| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XVI. Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován | XVII. F. Věk se Thalii oddá | XVIII. Paní Butteauová ženichy chystá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. F. Věk se Thalii oddá |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Věk nezamířil přímo domů. V zamyšlení svém prošel ještě nejednou ulicí, a bylo pozdě na noc, když se ocitl posléze ve své světničce. Dlouho nemohl usnouti. Nedalo mu to, co před chvílí byl vyvedl. Když usnul, měl nejdivnější sny. Scény z Dona Juana se mu pletly a zase objímal Lotku a viděl Paulu, v ten okamžik se mu zjevivší. Tu slyšel líbezné arie, tu zase smích Lottin, až se probudil maje hlavu pustou, všechen znaven, mrzut, nespokojen.
První pomyšlení zase bylo: „Co oni u Butteauových!“ Jak se těšil na ten večer! Než toho by byl oželel — ale jak tam nyní? Toho dne tam nešel, a nešel dne druhého, ani třetího. Styděl se, bál, jsa přesvědčen, že ta komediantka nemlčela. A soužil se při tom nejistotou svou a toužil po Paule. Kdyby tak alespoň někoho od Butteauových potkal, aby na něm poznal, jak je. Nebo Thama! Ano, to by bylo nejlépe. Ten by mu pověděl, anebo — mohl by se ho zeptati! Však by si mohl k němu dojíti… To juž bylo čtvrtého dne. Do kolleje chodil, ale nic ho tam netěšilo. Jen když si mohl doma u vypůjčeného klavíru sednouti, tu mu bylo ještě nejvolněji. Měltě svou nejlepší těšitelku, hudbu. Hrál nejvíce, co si pamatoval z Dona Juana.
A když čtvrtého dne k večeru přehrával si právě menuet z té opery, otevřely se dvéře a jimi vstoupil Tham. Věk vyskočil velice potěšen od klavíru. Měltě příchod jeho za dobré znamení. A v pravdě Tham přišel, aby se podíval, co Věkovi je, není-li mu hůř. Mladý filosof nabyl přesvědčení z řeči Thamovy, že Lotka nic neřekla, že u Butteauových nic nevědí, ano že mají o něj starost, neboť nic jim za ty čtyři dni nevzkázal. Učinil tak z nejistoty, nevěda, jak by se vzkázáním pochodil.
Věkovi spadl kámen se srdce. V ten okamžik odpustil Lotce a byl jí vděčen. Byl by se nejraději k Butteauovým ještě té chvíle rozběhl. Než bylo již pozdě. Za to však měl příjemnou zprávu, že se všichni o něj starali a že Paula měla o svého učitele největší obavu.
„Byl bych vás tak jako tak navštívil,“ řekl Tham, „ale chtěl jsem až zítra. Že tu dnes jsem, to jsem jen pannu Paulu poslechl.“ Tham ani netušil, jak tím potěšil mladého filosofa, a jak na novo roznítil v něm polouhaslý oheň blaživé naděje.
„Vidím, že jste už zdráv,“ pravil Tham. „Nechtěl byste jíti se mnou? Do zkoušky. Zpíval jste ve vlašské opeře — pojďte poslechnout také českou a podívat se —“
Věk všechen blažen, s radostí poslechl. A tak se dostal za kulisy českého divadla, do Boudy, na zkoušku „Loutníků“.
Druhého dne pospíchal k Butteauovým, ale v tu chvíli však, když se domníval, že Lotky doma nebude. Prvního setkání s ní se bál. A nezastal jí také doma. Ostatní přijali ho velmi laskavě; nejvíce se paní Butteauová dotazovala na jeho chorobu, až byl v úzkých, a skutečně se jí zdálo, že pan Věk se trochu přepadl.
Když pak po druhé přišed setkal se s Lotkou, usmála se jen a pohledla na něj tak, že jen on tomu rozuměl. Nedalo té ještěřici. Nicméně jí byl vděčen, že mlčela, ale zapomenouti jí nemohl, že takou na něj tenkráte večer nalíčila. Netušil ovšem, že mladá herečka vše si dobře rozmyslila a proto nic neřekla, že znajíc ho dobře věděla, že by vícekráte k nim nepřišel. A tomu přece nechtěla. Vytrestala ho, a to jí zatím stačilo. Poddal se jednou a přijde zas, jen co se trochu osmělí. Měla ho ve svých rukou…
Vše zase chodilo obvyklým pořádkem. Věk přicházel Paulu učit, stýkal se s ostatními jako jindy, byl blažen u Pauly a plachý poněkud a nejistý ve společnosti Lottině. Jen po tom čím dále tím více toužil, aby zvěděl, jak Paula o něm smýšlí a jak ona cítí. Přál si té jistoty a zase se jí bál. A častěji teď také na domov vzpomínal. Na matku, na otce: na toho s tajnou hrůzou.
Kdyby tak otec věděl, jaké má myšlení, jak touží a se souží pro děvče a to ještě — němé, nemohoucí ani slůvka promluviti, kdyby ho viděl, an obcuje s lidmi od divadla, ano, jak se i mezi ně dal!
To byla nová změna v jeho životě. Tham byl toho příčinou. S ním byl F. Věk poprvé za kulisami české Boudy, „c. k. vlastenského divadla“, skrze něho přisedl několikráte jako ochotník dolů do orkestru a vypomáhal tu, pak i na jevišti vystoupil, ovšem jen ve sboru. Nabízeli mu menší partii solovou, nebo měl krásný hlas a pěkně zpíval — než toho on nepřijal, nechtěje, aby jméno jeho se dostalo do veřejnosti…
To byla ta jediná příčina. Jinak se mu divadlo líbilo, poněvadž si je, hlavně operu, již před tím velmi oblíbil. Byl tu jako ve svém živlu, a že tu čeština panovala, a lidé domácí a namnoze vlastenecky smýšlející rozhodovali, vše řídili a jádrem všeho podniku byli, záhy se s tou „komediantskou“ společností spřátelil. Než nejen ze záliby v hudbě a zpěvu vypomáhal v Boudě, ale také z vlastenectví. Povědělť mu Tham, jak divadlo může na lid účinkovati a účinkuje, jak s jeviště zaněcují jiskru lásky vlastenecké, jak nejeden tu ke svému jazyku přilnul, a jak také divadlem řeči vzdělání získává i chudičké dosud písemnictví se rozmnožuje.
Věk pojal ještě větší úctu k Thamovi, věda, že z takových ušlechtilých příčin, nechav svého úřadu, věnoval se všechen divadlu a spisování knih. I těšilo mladého filosofa, že mladý doktor a spisovatel s ním tak přátelsky jednal. Knihy, rozumí se, že české, ustavičně si od něho vypůjčoval. Z těch zvláště „Obrana jazyka českého“ bratrem Thamovým sepsaná mocně ho dojala, a nejedno místo z ní si opsal, ano dvěma se i z paměti naučil. Ve svém vědomí vlasteneckém se víc a více utvrzoval a rozohňoval, jednak tímto čtením, jednak že hovory s professorem Vydrou i s Thamem naň účinkovaly, jednak i společnost, s kterou se scházíval.
Byla to namnoze ta „komediantská“. Seznámil se o zkouškách s členy vlastenecké Boudy tak, že ho zvali do své společnosti; a on přicházel do jejich hospody, kdež po divadle se scházeli. Tam mluveno o divadle, o hudbě, o operách, tam vlastenecky horováno a řečněno, tam vesele zpívali, žertovali a kratochvíli měli.
Jak rád chodíval na koňský trh, tam kde poblíže kašny nedaleko hlavní stráže vojenské stála nevzhledná bouda dřevěná, dvojitých stěn prkenných, mezi nimiž prostora byla vypěchována a vycpána — jak horlivě tam v orkestru nebo ve sboru vypomáhal, maje v tom své potěšení a věda, že podporuje věc dobrou a vlastenskou! A když ho po představení vzali s sebou do nedaleké hospody, také se nebránil. Režisér Höpfler, duše všech českých představení, si ho oblíbil, i Antony, vlastenecký herec, i kollega jeho Zappe; v jejich společnosti seznámil se s kandidátem učitelství Majoberem, nadšeným pernikářem Melezínkem, jenž skládal o slavnostech divadelních příležitostné „básně“ a rád je ve společnosti přednášel. Někdy mezi ně přišel měšťan Prokop Šedivý, někdy Tandler. Václav Tham byl po každé v té společnosti. Často se zpívalo, a tu míval Věk důležité místo; všichni ho rádi poslouchali a zvláště Melezínek ho přes tu chvíli zatahal za rukáv nebo za šos, pobízeje ho, aby zazpíval. V té společnosti také vystoupil Věk poprvé jako skladatel na veřejnost.
Chtěltě jednou její hlas a mínění slyšeti i zároveň Thamovi učiniti potěšení. Složil nápěv na jednu báseň z jeho sbírky před pěti lety vydané[1] a když večera nejblíže příštího jejich společnost se rozjařila a rozezpívala, tu Věk, nečekaje ani na vyzvání a pobídky Melezínkovy, vyžádal si ticho a spustil Thamovu zpracovanou píseň:
„Já jsem si již umínil
v hospodě zemříti.
Při mé smrti u huby
musím víno míti,
by řekli, kdyby měli andělé přijíti:
‚Bože, tomu pijáku, rač milostiv býti!‘“
Všecka společnost tleskala, jak první sloku přezpíval a toho večera skladba Věkova zazněla několikráte. Když na četné otázky, kdo že nápěv skládal, se přiznal, nechtěli hned ani věřiti. Ale Tham hned, jak řekl, uvěřil a přistoupiv k němu, stiskl mu ruku. Od toho večera nabyl F. Věk pověsti skladatele a přibylo mu za to jen práce. Všelijaké úpravy nebo přepracování nebo zpracování různých melodií a písní a popěvků v Boudě připadlo jemu.
A tak se stalo, že začínalo zase býti jako prvního roku, kdy Věk nedbaje kolleje všechen se hudbě oddával. Tenkráte však ještě neznal Pauly, neměl známosti v divadle, neúčinkoval při něm i na něm, tenkráte ještě, kdykoliv si na domov vzpomněl, lekl se v duchu a zarazil, umiňuje sobě, že musí přestati a že je čas, aby se obrátil a jal se řádně studovati.
I nyní mu nebylo jedno, když mu na mysl připadli rodiče, i nyní se zarazil, kdykoliv si na otce vzpomněl. Než nyní juž nebyl v duchu k němu tak ochoten jako první čas, nyní juž v duchu si říkal, že pro kněze není, že by ho doma neměli nutiti, když k tomu lásky nemá; pak už rozhodněji se ustanovoval, že se také nutiti nedá, však že by se hudbou juž nějak obživil a nejen sebe —
To na Paulu při tom myslil a počítal, že by se dovedl o ni postarati. Tou myšlénkou se rád a často zabýval a juž vídal v duchu překrásnou domácnost…
A to měl choditi ještě do kolleje.
Času nazbyt neměl, a tak se stalo, že leckterou hodinu vynechal. Vydrovu však žádnou. Od oné chvíle kdy u vážného professora tak špatně obstál v mathematice a tak výborně v historii, nevynechal jeho hodiny téměř ani jediné. Neběželo mu tak o mathematiku jako o professora, a zvláště o chvilky, jež u něho někdy sám, někdy s tím neb oním kollegou strávil po korrepetici.
Nejčastěji zůstával u professora s oním čiperným počtářem, který tenkráte, když on sám tak bídně počítal, padl professorovi do oka, a který, jak se prohlásil, pocházel ze Žebráka. Jmenoval se, jak se Věk hned tenkráte po něm dotazoval, Šebestian Hněvkovský. Toho si professor Vydra nad jiné oblíbil, a to nejen pro jeho umění mathematické, ale také pro smýšlení vlastenecké. V tom byl vtipný Hněvkovský velmi horlivý. —
Tak minul podzimek a bylo juž po vánocích. Koncem ledna, když bylo masopustní veselí nejbujnější, pozval si jednou professor Vydra, bylo v sobotu po přednášce, Věka a Hněvkovského mimořádně, aby přišli hned zítra, v neděli dopoledne, že je dnes pozván na bál (to děl zvláště se usmívaje) a že mu tam naloží divných věcí a pamlsků, kterých on nejí, a tak aby si ráno přišli.
„Nešel bych,“ pravil, „není to pro mne, ale pan baron Bretfeld mě tolik zval, alespoň na chvilčičku, co bych se jen podíval, a že tam bude mnoho dobrých známých; také mi domlouval pan rytíř z Najperka, víte-li, ten, jenž má k českému jazyku zvláštní náklonnost. A je v něm také zajisté dospělý a nelituje žádných nákladů k jeho zvelebení a rozhojnění. A tak jsem musil. Slíbil jsem; ale raději bych doma seděl u knihy. Což jezuita mezi těmi schöngeisty a freigeisty?“
V pohledu i v úsměvu ironie prokmitla.
Když druhého dne k němu studenti přišli, venku prudko se chumelilo, seděl u kamen, všechen svěží, očí lesklých a vesele studenty vítal. Musili si k němu sednouti a z lahůdek na stolku na talíři narovnaných bráti. A při tom jim vypravoval. Nic jim ovšem nepovídal, jak byly salony mecenášovy bohatě ozdobeny a krásně osvětleny, nic o dámách ve složitých, hojně ozdobených a pudrovaných účescích, nic o jejich skvělé toaletě, o jejich kráse a vznešeném rodu; pro to vše neměl vážný professor očí. Ale o jednom se přece zmínil.
„Slyšeli jsme také Mozarta,“ prohodil pohlédnuv na Věka, když se byl zmínil, že tam hrála hezky hudba. „Hráli to pěkně. Je to mistr! I na takovém kousku ke skákání ho člověk pozná. Ex ungue leonem —“
„To byly asi tance,“ mínil Věk, jenž, co se Mozarta týkalo, o všem dobře věděl, „to jsou asi ty tance, které složil pro hraběte Pachtu, když ho hrabě před obědem, na který ho pozval, zavřel —“
„Možná, možná, můj jediný. Ale co se mně líbilo — to abych vám přece, mladí přátelé, pověděl. Pro naučení. Byl tam také abbé da Ponte —“
„Co složil text k Donu Juanu —“ doplnil Věk, a Hněvkovský řekl současně:
„Takový malý, suchý, černých očí —“
„Tak, tak, jako trnky je má a on celý jako rtuť. Ano, ten setkal se tam s kollegou Meissnerem. Však víte, jakého je smýšlení. Naši řeč nemá u veliké vážnosti. A ten se s tím Vlachem dostal trochu do křížku, o němčinu. Byl jsem u toho, když se přeli. Mluvili o německých textech k operám. Však pan kollega sám několik jich složil, a ten Vlach mu přímo do očí řekl, mluví tuze pěkně německy,“ a professor Vydra se ironicky usmál, „že z nich nic nebude, sono sacrati alla rovina, to že je marná věc, cosa perduta, že jak živi nebudou míti Němci žádné opery, že německý jazyk pro to není, že není ani pro zpěv, že je takový těžkopádný, neohrabaný. A baron Bretfeld, stál také u toho, ten jen přisvědčoval, že oni, jako Němci, jsou ještě poloviční barbaři, a že všechna ars daří se jen v končinách Hesperských —“
Studenti se za té řeči usmívali. Co si myslili, Vydra sám vyslovil.
„Pan kollega Meissner,“ pravil, „se ovšem čepejřil a dost se bránil. Ale přál jsem mu to, ač jsem s tím Vlachem nesouhlasil. Ale myslil jsem si: Tu máš, teď cítíš, jak to je, když se někomu smějí a s povržením na něj hledí, jako vy Němci na nás. Máte nás za žebráky a sebe za ukrutné boháče. A teď jsi vrazil na boháče ještě většího, který nemá žádného respektu před tím, čím ty se vychloubáš!“
„A co pan professor Meissner?“ ptal se Hněvkovský.
„Bránil se dost a svůj jazyk, že časem budou také míti operu, jakož už mají drama. Ale jedno pověděl, a to se mně líbilo, milí přátelé, a to: Každý národ má své umění pro sebe — je-li nám naše mateřština dosti zvučnou a našemu sluchu líbeznou, na tom je dosti. To je pravda, rozmilí. A naučení z toho: I Němci musili pěkně od počátků a od skrovných, a neměli všecko na jednou a nevyrovnali se také všem. A tak je to i s námi. My jsme se opozdili, ale ne svou vinou. — Nyní se hrabeme a dá Pán Bůh, že se vyhrabeme, a jako pan Meissner se těší, že budou míti svou operu, tak my budeme také míti, čeho potřebujeme, a třeba i operu, s pomocí boží. Ale pracovati, rozmilí, pracovati a nedati nic na útržky a úsměšky!“
To byla professorova novina z Bretfeldova bálu, a oběma mladíkům byla tak mila, jako by slyšeli o skvělé tam společnosti, o krásných dámách o menuetu a malebných figurách a skupeních rozmarného kotilionu. —
Tak míjel F. Věkovi den po dni, a on dlouho času nepočítal. Byloť mu dobře v muzikantské a divadelní společnosti, v tom ustavičném vzrušení, jež se mu líbilo, v tom životě volném a změn dosti plném. A miloval. Miloval dosud tiše, taje své city, avšak kojil se sladkou nadějí. Bylať mu Paula skutečně přátelsky nakloněna a netajila se tím. Byl jí milým učitelem i společníkem, byl přítelem Thamovým a upřímným vlastencem. Byl by se jí snad už vyznal ze svých citů, ale ostýchal se z počátku, a pak váhal také z ohledu na rodiče, zvláště na otce, umiňuje sobě v duchu, že s ním, až teď přijde na prázdniny, promluví rozhodné slovo stran budoucího stavu.
K Thamovi přilnul upřímným přátelstvím. U Butteauových se s ním často nesetkával, za to v divadle a tak Věk nemohl ani pojati domnění, že by Tham miloval Paulu. Tham i Paula se tajili, a nikdo na ten čas nezvěděl, co se událo na galerii v Nosticově divadle, když tam poprvé provozován Mozartův Don Juan.
V tom proudu a víru, do kterého Věk byl stržen, nevzpomínal tak často jako jindy na domov. Také neměl po něm oné tesknoty a touhy, jako když ještě meškal v klášteře. A když si vzpomenul, nebyla to taková vzpomínka čistá a milá, nýbrž zkalená obavou a nejistým svědomím.
Otec doma počítá, že je syn jeho v druhém roce filosofie a neví, že jeden rok zmařil. Co řekne, až zví, a co matka! Ubohá maminka! Ta nejvíce zkusí pro něj i od otce…
A v tom se mu neočekávaně přihlásila. Bylo na jaře, jednou na večer, kdy starý Šulc ve svých okovaných, těžkých střevících hlomoziv chvíli na tmavých schodech, vstoupil do světničky mladého filosofa, nesa mu bedničku s prádlem a nějakým pečivem. A tam také Věk nalezl psaníčko od maminky, nad kterým se zarazil. Psalať mu matka, že se doslechli, že se tuze oddává muzice, že tím patrně čas ke studování zanedbává, ano že se i doslechla, že tuze často chodí do divadla. Ona že tomu ani věřiti nechce a nevěří, ale je-li to pravda, aby si vzpomněl na pantátu a na ni, jak by je zarmoutil. Aby si jen učení hleděl a raději do kostela nežli do divadla chodil, v divadle že je jen samé pokušení, a aby se jen modlil, modlitba že je nejlepší lék.
„Pantáta dosud nic neví,“ psala matka na konec. „Nepověděla jsem mu, co jsem od jednoho dobrého přítele zvěděla. On by se tuze zlobil a byla by skrz to veliká mrzutost. Myslím si, můj nejmilejší synu, že budeš míti sám rozum a nedopustíš, abychom měli pro tebe zármutek. Však bez toho už teď, co jsem to slyšela, strachy o tebe schnu a lekám se a spát nemohu, a ve dne v noci na tebe myslím a za tebe se modlím, aby tě Pán Bůh uchránil ode všeho zlého a zvláště od zlých společností — jako tě už jednou vysvobodil z černé tůně.“
Mladý filosof seděl nad listem matčiným zamyšlen, dojat. Když tyto řádky četl, mihlo se mu ono podzimní odpoledne, kterého šel s matkou jako malinký hoch do vsi na posvícení, mihla se mu ona „černá tůně“ v lukách, pod košatými starými olšemi, viděl matku, jak mu ukázala to místo, kde se měla utopiti, a viděl, jak tu s ním klekla a modlila se s ním otčenáš a zdrávas…
Byl dojat její starostlivostí a láskou. Pantátovi nic neřekla, tají všecko.
Ale od koho to má, kdo se o něj tak postaral, kdo to k nim domů o něm psal nebo na něj žaloval?
Marně se rozpomínal, marně hádal. Jistoty nenabyl.
- ↑ Památné v dějinách českého básnictví „Básně v řeči vázané“ 1783, 2. vyd. 1812.