Golem (překlad Prusík)/Muka
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Lest | Muka | Máj |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Muka |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Se spoutanýma rukama, za sebou maje četníka s nasazeným bodákem, musel jsem putovati u večer osvětlenými ulicemi.
Uličníci s pískotem táhli v celých řadách v pravo, v levo, ženy honem otevíraly vyhlídky, hrozily dolů vařečkami a nadávaly mi bohopustě.
Už z dálky jsem viděl masivní kamennou krychli soudní budovy s nápisem v průčelí:
„Trestající Spravedlnost je ochránkyní řádných.“
Pak mne pohltila obrovská vrata a průjezd, v němž to páchlo kuchyní…
Muž s plnovousem, opásán šavlí, v úřednickém kabátu a čepici, bosý, v dlouhých, kolem kotníků zavázaných podvlékačkách povstal, odložil kávový mýnek, jejž držel mezi koleny a poručil mi, abych se svlékl.
Pak mi prohlédl všechny kapsy, vyňal z nich vše, co nalezl a konečně se mne ptal — nemám-li štěnice!
Když jsem odpověděl záporně, stáhl mi prsteny s prstů, řekl, že je všechno v pořádku a že se mohu opět obléci.
Vedli mne několik pater nahoru, a chodbami, kde v okenních výklencích stály velké, šedivé, uzamknutelné bedny.
Železné dveře se závorami a malými, zamřížovanými výřezy táhly se v nekonečné řadě podél zdi. Nad každými hořel plynový plamen.
Obrovský, vojensky vyhlížející dozorce — první poctivý obličej po tolika hodinách - otevřel jedny z oněch dveří, vstrčil mne do tmavého, skříni podobného otvoru, kde to strašně páchlo — a zase za mnou zamkl.
Stál jsem v úplné tmě a hmatal jsem kolem.
Udeřil jsem kolenem o plechový kbelík.
Konečně jsem zachytil kliku — tento prostor byl tak malý, že jsem se skoro ani otočiti nemohl — smačkl jsem kliku a stál jsem v cele.
Vždy po dvou pryčnách se slamníky podél zdi.
Průchod mezi nimi jen na krok.
Čtvereční metr zamřížovaného okna hodně vysoko; jím pronikal sem matný odlesk nočního nebe.
Nesnesitelné horko a zápachem starých šatů zkažený vzduch naplňovaly tento prostor.
Když jsem si navykl zrak na temnotu, viděl jsem, že na třech pryčnách sedí lidé v šedivých trestaneckých šatech. Čtvrtá byla prázdná. Lokty opírali si o kolena a tváře zakryli si dlaněmi.
Nikdo nepromluvil slova.
Posadil jsem se na prázdnou postel a čekal jsem.
Čekal jsem, čekal.
Hodina.
Dvě — tři hodiny!
Když jsem venku zaslechl kroky, tu jsem vždy vyskočil.
Už, už jdou pro mne, aby mne dovedli k vyšetřujícímu soudci.
A vždy jsem se klamal. Vždy ztrácely se kroky v chodbě.
Roztrhl jsem si límeček, zdálo se mi, že se udusím.
Slyšel jsem, jak jeden vězeň po druhém si lehal vzdychaje.
„Není možno otevříti okno?“ ptal jsem se zoufale do tmy.
Lekl jsem se skoro vlastního hlasu.
„Nejde to,“ odvětil mi mrzutě někdo s jednoho ze slamníků.
Hmatal jsem však přece rukou podél zdi. Ve výši prsou bylo upevněno prkno. Na něm dva džbány s vodou — — kusy kůrky chlebové. —
S obtíží jsem se vyšplhal nahoru, zachytil jsem se mříží a přitlačil jsem svou tvář do štěrbin okenních, abych aspoň trochu čerstvého vzduchu nalapal.
Tak jsem stál, až se mi třásla kolena.
Jednotvárná, černošedá noční mlha před mýma očima.
Chladné mříže se potí.
Bude asi brzo půlnoc.
Za sebou slyším chrápání. Jen jeden z nich — zdá se — nemůže spáti. Převaluje se sem a tam na slámě a sténá chvílemi polohlasitě.
Což nenastane konečně ráno? Slyš! Zase bijí hodiny.
Počítám třesoucími se rty: Jedna, dvě, tři!
Bohudíky, za pár hodin je úsvit!
Co to?
Čtyři! Pět?
Pot vystoupil mi na čele. Šest! Sedm? — —
Bylo jedenáct hodin!
Teprve hodina minula od té chvíle, kdy jsem slyšel hodiny bíti.
Zvolna jsem si vše v hlavě srovnal:
Wassertrum podstrčil mi hodinky zmizelého Zottmanna, aby na mne svalil podezření z vraždy. —
Byl tedy sám vrahem. Jak by jinak byl přišel k těm hodinkám?
Kdyby byl našel někde mrtvolu a pak ji oloupil, tu by se byl jistě přihlásil o vypsanou odměnu 1000 zlatých, jež byla slíbena tomu, kdo objeví mrtvolu. —
Ale mrtvola nebyla objevena: plakáty stále ještě visely na rozích, jak jsem jasně viděl, když jsem šel do vězení. — —
Že mne vetešník udal, bylo jasno.
Rovněž, že byl srozuměn s policejním radou, aspoň pokud se týkalo Angeliny.
K čemu jinak onen výslech o Saviolim?
Ale zase bylo jasno, že Wassertrum ještě nemá v rukou Angelininy dopisy.
Přemítal jsem — —
Pojednou stálo vše s děsivou jasností přede mnou, zrovna jako bych tomu byl sám přítomen.
Ano, jen tak mohlo tomu býti: Wassertrum uvedl do mého bytu svého policejního spojence, prohledal s ním můj byt a při tom si tajně přivlastnil železnou kassettu, v níž doufal najíti důkazy. Nemohl ji však otevříti — poněvadž klíček jsem měl u sebe já.
A snad — — právě teď se pokouší o to ve svém pelechu kassettu násilné otevřlti!
V šílené zoufalosti lomcoval jsem mřížemi… v duchu jsem viděl Wassertruma před sebou, jak se prohrabuje v dopisech Angelininých. — —
Kdybych teď mohl zpraviti Charouska, aby aspoň Savioliho zavčas varoval!
Okamžik jsem se upínal k naději, že snad mé zatčení bude hnedle po celém židovském městě známo a proto jsem doufal, že Charousek mne zachrání. Vůči jeho pekelné chytrosti vetešník nic nesvede.
Vždyť už jednou řekl:
„Chytnu ho za krk zrovna ve chvíli, kdy se bude chtíti vrhnouti na Dra Savioliho!“
Ale v nejbližší minutě zavrhl jsem zase všechno a divoká úzkost se mne zmocnila:
Což? Přijde-li Charousek pozdě?
Pak je Angelina ztracena — —
Hryzl jsem si rty do krve a rozdíral si nehty hruď z lítosti, že jsem hned tehdy dopisů nespálil; — — přisahal jsem si, že jakmile zase nabudu svobody, že hned Wassertruma se světa sprovodím.
Zemru-li vlastní rukou, či na šibenici — co na tom?
Ani na chvíli jsem nepochyboval, že mi vyšetřující soudce uvěří, budu-li mu vyprávěti onu historku o Wassertrumovi a o jeho vyhrůžkách.
Určitě zítra budu už na svobodě, a při nejmenším zatkne soud už zítra Wassertruma.
Počítal jsem hodiny a modlil jsem se, aby plynuly rychleji; pak zase jsem se díval ven do černé páry…
Po nevýslovně dlouhé době začalo konečně býti jasněji. A zprvu jako tmavá skvrna, pak stále jasněji vynořoval se měděný, obrovský obličej z mlhy: ciferník starých, věžních hodin.
Ale ukazovatelé scházeli: — nová trýzeň.
Pak odbilo pět.
Slyšel jsem, jak se vězňové probouzeli, a jak zívajíce hovořili mezi sebou česky.
Jeden z hlasů zdál se mi býti známým; obrátil jsem se, a sestoupil jsem se svého prkna dolů — na pryčně, zrovna proti mé, seděl zďobaný Lojza a vyjeveně se na mne díval.
Druzí dva byli chlapíci odvážných obličejů; pohrdavě si mne prohlíželi.
„Defraudant? Co?“ ptal se jeden z nich svého soudruha a šťouchl do něho loktem.
Tázaný zabručel cosi pohrdavě, hrabal se ve svém slamníku, vytáhl černý papír a položil ho na podlahu.
Nato vylil ze džbánu trošku vody, klekl si, a jako v zrcadle česal si nad papírem prsty vlasy do čela.
Nato s něžnou péčí osušil opět černý papír a schoval ho opět v slamníku.
„Pan Pernath, pan Pernath!“ bručel si neustále Lojza, maje vytřeštěné oči, jako někdo, jenž vidí strašidlo.
„Jak vidím, pánové se znají,“ řekl nečesanec šroubovanou řečí vídeňského Čecha a posměšně se přede mnou poklonil. „Ráčte dovolit, abych se představil: Mé jmeno je Vosátka. Černej Vosátka. — Zhářství!“ dodal pyšně o oktávu níž.
Učesaný vycrkl mezi zuby slínu, díval se na mne chvíli pohrdavě, ukázal pak na svá prsa a řekl lakonicky: „Loupež!“
Mlčel jsem.
„No a proč je pan hrabě zahákovanej, co?“ ptal se po chvíli Vídeňák.
Přemýšlel jsem chvíli, ale pak jsem řekl klidně:
„Pro loupežnou vraždu.“
Oba vyskočili překvapeně a výraz pohrdánl rázem zmizel s jejich tváří. Bezmezná úcta zračila se teď v jejich obličeji. Jako z jedněch úst zvolali: „Rešpekt, rešpekt!“
Když viděli, že si jich nevšímám, stáhli se do kouta a tam se tiše dále bavili.
Jen jednou vstal učesaný, šel ke mně, zkusil mlčky svaly mých paží a pak se zas — vrtě hlavou — vrátil k svému příteli.
„Vy jste přece také tady, poněvadž jste podezřelý ze zavraždění Zottmanna, co?“
Přikývl hlavou.
„Už dlouho!“
A zase minulo několik hodin.
Zavřel jsem oči a tvářil jsem se spícím.
„Pane Pernathe, pane Pernathe!“ slyšel jsem pojednou tiše Lojzův hlas.
„Co je?“ — — tvářil jsem se, že jsem se právě probudil.
„Pane Pernathe, prosím vás, odpusťte — prosím — prosím — nevíte, co dělá Rosina?… Je doma?“ koktal ubohý hoch.
Bylo mi ho nevýslovně líto, jak visel na mých rtech svýma zanícenýma očima a jak křečovitě svíral ruce.
„O, té se vede dobře. Ona — ona je teď sklepnicí v starém Ungeltu,“ lhal jsem.
Viděl jsem, jak si lehce oddychl.
Dva trestanci přinesli na velkém prkenném tácu plechové hrnce s horkou vodou, v které se snad vařily uzenky a cervuláty; tři z nich postavili v cele a odešli.
Po několika hodinách zase zaskřípěly závory a dozorce odváděl mne k vyšetřujícímu soudci.
Rozrušením klesala mi kolena, když mne vedl nahoru, dolů po schodech.
„Myslíte, že je možné, abych byl už dnes propuštěn?“ ptal jsem se dozorce sklíčeně.
Viděl jsem, jak ze soustrasti potlačil úsměv.
„Hm. Ještě dnes? Hm… Můj Bože — všechno je možné.“
Mne zamrazilo.
A zase jsem četl na porcelánové tabulce, upevněné na jedněch dveřích:
Karel svob. pán Leisetreter,
vyšetřující soudce.
A zase pokoj bez ozdob a dva psací stoly s vysokánskými nástavci.
Starý, veliký muž s bílým rozčísnutým plnovousem, v černém kabátě, s červenými, naduřelými rty a vrzajícími botami.
„Vy jste pan Pernath?“
„K službám.“
„Rytec gemm?“
„Ano.“
„Cela č. 70.?“
„Prosím.“
„Podezřelý ze zavraždění Zottmanna?“
„Račte dovoliti, pane vyšetřující soudce —“
„Podezřelý ze zavraždění Zottmanna?“
„Patrně. Aspoň se toho domnívám. Ale —“
„Doznáváte?“
„Co mám doznati, pane vyšetřující soudce? Já jsem přece nevinný.“
„Doznáváte?“
„Ne.“
„Pak prohlašuji, že se od tohoto okamžiku nalézáte ve vyšetřovací vazbě. Dozorce, odveďte toho muže.“
„Prosím vás, pane soudce, vyslechněte mne přece. Já musím rozhodně ještě dnes býti doma. Mám vyříditi důležité věci…“
Za druhým psacím stolem někdo zamečel.
Pan baron zamžoural očima. „Odveďte toho muže…“
Den se plížil za dnem, týden za týdnem a já stále ještě seděl ve své cele.
Ve dvanáct hodin směli jsme denně dolů, na vězeňský dvůr; a směli jsme po mokré půdě 40 minut choditi dokola, vždy po dvou. Byli zde nejen vyšetřovanci, než i trest svůj si odpykávající trestanci.
Zapovězeno bylo spolu mluviti.
Uprostřed dvora stál holý, odumírající strom, v jehož kůře byl zarostlý oválový obrázek na skle, představující Pannu Marii.
Po zdích rostl tu tam uboze ptačí zob s lístky od padajících sazí takřka černými.
Kolem dokola mříže cel, z nichž tu tam hleděla dolů popelavě šedá tvář s bezkrvými rty.
Pak zase jsme museli nahoru, do svých hrobek k chlebu, vodě a k odvaru uzenic, v neděli pak k poloshnilé čočce.
Za celou tu dobu byl jsem jen jednou zase zavolán k výslechu:
Mám-li svědky toho, že mi „pan“ Wassertrum, jak tvrdím, ty hodinky daroval?
„Ano: pana Schemajah Hillela — — totiž ne,“ (vzpomněl jsem si, že tehdy nebyl přítomen) — — „ale pan Charousek — ne, ten také při tom nebyl.“
„Tedy zkrátka: nikdo při tom nebyl?“
„Ne, pane vyšetřující soudce, nikdo při tom nebyl!“
A zase zamečení za druhým psacím stolem.
„Odveďte toho muže!“
Má starost o Angelinu ustoupila tupé resignaci: Kritická doba, kdy bylo mi o ni se strachovati, už minula.
Dnes bylo dvojí možno: buď už Wassertrum provedl svou pomstu, anebo Charousek zakročil a všechno zmařil — řekl jsem si.
Zato však starost o Miriam doháněla mne teď k šílenství.
Představil jsem si, jak čeká hodinu od hodiny, kdy zase nastane nějaký „zázrak“, jak časně z rána, když pekař přináší chléb, vyběhne ven a třesoucí se rukou prohledává bochník, jak snad hyne úzkostí o mne — —
Často v noci bičovalo mne to ze sna; tehdy jsem se vždy vydrápal na nástěnné prkno a celé hodiny zíral jsem ztrnule na měděný obličej věžních hodin, a měl jsem jedno jediné přání, aby mé myšlenky dospěly k Hillelovi a aby mu vykřikly do ucha, že má své Miriam pomoci a zbaviti ji muk, s jakými očekává zázrak.
Pak zase vrhl jsem se na slámu a zadržoval jsem dech, že mi až prsa div nepraskla, abych si vynutil vyvolání obrazu svého dvojence, jejž bych pak k Miriam poslal, by ji utěšil!
A jednou se skutečně vedle mého lůžka objevil s písmeny: „Chabrat Zereh Aur Bocher“ na hrudi. Málem že jsem jásotem nevykřikl, že teď zase bude vše dobře. Než on se propadl do země, dříve než jsem mu mohl dáti rozkaz, aby se zjevil Miriam…
Že jsem ale pražádných zpráv od svých přátel nedostával?
„Je zakázáno vězňům posílati dopisy?“ ptal jsem se svých soudruhů v cele.
Nevěděli to.
Nedostali žádných listů, ovšem — dodali — nemají ani nikoho, kdo by jim psal.
Dozorce mi slíbil, že se bude příležitostně informovati.
Měl jsem nehty celé rozkousané, mé vlasy zdivočely, neboť neměl jsem tu nůžek, hřebene a kartáče.
Ani vody k mytí.
Bylo mi neustále k dávení, neboť onen odvar po uzenicích byl solen sodou místo solí. — —
Je to prý předpis vězeňský, aby se tím předem utlumoval pohlavní pud…
Čas míjel v šedivé, strašné jednotvárnosti.
Točil se dokola, jako kolo trýzně.
Tu bývaly určité momenty, které znal každý z nás, kdy ten nebo onen náhle vyskočil a celé hodiny po cele běhal, jako divé zvíře, aby pak zase zlomen padl na pryčnu, a tupě dále čekal — čekal — čekal — —
Když nastával večer, tu táhly štěnice po zdích v řadách jako mravenci. Často jsem se sama sebe udiven tázal, proč se vlastně ten chlap se šavlí a v podvlékačkách tak svědomitě o to staral, nemám-li nějaké štěnice?
Panovala snad v zemském soudě obava, že by mohlo nastati zkřížení cizích ras tohoto hmyzu?
Ve středu dopoledne přicházela k nám obyčejně prasečí hlava s měkkým kloboukem a třesoucími se nohavicemi: vězeňský lékař Dr. Rosenblatt, jenž se přesvědčil, že všichni vězňové zdravím kypí.
A kdykoliv si někdo na cokoliv stěžoval, tu předpisoval vždy — cinkovou mast, aby se jí natírala prsa!
Jednou přišel s ním také soudní president — vytáhlý, navoněný chlap z „dobré společnosti“, jenž měl na tváři vryty nejnižší neřesti — a díval se pozorně, je-li vše v pořádku…
„Esli se eště nikdo z nás nevoběsil,“ řekl náš učesaný.
Pokročil jsem k presidentovi, abych mu přednesl jistou prosbu. Tu odskočil ustrašeně za dozorce a vytáhl na mne revolver.
„Co prý chci?“ křičel na mne.
Mám-li zde nějaké dopisy, ptal jsem se zdvořile.
Místo odpovědi dostal jsem prudkou ránu do prsou od Dra Rosenblatta, jenž hned na to také utekl.
Pan president byl také v mžiku venku a okénkem ve dveřích volal na mne posměšně, abych radši přiznal tu vraždu, jinak že do smrti nedostanu žádných dopisů…
Zvykl jsem si už dávno na zkažený vzduch a na horko v cele. Teď byla mi neustále zima. I když slunce svitilo.
Dva ze spoluvězňů se už několikráte vystřídali, ale ani jsem toho nepozoroval. Tento týden přišel k nám kapsář a tulák, zatčený pro loupeže, pak zase penězokaz a přechovavač kradených věcí.
Co jsem včera prožil, to bylo dnes zapomenuto.
Vůči duši rvoucí starosti o Miriam bledly všechny vnější události…
Jen jedna událost se mi hloub zaryla do duše a pronásledovala mne často — co pitvornost — až do snu:
Stál jsem na nástěnném prkně a díval jsem se do nebes. Tu pocítil jsem, že mne cosi ostrého bodlo do stehna. Přihlédnuv blíže, poznal jsem, že je to pilník, jenž se mi skrze kapsu zabodl mezi podšívku a kabát. Musel tam už tkvíti dávno, jinak by ho byl nalezl muž, jenž mi dole prohledával kapsy.
Vytáhl jsem ho a lhostejně jsem ho hodil na svůj slamník.
A když jsem zas sestoupil dolů, pozoroval jsem, že pilník zmizel. Nebyl jsem ani na okamžik v pochybnostech, že si ho k sobě vzal Lojza.
Za několik dní odvedli ho z naší cely a umístili ho o patro níže.
Nesmí to prý býti, aby dva vyšetřovanci, kteří jsou podezřelí z téhož zločinu, seděli v téže cele — řekl mi dozorce.
Přál jsem si z té duše, aby se tam ubohému hochovi podařilo pomocí mého pilníku dostati se ven…