Golem (překlad Prusík)/Měsíc
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Máj | Měsíc | Svoboden |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Měsíc |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Byl jste už u výslechu?“ ptal jsem se po chvíli.
„Právě od něho přicházím. Doufám, že vás zde dlouho nebudu obtěžovati,“ odpovídal pan Laponder přátelsky.
„Ubohý člověk,“ pomyslil jsem si. „On netuší, co vyšetřovance čeká.“
Chtěl jsem ho zvolna připraviti.
„Ach, když minou první, nejhorší dny, tu si zvolna zvykáme na sedění.“
Zatvářil se vděčně.
Pausa.
„Trval výslech dlouho, pane Lapondře?“
Usmál se roztržitě.
„Ne. Ptali se mne pouze, přiznávám-li se a pak jsem musel podepsati protokol.“
„Vy jste podepsal, že se přiznáváte?“ vyrazil jsem ze sebe.
„Ovšem že.“
Řekl to, jako by se to rozumělo samo sebou.
Nebude to nic těžkého, co provedl, pomyslil jsem si, vždyť neni pranic rozčilen. Nejspíš vyzvání k souboji, nebo něco podobného.
„Já jsem bohužel zde už tak dlouho, že mi to připadá jako lidský věk.“ — Zatvářil se soustrastně. — „Přál bych vám lepší osud, pane Lapondře. Dle všeho soudím, že vás brzo propustí na svobodu.“
„Podle toho,“ řekl klidně; znělo to však jako skrytý dvojsmysl.
„Nemyslíte?“ ptal jsem se s úsměvem.
Zavrtěl hlavou.
„Jak mám tomu rozuměti? Co jste tak strašného učinil? Odpusťte, pane Lapondře, není to zvědavost — pouze účast s vaším osudem, že se vás ptám.“
Váhal okamžik a pak řekl, aniž mrkl víčkem:
„Vraždu z vilnosti.“
Bylo mi, jako by mi někdo dal ránu holí přes hlavu.
Odporem a hrůzou nevypravil jsem ze sebe slova.
Zdálo se, že to pozoruje, neboť hleděl diskretně stranou; ale nejmenší změna v jeho automaticky se usmívajícím obličeji neprozrazovala, že by byl mým změněným jednáním uražen.
Nepronesli jsme pak už slova a vyhýbali jsme se pohledy — —
Když jsem si v nastalém soumraku lehl, následoval mého příkladu, svlékl se a pověsil pečlivě své šaty na hřebík na zdi, natáhl se a jak se dle klidného, hlubokého dechu zdálo, usnul hned nato pevným spánkem.
Po celou noc jsem se nemohl uklidniti.
Neustálý pocit, že v mé nejbližší blízkosti se nalézá podobný netvor, a že s ním musím dýchati týž vzduch, byl mi tak hrozný a tak mne rozčiloval, že dojmy celého dne, ba i dopis Charouskův před ním ustupovaly do pozadí.
Lehl jsem si tak, že jsem měl vraha neustále na očích. Míti ho v zádech, to bych snad ani nebyl snesl.
Cela byla měsíční září mdle osvětlena, a já mohl viděti, jak Laponder leží bez hnutí, takřka ztrnule.
Jeho sny nabyly mrtvolného vzezření a polootevřená ústa jen zvyšovala tento dojem.
Po celé hodiny nezměnil svou polohu.
Teprve po půlnoci, kdy slabý paprslek měsíce padl na jeho tvář, přepadl ho jakýsi neklid. Jeho rty se neustále pohybovaly. Podobal se spáči, jenž mluví ze sna. Zdálo se, že jsou to stále táž slova, snad dvojslabičná věta, cosi jako:
„Nech mne! Nech mne! Nech mne!“
Nejbližší dny minuly, jako by ho zde ani nebylo. On také nepřerušil naše mlčení.
Jeho chování zůstalo stále zdvořilé. Kdykoliv jsem chtěl choditi sem tam po cele, odhadl to předem a seděl-li zrovna na pryčně, stáhl nohy pod sebe, abych měl dosti místa.
Začal jsem si činiti výčitky pro svou drsnost, nemohl jsem se však při nejlepší vůli zbaviti odporu, jaký jsem k němu pociťoval.
Jakkoliv jsem doufal, že si zvyknu jeho blízkosti — nedařilo se mi to.
I v noci jsem musel stále bdíti. Sotva čtvrt hodinky jsem spával.
Večer co večer opakovalo se totéž. On čekal zdvořile, až jsem si lehl, pak svlékl šaty, složil je pedanticky, pověsil atd. atd.
Jedné noci — byly asi dvě hodiny — stál jsem rozespalý a k smrti znaven opět na nástěnném prkně, díval jsem se do úplňku, jehož paprsky se obrážely na kovové tváři věžních hodin, jako jiskřící se olej, a myslil jsem pln smutku na Miriam.
V tom slyšel jsem tiše její hlas za sebou.
Pojednou spadla se mne dřímota, byl jsem zas zcela bdělý, zachvěl jsem se a poslouchal.
Prošla minuta.
Už jsem se domníval, že jsem se klamal, tu slyšel jsem to opět. Nemohl jsem jasně rozuměti těm slovům, ale znělo to jako: „Ptej se mne! Ptej se mne!“
Byl to určitě hlas Miriam.
Chvěje se rozrušením, sestoupil jsem co nejtišeji dolů a přistoupil jsem k Lapondrovu lůžku.
Světlo měsíce svítilo plně na jeho obličej; viděl jsem zřetelně, že má otevřené oči; však jen bělmo očí bylo patrno.
Dle ztrnulosti obličejových svalů jsem viděl, že je pohroužen v hluboký spánek.
Jen rty se zase pohybovaly, jako dříve.
A zvolna rozuměl jsem slovům, jež se draly z jeho úst.
„Ptej se! Ptej se!“
Hlas byl Miriaminu hlasu strašně podobný.
„Miriam? Miriam?“ vzkřikl jsem bezděky, hned ale jsem snížil tón, abych nevzbudil spícího.
Čekal jsem, až jeho obličej opět ztuhl a pak jsem zase opakoval tiše:
„Miriam? Miriam?“
Jeho ústa pronesla sotva slyšitelně, ale přece jen jasně: „Ano.“
Položil jsem ucho těsně k jeho rtům.
Po chvíli slyšel jsem Miriamin hlas, tak jistě to byl její hlas, že mne až zamrazilo.
Pil jsem tak chtivě její slova, že jsem jen smysl chápal. Mluvila o lásce ke mně, o nevýslovném štěstí, že jsme se konečně nalezli a že se už nikdy nerozloučíme — mluvila chvatně, bez pausy, jako ten, kdo se bojí, že bude vyrušen a kdo chce využíti každé vteřiny.
Pak vázl její hlas a chvílemi docela uhasl.
„Miriam?“ ptal jsem se, chvěje se úzkostí a se zatajeným dechem. „Miriam, nezemřela jsi?“
Dlouho žádná odpověď. Pak takřka nesrozumitelně: „Ne, — Žiji. — Spím.“ — —
Nic více.
Poslouchal jsem a poslouchal.
Marně.
Nic více.
Rozechvěním jsem se tak třásl, že jsem se musel opříti o hranu pryčny, abych neupadl na Lapondra.
Klam byl tak úplný, že se mi chvílemi zdálo, že opravdu leží přede mnou Miriam. Musel jsem sebrati všechnu svou vůli, abych se přemohl a abych nevtiskl polibek na vrahovy rty.
„Henochu! Henochu!“ šeptaly jeho rty zprvu nesrozumitelně, ale po chvílí zas zcela jasně: „Henochu! Henochu!“
Okamžitě jsem poznal Hillela. „Jsi to ty, Hillele!“
Žádná odpověď.
Vzpomněl jsem si, že chceme-li ze spících vynutiti odpověď, nesmíme se jich tázati do ucha, ale do nervstva v žaludeční dutině.
Učinil jsem tak.
„Hillele!“
„Ano, slyším tě!“
„Je Miriam zdráva? Víš všechno?“ ptal jsem se rychle.
„Ano. Vím vše. Dávno jsem věděl. Buď bez starosti, Henochu a neboj se.“
„Můžeš mi odpustiti, Hillele?“
„Pravím ti přece: buď bez starosti.“
„Uvidíme se brzo?“
Obával jsem se, že už odpověď nezaslechnu. Vždyť poslední slova byla už jen takřka vydechnuta.
„Doufám. Chci čekati — na tebe — bude-li možno — pak musím — do země — —“
„Kam? Do jaké země?“ div že jsem na Lapondra nepadl. „Do jaké země? Do jaké země?“
„Země — Gad — jižně — Palestina — —“
Hlas dozněl.
Tisíce otázek vířilo mi zmateně hlavou.
Proč mne jmenuje Henoch? Cvak, Jaromír, hodinky, Vrieslander, Angelina, Charousek.
„Žijte blaze a vzpomeňte si někdy na mne“ — — zavznělo opět nahlas a jasně s vrahových rtů. Byl to nesporně Charouskův hlas…
A byla to poslední slova jeho dopisu!
Obličej Lapondrův byl už v přítmí. Světlo měsíce ozařovalo už jen roh slamníku. Za čtvrt hodiny zmizí úplně z naší cely.
Ptal jsem se honem, kladl otázku za otázkou — než marně.
Vrah ležel zde nehybně, jako mrtvola a měl víčka oční přivřena — —
Činil jsem si nejprudší výčitky, že jsem po všechny týdny viděl v Lapondrovi jen vraha a ne také člověka.
Po tom, co jsem právě prožil, bylo mi jasno, že je somnambulista, tvor, jenž je pod vlivem úplňku.
Snad provedl vraždu v jisté duševní zatemnělosti. Je to skoro jisto.
Teď, kdy už se šeřilo k ránu, zmizela ztrnulost s jeho tváře a ustoupila výrazu blaženého klidu.
Tak klidně nemůže přece spáti člověk, jenž má na svědomí vraždu — řekl jsem si.
Nemohl jsem se takměř dočkati okamžiku, až opět procitne.
Ví-li, co se stalo?
Konečně otevřel oči, setkal se s mým zrakem a zadíval se stranou.
Hned jsem přistoupil k němu a chopil jsem se jeho ruky:
„Odpusťte mi, pane Lapondře, že jsem byl až posud k vám tak nevlídný. Byla to však nezvyklost —“
„Buďte ujištěn, pane, že vás zcela chápu,“ přerušil živě má slova. „Je to jistě hnusný pocit, býti pohromadě s vrahem z vilnosti.“
„Nemluvte už o tom,“ prosil jsem. „Dnes v noci mi tak mnoho myšlenek vířilo hlavou a já se nemohu zbaviti přesvědčení, že snad — —“ hledal jsem pravý výraz.
„Považujete mne za nemocného…“ pomohl mi.
Přisvědčil jsem.
„Myslím, že tak mohu souditi z určitých známek. Já — — já — — mohu se vás po něčem přímo ptáti, pane Lapondře?“
„Prosím vás o to.“
„Zní to poněkud podivně — ale — řekl byste mi, co se vám dnes v noci zdálo?“
Zavrtěl s úsměvem hlavou:
„Mně se nikdy nic nezdá.“
„A přece jste mluvil ze sna.“
Pohlédl na mne překvapeně. Přemýšlel chvíli… A pak řekl určitě:
„To mohlo býti jen tehdy, ptal-li jste se mne na něco.“
Přisvědčil jsem.
„Neboť, jak jsem už řekl — nesním nikdy. Já — já — putuji,“ dodal po chvíli polohlasně.
„Vy putujete? Jak tomu mám rozuměti?“
Zdálo se, že nechce s pravdou ven, a proto jsem považoval za nutno, udati mu důvody, jež mne k mému pátrání pohnuly. Vyprávěl jsem mu tedy v obrysech události dnešní noci.
„Můžete být jist,“ řekl vážně, když jsem skončil, „že, co jsem v noci mluvil, je zcela správné. Řekl-li jsem před chvílí, že nesním, ale putuji, mínil jsem tím tolik, že můj život v spánku je jinak utvořen, než… řekněme u normálního člověka. Jmenujte to, chcete-li, vystoupením z těla. — — Tak na př. dnes v noci jsem byl ve velice podivném pokoji, k němuž je přístup zdola, padacími dveřmi.“
„Jak vyhlížel?“ ptal jsem se chvatně. „Byl neobydlen? Prázdný?“
„Ne, Byl tam nábytek ale — ne mnoho. A lůžko, v němž spala mladá dívka… nebo snad ležela zdánlivě mrtva… a jakýsi muž seděl vedle ní a držel ruku na jejím čele.“
Laponder líčil mi obličej obou. Nebylo pochyby: byl to Hillel a Miriam.
Napětím jsem sotva dýchal. „Prosím — vypravujte dále. Byl snad ještě někdo v pokoji?“
„Ještě někdo? Počkejte: — — ne, nikdo víc tam nebyl. Na stole hořel sedmiramenný svícen. — Pak vedly dolů točité schody.“
„Rozbité, že?“ ptal jsem se.
„Rozbité? Ne, ne. Zcela v pořádku. Od schodiště odbočovala komora a v té seděl jakýsi muž se stříbrnými přeskami na střevících, cizího typu v tváři. Takového člověka jsem ještě nikdy nespatřil. Měl žlutou barvu tváře a šikmé oči. Byl ku předu nachýlen a zdálo se, že na něco čeká. Snad na nějaký rozkaz.“
„A neviděl jste nikde knihu, velkou knihu?“ pátral jsem.
Třel si čelo.
„Knihu, pravíte? — Ano… Máte pravdu: na podlaze ležela kniha — z pergamenu — byla rozevřena a stránka začínala zlatým „A“ — —“
„Snad „I“ chcete říci?“
„Ne… písmenou A.“
„Víte to určitě? Nebylo to přece jen I?“
„Ne, zcela určitě to bylo A…“
Vrtěl jsem hlavou a začal jsem pochybovati. Patrně Laponder v polospánku četl v mých představách a zmátl si všechno: Hillela, Miriam, Golema a podzemní chodbu.
„Máte už dávno ten dar ‚putování‘, jak to nazýváte?“ zeptal jsem se ho.
„Už od svého 21. roku,“ tu se zarazil; patrně o tom nerad mluvil.
Pojednou jevila jeho tvář výraz bezmezného údivu. Při tom hleděl upřeně na má prsa, jako by tam něco viděl.
Nedbaje mého údivu, chopil mne za ruku a prosil — takřka úpěnlivě:
„Pro boha, řekněte mi všechno. Dnes je poslední den, jejž smím s vámi dlíti. Snad už za hodinu mne odvedou, abych vyslechl rozsudek smrti — —“
Přerušil jsem ho zděšeně:
„Pak mne musíte vzíti za svědka. Odpřisáhnu, že jste nemocen. Vždyť jste náměsíční. Vy nesmíte býti popraven, aniž prozkoumali váš duševní stav. Mějte přece rozum!“
Odmítal nervosně:
„Ach, to je přece vedlejší. Prosím, řekněte mi všechno!“
„Ale co vám mám říci? — — Mluvme raději o vás a — —“
„Vím teď jasně, že jste asi zažil obdivuhodné věci, jež se mne úzce dotýkají, úžeji, než snad tušíte. Prosím vás — — pro všechno — — řekněte mi vše!“
Nemohl jsem pochopiti, jak by ho můj život mohl zajímati více, než jeho vlastní, jistě palčivé záležitosti. Než, abych ho uspokojil, vyprávěl jsem mu vše, co jsem nadpřirozeného zažil.
U každé větší události kýval spokojeně hlavou, jako někdo, jenž určitou věc prohlíží až na dno.
Když jsem dospěl k místu, kde bezhlavá bytost přede mnou stála a podávala mi černorudá zrnka, nemohl se konce takřka dočkati.
„Tedy, vyrazil jste mu je z ruky,“ mumlal přemýšleje. „Nebyl bych si nikdy pomyslil, že je možnou ještě nějaká třetí ‚cesta‘— —“
„To nebyla žádná třetí cesta,“ řekl jsem, „bylo to totéž, jako bych byl zrnka odmítl.“
Usmál se.
„Nemyslíte, pane Lapondře?“
„Kdybyste je byl zamítl, byl byste také šel ‚cestou života‘, ale zrnka, jež znamenají magické síly, nebyla by tu zbyla.
Ale, jak pravíte, vysypala se na podlahu. To jest: ona zde zůstala a budou vašimi předky tak dlouho střežena, až nadejde čas klíčení. Pak síly, jež až posud ve vás dřímají, obživnou.“
Nechápal jsem:
„Mými předky že budou zrnka střežena?“
„To, co jste prožil, musíte z části pojímati symbolicky,“ vysvětloval mi Laponder. „Kruh namodrale zářících postav, jenž vás obklopoval, byl řetěz zděděných ‚já‘, jež každý z matky zrozený s sebou vleče. Duše není nic ‚jedinečného‘, — ona se jím teprve má státi a tomu se pak říká: ‚nesmrtelnost‘.
Vaše duše je dosud složena z mnoha ‚já‘, zrovna jako se mraveniště skládá z mnoha mravenců; vy v sobě nosíte duševní zbytky mnoha tisíců předků: hlavy svého rodu. U každého tvora je tomu tak. Jak by si mohlo kuře, jež se dá uměle z vejce vylíhnouti, okamžitě najíti pravou potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? — Existence ‚instinktů‘ prozrazuje i přítomnost předků v těle i v duši. — Ale, odpusťte, nechtěl jsem vás přerušiti.“
Vyprávěl jsem mu vše. I to, co mi řekla Miriam o „hermafroditu“.
Když jsem domluvil a na něho se podíval, viděl jsem, že je Laponder bílý jako vápno na zdi a že mu tekou slzy po tvářích.
Povstal jsem rychle a tvářil se, že nic nevidím. Pak jsem chodil po cele sem tam a čekal jsem, až se upokojí.
Nato jsem se posadil naproti němu — vynaložil jsem všechnu výmluvnost k tomu, přesvědčiti ho, jak je na výsost nutno poukázati soudcům na chorobný stav jeho duše.
„Kdybyste aspoň nebyl doznal té vraždy,“ zakončil jsem.
„Musel jsem přece! Vždyť se mne ptali na mé svědomí!“ řekl naivně.
„A vy považujete lež za horší než — než vraždu z vilnosti?“ zvolal jsem ohromen.
„Všeobecně snad ne, ale v mém případu ano. Podívejte se: když se mne vyšetřující soudce ptal, přiznávám-li se k vraždě, měl jsem sílu, říci mu pravdu. Mohl jsem tedy voliti, chci-li lháti, či ne. — Když jsem tu vraždu provedl — — prosím, uspořte mi podrobnosti: bylo to tak strašné, že si na to nechci ani vzpomenouti — — když jsem tedy tu vraždu provedl, neměl jsem žádné volby. Třeba že jsem jednal za zcela jasného vědomí, přece jen jsem neměl žádné volby. Cosi, čeho existenci jsem v sobě nikdy netušil, probudilo se ve mně a bylo to mne silnější. Myslíte, kdybych se byl mohl svobodně rozhodnouti, že bych byl vraždil? — Nikdy jsem nezabil ani nejmenší zvíře, a teď bych toho také nebyl schopen.
Dejme tomu, že by bylo lidským zákonem: vražditi, a kdo by nevraždil, že by byl trestán smrtí — jak tomu je podobně ve válce; pak bych si byl okamžitě zasloužil trest smrti. — Poněvadž bych neměl volby. Mohl bych prostě nevražditi. Ale tehdy, kdy jsem provedl vraždu, byla věc opačnou.“
„Tím spíše, ježto se teď cítíte jaksi jiným: musíte všechno napnouti, abyste ušel výroku soudců,“ namítal jsem.
Laponder učinil odmítavý posunek:
„Mýlíte se! Soudci jsou se svého stanoviska úplně v právu. Mají snad popřáti člověku, jakým jsem já, aby volně chodil světem? A aby zítra nebo pozítří opět vraždil?“
„Ne. Ale měli by vás internovati v nějakém ústavu pro duševní nemocné. To je, co tvrdím.“
„Měl byste pravdu, kdybych byl šílený,“ odvětil Laponder lhostejně. „Ale já nejsem šílený. Já jsem jen poněkud zcela jiný… je ve mně něco, co se šílenství velice podobá, co však je jeho pravým opakem. Prosím, vyslechněte mne. Hned mně porozumíte.
Co jste mi zde vyprávěl o onom bezhlavém fantomu — ten fantom je ovšem zase jen symbolem; budete-li o tom přemýšleti, najdete lehce klíč symbolu — totéž stalo se kdysi i mně.
Jenže jsem já tehdy zrnka přijal. Já jdu tedy ‚cestou smrti‘. — Pro mne nejsvětější věcí je nechati své kroky říditi duševní silou, jež je ve mně.
Slepě, s důvěrou, ať si ta cesta vede kamkoliv: buď na šibenici, nebo k trůnu, k chudobě, či k bohatství. Nikdy jsem neváhal, byla-li volba vložena do mých rukou.
Proto jsem také nelhal, když jsem měl na vůli činiti, jak mi libo.
Znáte slova proroka Micheáše:
‚Je ti řečeno, člověče, co dobré jest a co od tebe Pán požaduje?‘
Kdybych byl lhal, byl bych vyvolal příčinu, poněvadž jsem měl volbu; když jsem spáchal vraždu, nevyvolal jsem žádné příčiny. Jen důsledek příčiny ve mně dřímající, do mého nitra dávno vložené, nad níž jsem neměl už moci.
Proto jsou mé ruce čisty.
Tím, že duševní moc ve mně ze mne učinila vraha, provedla nade mnou popravu. Tím, že mne lidé připevní na šibenici, odtrhne se můj osud od jejich: já dospěji k svobodě.“
Cítil jsem, že je to světec a vlasy mi vstávaly hrůzou nad mou vlastní maličkostí.
„Vyprávěl jste mi, že jste hypnotickým zakročením lékaře na dlouho ztratil vzpomínky na své mládí,“ pokračoval, „to je známkou — stigmatem — všech těch, jež kousl ‚had duševní říše‘.“
Zdá se skoro, že jsou do nás vepsány dva životy, dříve než můžeme dospěti k zázraku probuzení; co jinde je rozloučeno smrtí, děje se zde vyhasnutím paměti, často jen náhlým, vnitřním obratem.
V mém životě se stalo, že jsem ve svém 21. roce kdysi náhle se vzbudil zcela změněn. A to beze vší zevní příčiny.
Co jsem až posud měl rád, bylo mi pojednou lhostejným. Život se mi zdál hloupým, jako indiánská povídka; ztratil pro mne skutečnost. Sny staly se mi jistotou, apodiktickou, dokázatelnou jistotou, rozumíte mi? Dokázatelnou, reální jistotou, kdežto život denní byl mi snem.
Všichni lidé by to dovedli, kdyby měli klíč. A klíč leží pouze a jedině v tom, že si jsme svého ‚jáství‘, tak říkaje své kůže v spánku vědomi a že dovedeme nalézti skuliny, jimiž se prodírá vědomí mezi bděním a hlubokým spánkem.
Proto jsem před chvílí řekl ‚já putuji‘ a ne ‚já sním‘.
Zápas o nesmrtelnost je bojem o žezlo proti zvukům a strašidlům, jež jsou v nás. A čekání na to, až se naše ‚já‘ stane králem, je čekání na Mesiáše.
Strašidelný Habal Garmin, jejž jste viděl, ‚dech kosti‘ z kabbaly, to byl král! Až ten bude korunován, pak se přetrhne provaz, jímž jste vnějšími smysly a komínem rozumu vázán k světu.
Ptáte se mne, jak se to stalo, že jsem se přes své odpoutání se od života stal přes noc vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná rourka, jíž probíhají pestré koule. Skoro u všech jen jedna za život. Je-li ta koule červená, řekne se o člověku: ‚špatný‘, je-li žlutá, řekne se ‚dobrý‘. Běží-li dvě za sebou — červená a žlutá — pak je tu ‚neutvrzená povaha‘. My, ‚kousnutí hadem‘, proděláme za svého života tolik, co celá rasa za světový věk neprožije: u nás pádí rourkou jedna barevná kulička za druhou, a když je jich konec, pak jsme — — proroky — stáváme se zrcadlem božím.“
Laponder mlčel.
Dlouho jsem nemohl pronésti slova.
Jeho řeč mne takřka omámila.
„Proč jste se mne před chvílí ptal na můj život, když přece stojíte daleko, daleko výše než já?“ začal jsem konečně.
„Mýlíte se,“ odtušil Laponder. „Stojím daleko níže než vy. — — Ptal jsem se vás proto, že jsem cítil, že máte ve svém majetku klíč, který mi ještě scházel.“
„Já? Klíč? O, bože!“
„Ano, vy! Vy jste mi ho poskytl. — Nemyslím, že by bylo na světě štastnějšího člověka, než jsem já dnes.“
Venku bylo slyšeti šumot. Závora zaskřípěla. — — Laponder toho nedbal:
„To s tím hermafroditem, to byl onen klíč. Teď mám jistotu. Už proto jsem rád, že si pro mne přicházejí, neboť pak jsem brzo u cíle.“
Pro slzy nemohl jsem už viděti Lapondrův obličej… slyšel jsem jen úsměv v jeho hlase.
„A teď: buďte zdráv, pane Pernathe, a vězte: to, co zítra pověsí, budou jen mé šaty; vy jste mi otevřel to nejkrásnější, poslední — co jsem ještě nevěděl. Teď jdu na svatbu,“ vstal a šel za vězeňským dozorcem, „souvisí to úzce s onou vraždou z vilnosti…“ byla poslední slova, jež jsem slyšel, a jimž jsem jen temně rozuměl.
Kdykoliv od oné noci byl úplněk, tu vždy se mi zdálo, že vidím opět Lapondrův spící obličej ležeti na šedivém plátně postele.
V nejbližších dnech, když ho z mé cely odvedli, slyšel jsem s popravčího dvorka duněti tesání a tlučení do klád, jež často trvávalo až do rána.
Uhodl jsem, co to znamená a celé hodiny jsem si zoufale zacpával uši.
Měsíc plynul za měsícem.
Viděl jsem, jak léto míjelo, dle toho, jak ubohé listí na dvoře chřadlo; cítil jsem to dle zhniličelého výparu zdí vězeňských.
Kdykoliv jsem při procházkách na dvoře pohlédl na odumírající strom a na obrázek svaté, zarostlý v jeho kůře, tu vždy bezděky mi napadlo, jak hluboce také zaryl se mi do duše obličej Lapondrův. Neustále viděl jsem ho před sebou, tento Buddhův obličej s koží bez vrásek, a s tím podivným, neustálým úsměvem.
Ještě jednou — v září — mne dal vyšetřující soudce volati — nedůvěřivě se mne ptal, proč jsem u kasy v bance tvrdil, že musím nutně odjeti, proč jsem v hodinách před svým zatčením byl tak neklidný a proč jsem nosil při sobě všechny své drahokamy?
Když jsem odpověděl, že jsem se obíral myšlenkou, vzíti si život, zamečel zas kdosi posměšně za psacím stolem.
Až posud byl jsem v cele sám a mohl jsem se oddávati úplně svým myšlenkám, svému smutku po Charouskovi — cítil jsem, že je už dávno mrtev — a po Lapondrovi, jakož i svému stesku po Miriam.
Pak ale přišli noví vězňové, zlodějští commis, s vyžilými tvářemi, tlustí bankovní pokladníci — ‚sirotci‘ jak by je byl nazval černý Vosátka — a otrávili mi vzduch i náladu.
Jednoho dne vyprávěl jeden z nich, že před delší dobou se udála v městě vražda z vilnosti. Na štěstí prý byl zločinec hned dopaden a byl s ním udělán krátký proces.
„Laponder se ’menoval ten lump, zatracenej,“ vykřikl jistý chlap s tváří dravce, jenž byl odsouzen na 14 dní do vězení pro ztýrání dítěte. „Chytili ho zrovna při vraždě. Při tom kravalu se převrhla lampa a celej pokoj vyhořel. Mrtvola tý holky při tom tak zuhelnatěla, že se až do dneska nedá říc’, kdo to vlastně byl. Černý vlasy prej měla a malej vobličej, to je všecko, co se ví. A ten Laponder by byl radši pošel, potvora, než by byl řekl, jak se ’menovala. Dyby šlo po mým, páni, já bych mu byl stáh’ kůži s těla a posypal mu tělo pepřem. — To holt ’sou ty fajnový páni! Lumpové to ’sou, vrazi — všický dohromady. — — Jako by nebylo dost jinejch prostředků, ’dyž se jeden chce zbavit holky,“ dodal s cynickým úsměvem.
Kypěl jsem vzteky a málem bych se byl na toho ničemu vrhl a srazil ho k zemi.
Noc co noc chrápal na posteli, na které dříve ležel Laponder. Když ho konečně propustili, oddychl jsem si skutečně.
Ale ani tehdy jsem se ho zcela nezbavil: jeho řeč zabodla se mi do mozku jako šíp s ozubcem.
Skoro neustále, hlavně v temnotě, hlodala ve mně myšlenka, hrozné podezření, že obětí Lapondrovou byla právě Miriam.
Čím více jsem proti tomu bojoval, tím hloub jsem zabřídal do této myšlenky, až se z ní stala skutečná fixní idea.
Mnohdy — hlavně když měsíc jasně zářil mřížemi — bývalo mi lépe, mohl jsem si zase obživiti hodiny, jež jsem ztrávil s Lapondrem, a hluboký cit, jaký jsem pro něho cítil, zaplašil pak mou trýzeň. Ale jinak byly chvíle — kdy jsem Miriam viděl před sebou zavražděnou a zuhelnatělou — příliš časty, takže jsem se až obával o svůj rozum.
Slabé momenty, jež jsem pro své podezření měl, zhusťovaly se v podobných chvílích k uzavřenému celku — k obrazu, plnému nevýslovně děsivých podrobností.
Počátkem listopadu k 10. hodině večerní — bylo tehdy zcela tmavo a zoufalost dostoupila u mne takového vrcholu, že jsem se zakousl do svého slamníku, abych nahlas nevykřikl — tehdy tedy otevřel pojednou dozorce mou celu a vyzval mne, abych šel s ním k vyšetřujícímu soudci.
Cítil jsem se tak slabým, že jsem nešel, ale vrávoral.
Naděje, že bych ještě někdy směl opustiti tento děsný dům — ve mně už dávno úplně umřela.
Byl jsem připraven, že opět uslyším nějakou chladnou otázku, že zas zaslechnu za psacím stolkem stereotypní zamečení a že zas budu muset zpět do své tmy.
Pan baron Leisetreter odešel už domů a jen starý, hrbatý písař, s pavoukovitými prsty, stál v pokoji.
Tupě jsem čekal, co se se mnou stane.
Napadlo mi, že vězeňský dozorce na mne cestou přátelsky mrkal, byl jsem však tak zničen tím vším, že jsem si to ani řádně vysvětliti nedovedl.
„Vyšetřováním se zjistilo,“ začal písař, zamečel, vystoupil na židli, kramařil dlouho v regálech mezi akty a pak pokračoval: „… zjistilo, že byl Karel Zottmann, o nějž se jedná, před svou smrtí při tajné schůzce se svobodnou, bývalou prostitutkou Rosinou Metzelesovou, tehdy pod jménem „zrzavá Rosina“ všeobecně známou, později hluchoněmým, nyní pod policejní dohlídkou stojícím vystřihovačem siluet Jaromírem Kvasničkou ze „salonu Kautský“ vyplacenou a od několika měsíců s Jeho Jasností knížetem Ferri Athenstädtem v společném, divokém konkubinátu co maitressa žijící, lstivě do podzemního, opuštěného sklepení domu číslo conscriptionis 21.873, lomeno římskou III., v Hampejzské ulici, běžné číslo 7 (sedm) vlákán, tamtéž uzamčen a sobě samému, potažmo smrti vyhladověním nebo zmrznutím ponechán. — — Nadřečený Zottmann totiž…“
Písař se zarazil, podíval se na mne přes brejle, listoval v aktech a četl dále:
„Vyšetřováním se dále zjistilo, že nadřečený Karel Zottmann, dle všeho zdání — po nastalé smrti — byl o své všechny skvosty a peníze, hlavně o sub fascikl římské Pé, lomeno Bé připojené dvojplášťové kapesní hodinky oloupen,“ písař zvedl hodinky s řetízkem do výše. „Přísežné výpovědi vystřihovače siluet Jaromíra Kvasničky, syna po před 17 lety zemřelém vyrabiteli hostií téhož jména: že prý hodinky nalezl v posteli svého bratra, mezitím uprchlého Aloise Kvasničky a že tytéž prodal obchodníku starožitnostmi a mnohonásobnému, mezitím zemřevšímu majiteli realit, Aaronu Wassertrumovi, přijav od něho za hodinky peníze — nemohlo pro nepravděpodobnost býti dáno víry.
Vyšetřováním bylo dále zjištěno, že v zadní kapse kalhot nadřečeného Karla Zottmanna byl nalezen zápisník, v němž obsaženy poznámky, učiněné pravděpodobně před nastalou smrtí, a obsahující objasňující podrobnosti, na základě jichž bude c. k. úřadům ulehčeno dopadení pachatele.
Pozornost vysokého c. k. státního návladnictví byla na základě předsmrtných zápisek nadřečeného Karla Zottmanna obrácena na silně podezřelého Aloise Kvasničku, t. č. uprchlého, současně pak bylo usneseno, vyšetřující vazbu Athanasia Pernatha, rytce gemm, dosud bezúhonného, zrušiti a vyšetřování proti témuž zastaviti.
Praha, v červenci.
Podepsán:
Dr. svobodný pán Leisetreter.“
Půda se mi zakolísala pod nohama a na okamžik jsem ztratil vědomí.
Když jsem se probudil, seděl jsem na židli a dozorce klepal mi přátelsky na rameno.
Písař byl zcela klidný, šňupl si, hlučně zatroubil do šátku a řekl mi:
„Sdělení tohoto usnesení z července protáhlo se až do listopadu proto, že vaše jméno počíná s „Pé“ a přirozeně v abecedním pořádku na ně dojde až hodně pozdě.“
Nato četl dále:
„… Mimo to jest Athanasia Pernatha, rytce gemm, uvědomiti, že mu následkem posledního pořízení v květnu t. r. zemřevšího stud. med. Inocence Charouska připadá dědictvím třetina veškeré pozůstalosti po nadřečeném Charouskovi i jest nadřečeného Pernatha přidržeti k podepsání protokolu…“
Při posledním slově namočil písař péro a začal po papíře škrabati.
Čekal jsem ze zvyku, že zase zamečí, ale on dnes nemečel. „Inocenc Charousek,“ opakoval jsem po něm jako v bezvědomí.
Dozorce se naklonil ke mně a šeptal mi do ucha:
„Krátce před svou smrtí byl pan Dr. Charousek u mne a ptal se na vás. Řekl, že vás dá moc a mockrát pozdravovat… Tehdy jsem vám to ovšem nesměl vyřídit. Je to přísně zakázáno. Ostatně měl ten pan doktor strašný konec. Vzal si sám život! Našli ho mrtvého na hrobě Aarona Wassertruma. Ležel tam na prsou. Vyhrabal si dvě hluboké díry do země, přeřlzl si tepny a vstrčil ruce do děr. Tak vykrvácel. Dle všeho se na konec pomátl na duchu ten pan Dr. Char — —“
Písař odstrčil s hlukem židli a podal mi péro k podpisu.
Nato se pyšně vzpřímil a napodobuje přesně tón svého baronského představeného, řekl:
„Dozorce, odveďte toho muže!“
Jako před dávnou, dávnou dobou, tak i teď muž se šavlí a v podvlékačkách v pokoji u vchodu odložil mlýnek na kávu, jejž držel mezi koleny. Leč tentokráte mne neprohlížel — naopak, vrátil mi mé drahokamy, mou tobolku s deseti zlatými, můj plášť a mé ostatní věci.
Pak jsem stál na ulici. „Miriam! Miriam! Konečně se blíží shledání!“
Potlačil jsem výkřik nejdivočejšího nadšení.
Byla asi už půlnoc. Úplněk visel bez lesku za závoji par jako mdlý talíř z mosazi.
Dláždění bylo pokryto silnou vrstvou bláta.
Kýval jsem na drožku, jež ve mhle vyhlížela jako předpotopní shroucený netvor nějaký; nohy mi takřka vypovídaly službu; odvykl jsem chůzi, a vrávoral jsem na otupělých chodidlech jako nemocný vysýcháním míchy.
„Kočí, jeďte co nejrychleji do Hampejzské ulice č. 7! — Rozuměl jste mi? Hampejzská 7!!“