Golem (překlad Prusík)/Bdělý
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Noc | Bdělý | Sníh |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bdělý |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Cvak vyběhl před námi na schody a já jsem slyšel, jak Miriam, dcera archiváře Hillela, se ho úzkostně vyptávala a jak ji Cvak hleděl upokojiti.
Nenamáhal jsem se nikterak poslouchati, co spolu mluví a spíše jsem jen odhadl, než abych byl slova slyšel, že Cvak vypravoval, že se mi stal úraz a že teď přicházejí prositi o první pomoc, aby mne zas přivedli k vědomí.
Stále ještě nemohl jsem pohnouti údy a neviditelné prsty držely můj jazyk; ale má mysl byla pevnou a jistou, a pocit hrůzy mne opustil. Věděl jsem přesně, kde jsem byl, a co se se mnou dálo, a nezdálo se mi ani podivným, že mne nesli nahoru jako mrtvolu, i s nosítky, do pokoje Schemajah Hillela a že mne pak zanechali — o samotě.
Klidná, přirozená spokojenost mne naplňovala, jakou cítíváme, vracíme-li se z dlouhé cesty domů.
V pokoji bylo temno a okenní rámy v zkřížené podobě rýsovaly se v splývavých obrysech od mdle vyzařujících výparů, jež sem z ulice prosvitovaly.
Všechno se mi zdálo přirozeným a nedivil jsem se ani tomu, že Hillel sem vešel s židovským sedmiplamenným šábesovým svícnem, ani tomu, že mi klidně přál „dobrého večera“, jako někomu, jehož příchod očekával.
Teď najednou mi při něm bylo velice nápadným, nač jsem po celou dobu nepřišel, kterou jsem v tomto domě bydlel, ač jsme se často tři- až čtyřikráte v týdnu na schodech potkávali. Teď, kdy semtam po pokoji chodil, na nízké skříni si různé předměty shledával a konečně svícnem ještě jeden, také sedmiramenný, rozsvítil, teď mi to bylo pojednou nápadným.
Totiž: souměrnost života a údů a úzký, jemný rys tváře s ušlechtilou klenbou čela.
Jak jsem teď při záři svíček viděl, nebyl asi starší mne, totiž nejvýše 45 let.
„Přišel jsi o několik minut dříve,“ začal po chvíli, „než jsem předpokládal; jinak bych byl měl už světla zažehnuta.“
Ukázal na oba svícny, přikročil pak k nosítkám a upřel — jak se mi zdálo — své tmavé, hluboce ležící oči na někoho, jenž mi stál nebo klečel v hlavách, jejž jsem však nemohl viděti. Při tom pohyboval rty a pronesl beze zvuku nějakou větu.
Rázem pustily neviditelné prsty můj jazyk a ztrnulost mne opustila. Vzpřímil jsem se a ohlédl se: mimo mne a Hillela nebylo nikoho v pokoji!
Jeho „ty“ a poznámka, že mne očekával, platily tedy mně?! .
A co bylo nejpodivnější ze všeho: necítil jsem nad tím nejmenšího podivení!
Hillel uhádl patrně mé myšlenky, neboť se přátelsky usmál, přičemž mi pomohl vstáti s nosítek; na to mi ukázal na jednu z židlí a řekl:
„Není při tom také nic podivného. Děsivě působí jen strašidelné věci — Kišuf — na člověku; život škrábe a pálí jako žíněný plášť, ale sluneční paprsky duševního světa jsou mírné a zahřívající.“
Mlčel jsem, ježto mi nic nenapadlo, co bych měl odpověděti. Zdálo se, že ani žádné odpovědi neočekával. Posadil se naproti mně, a pokračoval pak klidně:
„I stříbrné zrcadlo, kdyby mělo cit, cítilo by bolest jen při hlazení. Když pak už by bylo hladké a lesklé, tu by v sobě obráželo obraz všeho, bez rozčilení i bez bolesti.“
„Dobře je člověku,“ dodal ještě tiše, „jenž může o sobě říci: Já jsem uhlazen.“
Na okamžik oddal se přemýšlení, a pak pro sebe prohodil hebrejskou větu: „Lischuosècho Kivisi Adošem.“
Na to pronikl jeho hlas opět jasně k mému sluchu:
„Tys ke mně přišel v hlubokém spánku a já tě učinil bdělým. V žalmu Davidově stojí:
‚Tu jsem si sám řekl: teď začnu: pravice boží to jest, jež tuto změnu způsobila.‘
Povstanou-li lidé se svých lůžek, tu si myslí, že se sebe setřásli spánek a nevědí, že padli za obět svým smyslům a že se stali kořistí spánku ještě hlubšího, než byl onen, jemuž právě unikli.
Existuje jediné pravé bdění a to jest to, jemuž se teď ty blížíš. Mluv lidem o tom a řeknou, že jsi nemocen, ježto ti nemohou rozuměti. Proto je bezúčelno a kruto jim o tom mluviti.
‚Plují dále, jako proud, a jsou jako spánek — jak travka, jež brzo uvadne, a s večerem požata uschne.‘
„Kdo byl onen cizinec, jenž mne navštívil v mém pokojíku a přinesl mi knihu ‚Ibbur‘? Viděl-li jsem ho ve snu, či v bdění?“ chtěl jsem se ptáti, než Hillel odpověděl mi ještě než jsem mohl svou myšlenku odíti slovy: „Předpokládej, že muž, jenž k tobě přišel a jejž ty nazýváš Golemem, znamená probuzení mrtvého nejvnitřnějším duševním životem. Každá věc na zemi není nic jiného, než věčný symbol oblečený v prach!
Jak myslíš zrakem? Každou formu, kterou vidíš, myslíš si zrakem. Vše, co k formě dospělo, bylo dříve vidinou.“
Cítil jsem, jak se pojmy až dosud v mém mozku pevně kotvící pojednou utrhly a jako loď bez kormidla hnány byly na moře bez břehů.
Klidně pokračoval Hillel:
„Kdo je probuzen, nemůže už umříti. Spánek a smrt jsou totožny.“
„— — — nemůže už umříti?“ — tupá bolest se mne zmocnila.
„Dvě stezky běží vedle sebe: cesta života a cesta smrti. Tys vzal knihu Ibbur a četl v ní. Tvá duše obtěžkala duchem života,“ slyšel jsem ho mluviti.
„Hillele, Hillele, dej, ať jdu cestou, po níž kráčejí všichni lidé, po cestě smrti!“ křičelo vše divoce ve mně.
Obličej Schemajah Hillela ztrnul vážně.
„Lidé nekráčejí žádnou cestou, ani života, ani smrti. Oni jsou hnáni, jako plevy v bouři.
V talmudu stojí: Dříve než Bůh stvořil svět, podržel bytostem zrcadlo před tváří. V něm spatřily pak duševní útrapy vezdejšího života a blaženosti, jež mu pak následují. Tu jedni vzali na sebe útrapy. Druzí však se vzpírali a ty vyškrtl Bůh z knihy živých. Ty však jdeš cestou a nastoupil jsi ji ze svobodné vůle, — třeba že o tom teď už sám nevíš: Ty jsi povolán tebou samým. Netrap se: povlovně, dostaví-li se vědění, přijdou i vzpomínky. Vědění a vzpomínky je jedno a totéž.“
Přátelský, takřka laskavý tón, jímž vyzněla Hillelova řeč, vrátil mi opět klid, a já se cítil v bezpečí, jako nemocné dítě, jež ví, že je u něho otec.
Vzhlédl jsem a viděl, že pojednou bylo v pokoji mnoho postav, jež nás v kruhu obklopily: některé v bílých rubáších, jaké mívali staří rabínové, jiné v třírohých kloboucích a se stříbrnými přeskami na střevících, — ale Hillel přejel mi rukou přes oči a pokoj byl opět prázdný.
Na to mne vyvedl ven na schodiště a dal mi do ruky hořící svíci, abych si mohl posvítiti do svého pokoje.
Lehl jsem si do postele a chtěl jsem spáti, ale spánek se nedostavil a já se octl v onom podivném stavu, jenž není ani sen, ani bdění, ani spánek.
Shasl jsem světlo, a přece bylo vše v jizbě tak jasné, že jsem zřetelně rozeznával každou jednotlivou formu. Při tom jsem se cítil zcela volně a prost onoho určitého, trapného neklidu, jenž nás mučí, jsme-li v podobné náladě.
Nikdy v životě nebyl jsem s to mysliti tak ostře a přesně, jako právě teď. Rhytmus zdraví proudil mi nervy a řadil mé myšlenky do řady a šiku, jako armádu, jež jen čeká na mé povely.
Mohl jsem jen vykřiknouti a byly by vystoupily přede mne a učinily, co bych byl chtěl.
Gemma z leskovce, kterou jsem se v posledních nedělích pokoušel vyřezávati, — nedospěl jsem k cíli, ježto se mi četné, rozptýlené svity v kamení nechtěly krýti s obličeji, jež jsem si představoval — tato gemma přišla mi opět na mysl, a v mžiku jsem věděl rozluštění, jak vésti rydlo, aby struktuře massy bylo vyhověno.
Kdežto jsem byl dříve otrokem hordy fantastických dojmů a snů, o nichž jsem často nevěděl: byly-li to idey či pocity, viděl jsem se teď co pán a král ve vlastní říši.
Početní úkoly, jež jsem dříve na papíře jen se vzdechy překonával, luštil jsem teď hravě v hlavě. Vše s pomocí nové, procitnuvší ve mně schopnosti, viděti a zachytiti vše, co jsem právě potřeboval: cifry, formy, předměty či barvy. A když se jednalo o otázky, jež podobnými nástroji nedaly se rozluštiti: filosofické problémy a podobné, tu na místo vnitřního zraku nastoupil sluch a úlohu mluvčího převzal hlas Schemajah Hillela.
Doznal jsem poznatky nejpodivnějšího druhu.
Co jsem tisíckráte v životě propustil mimo sluch co pouhé slovo, to stálo teď až do nejtenčí nitky prosyceno cenou přede mnou; čemu jsem se naučil „na pamět“, toho jsem se „uchopil“ co svého vlastnictví. Tajemství tvorby slov, jež jsem dosud nikdy netušil, leželo teď obnaženo přede mnou.
„Vysoké“ ideály lidstva, jež se mnou až dosud jednaly s vysoka s tváří bodrých komerčních radů, s pathetickou hrudí poflekanou řády, sňaly teď pokorně masku s tváře, a omlouvaly se: že jsou samy jen žebráky, ale přece jen berlami ještě drzejšímu švindlu.
Nesnil jsem snad přece jen? Nemluvil jsem snad dokonce s Hillelem?
Sáhl jsem na židli vedle svého lože.
Pravda: tam ležela svíčka, kterou mi dal Schemajah na cestu; a blaženě jako malý kluk v štědrovečerní noci, jenž se přesvědčil, že má svého panáka v skutečnosti a opravdu vedle sebe, zaryl jsem se opět do podušek.
A jako vyžle pronikal jsem dále do houště duševních záhad, jež mne obklopovaly.
Především jsem se pokoušel dospěti zpět k onomu bodu svého života, až ku kterému sahala má upomínka. Jen odtamtud — domníval jsem se — mohlo by mi býti umožněno, onu část své existence přehlédnouti, jež zvláštním řízením osudu ležela mi zahalena v temnotách.
Ale jakkoliv jsem se namáhal, nedospěl jsem dále, než na špinavý a tmavý dvůr našeho domu, odkud jsem obloukem vrat viděl vetešnický krámek Aarona Wassertruma, jako bych už celé století žil co rytec gemm v tomto domě, jako bych byl stále stejně stár a jako bych nikdy nebyl býval dítětem!
Už jsem se chtěl vzdáti naděje, že se proderu dále v šachtách minulosti, když tu náhle se zářivou jasností jsem pochopil, že sice v mé vzpomínce široká silnice událostí končí oním jistým obloukem vrat, ne však celá řada úzkých pěšin a steziček, jež sice až posud doprovázely hlavní silnici, mnou však zcela byly opomíjeny.
„Odkud,“ volalo mi to takřka do ucha, „máš vědomosti, jimiž se teď živíš! Kdo tě naučil rytí gemm, opravování starožitností atd.! Čísti, psáti, mluviti — a jísti — a choditi, dýchati, mysliti a cítiti?“
Hned jsem vzal své nitro na poradu. Systematicky šel jsem ve svém životě zpět.
Nutil jsem se v opačné, ale nepřetržité řadě uvažovati: co se právě stalo? co bylo k tomu východiskem? co bylo před tím? atd.
Teď jsem opět dospěl k onomu oblouku vrat!
A teď!
Jen malý skok do prázdna a propast, jež mne oddělovala od toho, co bylo zapomenuto, byla by jistě přeskočena, — leč v tom vystoupil přede mnou obraz, jejž jsem v zpětné pouti svých myšlenek opomenul: Schemajah Hillel mi přejel rukou přes oči — zrovna jako před chvílí dole v jeho pokoji.
A všechno bylo setřeno. Dokonce i přání pátrati dále.
Jedno bylo jisto, co trvalý zisk: poznatek: řada událostí v životě je slepou uličkou, byť se i zdála širokou a schůdnou.
Úzké a skryté stezky jedině vedou zpět do ztracené domoviny.
A jen to, co je vryto drobným, sotva viditelným písmem do našeho těla, ne však ohyzdná jizva, již nám zanechala rašple zevního světa, jen to chová v sobě rozluštění posledních tajemství.
A jako bych mohl zpět trefiti do dnů svého dětství, kdybych v čítance začal probírati abecedu od Z zpětným pořadem až k A, abych dospěl až tam, kde jsem se začal učiti, tak jsem pochopil, že tímtéž pořádkem musel bych putovati i do oné vzdálené otčiny, jež leží na druhém břehu všeho přemýšlení.
Celá zeměkoule práce svalila se na má bedra. I Herkules nesl chvíli klenbu nebeskou na své hlavě, napadlo mi, a skrytý význam probleskoval mi z této pověsti. A jako se Herkules svého břemene opět zbavil lstí, an prosil Atlanta: „Dovol jen, abych si uvázal kolem hlavy vycpávku z provazů, aby mi ta hrozná tíha nerozdrtila mozek“ — tak (zdálo se mi) existovala snad nějaká skrytá stezka od tohoto úskalí.
Pojednou mě přepadlo těžké podezření, že musím nadále slepě důvěřovati vedení svých myšlenek; položil jsem se zpříma a zavřel jsem si prsty oči i uši, aby mne smysly neodvedly jinam. Abych onu myšlenku umrtvil.
Ale má vůle se rozbila o železný zákon! Mohl jsem vždy jednu myšlenku zahnati pouze myšlenkou druhou, a zemřela-li jedna, už se jejím masem vykrmovala druhá.
Utekl jsem do pěnivého proudu své krve, ale myšlenky šly mi v patách. Skryl jsem se v kavárně svého srdce: jen chvilka a už mne zas objevily.
A zase mi přišla Hillelova přátelská slova na pomoc:
„Zůstaň na své cestě a nechvěj se. Klíč k umění zapomenutí patří našim bratřím, kteří kráčejí cestou smrti; ty však jsi obtěžkán duchem — života.“
Kniha Ibbur objevila se přede mnou a dvě písmena v ní zaplanula: ono, jež znamenalo kovovou ženu s tepem, podobajícím se zemětřesení, a ono, jež v neskonalé dálce ukazovalo hermafrodita na trůně z perloviny, na hlavě s korunou z červeného dřeva.
Pak přejel mi Schemajah Hillel po třetí rukou přes oči a já usnul…
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace není součástí českého vydání.