Faust (Fischer)/Věnování
| Faust | ||
| Věnování | Předehra na divadle | |
Věnování[1] editovat
Zas, chvějné postavy, mě oblétáte,
jež mlád jsem zřel kdys kalným okem svým.
Zda zachytím vás aspoň tentokráte?
Jsem dosud posedlý tím blouzněním?
Jak dorážíte! nuž, ať vládu máte,
jak z hlubin zrodila vás mha i dým;
má prsa mladistvě se rozevlála
tou parou kouzel, nad vámi jež sálá.
Vy vracíte mi obraz mého máje
a mnohý drahý stín se s vámi chví;
jak stará, polodoznělá už báje,
hle, prvá láska, prvé přátelství;
je obrozena bolest; znova lkaje,
stesk o života labyrintu zní
i o těch dobrých, přede mnou kdo skláni,
o krásné chvíle sudbou oklamáni.
Již nenaslouchají mi při mém díle
ty duše, jimž jsem prvé zpěvy pěl;
již rozprášeno hemžení je milé
a prvý ohlas dozvučel mi, žel!
Zní strast má v cizí davy nahodilé,
i jejich potlesk už mě rozsmutněl,
a kdo mou píseň dříve rádi měli,
ti, jsou-li živi, v svět se poztráceli.
Mne touha, jíž jsem dávno odvyk, jímá,
mne duchů vábí tiše vážná říš;
teď zpěv, jenž v aiolské jak harfě dřímá,
se line z prsou pološeptem výš,
já zachvívám se, slzy před očima,
mé přísné srdce zjihlo, ztichlo již.
To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění,
a zmizelé se ve skutečnost mění.
- ↑ Věnování (str. 7). Stance (stejné metrum jako ve „Věnování“ předeslaném souboru děl) z r. 1797; spolu s „Předehrou“ a „Prologem“ zařaděny roku 1808 do vydání 1. dílu; vyjadřují autorovy pocity z doby, kdy se oddaloval svému mladistvému záměru básnickému.