| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XIV. Cordatus Bohemus | XV. F. Věk se dostane za kulisy | XVI. Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XV. F. Věk se dostane za kulisy |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
U Butteauových hovořili těchto dnů často a mnoho jako po celé Praze o hudební události, na kterou všude a všichni dychtivě čekali. Nejmilejší mistr a skladatel Figarovy svatby skládal v Praze a pro Pražany novou operu. A té se nemohl nikdo dočekati. Ale juž nastával den, kterého ji měli uslyšeti.
U Butteauových o ní juž napřed slýchali více nežli kde jinde. Lotty, jež hrávala menší úlohy ve hrách dramatických, zpívala tentokráte také ve sboru a přinášela zevrubné zprávy a všeliké drobné klepy ze zkoušek, o zpěvácích a zpěvačkách v nové opeře zaměstnaných, o hudbě samé i o jejím mistru, jak mu je pořád do smíchu, jak je veselý a žertovný, jak škádlil Saporitiovou, jak vyznamenává Micelliovou, kterak naučil štípnutím signoru Bondiniovu jak náleží vykřiknouti, a jiné různé a drobné noviny.
To ještě Věk s Lotkou rád sedával, když takto vypravovala, ovšem vtipkujíc a žertujíc po svém způsobu, nebo poslouchati o mistru, jehož byl nadšeným ctitelem, ano zbožňovatelem, mladého filosofa nikdy neomrzelo.
Nicméně se také nemrzel, když Lotky doma nezastal a o Mozartovi novinek neslyšel. Mohlť za to s Paulinou déle hráti a spíše se u ní omeškati; a to mu bylo potěšením, rozkoší. Za tu nedlouhou dobu spřátelil se s mladou dívkou, a nemýlil se domnívaje se, že ho ráda vítá, ano že ji to těší, zůstane-li u ní přes vyměřenou hodinu a dá-li se s ní do hovoru. Proč to vlastně bylo a že to není jen k vůli němu, ač si ho vážila a přátelsky mu byla nakloněna, toho ovšem netušil. A tak hledal příčinu toho nepravou stopou a nebránil se sladké naději, jež se v srdci jeho jednou probudila náhle, z nenadání a oblažila je, jako když květ z nenadání libě zavoní.
Přece však neodvážil se ani slovem citů svých se dotknouti, ano neosmělil se ani jediné své skladby, Paulině vlastně napsané, přinésti. Ostýchal se. O příhodě však s professorem Vydrou Paule vypravoval, a to hned za hodiny nejblíže příští. Poslouchala s patrným účastenstvím; slova vážného, vlasteneckého professora živě ji dojímala, neboť jim rozuměla i jeho citu. Živěji však svitly její oči a bezděky slabě se usmála a prudčeji zamrkala, když mladý její učitel vypravoval, jak professor Vydra doktora Thama velmi chválil, a že ho má zajisté v lásce. Když Věk podotekl, že lituje, že mu to ještě nemohl říci, chopila se Paula rychle péra a napsala na cedulku: „Byl nemocen. Ale dnes už tu byl. Já mu to za vás oznámím.“
„A kdy zas přijde?“ ptal se Věk. „Rád bych s ním mluvil.“
Otázka ta Paulu nějak překvapila. Nebylať jí vhod. Věděla, že Tham přijde zítra, jak dnes oznámil. Ale lekala se o tu hodinku vědouc, že tou dobou nebude ani Lotky, ani Bettiny doma. Proto se zarazila nad Věkovou otázkou. Ale juž rozhodnuvši se napsala mu na papírek: „Nevím, kdy přijde, ale povím mu to.“
Mladý učitel za tu ochotu děkoval. Všiml si, že v ten okamžik přeletěl Pauliným lícem živější nach. Ovšem netušil, proč se červená, že ho klame a nemluví pravdu. Ale jemu se ten ruměnec líbil a těšil ho jako zoře nového, krásného dne. —
Mozartova díla se nemohl ani dočekati. Těšil se na ně pro ně samé, ale těšil se také proto, že je uvidí ve společnosti Paulině, že bude vedle ní seděti. Byloť ujednáno, že půjde s ní a s paní Butteauovou do divadla. Také Tham se chtěl k nim přidružiti. Lotty i pan Butteau byli zaměstnáni při divadle. Ale nadarmo vše těšení. Tato radost se mladému filosofovi nesplnila.
Dva dni před samým představením přišel v neobyčejnou hodinu k Butteauovým a ohlásil, že nepůjde, že nemůže s nimi do divadla.
„A proč?“ ptaly se jedním hlasem paní Butteauová i Lotty, i Bettina, kdežto Paula upírala udivený zrak na svého učitele.
„Protože budu sám v Donu Juanu zpívati…“ Řekl to s malou radostí, nějak plačtivě. Všichni na okamžik mlčeli upírajíce tázavé pohledy na studenta, nežertuje-li. Ale jak tu stál s vážnou, opravdovou tváří, vypadaje při tom dosti komicky, nebylo žádné pochyby. A juž Lotty se dala do smíchu a zatleskala rukama. A juž také paní Butteauová, jejíž zvědavost tímto nenadálým oznámením byla velice podrážděna, usilovně žádala na mladém filosofu, aby pověděl, aby vypravoval, jak se stalo —
A Věk, rozmrzelý nad tím, že se mu radost pokazila, že se nebude obdivovati novému dílu Mozartovu po boku Paulině, vysvětloval.
Dostal pojednou vzkaz od Praupnera, aby k němu, může-li, hned přišel. I pospíchal okamžitě do bytu milého regenta chori, jenž mu přál a jenž mu také hodinu u Butteauových opatřil. Když tam přišel, zastal u něho Štrobacha, jenž byl u divadla maestro della capella.
Praupner byl potěšen, že přišel hned na zavolanou, a pravil mu: „Pane Věku, mám k vám velikou žádost, ne tak pro sebe, jako tuhle pro přítele Štrobacha. Přišel ke mně v nesnázi, nemám-li nějakého zpěváka. Potřebuje ho jako soli.“
„Ó, prosím, s největší radostí,“ vpadl Věk ředitelovi ochotně do řeči.
Ten se však usmál a pravil: „Jen nepospíchejte. Není to na kůr, nežádá vás žádný regens chori, ale maestro della capella od divadla —“
Věk se zarazil.
„Milý příteli,“ začal kapelník, „jde tu jen o jednou. Vystoupíte na jevišti, a to v díle Mozartově, rozumíte-li. Někdy na to budete s radostí vzpomínati. Ve sboru nám dva náhle onemocněli, potřebujeme sílu, která je jistá a cvičená, nebo zkouška bude již jen jediná —“
Věka ovšem zarazilo, že by měl na jevišti vystoupiti, ale ještě více to, a na to hned u Praupnera vzpomněl, že se mu pokazí radost, že nebude v divadle vedle Pauly.
Váhal, ale posléze svolil. Odepříti nebylo možná, leda se jen vymlouvati na svou nedostatečnost. Tomu se jen Praupner usmíval, nicméně aby svého chráněnce usvědčil, požádal kapelníka, aby nového choristu zkusil.
A ten hned vyňav list s úlohou Věkovou, usedl ke klavíru. Nežli však uhodil na klavesy, otevřely se dvéře a jimi vstoupil neveliký, dosti zavalitý muž, jemuž nebylo mnoho přes třicet, hustých, napudrovaných vlasů, v cop spletených. Vstoupil rychle a všecky jeho pohyby byly velmi živé a čilé. Výrazný, ušlechtilý obličej, v jehož rysech zářil duch, byl mile jasný a usmál se na Praupnera i kapelníka, dobré známé.
Když Věk vypravuje až sem dospěl, nemohla se Lotta zdržeti a zvolala:
„Mozart! To byl Mozart!“
„Ano, byl to on,“ dotvrdil Věk, „přišel navštívit Praupnera, má ho rád a váží si ho. Jak vkročil, hned jsem ho poznal, ale také jako by mne někdo bodl. Hrdlo se mně sevřelo a vyznám se, srdce mně tlouklo —“
„Haha, to jste u dam větší hrdina!“ zvolala Lotty se smějíc. „To vám srdce ještě ani nezatlouklo —“
Student se začervenal a neodpověděv na to pokračoval: „Nestydím se za to, že jsem byl v rozpacích. Byl to Mozart —“
„Nu a jak?“ ptala se Bettina.
„Štěstí mé bylo, že páni mu na vysvětlenou všechno pověděli a pak mne představil, totiž pan Praupner. ‚To se těším,‘ pravil pak Mozart; podíval se na mne, laskavě se usmál a řekl: ‚Jen se nebojte, mladý příteli, a chutě do toho.‘ A tak jsem začal; kapelník mne doprovázel a já zpíval před Praupnerem a — Mozartem“.
„A šlo to výborně, neboť vás přijali,“ vpadla paní Butteauová.
„Byli spokojeni,“ řekl Věk skromně, „a pak už jsem nemohl odříci. To mně jediné při tom je náhradou a těší mne, že jsem se setkal s Mozartem a že na mne promluvil.“
Tu upřel Věk pohled na Paulu, chtěje jí říci, že mu to je náhradou za to, že nepůjde do divadla a nebude jí na blízku.
„A pak, co pak, když jste přezpíval?“ ptala se zvědavá žabka Bettina.
„Byl engažován,“ odvětila vesele Lotty. „Však byste mohl s námi zůstati! Což by se vám u divadla nelíbilo?“
„Ó, líbilo, ale —“
„Jaké ale — možná, že vás tam štěstí —“
„Ale Lotty,“ kárala paní Butteauová, „co to mluvíš! Pan Věk má jinou budoucnost. — A od Praupnera kam jste šli?“
„Mozart tam zůstal s kapelníkem, a já šel rovnou cestou sem —“ odvětil Věk.
To však nepověděl, že jak přezpíval, Mozart ho pochválil, a že kapelník vytáhnuv dvacetník, dal ho Věkovi řka, to že je závdavek, aby mu zpěvavý ptáček neuletěl, a v tom že Mozart vtiskl mu, Věkovi, do dlaně dva dvacetníky a řekl, to že je na hrdla zavlažení. Řekl to a peníze dal tak, že student nemohl odmítnouti. A snad kdyby i byl chtěl, nebyl by tak učinil samým překvapením. Také to mladý filosof zatajil, že dal kapelníkův dvacetník zrovna ševcovi na dluh, Mozartovy však peníze že ukryl do škatulky a schoval ve své truhlici, ačkoliv by mu byly dosti vhod. —
Lotty měla větší potěšení z této události, než dávala na jevo. Hned jí, jak Věk vypravoval, připadlo, že se s ním sejde o zkoušce, že ji po zkoušce jistě vyprovodí, a pak o divadle, a po něm! — Než o tom mlčela a v duchu se jen usmívala, ana matka její ujednávala s Pauliným učitelem, že když nemohou společně do divadla, že se tedy sejdou po něm a že musí pak k nim na sklenici punče.
Pozvání toto F. Věka velmi potěšilo a jakž takž s jeho úlohou smířilo. Když šel do zkoušky, zase mu živě připadlo na mysl, jako hned, když šel od Praupnera, co by tomu doma říkali, jak by maminka chudák trnula, a jak by se otec zamračil a zlobil, vida ho nejen s „komedianty“ a herci obcovati, ale také s nimi hráti a veřejně před lidmi přestrojeného jako tatrmana vystupovati! On, kterému bez toho sestry pomýšlejí na krásnou rochetu s drahou mašlí, který, jak se asi doma těší, vystoupí jednou na kazatelnu, aby hlásal slovo boží — — A nyní!
Takové a podobné myšlénky napadaly ho juž někdy, když se vracel všechen rozjařen od Butteauových, když myslil na Paulu a toužil po ní.
Ale jak překročil práh chrámu Thaliina na ovocném trhu, zapomněl na kazatelnu, na kostel a na všechno. Vstoupil do místností nikdy nevídaných, do ruchu a šumu v zátiší kulis, jež mu byly dosud tajemstvím. A tu juž Lotty, kde se vzala, tu se vzala, jako by juž čekala: prováděla ho, vše mu kolem ukazujíc, se vším ho seznamujíc. Dvakráte se s ní ocitl sám a sám v tajemném zášeří mezi malovanými skalami, houštím a stromy, na něž jen ze strany padal tajemný přísvit.
Lotka stanula tu vykládajíc těsně vedle něho, ale pak náhle umlkla u svém výkladu. Jak na ni filosof pohledl, setkal se s jejím pohledem; v tom nebylo však obyčejného veselí a čtveráctví. Pohled ten se smál také, ale zářil podivným svitem, smál se vábivě jako její rty, mezi nimiž se probělávaly krásné zuby…
Poprvé, když tak osamotněli, přihnaly se s veselým chechtotem dvě družky Lotčiny, po druhé pak sám Věk zmařil ten okamžik, na nějž Lotty číhala; jsa zaražen, stál chvilku mlčky, pak sebrav se, pravil nejistě, stísněně:
„Panno, nebudou-li nás hledat?“
„Tedy jděte!“ odsekla mu Lotty mrzutě, ano hněvivě. V duchu si pak řekla: „To není z hlouposti, nýbrž zúmyslně. Ale počkej!“