hercem, vrací se pojednou k ošumělému loutkovému divadélku, vleče se po jarmarcích a tytéž loutky, jež byly zdrojem bídné výživy už jeho předkům, předvádí teď on s jejich neohrabanými pohyby a vypráví jejich ospalé události.
Pochopil jsem teď, že se nemohl od nich odloučiti; ony žijí s jeho životem a když byl jich vzdálen, tu se proměnily v myšlenky, bydlily v jeho mozku, nepřály mu klidu ani odpočinku, až se opět vrátil. Proto je teď tak láskyplně chová a hrdě obléká je v blýskavé cetky.
„Cvaku, nevypravoval byste nám dál?“ vyzýval Prokop starce a díval se tázavě na mne a na Vrieslandera, zda je to i naším přáním.
„Nevím, čím začíti,“ řekl staroch váhavě, „historku o Golemovi je těžko vyprávěti. Jako Pernath před chvili řekl: on ví určitě, jak onen neznámý vyhlížel, a přece ho nemůže popsati. Skoro vždy po třiceti letech udá se v našich ulicích něco, samo o sobě to není pranic vzrušující, a přece to budí hrůzu; a nelze pro to nalézti ani vysvětlení, ani ospravedlnění.
Vždycky se opakuje toto: zcela cizí muž, bezvousý, žlutý v obličeji, mongolského typu jde směrem od ulice „U staré školy“ v staromódních, vyplávlých šatech, rovnoměrným, ale ku podivu klopýtavým krokem, jako by každé chvíle chtěl ku předu upadnouti; jde ulicemi židovského města a najednou je neviditelným!
Obyčejně zahne do nějaké ulice a — zmizí beze stopy.
Jindy zase se praví, že na své procházce udělal okruh a vrátil se zase tam, odkud vyšel, k prastarému domu nedaleko synagogy.
Někteří rozčilení opět tvrdí, že ho viděli, jak za rohem jde přímo proti nim. A jakkoliv šel přímo naproti nim, přece jen se jeho postava zmenšovala a zmenšovala — zrovna jako by se vzdaloval — až pojednou zmizel.
Před šestašedesáti roky působil jeho zjev dle všeho nesmírné vzrušení, neboť se dobře pamatuji — byl jsem tehdy zcela malý kluk — že byl tenkráte onen starý dům v ulicí „U staré školy“ od půdy až do sklepa prohledán.
Bylo tehdy také zjištěno, že v tomto domě je opravdu pokoj se zamřížovaným oknem, že však odnikud není k tomu pokoji přístupu.
Aby z ulice bylo lze lépe vše přehlédnuto, bylo ze všech oken toho domu vystrčeno prádlo. Tak se přišlo na to, že v jediném zamřížovaném okně nebylo nic.
Poněvadž se k pokoji jinak nemohlo, spustil se k oknu se střechy jeden muž po provaze, aby do pokoje nahlédl. Už už byl u okna, v tom se přetrhl provaz a ubožák s přeraženými údy a s rozbitou lebkou ležel dole na dláždění.
Když pak později měl býti pokus ještě jednou opakován, tu se názory o poloze onoho okna tak rozcházely, že bylo od pokusu upuštěno.
Já sám jsem potkal „Golema“ po prvé v životě asi před třiatřiceti roky.
Potkal jsem ho v tak zvaném průchodním domě a málem bychom se byli srazili.
Ještě dnes je mi nepochopitelno, co se to tehdy ve mně dálo. Přece snad pro Boha nenosíme v sobě neustále, den ze dne, očekávání, že potkáme Golema, ne?
A přece v onom okamžiku určitě — zcela určitě dříve, než jsem ho vůbec spatřil, křičelo ve mně něco hlasitě: Golem!!
A v téže chvíli klopýtal kdosi naproti mně z temna průjezdu a neznámý ten šel kolem mne. Vteřinu nato byl jsem obklopen řadou bledých, vystrašených lidí, kteří na mne útočili, zda jsem ho viděl.
A když jsem odpovídal, tu jsem cítil, že se můj jazyk vybavoval z jakési křeče, o které jsem před tím neměl potuchy!
Byl jsem přímo překvapen, že jsem se mohl pohybovati, a uvědomil jsem si jasně, že jsem se nalézal — byť i jen zlomek vteřiny — v jisté ztrnulosti.
O tom všem jsem často a dlouze přemýšlel a zdá se mi, že jsem pravdě nejblíže, dím-li: vždy jednou za dobu lidského věku jde „židovským městem bleskurychle duševní epidemie, přepadá duše žijících za určitým účelem, jenž nám zůstává zatajen; vlivem této epidemie vznikají — jako jistý druh faty morgany — obrysy charakteristické bytosti, jež snad před staletími zde žila a touží po formě a vytvoření.
Snad je to mezi námi každé chvíle a my to nevnímáme. Vždyť také neslyšíme tón ladičky dříve, než se jí dotkne dřevo a ji rozechvěje.
Snad je to jen něco podobného duševnímu uměleckému dílu, bez tkvícího vědomí, — uměleckému dílu, jež vzniká jako krystal a vyrůstá z beztvárnosti dle zákona stále stejného.
Kdo to ví?
Jako za dusných dnů se elektrické napětí stupňuje až k nesnesitelnosti a rodí konečně blesk, nemohlo-li by se zde státi, že po stálém hromadění se věčně stejných myšlenek, jež v ghettu otravují vzduch, následuje nutně náhlé, zpátečné vybití? — jakási duševní explose, jež naše vědomí snu bičuje na denní světlo, aby — jako tam blesk přírody — zde strašidelné vidění stvořila, jež by tváří, chůzí, pohyby, ve všem a v každém muselo beze vší pochyby zjeviti symbol duše davu, kdybychom jen dovedli správně posuzovati tajnou mluvu formy?
A jako udeření blesku zvěstují mnohé příznaky, tak i zde jistá strašidelná znamení ohlašují vpád onoho fantomu do říše skutku. Opadávající omítka staré zdi béře na sebe podobu kráčejícího muže; v ledových květinách na okně je zříti rysy ztrnulých tváří. Písek se střech padá jinak než jindy a nutí podezřívavého chodce k domnění, že jakási neviditelná intelligence, jež se schovává a bojí se světla, shazuje písek dolů a cvičí se v tajemných pokusech vytvořiti všeliké podivné obrysy.
Spočine-li zrak na jednotvárném pletivu, nebo na nerovnostech kůže, zmocňuje se nás neblahá schopnost viděti všude varovné, významné formy, jež pak ve snu našem rostou do obrovitosti.
A jako rudá nit táhne se podobnými schematickými pokusy nahromaděných ohnisk myšlenkových proraziti náspy všednosti, ono mukyplné vědomí, že naše vlastní nitro je s rozvahou a proti naší vůli vyssáváno, jen aby postava fantomu mohla se státi plastickou.
Jak jsem před chvíli slyšel od Pernatha, že se setkal s mužem bezvousým se šikmýma očima, tu hned stál „Golem“ přede mnou tak, jak jsem ho kdysi viděl.
Jako by ze země vyrostl, stál přede mnou.
A jistá, tlumená bázeň mne na okamžik přepadla, že se opět stane něco nevysvětlitelného; táž bázeň, jakou jsem zakusil už jednou, ve svém dětství, kdy také strašidelné projevy Golemovy po prvé vrhly stín na můj mladý život.
Je tomu už jistě šestašedesát let; bylo to u večer, kdy přišel k nám na návštěvu ženich mé sestry a kdy měl býti stanoven den jejich svatby.
Lili jsme tehdy — žertem — olovo; stál jsem při tom s otevřenými ústy a nechápal jsem, co to znamená. Ve své zmatené, dětské představě uváděl jsem to ve spojení s Golemem, o němž jsem často slyšel vyprávěti od svého děda; představoval jsem si, že každé chvíle se otevrou dveře a Neznámý jimi vstoupí.
Má sestra vylila lžíci s roztaveným olovem do umyvadla a vidouc, jak se ustrašeně na ni dívám, usmála se na mne vesele.
Uvadlou, chvějící se rukou vytáhl můj děd lesklý chumáč olova a přidržel ho u světla. Hned na to zmocnilo se všech značné rozčilení. Všichni hlasitě mluvili, jeden přes druhého. Chtěl jsem se protlačiti ku předu, nepustili mne.
Později, když jsem byl starší, vyprávěl mi můj otec, že se tehdy z roztaveného kovu utvořila malá, zcela zřetelná hlava — hladká a kulatá, jakoby nějakou formou ulitá, jež prý byla tak nápadně podobna „Golemovi“, že se toho všichni až zděsili.
Mluvíval jsem často s archivářem Schemajah Hillelem, jenž spravuje rekvisity staronové synagogy, mezi jiným také onu známou hliněnou figuru z časů císaře Rudolfa. On se obíral kabbalou a míní, že onen kus hlíny s lidskými údy není nic jiného, než asi tehdejší předzvěst, jakou v mém případu byla olověná hlavička.
A Neznámý, jenž zde obchází, že jest jen obraz fantasie nebo myšlenek, jejž si onen středověký rabín nejdříve životně představoval, nežli ho oblékl v materii, a jenž se teď vracívá v pravidelných periodách, za podobných astrologických postavení hvězd, za jakých povstal, jsa mučen pudem po materielním životě.
I Hillelova nebožka žena viděla „Golema“ tváří v tvář a zrovna jako já cítila, že byla zachvácena křečovitou ztrnulostí, pokud ona záhadná bytost se v její blízkosti nacházela.
Ona prý řekla, že je určitě přesvědčena, že to byla jen její vlastní duše, jež na okamžik vystoupila z jejího těla a postavila se proti ní a jí — majíc rysy cizí bytosti — upřeně do tváře zírala.
A jakkoliv byla tehdy zachvácena strašlivou hrůzou, přece jen ani na vteřinu nepochybovala, že onen druhý nebyl ničím jiným, než kusem jejího vlastního nitra.“
„To je neuvěřitelno,“ zahučel Prokop, jsa pohroužen v myšlenky.
I malíř Vrieslander zdál se býti zcela v úvahy zabrán.
V tom bylo zaklepáno na dveře a stará žena, jež mi večer přinášela vodu a čeho jsem ještě měl zapotřebí, vstoupila do pokoje, postavila hliněný džbán na podlahu a beze slova opět odešla.
My všichni zvedli zraky a rozhlíželi jsme se pokojem, jako bychom se byli právě probudili. Ale ještě dlouho nepromluvil nikdo z nás slova.
Zrovna jakoby se stařenou byl do pokoje vnikl nějaký nový vliv, na nějž jsme si museli teprve zvykati.
„Ano! Ta ryšavá Rosina, to je také obličej, jehož se nelze zbaviti a jejž stále vidíme, jak se ze všech koutů a rohů vynořuje,“ řekl náhle Cvak, zcela bezprostředně. „Ten ztrnulý, šklebivý úsměv znám už celý život! Nejdříve bába, pak matka! A stále týž obličej, nejmenší rys není změněn! Totéž jméno — Rosina; každá z nich je vzkříšením předchozí.“
„Není snad Rosina dcerou vetešníka Aarona Wassertruma?“ zeptal jsem se.
„Říká se tak,“ odtušil Cvak, — — „má mnohého syna a mnohou dceru, o které se neví. I u Rosininy matky se nevědělo, kdo byl jejím otcem, — ani, co se s ní stalo. — Když jí bylo patnáct let, narodilo se jí dítě a od té doby ji už nikdo neviděl. Její zmizení souviselo s jakousi vraždou, pokud se pamatuji jež se k vůli ní v tomto domě udála.
Jako dnes její dcera, tak tehdy i ona mátla všem výrostkům hlavy. Jeden z nich ještě žije, — vídám ho často — ale jeho jméno mi vypadlo z paměti. Ostatní všichni umřeli brzo. Myslím, že je všechny předčasně přivedla do hrobu. Z oné doby pamatuji se vůbec jen na některé episody, jež jako vybledlé obrazy prohánějí se mou pamětí. Tehdy, pokud vím, žil zde poloblbý muž, jenž v noci chodil z hospody do hospody a za pár krejcarů vystřihoval hostům silhouety z černého papíru. Když ho hosté opili, tu upadl v nevýslovnou trudnomyslnost, a vystřihoval v slzách a štkání bez ustání stále týž ostrý dívčí profil a to tak dlouho, až vypotřeboval celou svou zásobu papíru.
Zapomněl jsem už mnoho, ale tolik ještě vím, že se vyprávělo, že — skoro ještě co dítě — miloval jakousi Rosinu — patrně babičku dnešní Rosiny — a to tak vášnivě, že pro tu lásku až rozumu pozbyl.
Počítám-li léta, pak to mohla býti jedině Rosinina babička.“
Cvak umlkl a opřel se o lenoch židle.
V tomto domě bloudí osud v kruhu — napadlo mi, a vrací se stále k stejnému bodu. A před oči mi vstoupil hnusný obraz, jejž jsem kdysi viděl, obraz kočky s poraněnou polovinou mozku, jež stále jen v kruhu vrávorala.
„Teď přijde hlava,“ slyšel jsem, jak malíř Vrieslander náhle řekl jasným hlasem.
Na to vyňal z kapsy kulatý kus dřeva a začal ho vyřezávati.
Těžká únava lehla mi na víčka; odšoupl jsem svou židli ze světla lampy trochu do pozadí.
Voda na punš klokotala v kotlíku a Josua Prokop naplnil opět sklenice. Tiše, zcela tiše zněla zavřeným oknem hudba k tanci; chvílemi zcela umlkla, pak opět se poněkud probudila, dle toho, jak ji vítr cestou ztrácel, nebo k nám z ulice nahoru zanášel.
Nechci-li si také přiťuknouti, ptal se mne po chvíli hudebník.
Nedal jsem však žádné odpovědi — tak úplně jsem ztratil vůli pohnouti se, že mi ani nenapadlo, otevříti ústa.
Myslil jsem si, že spím, tak kamenným byl můj vnitřní klid, jenž se mne zmocnil. Musel jsem neustále hleděti na Vrieslanderův lesknoucí se nůž, jenž bez únavy uštipoval z kusu dřeva malé třísky, musel jsem tam hleděti, jen abych nabyl jistoty, že bdím.
Ve velké dálce zněl Cvakův hlas a vyprávěl mi opět všelijaké obdivuhodné historky o loutkách a přehnané báchorky, jež si k svým loutkářským hrám vymýšlel.
I o Dru Saviolovi se mluvilo a o té vznešené dámě, manželce jakéhosi šlechtice, jež přicházívá k Saviolovi na návštěvu do onoho zastrčeného atelieru.
A zase jsem v duchu viděl posměšnou, triumfující tvář Aarona Wassertruma.
Přemítal jsem, neměl-li bych Cvakovi sděliti, co co se tehdy událo, — pak jsem se rozhodl, že to nestojí za to a že je to bezvýznamné. I to jsem věděl, že kdybych teď učinil pokus mluviti, vypověděla by mi má vůle službu.
Pojednou zadívali se všichni tři u stolu pozorně na mne a Prokop řekl zcela hlasitě: „Usnul,“ tak hlasitě, že to znělo skoro jako otázka.
Mluvili dále dušeným hlasem a já poznal, že mluvili o mně.
Vrieslanderův nůž tancoval sem a tam, zachycoval záři lampy a pálil mne svým zrcadelným leskem do oči.
Slyšel jsem slovo, jež znělo jako „šíleti“ a naslouchal jsem řeči, jež se u stolu vedla.
„Themat, jako o ‚Golemovi‘, bychom se před ním neměli dotýkati,“ řekl Josua Prokop vyčítavě, „když před chvílí mluvil o knize Ibbur, byli jsme tiši a neptali jsme se na nic více. Vsadil bych se, že se mu to všechno jen zdálo.“
Cvak kývl hlavou:
„Máte zcela pravdu. Je to totéž, jako bychom chtěli s nechráněným světlem vejíti do zaprášené komory, kde strop i stěny pokrývají zvetšelé látky a kde suchý troud minulosti pokrývá podlahu zvýši stopy; nepatrné dotknutí se a už vyšlehnou plameny ze všech koutů.“
„Byl Pernath dlouho v blázinci? Je ho škoda — je mu přece teprve asi čtyřicet let,“ řekl Vrieslander.
„Nevím. Nemám také tušení, odkud přišel a co bylo jeho dřívějším povoláním. Svou štíhlou postavou a špičatým vousem vyhlíží jako starofrancouzský šlechtic. Před mnoha, mnoha lety mne žádal známý můj lékař, abych se ho poněkud ujal, a abych mu našel byt v těchto ulicích, kde se o něho nebude nikdo starati a kde ho nebude nikdo obtěžovati otázkami po minulosti.“
A zase se Cvak pohnutě na mne zadíval.
„Od té doby žije zde, opravuje starožitnosti, vyřezává gemmy a nabyl tím jistého jmění. Pro něho je velikým štěstím, že — jak se zdá — zapomněl všechno, co souvisí s jeho šílenstvím. Prosím vás snažně, neptejte se ho nikdy na věci, jež by v jeho mysli mohly vyvolati vzpomínku na minulost — o to mne také onen starý lékař několikráte prosil! Víte, Cvaku, říkával mi, máme jistou methodu; řekl bych, že jsme jeho nemoc s mnohou námahou zazdili, zrovna jako bývá tu tam nějaké nešťastné místo zazděno, ježto se k němu pojí smutné upomínky.“
Cvakova slova dorážela na mne jako porážeč na jatkách na bezbranné dobytče, a svírala mi srdce drsnýma, krutýma rukama.
Od jakživa hlodala ve mně nejasná bolest, — tušení, že mi bylo něco vzato, a že jsem ve svém životě dlouhou jednu trať kráčel nad propastí zrovna jako náměsíčník. Ale nikdy se mi nepodařilo objeviti pravou příčinu.
Teď leželo rozluštění této hádanky přede mnou a pálilo mne nesnesitelně jako obnažená rána.
Má chorobná nechuť oddávati se vzpomínkám na minulé události, — pak onen zvláštní sen čas od času stále se opakující, že jsem uzavřen v domě s celou řadou mně nepřístupných pokojů, — znepokojující selhávání mé paměti ve věcech, jež se dotýkaly mé minulosti, — to vše nalezlo pojednou hrozné vysvětlení: Byl jsem šílený a k mému vyléčení použili hypnosy, „zazdili“ onen „pokoj“, jenž tvořil přechod k oněm komnatám mého mozku; a tím učinili ze mne člověka bez domova uprostřed obklopujícího mne života.
A žádná naděje znovuzískati ztracené vzpomínky!
Vzpružiny mého myšlení a jednání jsou skryty v jiné, zapomenuté existenci, to jsem chápal, a nikdy jich nebudu moci poznati: jsem zavátá květina, zrno, jež klíčí z cizího kořene.
I kdyby se mi podařilo dostati se do onoho „zazděného pokoje“ — zdaž bych nutně nepadl opět za oběť oněm strašidlům, jež už tehdy mne měla ve své moci?
Ona historka o Golemovi, kterou zde Cvak před hodinou vyprávěl, táhla mi myslí a pojednou poznal jsem obrovskou, tajemnou souvislost mezi báchorkovou komnatou bez přístupu, v níž prý onen Neznámý bydlí, a svým významným snem.
Ano! i v mém případu by se „lano přetrhlo“, kdybych se chtěl pokusiti nahlédnouti zamřížovaným oknem do svého nitra.
Tato podivná souvislost byla mi stále jasnější a pro mne měla cosi nevylíčitelně děsivého.
Cítil jsem: zde jsou věci — nepochopitelné — přikovány k sobě a letí vedle sebe jako dva slepí koňové, kteří nevědí, kam je cesta vede.
Tak i v ghettu: pokoj, místnost, jejíž vchod nikdo nemůže najíti, — stínovitá bytost, jež v ní bydlí, a jen občas ulicemi vrávorá, aby zanášela mezi lidi hrůzu a děs!
Stále ještě vyřezával Vrieslander hlavu loutky a dřevo vrzalo pod střenkou nože.
Tento zvuk mne zrovna až bolel; zadíval jsem se tam, bude-li už brzo konec.
Když se ta hlava v rukou malířových sem a tam otáčela, zdálo se mi, že má plné vědomí a že pátrá od kouta do kouta. Pak spočinuly její zraky dlouze na mně jsouce uspokojeny, že mne konečně nalezly.
I já jsem už nemohl odvrátiti svého zraku a ztrnule jsem zíral na tu dřevěnou tvář.
Jednu chvíli se zdálo, že malířův nůž váhá, že něco hledá, ale pak rozhodně vyřízl jistou linii a rysy dřevěné hlavičky nabyly pojednou děsivé živosti.
Poznal jsem žlutý obličej cizince, jenž mi ondy přinesl knihu Ibbur.
Pak už jsem nic více nerozeznával, ten pohled trval jenom vteřinu, a cítil jsem, že mi srdce přestalo tlouci a že se úzkostně chvělo.
A přece jsem si byl — jako ondy — vědom té tváře. Byl jsem to já sám, ležel jsem Vrieslanderovi v klíně a pátral jsem kolem.
Mé oči bloudily po pokoji a cizí jakási ruka otáčela mou lebkou.
Pak jsem pojednou viděl Cvakovu rozčilenou tvář a slyšel jsem jeho slova:
„Pro Boha živého, vždyť je to Golem!“
A krátký zápas povstal. Chtěli Vrieslanderovi vyrvati to, co vyřezal, než on se bránil a smál se:
„Co chcete, je to dočista nepodařené,“ načež se obrátil, otevřel okno, a vyhodil hlavičku na ulici.
Tu mne opustilo vědomí, pohroužil jsem se do hluboké temnoty, jež byla protkána lesklými zlatými nitmi, a když jsem se probudil (jak se mi zdálo po dlouhé, dlouhé době), tu teprve jsem slyšel, jak dřevěná hlavička s klapotem dopadla na dláždění.
„Vy jste tak pevně spal, že jste ani nepozoroval, jak jsme vámi třásli!“ řekl ke mně Josua Prokop. „Punš je vypit, propásl jste všechno.“
Horká bolest nad tím, co jsem před chvílí slyšel, mne opět přemohla. Málem byl bych vykřikl, že to, co jsem jim o knize Ibbur vyprávěl, nebyl sen, málem bych byl otevřel kasettu a ukázal jim knihu tu.
Ale tyto myšlenky neoděly se slovem a nemohly proniknouti náladou všeobecného odchodu.
Cvak dal mi násilím plášť přes ramena a zvolal:
„Jen pojďte s námi k Lojzíčkovi, mistře Pernathe, to vás zase vzbudí k životu!“