Golem (překlad Prusík)/Máj
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Muka | Máj | Měsíc |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Máj |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
K mé otázce, jaké datum dnes je — byloť právě tak horko, jako uprostřed léta, a odumírající strom na dvoře vyrazil několik poupat — mlčel s počátku vězeňský dozorce, pak ale mi zašeptal, že je 15. května. Vlastně prý to nemá říci, je prý to zakázáno s vězni mluviti a ti z vyšetřovanců, kteří se dosud nepřiznali, mají prý ohledně doby úmyslně ponecháni býti v nejistotě.
Byl jsem tedy už tři plné měsíce ve vězení a doposud ani jediná zpráva ze zevního světa!
Když nastával večer, pronikaly tiché zvuky klavíru zamřížovaným oknem, jež teď, v teplých dnech, bylo otevřeno.
Jeden ze spoluvězňů mi řekl, že to hraje dole klíčníkova dcera.
Ve dne v noci snil jsem o Miriam.
Jak se jí asi vede?
Občas měl jsem konejšivý pocit, že mé myšlenky k ní pronikly a stály u její postele, mezitím co spala, položivše k zmírnění ruku na její čelo.
Pak opět — ve chvílích beznadějnosti, když moji spoluvězni jeden po druhém byli odváděni k výslechu, rdousila mě tupá úzkost, že snad už dávno zemřela.
Tu jsem se pak ptával osudu, žije-li ještě, či ne, je-li nemocna, či zdráva, vytahoval jsem ze slamníku několik stébel slámy a ty byly mým orakulem.
A skoro vždy to „špatně vyšlo“, a já prohrabával své nitro, abych nalezl pohled do budoucnosti; hleděl jsem obelstíti svou duši, jež mi skrývala tajemství, obelstíti ji otázkou, poněkud stranou ležící, zda i mně nadejde den, kdy budu moci býti vesel a kdy se zase budu smáti.
A vždy mi mé orakulum přisvědčilo a pak byl jsem vždy nějakou hodinu vesel a šťasten.
Jako rostlina tajně roste a pučí, tak i ve mně se zvolna probudila nepochopitelná, hluboká láska k Miriam, a já nechápal, že jsem tak často mohl u ní seděti a s ní mluviti, aniž mi city mé byly jasny.
Chvějící se přání, aby i ona na mne myslila se stejnými pocity, stupňovalo se u mne v podobných chvílích často až k tušení jistoty. Když jsem pak slýchával kroky na chodbě, tu jsem se skoro bával, že si pro mne přijdou, že mne propustí na svobodu a můj sen že se v drsné skutečnosti zevního světa rozplyne v nic…
Můj sluch za dlouhé doby mé vazby tak zbystřel, že jsem postřehoval i nejjemnější šustot.
Vždy, kdykoliv se noc blížila, slýchal jsem v dálce hrčeti kočár a lámal jsem si hlavu tím, kdo v něm asi sedí.
Bylo cosi podivně cizího, pomyslil-li jsem si, že venku žili lidé, kteří směli činiti, co chtěli, kteří se svobodně mohli pohybovati, jíti sem a jíti tam, a kteří přece necítili, jaké kouzlo leží v této svobodě.
Ba nebyl jsem s to si představiti, že bych i já zase jednou byl tak šťastný, že bych směl volně toulati se ulicemi v sluneční záři…
Den, v němž jsem držel Angelinu ve své náruči, zdál se náležeti dávno minulé existenci; vzpomínal jsem na to s onou jemnou bolestí, jaká nás přepadává, když otevřeme knihu a najdeme v ní svadlé květiny, jež nosila kdysi na hrudi milenka našich mladých let…
Zdaž starý Cvak ještě každého večera sedává s Prokopem a s Vrieslanderem v „Ungeltu“ a zdaž ještě mate hlavu vyschlé Eulalii?
Ne, ne, vždyť je máj! Doba to, kdy se svými loutkami táhne od jednoho venkovského hnízda k druhému a kdy na zelené louce před městskými branami hrává „Rytíře Modrovousa“…
Seděl jsem sám v cele.
Poslední týden sdílel ji se mnou pouze Vosátka, žhář — a ten byl před páru hodinami odveden k vyšetřujícímu soudci.
Dnes trval jeho výslech ku podivu dlouho.
Konečně!
Železná závora zaskřípěla ve dveřích. A se zářící tváří vrazil Vosátka dovnitř, hodil balík šatů na pryčnu a začal se bleskurychle převlékati.
Trestanecký oblek házel kus po kuse s kletbami na podlahu.
„Nic mi nemohli dokázat, holomci… Žhářství… Jo, tudle!“ a ukazováčkem stáhl si kůži pod okem. „Na černýho Vosátku sou moc krátký! — To byl vítr, řek’ sem a toho ’sem se nepustil. Ať si ho teď zavřou, pana Větrovskýho! No servus, dneska večír! — To si zaflámnem! U Lojzíčka.“
Rozevřel náruč a začal tancovat „šlapáka“.
„Dyť sméé jen jéédnou na světěě… mládí jak růžeee vodkvetéé…“
Narazil si hlučně na hlavu myslivecký klobouk s modrým sojčím perem… „Jo richtik, to bude pana hraběte interesovat! Vědí co novýho. Ten jejich kamarád, Lojza — je fuč! Nahoře, kde ’sem měl mlejn, si to povídali ti holomci. Už minutej měsíc, k poslednímu prej prch’ a teď je už jistě za horama…“
„Aha — pilník!“ pomyslil jsem si a usmál jsem se.
„A teď koukaj’ taky, pane hrabě, aby se zavčas dostali na luft,“ řekl žhář a podával mi přátelsky ruku. „A ’dyby někdy neměli prachy, tak se jen u Lojzíčka ptají po černým Vosátkovi. Tam mě zná každá holka. Jo! No tak servus, pane hrabě. Těšilo mě…“
Stál ještě ve dveřích, když dozorce mi do cely vstrčil nového společníka.
Na první pohled poznal jsem v něm onoho tuláka s vojenskou čepicí, jenž tehdy za deště stál vedle mne v průjezdu v Hampejzské uličce.
Milé překvapení!
Snad on bude náhodou něco věděti o Hillelovi a Cvakovi a o ostatních?
Chtěl jsem hned začíti s otázkami, ale k mému velkému údivu položil s tajemnou tváří prst na ústa a naznačil mi tak, že mám mlčeti.
Teprve když byly dveře zvenčí uzavřeny, a když kroky dozorcovy na chodbě dozněly, oživl zase.
Srdce mi tlouklo rozčilením.
Co to znamenalo?
Znal mne snad, nebo co chtěl?
První, co syčák podnikl, bylo, že si sedl a zul si levou botu.
Pak zuby vytáhl z podpatku zátku, vyňal z povstalé tak dutiny malý, zahnutý železný plíšek, odtrhl jím zdánlivě jen lehce připevněnou podešev a podal mi obě s hrdou tváří.
Vše bleskurychle a beze všeho ohledu na mé rozčilené otázky. „Tak! Pěknej pozdrav vod pana Charouska!“
Byl jsem tak překvapen, že jsem nebyl schopen slova.
„Jen si to vemou a tím plíškem v noci roztrhnou podešev. — Vona je dutá — vědí?“ vykládal mi tulák rozvážně. „A ve vnitř najdou psaníčko vod pana Charouska.“
V radostném záchvatu jsem padl tulákovi kolem krku a slzy vyhrkly mi z očí.
„Musejí se sebrat, pane Pernath. Nemáme víc času než snad minutu. Dole na to jistě přijdou, že ’sem ve falešnej cele. My jsme si u portýra totiž s Franckem vyměnili čísla, vědí?“
Patrně jsem se velice hloupě tvářil, neboť tulák pokračoval:
„No ’esli tomu nerozumějí, tak to taky nic nedělá. Já ’sem tady a basta fidli.“
„Řekněte mi,“ začal jsem rozechvěně. „Řekněte mi, pane — pane…“
„Venca,“ pomohl mi tulák, ‚hezkej Venca‘ mi říkají.“
„Řekněte mi, Venco, co dělá archivář Hillel a jak se vede jeho dceři?“
„K tomu teď není čas,“ přerušil mne Venca netrpělivě. „Pro mne můžou si každou chvilku přijít. Tedy: já ’sem tady, protože ’sem extra přiznal loupežný přepadení“…
„Cože? Vy jste jen k vůli tomu, abyste se ke mně dostal, provedl loupežné přepadení?“ ptal jsem se rozechvěně.
Tulák zavrtěl pohrdavě hlavou. „’Dybych byl vopravdu proved loupežný přepadení, myslej si, že bych se byl přiznal? Co si to vo mně myslej?!“
Zvolna jsem pochopil: ten odvážný chlapík použil lsti, aby mi mohl do vězení propašovati dopis Charouskův.
„Tak teda nejdřív,“ tvářil se nanejvýš důležitě, „musím jim dát poučení vo padoucnici!“
„O čem?“
„Vo padoucnici. — Teď dávaj hezky pozor a pamatujou si všecko. — Tak se kouknou! Nejdřív si naděláme sliny v hubě,“ nadmul tváře a pohyboval jimi sem a tam, jako ten, kdo si vyplachuje ústa; „pak dostaneme pěnu u huby, podívaj se, takle,“ i to učinil s odpornou přirozeností. „Pak si vobrátíme palec do pěstě. Takle! Pak kroutíme vočima,“ šilhal děsně, „a pak — todle je trošku těžký — pak tak krátce zařveme. Kouknou se, takle: Bö — bö — bö… a hned se svalíme…“
Upadl, jak byl dlouhý, až se podlaha zatřásla. Nato, vstávaje zase, řekl:
„Todle je přirozená padoucnice, jak nás ji Dr. Hulbert, dej mu Pánbu nebe, učíval v ‚Batalionu‘.“
„Ano… ano… je to velice dovedně napodobeno,“ doznával jsem, „ale k čemu mi to vlastně ukazujete?“
„K čemu? Aby se co nejdřív dostali z týdle cely,“ vykládal mi „hezký Venca“. „Doktor Rosenblatt je korunovanej vosel, to víme. Dyby někdo neměl hlavu, bude ten trouba pořád ještě říkat: ‚Ten muž je zdravej, jako ryba.‘ — Ale — vědí — před padoucnicí, to jim má špundus. Jak to někerej dobře dovede dělat, už ho žene do cely pro nemocný. A votamtuď se dostat ven, jen zrovna hračka, vědí?“
Venca mluvil s náramnou tajemností:
„Vědí — v cele pro nemocný sou mříže přepilovaný a jen tak na voko dohromady slepený. — Vědí, to je tajemství Batalionu! Dávají pak už jen pár nocí dobrej pozor, a jak uvidějí, že shora visí provaz a na jeho konci že je voko, vyndají tiše mříž, aby se druhý nezbudili, prostrčej ruce skrz voka a my je už vytáhnem na střechu a pomůžem’ jim druhou stranou na ulici! Basta fidli!“
„Proč bych měl z vězení utíkati?“ namítl jsem nesměle. „Já jsem přece nevinen.“
„A to myslej, že proto už by nemuseli vocuď?“ odporoval mi „hezký Venca“ a vyvalil na mne oči v nejvyšším údivu.
Musel jsem použíti veškeré své výmluvnosti, abych mu vymluvil tento odvážlivý plán, který prý byl ujednán v „Batalionu“.
Že jsem odmítl tento „dar shůry“ a že jsem raděj chtěl čekati, až přirozenou cestou budu osvobozen — to mu bylo naprosto nepochopitelno.
„Ale proto buďte ujištěn, že vám i vašim soudruhům ze srdce děkuji,“ řekl jsem dojat a stiskl jsem mu srdečně ruku. „Až mine tato těžká doba, bude mou první povinností se vám odvděčiti.“
„I to není třeba,“ odmítal Venca přátelsky. „Nám stačí, dyž poplatějí nějaký to piviště, ale víc nic. Pan Charousek, kerej teď vede kasu ‚Batalionu‘, nám už povídal, co dobrýho tajně udělali. Mám mu něco vyřídit, až mě zas za pár dni pustěj’ z lapáku?“
„Ano, prosím,“ vpadl jsem mu rychle do řeči, „řekněte mu, že ho prosím, aby šel k Hillelovi a řekl mu, že mám hrozné úzkosti o zdraví jeho dcery Miriam. Pan Hillel aby ji nepouštěl s oka. Budete si to jméno pamatovati? Hillel!“.
„Ale jo! Hirel.“
„Ne: Hillel!“
„No, dyť povídám: Hiller.“
„Ne, ne: Hillel!“
Venca si mohl přelomiti jazyk, konečně ale si přece jakž takž toto jméno zapamatoval.
„A ještě něco. Řekněte panu Charouskovi, že ho velice prosím, aby se ujal i té vznešené dámy — on už ví, koho tím míním…“
„Aha, voni myslej tu hraběcí korotvičku, co měla pletky s tím Němcem, s doktorem Sapoli? No, ta se přece dala rozvect a je fuč i s dítětem i se svým galánem.“
„Víte to jistě?“
„No že!“
Hlas se mi třásl. Třeba že jsem se radoval k vůli Angelině, že vyvázla z nebezpečí, přece zas se mi srdce svíralo krutou bolestí.
Co starostí jsem o ni vytrpěl a teď — jsem byl zapomenut…
Snad tomu věřila, že jsem opravdu loupežný vrah!
Hořká chuť stoupala mi do hrdla.
Tulák vycítil s jemnocitem, jenž je ku podivu vrozen zchátralým lidem jeho rázu, ve věcech lásky, jak mi je těžko v duši, neboť hleděl plaše stranou a neodpovídal na mou poslední otázku. „Víte snad také, jak se vede dceři pana Hillela, slečně Miriam? Znáte ji snad?“ ptal jsem se sklíčeně.
„Miriam? Miriam?“ Venca se vážně zamyslil. „Mirjam? Chodí snad v noci k Lojzíčkovi?“
Musel jsem se chtěj nechtěj zasmáti.
„Ne. Najisto ne.“
„Pak ji teda neznám,“ řekl suše.
Mlčeli jsme chvíli.
Snad je o ní něco v psaní — doufal jsem.
„A to snad už taky slyšeli, že starýho Wassertruma vzal čert!“ začal Venca pojednou živě.
Vyskočil jsem zděšeně.
„No jo! Tudle!“ Venca ukazoval na hrdlo. „Povídám jim, to bylo strašný. Dyž se pár dní nevokazoval, tak vodevřeli krám, to se ví, že ’sem byl při tom první, jak pak taky ne? A tak jim tam seděl ten starej lump v špinavým fodélu, na prsouch plno krve a voči jako ze skla. — — Vědí, já sem na takový věci kovanej, ale říkám jim, mně jim bylo tak šoufl, dyž sem to viděl, že sem si furt myslil, že tam sebou fleknu. Furt sem si musel předkládat: Venco, povídal sem si, měj rozum, Venco, co se čílíš! Dyť je to jen umrdlej žid! Vědí, v krku měl vězet pilník a kolem dokola bylo všecko přeházený… To bylo jasný, že je to loupežná vražda.“
„Pilník! Pilník!“
Cítil jsem, že mi hrůzou dech u úst stydl.
Pilník!
Našel tedy přece jen svou cestu! „Já taky vím, kdo to udělal,“ pakračoval Venca po chvíli polohlasem. „Povídám jim, nebyl to nikdo jinej, než zďobanej Lojza. Já sem tam v krámě našel na podlaze jeho křivák. To se ví, že ’sem ho hned vzal k sobě, aby na to policajti nepřišli. — Von se prej dostal do krámku nějakou podzemní chodbou,“ Venca rázem umlkl, poslouchal napiatě několik vteřin, pak sebou vrhl na pryčnu a začal strašlivě chrápati.
Hned na to zaskřípěl visací zámek a dozorce vězňů vešel dovnitř a podezřívavě mne měřil.
Tvářil jsem se co nejlhostejněji a Vencu takřka ani nemohli probuditi.
Teprve po mnoha šťouchancích vzpřímil se, zívaje, a vrávoral ven, ještě jsa rozespalý a následován dozorcem.
Jsa zimničně rozechvěn, rozevřel jsem Charouskovo psaní a četl jsem:
Týden po týdnu jsem čekal, že vyjdete na svobodu, stále marně — zkusil jsem všemožné kroky, abych shledal materiál, jenž by Vás očistil, leč také marně.
Prosil jsem vyšetřujícího soudce, aby urychlil jednání, ale po každé mi řekl, že nemůže v té věci ničeho podniknouti, že je to věcí státního návladnictví a ne jeho.
To víte — úřední šiml!
Teprve teď, před hodinou se mi něco podařilo, od čeho si slibuji nejlepší výsledek: vypátral jsem, že Jaromír prodal Wassertrumovi zlaté hodinky, které nalezl po zatčení svého bratra Lojzy v jeho posteli.
‚U Lojzíčka‘, kde, jak víte, jsou ‚tajní‘ jako doma, se vypráví, že byly hodinky zavražděného prý Zottmanna — jeho mrtvola nebyla ostatně až posud vypátrána! — u vás nalezeny co corpus delicti. Ostatek jsem si už sám zkombinoval: Wassertrum et cetera!
Vzal jsem Jaromíra hned na paškál, dal jsem mu 1000 zlatých,“ ruka s dopisem mi sklesla a slzy radosti vyhrkly mi z očí: jen Angelina mohla Charouskovi dáti takovou sumu; ani Cvak, ani Prokop nebo Vrieslander neměli tolik peněz!
Tedy přece na mne dočista nezapomněla! — —
Četl jsem dále:
„— — 1000 zlatých a slíbil jsem mu další 2000 zl., když půjde se mnou hned na policii a přizná se, že ty hodinky odcizil doma bratrovi a že je prodal Wassertrumovi.
To vše mohu však provésti teprve pak, až se toto psaní pomocí Václava dostane do vašich rukou. Čas nestačí.
Ale buďte ujištěn: Stane se to. Ještě dnes. Ručím vám za to.
Nepochybuji ani okamžik, že Lojza provedl tu vraždu a že ty hodinky jsou skutečně Zottmannovy.
Kdyby však, proti nadání, tomu tak přece nebylo, tu ví Jaromír také, co má činiti: V každém případu prohlásí, že to jsou ony hodinky, které byly u vás nalezeny!
Tedy: čekejte a neztrácejte naděje. Den, kdy zase nabudete svobody, je snad už velice blízký.
Nadejde-li však také den, kdy se sejdeme?
Toho nevím.
Skoro bych řekl: nemyslím. Neboť se mnou to jde rychle ku konci. Musím se míti velice na pozoru, aby mne poslední hodinka nepřekvapila.
Ale jedno je jisto: uvidíme se!
Když i ne v tomto životě a když i ne — co mrtví — v onom životě, přece jen onoho dne, kdy, jak stojí v bibli: PÁN vyvrhne ze svých úst ty, kdož byli vlažnými a ani studenými ani teplými…
Nedivte se, že tak mluvím! Nemluvil jsem s vámi nikdy o těchto věcech a když jste se kdysi dotkl slova ‚kabbala‘, vyhnul jsem se tomu. Ale já vím, co vím.
Snad mi rozumíte, co tím míním; ne-li, pak prosím vás, vyškrtněte ze své paměti, co jsem řekl. — —
Kdysi, ve svém deliriu, jsem se domníval, že vidím na vaší hrudi znamení. Možná také, že jsem jen bdě snil.
Domnívejte se, nerozumíte-li mi skutečně, že mám — vnitřně! — už od dětství mnohé poznatky, jež mne vedly zvláštní cestou.
Poznatky, jež se nekryjí s tím, co lékařská věda učí, nebo co Bohu díky ještě nezná; a doufejme: také nikdy nepozná.
Já však jsem se nedal oklamati vědou, jejímž nejvyšším cílem jest vyzdobiti ‚čekárnu‘, kterou bychom nejraději zbořili.
Než dosti o tom.
Chci vám raději vyprávěti, co se mezitím událo:
Koncem dubna byl Wassertrum v stadiu, v němž začala má sugesce působiti.
Poznával jsem to z toho, že na ulici neustále gestikuloval a hlasitě sám s sebou hovořil.
To je jistým znamením, že se myšlenky srocují k bouři, jež v brzku jejich pána udolá.
Pak si koupil zápisník a činil si poznámky.
On psal!
On psal! Ať se nesměji! On psal!!
A pak Šel k notáři. Čekal jsem tajně dole, před domem a přece jsem věděl, co dělá nahoře!
Svou poslední vůli!
To jsem ovšem netušil, že já budu jeho dědicem. Kdyby mi to bylo napadlo, byl bych snad z radosti dostal Vítův tanec.
Ustanovil mne svým dědicem, poněvadž prý jsem jediný člověk na světě, na němž by mohl napraviti své křivdy. Jeho svědomí ho přelstilo.
Snad ho k tomu vedla i naděje, že mu budu žehnati, až se po jeho smrti stanu jeho velkomyslností pojednou milionářem a že pak odvolám onu kletbu, kterou slyšel z mých úst ve vašem pokoji.
Tedy má sugesce měla trojnásobný účinek.
Je to strašně vtipné, že tajně přece jen věřil v odplatu na onom světě, když si po celý život hleděl pracně tuto vinu z hlavy vyhnati.
Ale tak tomu je vždy s přemoudřelými. Je to vidno už ze šíleného vzteku, jenž se jich zmocňuje, kdykoliv jim to řekneme do očí. Cítí se dopadenými.
Od té chvíle, kdy se Wassertrum vrátil od notáře, nespustil jsem ho s očí.
V noci poslouchával jsem u dřevěné přehrady jeho krámku, neboť každé chvíle mohlo nastati rozhodnutí.
Myslím, že bych byl i skrze zdi slyšel onen vytoužený, mlaskavý zvuk, kdyby byl vytáhl zátku z lahvičky s jedem.
Scházela snad už jen hodina a dílo mého života bylo by bývalo dovršeno.
Tu však se objevil nepovolaný a zavraždil ho. Pilníkem.
Podrobnosti dejte si vyprávěti Václavem, mně je příliš trpko, vypisovati vám to.
Nazvete to pověrou — ale když jsem viděl, že krev tekla — mnohé předměty v krámku byly jí potřísněny — zdálo se mi, že mi jeho duše unikla.
Cosi — jemný, neklamný instinkt — mi praví, že to není lhostejno, zemře-li člověk cizí rukou, či vlastní. A že měl Wassertrum svou krev vzíti s sebou do hrobu, mělo-li býti mé poslání úplně vyplněno.
Teď, kdy se stalo jinak, cítím se býti vyděděncem, nástrojem, jenž v ruce anděla smrti nebyl shledán hodným.
Než nechci se bouřiti. Má nenávist je toho druhu, že jde až za hrob — a pak: vždyť mám ještě vlastní krev, kterou mohu prolíti, jak sám chci, aby šla za jeho krví do říše stínů krok za krokem — —
Každého dne, od té chvíle, kdy Wassertruma zahrabali, sedím na hřbitově, u něho, a poslouchám ve své hrudi, co bych měl činiti.
Myslím, že to už vím, ale chci ještě čekati, až vnitřní hlas, jenž ke mně mluví, bude jasným jako lesní pramen.
My lidé jsme nečistí a často je třeba dlouhého postu a bdění, než rozumíme šepotu svých duší.
V minulém týdnu bylo mi úředně sděleno soudem, že mne Wassertrum jmenoval universálním dědicem.
Nemusím vás snad, pane Pernathe, ujišťovati, že z toho nepoužiji ani krejcaru pro sebe. Budu se chrániti, býti ‚mu na onom světě‘ ještě nápomocen!
Domy, jež byly jeho majetkem, dám prodati v dražbě, předměty, jichž se dotýkal, budou spáleny a hotové peníze i výtěžek z prodeje domů připadne po mé smrti jednou třetinou Vám.
Vidím v duchu, jak při těchto slovech vyskočíte a protestujete, ale upokojte se: co dostanete, je pouze váš majetek s úroky a úroky z úroků. Už dávno jsem věděl, že před lety Wassertrum připravil o vše vašeho otce a vaši rodinu. Teprve dnes mohu to z úředních akt zjistiti a dokázati.
Druhá třetina bude rozdělena mezi 12 členů ‚Batalionu‘, kteří ještě osobně znali Dra Hulberta. Chci, aby každý z nich byl bohat a aby nabyl přístupu do tak zvané pražské ‚lepší společnosti‘.
Poslední třetina patří rovným dílem nejbližším sedmi loupežným vrahům v Čechách, kteří budou pro nedostatek důkazů osvobozeni.
Tím jsem povinen veřejnému pohoršení.
Tak. To by asi bylo vše.
A teď milý, milý příteli, žijte blaze a vzpomeňte si někdy na Svého upřímného a vděčného
Inocence Charouska.“
Hluboce rozrušen odložil jsem Charouskův dopis.
Nemohl jsem se ani řádně těšiti ze zprávy o svém příštím osvobození.
Charousek!
Ubohý hoch! Jako bratr staral se o můj osud. Jen proto, že jsem mu kdysi půjčil 100 zl.
Kdybych mu mohl alespoň ještě ruku stisknouti!
Cítil jsem: má pravdu. Ten den nikdy nenadejde.
Viděl jsem ho před sebou: rozpálené oči, souchotinářská ramena, vysoké, ušlechtilé čelo.
Snad by bylo vše jinak dopadlo, kdyby byla pomocná ruka zavčas tento vyschlý život osvěžila.
Četl jsem znovu jeho dopis.
Jak mnoho methody bylo v jeho šílenství! Byl-li vůbec šíleným?
Skoro jsem se styděl, že jsem tuto myšlenku jen na okamžik připustil.
Nepravily-li jeho narážky dosti? On byl člověkem, jako Hillel, jako Miriam, jako já sám.
Člověkem, nad nímž měla jeho vlastní duše nadvládu, jejž vedla divokými propastmi a srázy života, vzhůru k hvězdnatému světu země, do níž ještě nebylo vkročeno.
Zdaž nestál zde čistší — ač po celý život myslil jen na vraždu — než každý z těch, kdož pokrčuje nos, jde kolem nás a hlásá, by byla následována naučená přikázání neznámého, mythického proroka?
On se přidržel přikázání, jež mu diktoval přemocný pud, aniž pomýšlel na „odměnu“ zde nebo na onom světě.
Co učinil, bylo-liž to čím jiným, než nejzbožnějším plněním povinnosti, v nejskrytějším významu toho slova?
„Zbabělec, lstivý, vraždy chtivý, problematická, zločinná povaha,“ slyšel jsem takřka, jak o něm bude souditi dav, nahlédne-li do jeho duše svými slepými stájními svítilnami, tento vzteklý dav, jenž nikde a nikdy nepochopí, že jedovatý ocún je tisíckrát krásnější a ušlechtilejší než užitečná pažitka.
A zase zaskřípal zámek venku a já slyšel, jak opět do mé cely vstrčili někoho.
Ani jsem se neotočil: tak velice jsem byl zaujat dojmem dopisu.
Ani slova o Angelině nebo o Hillelovi!
Ovšem: Charousek asi psal v nejvyšším chvatu; jeho písmo to prozrazovalo.
Bude-li mi asi ještě nějaké Charouskovo psaní tajně doručeno?
Doufám tajně v zítřejší den, až budeme všichni na procházce po dvoře.
Tam bylo ještě nejlehčeji, aby mi někdo z „Batalionu“ něco podstrčil.
Tichý hlas vyrušil mne z mých myšlenek:
„Dovolil byste, pane, abych se vám představil? Mé jméno je Laponder. Amadeus Laponder.“
Obrátil jsem se.
Malý, slaboučký, poměrně ještě mladý muž, ve vybraném šatě, jen bez klobouku — jako všichni vyšetřovanci, uklonil se korektně přede mnou.
Byl hladce oholen, jako herec, a jeho velké, jasně zeleně se lesknoucí a mandlovité oči měly zvláštní vlastnost: zdálo se, že byť i přímo byly na mne upřeny, přece jen mne nevidí. Bylo v nich cosi… řekl bych — jakási nepřítomnost ducha.
Zamumlal jsem své jméno, poklonil jsem se rovněž, a chtěl jsem se opět obrátiti, ale dlouho nemohl jsem od něho odtrhnouti očí, tak podivně působil na mne jeho pagodovitý úsměv, jaký tkvěl stále na jeho tváři tím, že ústní koutky jemně vykrojených úst jeho byly vzhůru vytaženy.
Vyhlížel skoro jako čínská soška Buddhy z růžového křemene, s bezvrásčitou, průhlednou koží, dívčím, úzkým nosem a s jemnými nozdrami.
„Amadeus Laponder, Amadeus Laponder,“ opakoval jsem si tiše.
„Co asi provedl?“