| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XV. F. Věk se dostane za kulisy | XVI. Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován | XVII. F. Věk se Thalii oddá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Věk se vrátil domů nespokojen a dlouho myslil na Lotku. Nač se tak k němu měla, nač se tak těsně vedle něho stavěla v tom zákoutí a cože mu tak do očí hleděla? A jak se pak rázem změnila a se rozhněvala, když ji vyrušil svou poznámkou! Hněvá se. Nechť! Bude snad před ní pokoj o představení. Nyní teprve připadalo mu obtížno účinkovati při něm. Jak by bylo jinak, kdyby tak seděl vedle Pauly tam nahoře, někde na gallerii a nebylo se mu o nic starati!
To bylo v neděli. Příštího dne, v pondělí dne 29. října ráno, bral se Věk do kolleje. Bylo sychravo, nepěkně a mžilo, a nepodobalo se nikterak, že zatažená nebesa se vyjasní. Pořád panovala taková pohoda, a právě dnes, v den prvního představení Dona Juana tak škaredě!
První bylo, když mladý filosof z domu vykročil, že se zastavil u nejbližšího rohu přesvědčit se, je-li opera ohlásena. Nebylo by divu, kdyby tam něco jiného spatřil, když už ji několikrát odložili. Než hle, cedule švabachem tištěná hlásá:
Don Giovanni, ossia il Dissoluto punito.
Drama giocoso in due atti con balli analoghi. Parole di Sign. Abbate da Ponte, musica del celebre maestro Sign. Amadeo Mozart.
Personaggi:
Jakkoliv znal, jak jsou úlohy obsazeny, věda to juž od Butteauových i ze zkoušky, přece všechny osoby pozorně přečetl až do posledního řádku, kdež stálo:
V tom byl také on! On, na ceduli! V tu chvíli je maminka asi v kostele a modlí se za něj, aby ho pán Bůh ochránil ode všeho zlého, i od všelikého pokušení. Jistě by se více a horlivěji modlila, kdyby věděla, že syn její je také v zástupu na ceduli veřejně ohláseném!
Zamyšlen bral se od cedule dále do Klementina, nechtěje ani dnešního dne zameškati hodiny professora Vydry. Od oné chvíle, kdy se s ním sblížil, chodil k němu pilně i do korrepeticí, ač mu tyto právě někdy vadily dosti značně. Záhy však také ucítil, jak mu výborně slouží, neboť jimi se ponenáhlu počaly hojiti mnohé jeho slabiny mathematické. Také to z toho měl, že si patrně naklonil professora Vydru. Ten mu přál a rád vídal svého krajana, jak říkal Věkovi, poněvadž byl z Hradeckého kraje. Také mu juž půjčil několik starších knížek, v nichž mladý filosof pilně čítal a tak se v mateřském svém jazyce na dobrých vzorech utvrzoval a zdokonaloval.
Dnes po přednášce provázel professora Vydru do jeho bytu na korrepetici. Učený pán sám zavedl řeč na Mozartovo dílo a těšil se na ně velice. Když pak Věka propouštěl, sáhl do své sutany a vtiskl mu nějaké peníze do ruky. Věk se bránil a děkoval.
„Jen vezměte,“ pravil Vydra usmívaje se. „Vím, že nazbyt nemáte. Ode mne můžete. Máte to do divadla. Vím, že se těšíte.“
Věk se zapálil. Co by řekl? Vyznati se, že sám účinkuje a zpívá? To nebylo možno. Co by Vydra řekl! Nešťastného toho zpívání! Nezbylo, nežli vzíti professorův příspěvek…
Po celý den pak byl nějak rozechvěn. Čas mu zvolna ucházel, s neklidem očekával večer. Po obědě si zaskočil ještě do Řeznické ulice k Butteauovým. Tam panoval neobyčejný ruch. Lotty chystala si divadelní úbor. Dělajíc, jako by byla vlastně zaměstnána, Věka si skoro ani nevšimla. Po očku však pilně ho pozorovala, jak bude účinkovati její chování a není-li nějak skroušen.
Byl jinačí, pravda, nějak neklidný, ale k ní kajícně nepřišel. Snad vzdoruje. Ano, naschvál hledí si Pauly a prohlíží si její nové šaty, které mu Paula prostomile ukazuje. A s jakým účastenstvím! Že by uměl tak výborně hráti, nebo snad — — Ale Lotty juž zapudila myšlénku, okamžitou žárlivostí probuzenou. Nač to myslí! Jak by bylo možná!
Jak by jí připadlo, že mladý filosof opravdu s účastenstvím prohlíží si nové šaty, visící na dveřích do druhého pokoje, jež mu Paula v dětinné radosti ukazovala a s radostí naslouchala jeho chvále, těšíc se, že se tak pěkně povedly, a že se bude v nich líbiti jemu, Thamovi, na kterého při nich ustavičně myslila.
Věk odešel, později Lotty s Bettinou, kterou si vzala s sebou na výpomoc do garderoby a která raději šla za kulisy nežli z hlediště se dívat. Otec Butteau byl už dávno v kanceláři divadelní. Paula osaměla s matkou, dokonávajíc poslední přípravu. Přes tu chvíli se podívala na hodiny, a zase juž vyhlížela ven. Tam bylo hůř a hůře. Drobný déšť v poledne sice ustal, ale po čtvrté hodině spustil na novo a silněji a hustěji.
Paní Butteauová to starostně pozorovala, míníc, nepřestane-li pršeti, že nebude možná, aby si Paula vzala nové šaty. A to dívku hnětlo a tuze rmoutilo. Matka se až divila, poněvadž Paula nikdy nebyla tak marniva a nestála hrubě o parádu a strojení. Nebyla by ovšem ani dnes o ně stála, kdyby tak toužebně si nepřála, aby jemu se líbila. Čekala ho už každé chvíle. Juž se na hodiny dívala, ale také několikráte ven ke schodům vyběhla. Kdykoliv se vrátila, vždy ji matka vítala osudným: „Ono ještě prší, a budeš viděti, že ani nepřestane!“
Juž smutně se Paula tomu odevzdávala, že se půjde ustrojit do starších šatů, v tom se otevřely dvéře a on, Tham byl tu! Jak vesele vkročil, a jakou veselou novinu přinášel: že objednal vůz!
„Jak je šetrný a starostlivý!“ pomyslila Paula.
„To jste se Paule nemohl lépe zachovati!“ zvolala paní Butteauová, sama jsouc tomu ráda a nedbajíc znamení dceřiných, aby mlčela a doktorovi nic nepovídala. A také juž Paula zmizela ve vedlejším pokoji a vyšla pak odtud na cestu připravena, v nových šatech, všecka změněna. Slušely jí velmi a urostlá její mladistvá postava v nich vynikala znamenitě. Také vše ostatní, fichu přes ňadra volně křížem uvázané, účes vlasů, tentokráte napudrovaných, pod jejichž bělostí tím více vynikalo velké, tmavé dívčino oko s tmavým, pěkně sklenutým obočím, dodávalo jí sličnosti a půvabu.
Zarděla se, když matka z druhého pokoje vystoupivši se světlem jí šla vstříc a svíčku pozdvihnuvši na ni svítila a řekla:
„Tak přece ukaž, jak ti to sluší!“
Zarděla se, na okamžik oči sklopila, ale juž chvatným pohledem postřehla, že na ni upřeně tkví zraky Thamovy, zářící tichou radostí a obdivem.
Paní Butteauová juž byla připravena. Ještě vzaly na se veliké šátky a juž sestupovaly před dům, kdež na ně čekal kočár Thamem objednaný.
Doma, v pokoji od zataženého nebe valně setmělém, prve juž svítily. Venku nastával soumrak, a pršelo. Ačkoliv Tham měl už sedadla zabezpečena a ačkoliv do počátku hry bylo ještě dlouho, nicméně na to naléhal, aby tak záhy vyjeli z domu. Vědělť, že bude nával před divadlem nesmírný. Bylo to juž znáti na ulicích, kudy jeli. Všude dost lidí, třeba že hustý déšť šlehal do špatného a zabláceného dláždění. Všichni se brali skoro jedním směrem — k Ovocnému trhu, k divadlu Nosticovu: muži ve třírohých kloboucích a v límcových pláštích sami nebo s dámami v šátcích nebo pláštích, tu tam bylo viděti veliký deštník, tenkráte ještě dosti vzácný, sem tam volali do houfů nosiči, nesoucí v nosítkách dámu, aby šli jim s cesty.
Okroče, kryté i polokryté povozy na pérách také všechny hrčely tím směrem; ale když se už blížili svému cíli, k divadlu, bylo jim volněji jeti nebo zcela zastaviti, a čekati, až by dráha plna kočárů před nimi se uvolnila.
Paula sedíc vedle své matky všechno to roztržitě pozorovala v radostném svém vzrušení. Seděla tiše, ale v její tváři i v očích bylo znáti tichou blaženost. Často se setkal pohled její s pohledem Thamovým jasným a veselým, na ni se usmívajícím. Už ta cesta se jí líbila, a nic nedbala, že déšť až k nim prošlehoval, a že nevalný jejich povoz sebou hrozně házel na bídném dláždění a drkotal. Tham mluvil o cestě, litoval jejich nepohodlí, vypravoval o představení a co je řečí, že ještě není k opeře žádné ouvertury, že jak cestou slyšel, o čtvrté hodině odpolední ji ještě orchestr neměl a snad dosud nemá, že, jak slyšel, dají místo nové ouvertury onu k Idomeneovi Mozartovu.
Tham mohl nyní volněji vypravovati, nebo povoz jejich se náhle zastavil. Když mladý spisovatel z kočáru ven vyhledl, spatřil před sebou nekonečnou řadu povozů. Bylo také slyšeti zmatenou směs hlasů, pobídky kočích, volání pánů, výkřiky dam.
„To bychom se nedočkali,“ pravil Tham. „Nezbývá, nežli ostatek dojíti, jak to dělají skoro všichni třeba, že je hodně bláta.“
Paní Butteauová souhlasila. Tham vyskočiv pomáhal jí a Paule s vozu.
Zabalivše se do svých šátků a něco málo se vykasavše braly se blátem a kalužinkami do nedalekého divadla. Tham jim klestil cestu. Bylo toho třeba, nebo kolem divadla nastala hrozná tlačenice.
Ze všech stran, z Ovocného trhu, z Uhelného, z Rytířské, ze Železné ulice, ze všad hrnuly se davy lidu, větším dílem do divadla. Přemnozí také venku zůstali, nedbajíce nepohody, a rozmnožovali tak davy diváků, těsně a početně tu stojících a pozorujících nejvíce panské kočáry, které nejprvnější dojížděly k divadlu. Hořící dvě svítilny před ním vrhaly na všechen ten ruch i zmatek, na všechno vlnění a proudění plné šumu a hluku míhavou záři.
Tak záhy se vznešené panstvo nikdy nesjíždělo! Bylo nedlouho po šesté, a juž tu byl baron Bretfeld, známý přítel umění, v jehož domě scházela se nejvybranější společnost rodem a duchem, a jenž proslul svými bály skvělými; za ním hned přijel hrabě Věžník, a juž se pak cesta netrhla. Tu přihrčel kočár poctivého staročecha rytíře Jana z Neuperka, s nímž seděl v límcovém, tmavém plášti „cordatus Bohemus“ professor Vydra, požívající zvláštní přízně tohoto znamenitého, vlasteneckého šlechtice; tu povoz hraběte Kinského, za ním Kolovratův, za těmi Šternberský, Černínský, Valdštejnský, Lobkovicův, tu přijel hrabě Rotenhahn, za ním osvícený šlechtic Born, náčelník zednářů, tu kočáry Nosticovské a ve předním sám budovatel divadla, starý hrabě Nostic, bývalý nejvyšší purkrabí království Českého, a proti hraběti vychovatel jeho dětí, čtyřiatřicítiletý J. Dobrovský. Za těmi hrabě Lažanský, a dál a dále, řada nekonečná.
Když Tham s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galerii, bylo juž divadlo hrubě plno. Jmenovitě galerie byly všecky plničky, hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Tham si tam jmenovitě všiml malého, suchého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Tham ho ukázal svým dámám.
„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hofman; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil thema s variacemi na harfu. Teď je Hofman na to nějak hrd — to thema by nedal nikomu ani do ruky!“
To juž opět dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orkestru ne valného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bráčích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orkestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.
Tham sedě mezi matkou a dcerou upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojni.
Hluk a šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o tomto hovořili, tak že sluhové dole ve přízemí roznášejíce ochlazení, marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galeriích vyvolávali prodavači kol kolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würst! Frisches Bier! Pivo!
Najednou Tham někoho shlédnuv, dotekl se ruky Pauliny a chvatně pravil:
„Tu je! To je on!“ a určoval, kam by se měla dole ve přízemí podívati. „To je on, kterého jste si přála poznati. Tam hle ten vysoký, štíhlý v toupé, ve hnědém kabátě, zrovna vedle toho tlustého starého pána s červenou vestou — vidíte-li ho — však teď se zrovna obrátil a dívá se kolem, a zrovna na nás — ale mne nevidí, je krátkozraký. To je Kramerius.“
„To je ten, co vydává české noviny?“ ptala se paní Butteauová dosti roztržitě, ana zatím Paula si bedlivě prohlížela ani ne třicítiletého vydavatele a nyní také od července tohoto roku majitele „Pražských poštovských novin“, jediných tenkráte českých.
Za to byla paní Butteauová pozornější, když Tham zraky své po ložích obrátil a vysvětloval a povídal, jmenuje šlechtice a jich dámy. Paní Butteauová mnohé znala, ne však všechny, jmenovitě dámy, a ty ji zajímaly nejvíce. Paula však dlouho pozorovala staršího juž pána v černém obleku v loži rytíře z Neuperka. To je tedy Vydra, o kterém jí Tham a posléze i pan Věk tolik vypravovali.
„A pane Thame, tamhle — to je hraběnka Rotenhahnová, není-liž pravda?“ ptala se paní Butteauová.
„Ano, rodem Černínová — a ti dva páni u ní —“
„Však jsem se chtěla zrovna ptát — jak čiperně s nimi rozmlouvá! To si myslím. Ten jeden už není mladík —“
„To je professor Cornova —“
„Ale ten druhý, ten by se mi líbil, hezký člověk, takový milý, má tak něco jako kavalír, hm — to je —“
„Pan Dobrovský, tuze učený muž, hofmistr u hraběte Nostice —“
„Vida, vida — a jak ta hraběnka s nimi živě rozmlouvá,“ divila se paní Butteauová.
„Je velmi vzdělaná,“ dodal Tham, „a vlastenka. Ta nezapomněla, že je z české krve, českého rodu. Má tuze ráda českou historii —“
„Vida, vida,“ opakovala paní Butteauová, jen tak, aby něco řekla, nebo její oči byly juž zas jinde. A zase se ptala, a zase vzpomněla, jak je asi za oponou, teď že by to také ráda viděla, no, však Bettina si všeho dobře všimne a poví, až přijde domů; a Lotty, jak jí to asi sluší, a pan Věk, tomu je asi trochu úzko, a jak by ne, když poprvé vystoupí, to že Lotty také poprvé — —
A dále mluvila rozhovořená, až to Thama v duchu mrzelo. Musilť poslouchati, třeba že na půl ucha, ale přece sem tam nějaké slovíčko prohoditi, a tak nebylo mu možná, aby všechnu svou pozornost obětoval Paule, jak chtěl a si přál. Ta seděla vedle něho jako u vidění, jako v pěkném snu. Byla šťastna, že sedí vedle něho, že mu tak blízko, že je tak pozorný, na ni laskavý, že ji má jistě rád. Té chvíle byla o tom přesvědčena. Bylo jí tak milo, a nad to kolem krásně osvětlené divadlo, tolik lidí, tolik dam krásně oblečených! Milovala divadlo, měla touhu po dráze umělecké. V ten okamžik na ni ovšem nemyslila, ale všecko to okolí, jež měla ráda, rozhojňovalo její libé vzrušení, její blaženost.
Šum a hluk po divadle se čím dále tím více vzmáhal; čím dále tím častěji a obecněji se nahýbali dolů, obraceli se k orkestru, kde hudebníci seděli pořád ještě před pulty bez partesů, bez ouvertury. A na hodinách nad hlavní oponou bylo juž několik minut přes určený čas, už měli začínati.
V tom jako když vítr lesem zavane — zvláštní šum rozletěl se divadlem, sem tam se ozvalo hlasitější: „Ah —“
Přišel divadelní sluha do orkestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, juž jsou na pultech, a v tom, jako když po větru zavanutí spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot; mocný, jediný, ohlušující, nad nějž vynikly okamžikem sborové jásavé výkřiky slávy.
A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu spletených, v sametovém kabátě tmavozelené barvy děkuje s úsměvem klaněl se na všechny strany, pak rychle zaťukal, a v tom, ano divadlo, jako prve rázem vzezvučelo, nyní se také tak utišilo, ozvaly se první zvuky ouvertury k Donu Juanu, mohutné, slavnostní.
I paní Butteauová utichla, ale ne na dlouho. Ale nyní juž neměla žádného sluchu, a tak jen pro sebe si povídala:
„Co ona Lotty —? Kdy pak vystoupí?“ Za chvilku zase si náhle vzpomenuvši: „A pro pána krále, jestli pak si nezapomněla doma tu vyšívanou pentli!“ Tham jako by neslyšel. A Paula, ta juž dávno na maminku zapomněla.
Opona vznesla se do výše a ztichlé divadlo naslouchalo čarovným zpěvům Leporellově, Dona Juana, Dony Anny, Dona Oktavia. Sign. Bassi jako Don Juan byl znamenitý, neméně Donna Anna Terezy Saporitiové. I výkony ostatních, signory Micellíové, signora Ponziania a všech zasluhovaly obdivu i chvály.
Paní Butteauová sice se obdivovala všem, nicméně nemohla se dočekati, až vystoupí sbor. A když po té jeviště počalo se plniti, když objevila se Zerlina se svým ženichem Masettem a sborem venkovanů, tu paní Butteauová stala se úplně neklidnou a nějak rozčileně se do předu nachylovala, a urvaně, rychle mluvíc tu na Thama, tu zase na Paulu, s jeviště ani očí neodvrátila. Hledala Lotty, až ji našla a poznala v oděvu andalusské venkovanky; pak i na Věka si vzpomněla a živě Thama za rukáv chytla, když učitele Paulina poznala.
Tham byl sice v duchu nad tím vyrušováním nevrlý a sotva na okamžik slechu paní Butteauové popřál, věnuje všecku pozornost svou jevišti a Paule. Té však matčiny krátké monology i naléhavé upozorňování nevadily. Neslyšelať jich. Bylať jako u vytržení. Mocné dojmy zachvátily její duši. Byla nadšena krásou velkolepého díla, byla blažena svou láskou, a zase ji pojala lítost, jak je ona sama ubohá, že jí neštěstím jejím bylo divadlo na vždy zataraseno, a že také pro to své neštěstí nebude ani v lásce šťastna, jak by snad býti mohla…
Bolestný ten záchvat trval jenom na okamžik.
Tam s jeviště ozval se zpěv Dona Oktavia o věrné pomoci přátelské. Zpěv ten, ač vlašským slovům nerozuměla, ji zvláště dojal. A v ten okamžik také ucítila tajné stisknutí ruky. Zraky její setkaly se se zraky Thamovými. Viděla v nich nadšení, lásku — a v tom se jí oči náhle zakalily.
Nevěděla sama, proč jí slzy vytryskly, zdali je vyvábily zpěv a hudba, nebo byly-li ze srdce… Ona také neuvažovala, ale, když v ten okamžik Tham k ní se náhle zlehounka nachýliv, rozechvěně zašeptal: „Máte mne ráda?“ usmála se v slzách a pokývla hlavou.
Nevýslovný pohled její a úsměv v ten okamžik, plný blaha, oddanosti i smutku, naplnily mladého spisovatele nadšením i hluboko ho dojaly.
Paula, rdíc se, hleděla zase na jeviště — zrak měla jako zamžený, srdce jí hlasitě bilo, ve spáncích tepala krev… Bylo jí blaze i úzko, byla by tak ráda si slovem, výkřikem uvolnila! Co tam na jevišti hráli a zpívali, o tom už nevěděla, hleděla na vše v blaženém vzrušeni, nechávajíc ruku svou v ruce Thamově, jak ji byl, když se jí tak náhle otázal, uchopil.
A Tham také juž tak nedbal opery. Sice juž ani slova nepromluvil; a tak seděli oba vedle sebe jako u vidění, jako ve snách.
Paní Butteauová musila se Thama dvakráte na něco zeptati, Paula pak na její otázku pokynem ani neodpověděla, tak že se až matka tomu divila, jak dceru a i pana Thama ta nová opera velice zajímá…
F. Věk cestou do divadla a tam pořád myslil na Paulu a přál si, kdyby tak mohl vedle ní seděti, a umiňoval si, až bude na jevišti, že se dobře po ní ohlédne. Ale pak na to pozapomněl, neboť zajalo jej dílo samo, nová Mozartova opera, na kterou se dávno tolik těšil. Se všemi dychtivě očekával, jak to dopadne v orkestru, dostanou-li ouverturu, napjatě naslouchal a škubl pak sebou, když ze hlediště zahlučela bouře pochvaly, vítající Mozarta.
Když po té začali, když zahráli toužebně očekávanou ouverturu, protlačil se bezděčný, mladý chorista co možná do předu, aby jak náleží slyšel. I naslouchal dech taje, a čím dále tím s větším zalíbením, až i na Paulu pozapomněl. Zalíbení to, jak výjevy před se šly, bylo čím dále tím větší, měníc se v nadšení, a tak bedlivě, všechen okouzlen čarovnému zpěvu a čarovné hudbě naslouchal, že si ani nevšiml andalusské vesničanky, mladé a čiperné, jež těsně vedle něho se postavivši jej pozorovala. Byla to Lotty a vypadala ve svém španělském obleku (třeba že nebyl na nit věrný) velmi pěkně. Španělský jonák, filosof, se jí patrně líbil.
Čekala prve, že přijde sám; než on pozdravil a mluvil jenom tolik, co bylo nutno a slušno. Mrzelo ji to. Když pak, stojíc vedle něho, zaťukala mu jemně na rameno, čtverácky se usmívajíc (bylo to, když Leporello-Ponziani dokončoval svou registrovou arii) a řekla: „Tak teď my —“ usmál se na ni a jsa rád, že namítl se někdo známější, komu by mohl dáti na jevo své vzrušení, vzal ji bezděky za ruku a zvolal:
„Panno! To je krása!“
Lotty byla spokojena. Pomyslila si: „Aha, už začíná — už se poddává! Jen ho nepustit.“
A pak už hopkovala vedle něho v družině Zerlinině a Masettově na jeviště. V ten okamžik, když F. Věk se poprvé ocitl na jevišti a pohlédl jako omámen před se do hlediště, na nesmírný, jak se mu zdálo počet na něj upřených zraků, pomyslil si, kdeže asi Paula sedí. Nepostřehl jí ovšem.
Pak o ní s Lotkou promluvil. Byl rád, že mohl tak učiniti. Vůbec toho večera bylo jinak, nežli bylo za zkoušek. F. Věk byl rozjařen novou operou a všecko ovzduší a okolí na něj také účinkovalo. Lotty pak ho nic nevábila, jako tenkráte o zkoušce. A tak s ní dnes rád mluvil, bylať Paulinou sestrou, byla tak rozmarnou, veselou a nic rozpustilou a žíhavou v řeči, jakou ráda bývala. I hezky jí to slušelo, a nic mu nebylo obtížno, když se na něj smála, ukazujíc mu své pěkné, bílé zuby. Věk jí ochotně přisvědčil, když také udala místo, kde se po opeře sejdou, že tam přijde také Bettina a pak že se setkají před divadlem s maminkou a s panem Thamem, tatínek že pak také bez toho přijde. Mladý chorista to rád slyšel, těše se, že se sejde s Paulou, že půjde v její společnosti až do Řeznické ulice a tam že také stráví ostatek večera při sklenici punče, na který ho paní Butteauová pozvala.
Zatvrzelý Don Juan zmizel v rozsedlině a v plamenech, už dozněl zpěv předních osob a sboru, „že klamný je ten světa shon“ a „jaký život, taký skon“. Rozkoš, bujnost, žal i radost, zpupnost a zoufání vyzněly v nesmrtelných melodiích; světoznámá nyní opera poprvé tenkráte skončena. Nesmírná pochvala, bouře potlesku, hlučné volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět a opět hřímající nechtěly ani se utišiti. A příčina toho, tvůrce nového díla, ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se tvůrcům uměleckých děl nevždy dostává, že mu totiž porozuměno. —
Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven ohlížeje se po Bettině, jež měla tu čekati. Ale nespatřil jí, za to Lotty za chvilku přiběhla, také juž přestrojená, majíc přes sebe tmavý, vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. A juž se zavěsila Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Bettinu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula.
Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly, i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků arií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících.
Lotty se té tmy děsila, i toho, že nenašli ani Bettiny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk ovšem netušil, že jeho společnice prve Bettinu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti.
Nyní, když všecko hledání marno bylo, s resignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami bez toho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lottin návrh; měl zase jedno potěšení zmařeno. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici, a Lotty jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu.
Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné hvězdy a vzduch vlhký a dosti sychravý. Ale mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nad to na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla! A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadova panenka, sama ho teď vedla.
Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed, a při tom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal.
A v tom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a juž zase polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou arii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.
Věk jí rád naslouchal a tiše také přizvukoval; tak kráčeli těsně vedle sebe tmavými ulicemi a uličkami. On sám chtěl se pak poohlédnouti, míně, že si nějak zašli, ale Lotty se mu dala do smíchu, že se bojí, že je pěkný rytíř, jen aby se nebál, že se ho sama zastane.
V tom ucítil, jak se k němu přitiskla, a spatřil, jak vzhlédnuvši k němu upírá na něj usmívající se oči. Vypadala pěkně, cítil její rámě ve svém a bok její na svém. Krev prve juž rozjařená rozněcovala se mu živěji a rozehrávala se a jistě ji nekonejšily ani Lottiny pohledy, ani lahodný, čím dále tím více tlumený smích, i hovor přerývaný zápalným vzrušením.
Také její lichotný, tichý zpěv, jemuž buď naslouchal, nebo k němu přizvukoval, zmohl mnoho a nedal, aby se tak pamatoval, jako při zkouškách.
A noc a samota, neobyčejná chvíle a situace, v jaké byl mladý filosof poprvé, účinkovaly také na jeho smysly.
A tak už pak ani nedbal, kudy jdou, a s rozkoší jakousi naslouchal, ana Lotka polonahlas zpívala Zerlininu arii, kterou juž za zkoušek nadšeně chválila. Zpívala tlumeně, sladkou italštinou o léku divné síly, jejž svému milému radila:
Tajemství žádné —
chutná až sládne.
Doktorům lék ten
přec není znám.
Vzhlédnuvši vábně Věkovi do tváře, dále si jako pro sebe pozvukovala:
Hojí vše jemně,
pojď jenom ke mně,
já ti ho a k němu —
Tu jako by si šátek upravujíc umlkla, a usmála se a usmívala se a nic neříkala, když Věk se k ní naklonil a řekl: „Nuže? — A co dále?“
Cítil, že se třese, že divná zimnice se ho zmocnila. Jakkoliv se nejprve bál a ostýchal, chopil se Lottiny ruky. A ona ji pryč nevztáhla, neodstrčila ho, jak se obával, a místo odpovědi, dále si popěvovala:
A kde že skrývám
zázračný med?
Ani si nevšiml, jak její ruka, již držel pod šátkem, se teď divně hnula; ucítil však, že ruka jeho spočinula na jejím pasu.
A Lotty tiše pěla:
Cítíš, jak skáče tu?
Zdráv budeš hned —
Znal text italský ze zkoušek, rozuměl, co vše to znamená. A kdyby byl nerozuměl, byl by vždycky udělal, co teď udělal. V tom ohni klonil se níže k Lotce a ruka jeho osmělivši se tiskla jí v pasu poblíže místa, o němž pěla, opakujíc vábně, tiše, jako ve sladké mdlobě, obracejíc k němu tvář svou:
Cítíš, jak skáče tu?
Zdráv budeš hned —
A ten úsměv její při tom! Hlava se mladému filosofovi zatočila, chvěl se mocně a neohlížeje se, nevěda o světě, sklonil se rychle k těm pějícím, usmívajícím se ústům, aby přitiskl na ně své žhavé rety — Ale juž se vzpřímil jako prut, jak v ten okamžik ozval se Lotčin výkřik.
Vykřikla, ruku jeho odstrčila od místa, „kde skrývala zázračný lék.“ Odtrhla se od něho a — dala se do smíchu. Smála se dlouho, vesele, bujně, škodolibě. —
Věk byl, jako když do něho udeří. První pomyšlení jeho bylo, aby utekl. Ale zůstal, a stál nehnutě jako sloup v rozpacích, a Lotka se mu smála. Styděl se a měl zlost. Kdyby se nebyla smála, byl by se lekl a snad odprošoval. Ale její smích ho připamatoval, že hrála komedii.
„Nu, teď se náš Don Juan nebál, že nás zavolají k výstupu?“ otázala se Lotka za smíchu.
Ah! Teď se mu teprve vyjasnilo! Mstí se mu, že on jí u zkoušky tam za kulisami nechtěl rozuměti.
Neřekl nic a jen se rozhlížel, kde jsou.
„Hledáte-li cestu domů?“ ptala se ne bez posměchu.
„Vyprovodím vás, dovolíte-li,“ odvětil temně.
„Ó s největší radostí, Done Juane!“
Všecko, každé slovo, každý tón zněly mu jako výsměšek. Kráčel vedle Lotky, ale rámě jí juž nepodal. Hlavu sklopil bezděky a myslil na — Paulu. Byl by sám sebe ztrestal, kdyby mohl. Hluboká lítost ho pojala. Styděl se a mrzel a zlobil sám na sebe, že se tak zapomněl, že se dal tak smysly uchvátiti i lákáním té hadové panenky. Bylo mu, jako by spáchal těžký, smrtelný hřích. Jak vstoupí k Butteauovým, jak před Paulu, jak na ni pohledne? A smí-li tam už vůbec, nebude-li ta ještěrka mlčeti, poví-li, co se teď stalo? Ó, jak ji zná, ona toho nesmlčí!
A on nebude tam směti! A kdyby i nesměl, ale co si Paula pomyslí? Ta! Ta! Zač ho bude míti? A jestliže tak myslila a cítila, jak někdy ve sladké naději počínal věřiti? To tam, všecko pryč! Jak by mohla — — ne, ne!
Čím dále uvažoval, tím vše mu připadalo horší. Ani nevěděl, ani nedbal, že kráčí mlčky vedle Lotky. Ta také nemluvila; jen ho pozorovala, v duchu se mu smějíc a pomýšlejíc, že s ním nic není. Vytrestala ho, jak zasluhoval, ale kdyby byl jen trochu smělý a nedal se hned a naráz zastrašiti a odbyti! Ani nepromluví!
„Jsme doma. — Naši juž budou také doma a čekají na nás, co se nám asi stalo, nebo že jsme zabloudili —“
Všecko to znělo zase výsměšně. Dával jí dobrou noc. Připomenula, že maminka čeká s punčem. — Stála na stupni u dveří, on pak něco níže…
Poděkoval, že juž je pozdě a že mu není dobře. Nevěděl nic lepšího; zasmála se zas a nachylujíc se k němu, jako by si šátek spravovala, otevřela náruč a škádlivě, tlumeně zazpívala:
Lék divné síly
vím já, můj milý —
Ale nedozpívala. Viděla, jak prudce smekl klobouk a se poklonil a jak náhle odešed ve tmě rychle zanikal. A on slyšel za sebou její smích, pak rachot klepadla na dvéře.
Zastavil se, naslouchal; bylo mu úzko, smutno. Tam ty dvéře se teď otevrou — mohl také jimi, mohl teď zasednouti vedle Pauly. Ó Paula! Paula! Teď asi slyší o něm, co vyvedl, teď se Lotty na novo směje, a ta žabka Bettina s ní, i paní Butteauová a Tham sám také — — A Paula! Ta asi se diví, jaký on je, že by si nikdy nepomyslila…
Paula byla v tom okamžiku všecka šťastná. Obličej její zářil, usmívala se, jak seděla vedle Thama s ostatními u kouřícího se punče, a nepovšimla si toho dnes hrubě více nežli ostatní, když Lotty oznamovala, že pan Věk nepřijde, že mu nebylo dobře. A Lotty zasmávši se, spustila hned také:
Lék divné síly
vím já, můj milý —
Když se jí paní Butteauová ptala, co se mu stalo, zasmála se zas a zase zanotovala:
Hojí vše jemně,
pojď jenom ke mně,
já ti ho a k němu
hubinku dám —
Paní Butteauová měla o Věka starost největší. Znovu se tázala, co se mu stalo, a zdali ji, Lotku, vyprovázel. Ta zasedajíc na pohovku k punči, odvětila zase rozmarným zpěvem rozkošné Zerliny:
A kde že skrývám
zázračný med?
Cítíš, jak skáče tu?
Zdráv budeš hned —
A zase se dala z ničeho nic do smíchu; paní Butteauová žasla a volala:
„Ten pan Mozart vám všem popletl hlavy!“
Tham a Paula na se pohledli zářivým pohledem, a Lotka se jen zasmála…