| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XIII. O dvojí lásce | XIV. Cordatus Bohemus | XV. F. Věk se dostane za kulisy |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIV. Cordatus Bohemus |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
F. Věk nespal té noci nejlépe, a když se ráno probudil, byla mysl jeho nějak zasmušila. Nevyjasnila se ani pak, když vyšel ven do ruchu oživených ulic za krásného říjnového jitra. Podzim toho roku byl nad obyčej pěkný, nebe se málo kdy zasmušilo. Dnes bylo zvláště vybráno, jako vysmýčeno, a jasný vzduch plný jasu a svitu jen zářil.
I staré, věkovité budovy v ulicích Starého Města Pražského jako by vyjasnily v něm zasmušilá svá průčelí. Také mohutná někdy tvrz, jež byla mocnou oporou tovaryšstvu Ježíšovu v jeho boji proti českým nekatolíkům, kollej Svatoklimentská, rozlehlá sice, ale nevzhledná a málo vábivá svým pošmourným zevnějškem výrazu přísného, vlídněji vypadala toho krásného jitra.
Proud lidí, valící se Jezovitskou ulicí jednak od Karlova mostu, jednak od Staroměstského náměstí, před Klementinem měl značnou ujmu. Mizelať značná část chodců ve klenuté jeho bráně, kdež bylo jako v oulu. Studenti v pláštích nebo bez nich, ve třírohých kloboucích, o holích brali se tudy do kolleje. Nádvoří záhy se plnilo, záhy však také řidlo, nebo studenti se rozcházeli do různých síní, podle toho, kterého professora šli poslouchat.
Věk, ničeho si po ulici nevšímaje, zamyšlen vstoupil do nádvoří, kdež se nezdržel. Odvětiv roztržitě na pozdravy známých, vešel do síně, kam se hrnulo mnoho studentův. Přišel záhy, a proto bylo ještě dosti místa ve škamnách. Jindy si místo vybíral, nejraději hodně v zadu, aby nebyl professorovi tak na očích. Dnes neuvažuje usedl, kde se mu namanulo; bylo to hezky v předu, nedaleko kathedry.
Venku nebe jen zářilo, tu v síni však nebylo nazbyt světla, za to však velmi živo. Hluk a šum jako hlasný bzukot plnil dosti velkou prostoru; páni filosofové velmi živě se vespolek bavili, chystajíce si sešity a psací náčiní, aby byli připraveni, až professor začne. Věk v této síni byl loňského roku sotva několikráte. Zanedbav s počátku přednášky mathematické, měl pak mnohé obtíže, jež mu studium vědy Archimedovy a Euklidovy sladším neučinily. Nejvíce ho však hudba zdržela, jak už vypravováno. Tohoto však roku, druhého, co na filosofii meškal, nebo vlastně prvního, an první byl zmařen, hleděl vše vynahraditi. Nepodařilo se mu dosud úplně, tak že pomyšlení na budoucí zkoušky z mathematiky nebylo mu nejmilejším, nicméně neměl už tak zlé svědomí a pokojněji, ačkoli ne zcela jistě, mohl pohlednouti na vážného a přísného professora Vydru.
Také na něj teď jinak pohlížel nežli loni, a to jmenovitě od oné chvíle, co se o něm Tham tak pochvalně vyjádřil a co se Věk sám za pilnějších návštěv kolleje přesvědčil, jak měl přítel Butteauovy rodiny svatou pravdu. Na korrepetice u professora Vydry se však Věk dosud neodvážil. Nehořelť ani teď zvláštní láskou ku počtářství a raději tu opakovací hodinku, ač Vydra za ni žádného platu od nikoho nežádal a nebral, obětoval své nejmilejší hudbě, nebo si ji pak přidal u Butteauových.
Sám si to mladý filosof někdy vyčítal a vytýkal si, že nehledí seznámiti se s učitelem, jenž je tak upřímným rádcem a přítelem svých žáků, jenž je dle sil svých ze svého podporuje, za ně se přimlouvá a jim hodiny opatřuje. Než Věk jednak si dosti nedůvěřoval, cítě své nedostatky mathematické, jednak se obával o své volné chvíle hudbě posvěcené; to raději trpěl nedostatek, nežli aby se jich vzdal úplně.
Dnes sedě ve škamně nemyslil ani na professora ani na mathematiku, ač počítal. Počítal, že teprve zítra bude hodina na housle, ale že dnes, jak zvěděl, je zkouška v divadle, že tam bude Lotty a že Bettina nebude také asi doma, a že kdyby si tak našel nějakou záminku, že by si mohl k Butteauovým zajíti třeba po svačině, aby se nezdálo, a že by si pak mohl s Paulou pěkně pohovořiti. Zahrála by mu, přinese jí svou skladbu, však nemusí hned věděti, že je od něho, a zví tak, jak se jí zalíbí, co jí řekne.
Prudký hlomoz, vzniklý náhlým povstáním všech posluchačů, přerušil proud Věkových myšlének. Mladý filosof vstal také jako všichni a upřel jako všichni zrak svůj na professora, jenž se bral ode dveří ku podiu a odtud ke kathedře. Byl to exjezovita pater Stanislav Vydra, slavný mathematik. Přišel v černé sutaně kněžské, do níž se vždycky oblekl, kdykoliv šel do kolleje přednášet.
Byl muž ani ne padesátiletý, nevysoké postavy, suchý, vysokého lysého čela, tváře význačné. Na ní sobě každý hned pozdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjezovitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.
Ukloniv se posluchačům, nezasedl ke kathedře, nevytáhl z kapsy psaných přednášek, aby z nich jednotvárně četl aneb diktoval, jak to professoři většinou činívali, nýbrž ozbrojiv svou pravici křídou, postavil se u kathedry. Zrakem svým přeletěl četné shromáždění jako pěna ztichlé, usmál se vlídně a pronesl mírně a srdečně po latinsku: „Carissimi!“
Pak spustil německy. Mluvil zvolna, a bylo zřejmo, že mluvě uvažuje, že není na ten jazyk navyklý, aniž jím plynně a bezvadně vládne. Latině, jak do nedávna přednášel[1], bylo by mu šlo lépe, jako po česku. Ale nesměl nyní latinsky, neřku-li česky. Vykládal o mathematice zvolna, určitě, jasně, srozumitelně. Dlouho však u kathedry nevydržel. Juž stanul u stojanu s černou tabulí, juž jala se pravice jeho malovati cifry nejprve volně a pravidelně, čím dále tím rychleji. A juž měnil také tempo řeči. Mluvil zvučněji, rychleji, tvář všechna oživla, oči zářily.
Posluchači dole naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a zase zapisovali, čím dále tím rychleji, nebo professor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy drobíce se stříkaly kolem a uletovaly, genius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, a to nejvíce pro německá substantiva, jejichž rodu učený professor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil.
Ale geniovi německé řeči se pak uvolnilo, jak professor všechen jsa v ohni přeskakoval do latiny, v níž byl mistr, když v ní sem tam střikl něco po česku, a vydechl si, když ozvalo se professorovo: „Quod erat demonstrandum.“
Ruka sklesla, tabule utichla, a professor všechen zardělý a zpocený vytáhl si šátek a počal si utírati čelo, spokojen, usmívaje se a přehlížeje posluchače, expliky chvatně po něm dopisující, až brková péra hlasně skřípala.
Věk, probuzený prve příchodem professorovým ze svých počtů a snů, snažil se pak z nich zcela se vytrhnouti a pracovati s ostatními. Také to za drahnou chvíli šlo, ale pak, Bůh milý ví, mihla se mu před očima Paulina hlavinka a její pohled, a když se zase vzpamatoval, kdeže už byl professor Vydra, jakou spoustu cifer a liter zase ten okamžik, jak student myslil, namaloval! Byl to pravý labyrint, do něhož Věk ztratil nit.
Psáti dále a nerozuměti, byla by marná práce. Proto ustal ve psaní a jen pozoroval, snaže se mistra sledovati a jemu porozuměti. Nyní, an Vydra dokončiv posluchače si přehlížel, Věk se velmi zarazil. Věděl, co přicházívá, že po výkladu professor rád applikuje, že si volává některého z posluchačů, aby užil vyloženého pravidla prakticky na nějakém případě podobném a osvědčil, že výkladu porozuměl. Kam si to sedl! Zrovna na ránu, Vydrovi na oči! Proč nezůstal v zadu, kdež je možná se přikrčiti!
A juž se Paulin učitel začervenal. Utkvělť Vydrův pohled zrovna na něm, už si ho vyhlíží. Ano, laskavě se usmívaje kyne mu professor, aby přistoupil k tabuli. Vstal, šel, připadaje sobě jako oběť. Ještě nikdy nebyl u tabule. Jak dopadne!
Dopadl, jak ani jinak býti nemohlo. Šlo to bídně. S počátku jakž takž, an professor chtěl studenta na věc uvésti, ale čím dále tím hůře, při čemž objevily se také Věkovy některé mathematické slabiny, a to dosti povážlivé. S Vydrovy tváře zmizel úsměv a stín se na vysokém jeho čele uložil, stín nemilého překvapení, nespokojenosti, až i rozmrzelosti.
Věkovi bylo bídně. Styděl se a přál si jen, kdyby mohl zmizeti nebo uprchnouti.
„Milý pane, ars mathematica vyžaduje píle a práce,“ ozvalo se pojednou. (Věk se už neodvážil na professora ani vzhlednouti.) „Jděte a cvičte se, takhle by to s vámi dobře nedopadlo.“
Slova zněla přísně, ale vážně a dopadla mocně, mocněji, nežli kdyby zlostně byla pronesena. Věk nevěděl ani, jak se dostal do lavice. Hleděl před sebe do explik a pozvedl teprve až pak očí svých, když tabule zase zvučela úhozy, křída se tříštila a kolem lítala; někdo počítal, ale ne professor, nýbrž jeden z posluchačů, a to tak čiperně, bystře a mrštně, že professoru nebylo třeba ani slovem do toho promluviti.
Vydra stál vedle, maje levici v kapse kleriky zastrčenu, v pravici drže křídu a stopoval jako rys práci studentovu. Jen hlavou spokojeně pokyvoval, „bene, bene“ přes tu chvíli opakoval, až pak luskl prsty a zvolav „optime,“ přistoupil chvatně ke studentovi, jejž v nelíčené své radosti objal.
„Gaudium meum, dimidium animae, to jste pěkně počítal! Radost, opravdu radost!“ to po německu a po česku dodal: „Odkud jste, jediný miláčku?“
„Ze Žebráka —“
„Tak? Škoda, že ne z Hradce, víte-li, z Hradce Králové, slavného města. Excellenter! Potěšil jsem se!“ děl na novo studentovi, jenž všechen blažen do lavice odcházel ukloniv se.
Vydra pak obrátiv se ku posluchačům řekl po česku: „Právě si vzpomínám. Víte-li, moji miláčkové, kolikátého dnes je?“
„Jedenáctého!“ ozvalo se mnoho hlasů.
„Ano, jedenáctého dne měsíce října, t. j. 5. Idus Octobr. A co bylo před třemi sty šedesáti a třemi roky, víte-li? Co se stalo dne jedenáctého měsíce října l. P. 1424?“
Všude ticho. Filosofové hleděli na sebe, hleděli na professora, někteří se usmívali, ale žádný se nehlásil. Až tu, hle, vstává jeden, mladý, štíhlý panáček, ah, zrovna ten, jenž prve tak bídně počítal!
Vydrovy oči se rozšířily udivením. Ale hned se také nějak nedůvěřivě usmál.
„Nuže,“ pravil, „povězte nám, pane.“ Neřekl mu však „meum gaudium, dimidium animae, miláčku jediný“ — tón otázky byl jako pohled, nedůvěřivý.
„Dne jedenáctého měsíce října l. P. 1424 umřel na morní bolest Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, když obléhal město Přibislav,“ odpovídal Věk. Zraky všech byly obráceny na něj. Překvapení, ano úžas způsobily sálem hluboké ticho, až v tom je přerušil hlas professorův.
„Excellenter!“ zvolal. Ano, ano, Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, hejtman český nepřemožený, u Přibislavě od hlízy přemožený. Tak tomu je, a dnes zrovna rok třístý šedesátý třetí. Ano, to byl opravdu nepřemožený hejtman, ten Jan Žižka z Trocnova, a nevím, milí pánové, našli-li byste v historii jemu rovného. Sic Hannibal byl veliký vojevůdce et non est insitiandum, Hannibalem tanto praestitisse ceteros imperatores prudentia, quanto populus Romanus antecedat fortitudine cunctas nationes, jak píše Cornelius Nepos, ale věru větší nežli Hannibal byl Žižka, jenž jsa na obě oči slep nebyl nikdy, ani jednou přemožen, kdežto Hannibal, také slepý, ale jen na jedno oko, sice mnohých vítězství dobyl, ale také byl na hlavu poražen, jak z historie vám známo —“
Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval:
„Arci byl ten Jan Žižka kacíř a hrozný husita, a dobře dí Allegoria učeného Floriana Hammerschmieda:
Qualis psota fnit! qualis tunc trampota clero! Dum ferus ad častam chodívával Žižka procházkam, Chasaque per cappas vytahábat z kláštera mnichos, atque cepis zbitos crudeliter ense necabat —
Ano, ano je to pravda. Ale to bylo před třemi sty lety! A co se děje dnes, pravím dnes, kde je samá filosofie, Aufklärung! Ale ne, to není aufgeklärtes Jahrhundert, to je schmachvolles!“ zvolal Vydra pojednou prudce, a pak mluvil čím dále tím prudčeji, ano vášnivě: „Dnes boří filosofové, ano i filosofové na trůně kláštery a chrámy Páně jako ta Žižkova chasa; ale ta alespoň vzácné obrazy, statue a knihy drahé neprodávala židům“ (tu se uplivl), „ano židům, a nedávala jim ještě ke všemu všechna práva, jako se děje za nynějších časů. Ano, žid a nekatolík se mají dobře, ale na jezovity plivejte, protože to Ganganelli[2] dovolil.“
Oči Vydrovy hořely, a na výrazu tváře bylo znáti, s jakým odporem jméno toto vyslovil.
„Ten to dovolil a jiný, také mocný pán, ale ne v tiaře, ale s císařskou korunou, ten v tom pokračuje, v tom rušení klášterů. A má pomahačů!“
Mnozí z posluchačů trnuli juž nad odvážlivostí svého professora. Ten jen na okamžik se zamlčev pokračoval pak hlasem temnějším a poněkud volněji:
„Ano, ano, tak je dnes, jako před třemi sty lety. Ale dnes je o to hůř, že nám berou ke všemu náš jazyk Svatováclavský, že ho vyhnali z úřadů a ze škol, kdežto tenkráte ho hájili. Ano, milí pánové, Žižka byl dobrý Čech, pravý cordatus Bohemus, jenž se Němců nic nebál.“
A jako by si byl náhle vzpomněl, obrátil se Vydra k Věkovi a pravil zase mírným svým způsobem:
„Nu, a víte-li, miláčku“ (Věk už byl miláčkem), „kde byl Jan Žižka pohřben?“
„Nejprve v Hradci Králové“ — jistě odpovídal filosof povstav.
„Excellenter, ano, ano v mém rodišti. V Hradci Králové, a to v kaple jedenácti tisíc panen, a pak? —“
„Pak byl do Čáslavě přenesen,“ odpověděl Věk.
„Ano, tak jest, jste dobrý kronikář, věru až se divím. Nebo za našich časů, a je to tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích. A kdybychom to znali, necitovali bychom se smíchem verše z Protea, ale smutno a hořko by nám bylo, kdybychom četli: ‚Ó staročeská země! Fueramus Pergama quondam!‘ Ale zase budeme!“ zvolal náhle třepaje pravicí vysoko pozdviženou. „Ano, budeme! Protože bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestati a přestane, protože to je proti Pánu Bohu, a protože to nejde jen tak zničiti jazyk, jímž králové a mocné panstvo rokovali a sněmovali, jenž je tak ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný. Ano, milí přátelé, cokoliv latině nebo řecky lze pověděti, o němčině nemluvím, to také po česku a tak krásně i ozdobně a snadně! Kdybych směl, nejprve bych vám ukázal na svém umění mathematickém. A také ukážu. Ovšem ne v kolleji, tu nesmím, ale jinak. Hodlám sepsati s pomocí boží mathematiku po česku, aby každý přirozený Čech se z ní snáze mohl učiti, a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk Svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným! Bude líp, ano bude, ale budeme-li pracovati. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské dobré spisy, čtěte české kroniky, a budiž z vás každý cordatus Bohemus, jenž se nebojí, jenž pravdu poví přímo a zastane se svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo! Lepších časů se dočkáte, nebo k své práci budeme míti a máme mocné orodovníky v nebesích, dědice této české země sv. Václava a všechny svaté patrony její, a ti, jak náš dilectissimus Hradečan Balbinus se modlil, nedají zahynouti ani nám, ani budoucím!“
Professor Stanislav Vydra uchvácen nadšením a láskou k své řeči mateřské umlkl. Tvář jeho byla vyjasněna, jako ozářena.
Uvolnilť citům svým a viděl, že našel příznivého slechu. Mladí filosofové byli jako pěna, pozorně, pobožně naslouchajíce. Na nejedné tváři bylo znáti účinek slov professorových a odlesk jeho vroucího citu. —
„Pozdržel jsem vás,“ ozval se nyní Vydra mírně a laskavě, „ale vy jste moji milí přátelé, i mám za svou svatou povinnost, abych vám nejen o mathematice vykládal, ale také na tyto důležité a, abych řekl, posvátné věci ukázal, neboť nejste jen gaudium et corona vitae, ale také spes patriae!“
Uklonil se zlehka a sestupoval s podia.
Veliký dojem jeho slov zračil se v uctivém tichu, způsobeném pohnutými city, jež neměly hned ve slovích průchodu.
Vydra jda kolem Věka kynul mu. Ten, jsa nemálo překvapen, šel za ním. Jakmile se ocitli venku, před síní, professor žákovi, jenž tak bídně byl počítal, podal ruku. „Měl jsem radost,“ řekl zkrátka a ptal se na jméno, a odkud je. Když uslyšel, že z D**y, zaklepal Věkovi na rameno a vesele zvolal:
„Ah, tedy krajan. No, to mne těší. Z D**y — vida — z Hradeckého kraje, z našeho kraje! To jste asi v Hradci Králové studoval?“ Věk pověděl, jak se dostal do Prahy na gymnasium. Z toho patrně nejraději Vydra slyšel, že je mladý filosof zpěvák a hudebník.
„To je dobře, to je dobře!“ opakoval. „To je věc ušlechtilá a krásná. Také jsem umění toho veliký milovník, ale jdu jen, když je něco vybraného, takhle od Haydna, víte-li, nebo —“
„Od Mozarta —“ vpadl mu Věk bezděky do řeči.
„Ah, toť se ví, od toho obzvláště, a juž se tuze těším na jeho novou operu. Měla býti tento týden —“
„Ano, čtrnáctého —“
„A pořád ji odkládají. Ale, vida, nač bych byl zapomněl pro muziku; chtěl jsem se vás vlastně tázati, jak jste nabyl těch vědomostí historických?“
Věk pověděl o četbě v klášteře, o Hájkově kronice, která se mu nad obyčej líbila a kterou přečetl za svého pobytu v klášteře třikráte, a nyní že také čte Historický kalendář Veleslavínův, který mu zapůjčil pan doktor Tham.
Vydra, jenž dosud pozorně naslouchal a jen sem tam otázkou vypravování filosofovo přerušil, živěji nyní zvolal: „Ah, pan Tham! To je dobrý vlastenec a dobře nyní pracuje a vlasti slouží. Také můj žák, mám z něho radost. Ale ještě něco, můj milý!“ zvolal pojednou professor zastaviv se před domem, v němž bydlil, a usmíval se. „Do dneška jsem vás neznal,“ pravil, „ani ne podle tváře —“
Věk rozuměl. Této otázky se hned prve nadál a lekal se jí. Nyní, když byla pronesena, zapýřil se, na okamžik mlčel, ale pak rozhodnuv se pověděl pravdu, proč první rok se tak zanedbal a proč nyní se vždy v zadních lavicích ukrýval. Jen v tom poněkud selhal, že více strkal na kondiční hodiny, nežli bylo pravda, a to proto, že váhal zplna pověděti, jak první rok se všechen oddal hudbě.
Professor poslouchal s účastenstvím a nic se nemračil. Pak zaklepal studentovi na rameno a dobrotivě řekl, že se dá všechno spraviti a dohoniti, i dodal:
„Ale korrepetičky, korrepetičky! Tam to spravíme. A půjčím vám také české knihy. Jen přijďte kdykoliv a vždycky upřímně a bez ostychu. A kdybyste i jinak něčeho potřeboval, přijďte také. S radostí vám posloužím, budu-li s to. Jen přijďte, můj milý.“
Věk se vracel jinak domů, nežli jak do kolleje vycházel. Byl nadšen řečí Vydrovou i jeho jednáním. Sic častěji zaslechl za jeho přednášek nejedno slovo vlastenecké nebo ostré šlehnutí na panující poměry, ale jako dnes, tak ho neslyšel nikdy! A přítelem se mu stal ten znamenitý muž! Vraceje se domů, celou cestu na něj myslil a na jeho řeč, a Paula se ani jednou nemihla na mysli mladému filosofovi.