Goetheho vybrané básně/Orel a holub

Goetheho vybrané básně Johann Wolfgang von Goethe
Moje bohyně	Orel a holub	Meze lidstva

Údaje o textu
Titulek:	Orel a holub
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	[1], [2] a [3]
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Evangelista Nečas
Licence překlad:	PD old 70

Vzletovalo mládě orlí
chtivo lupu,
když šíp na ně vystřelený
ochromil mu křídlo pravé.
Spadlo na stráň háje myrtového,
tři dni dlouhé v bolestech se chvělo,
svíjelo se v mukách
po tři dlouhé, nepřesáhlé noci.
Posléz vyhojil je
balsám podávaný
přírodou, všech hojitelkou.
Vylézalo zvolna z houští,
rozpínalo perutě — ach!
po svazové síle veta —
Zvedajíc se namáhavě,
kráčí po zemi a nedůstojně
hledá kořisti, jíž potřebuje,
potom odpočívá rozteskněno
na úpatí skály při potoce;
vzhlíží k dubu,
vzhlíží k nebi,
slza plní velké jeho oko.

Šust se ozval od myrtových větví,
vletěl do nich holub s holubicí,
spustivše se za pokynů zvolných
putovali spolu v zlatém písku,
u potoka spolu čtveračíce;
zírajíce červenavým okem
uviděli orle roztruchlené.
Holub zvědavý se letmo vznesl,
usadil se na poblízkém křoví,
přívětivě k orlu pohlížeje.
Tesklíš — zalichotil k němu —
nabuď mysli, přítelínku!
Což tu nemáš, čehokoli třeba
k pokojnému štěstí?

Nemůžeš se těšiť z větve zlaté,
která tě tu před úpalem chrání?
Nemůžeš si za večerních svitů
na hebounkém mechu vedle vody
prsa pozvedati?
Procházíš se rosou v samém kvítí,
nasbíráš si z přehojnosti
ve křovinách přiměřené krmě,
občerstvíš se na stříbrném zdroji —
Přítelínku, měj přec na tom dosti!
Šťastným jest, kdo spokojí se s málem. -
Holube! — Děl orel zahloubaný,
v sebe hloubaje se ještě více —
Moudrosti, ty máš hlas holubičí!