| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XII. Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích | XIII. O dvojí lásce | XIV. Cordatus Bohemus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIII. O dvojí lásce |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
F. Věk navrátiv se domů, po celý večer se nedal do práce. Meškaltě v duchu pořád ještě u Butteauových. Z mysli mu nešlo, co tam byl viděl a slyšel. Už byt sám ve svém příliš volném uspořádání, s divadelními obleky ho překvapil, pak Betty s věncem na hlavě, a Lotty tak volně sobě vedoucí! Takové dívky ještě nikdy neviděl. Byla smělejší a jistější ve všem nežli mužský. Co on proti ní! Proto se jí ostýchal a také trochu bál. Ale hezká byla! Slušelo jí to, ale to, jak volně seděla na pohovce, to se mu tuze nelíbilo.
Více však nežli na Lotty a na tu žabku divadelní, její sestru a na starou paní, myslil mladý filosof na Paulu. Hned jak vstoupil a ji nejprve shlédl, byl jejím zjevem mile překvapen. Ale je něma, ubožátko! Slyší však výborně, čte, píše. Jak pozbyla řeči? Ptáti se nemohl. Snad paní Butteauová poví a nesmlčí. Jak bude Paulu učiti? Jak to půjde? Takové žačky se nenadál. A jak na ni myslil, sdruženě namanul se mu na mysli Tham, ale s ním i stín — professor Vydra! Tham ho tak chválil. Pravým Staročechem ho nazval. Toho večera si Věk na novo umínil, a tentokráte svatosvatě, že napraví, co zanedbal u slovutného mathematika.
Než co pravda, více nežli do kolleje chvátal pozejtří mladý filosof do Řeznické ulice k Butteauovým. Že nezastal ani Lotky ani Bettiny doma, byl velmi rád, neboť cestou ne bez starosti na to pomýšlel, jak začne své vyučování před těmito kosačkami, jak je v duchu nazýval, jmenovitě Lotty. Paní Butteauové se tak neostýchal. K té nabyl hned za první návštěvy veškeré důvěry. A tak chutě začal. Dříve nežli se nadál, minula hodina vyučování a dobrá čtvrt nad to. Mladý učitel byl by ještě dále učil, kdyby ho sama paní Butteauová neupozornila, že čas minul, a nepozvala ho na svačinu. Ta byla dnes tišší než onehdy, líbila se mu však více. Seděl sám s paní Butteauovou a Paulou.
Bylo mu volněji nežli onehdy. Naslouchal pobožně vypravování paní Butteauové, neboť ona skoro sama jen mluvila, a přes tu chvíli utkvěl zrak jeho na svěžím líci tiché Pauly, vedle sedící. Ovšem že za této druhé návštěvy odbyl sobě F. Věk generální zpověď, neboť paní Butteauová s dobromyslným účastenstvím a takovou též zvědavostí vyzpovídala ho, odkud je, kdo jsou jeho rodiče, je-li sám nebo má-li bratry a sestry, kde bydlí, kde studoval a p.
Za to také ona leccos pověděla o sobě a o své rodině. Ale to když začala, přerušila ji na okamžik Paula povstavši a oznamujíc znameními, že půjde do vedlejšího pokoje psát.
„Pan Tham složil nový kus, a Paula rozepisuje úlohy,“ vykládala matka, když dcerka odešla. „Ona ráda píše. Opisuje noty, rozepisuje úlohy. Tím si chudinka chvíli krátí a také si nějaký groš vypíše. A pana Thama kusy rozepisuje obzvláště ráda. Ona je jak on, tak trochu vlastenka, jak se jí děvčata (mínila Lotty a Bettinu) někdy smějí. Ó, té je škoda!“ A zapomněvši na prvotní řeč, kterou navázala, pokračovala o Paule, na novo vykládajíc: „Jak by ráda hrála a zpívala! A má nadání, věřte, velké nadání. To Bettina se tuze líbila, když hrála, víte-li, v Břetislavu od pana Thama. To dělala jeho syna, jako toho knížete českého, a tuze jí to slušelo! ‚Jako malovaná,‘ si říkali. A plácali! A jak hlučně a ještě ani kardynu nespustili —“
„Viděl jsem také pannu Bettinku,“ podotekl Věk.
„No tak víte sám!“ s vyjasněnou tváří paní Butteauová živě odpověděla. „A to bylo Bettině jedenáct let. Ale Paule bylo sotva deset a juž také vystoupila v dětské úloze. To jste ji měl viděti! Bylo to v Thunově paláci. Lidé až plakali, a já také. Hrála takovou smutnou roli; až slzeli, pravím, a já také, toť se ví. Jenže já také radostí. A tu — co Pán Bůh dopustil —“
„Potom pozbyla panna Paula řeči?“ odvážil se Věk otázati se.
„Ano, tenkráte, brzo po tom představení. Má to z leknutí. Lekla se tak přenáramně, že nemohla ze sebe ani slova vyraziti, a také od té doby nevyrazila —“
Prve mladého učitele zamrzelo, že Paula odešla do vedlejšího pokoje a pomyslil si, že by se mu povídání její matky snáze poslouchalo, kdyby dceruška byla zůstala. Nyní však opravdu a s nelíčeným účastenstvím naslouchal i bez ní, a to proto, že byla řeč právě o ní.
Paní Butteauová dále vypravovala, a to obšírně, jak se také Paula dobře učila, jak byla pilna, ano ctižádostiva, ale jakého měla učitele přísného, ano zlého, tak že se děti před ním a před jeho rákoskou třásly. Flákal je dost a dost a neměl-li rákosky nebo metly po ruce a seděli-li vinníci někde uprostřed, tu ten učitel vyskočil třeba na lavici a běže po ní rozdával v pravo, v levo klofce i velikým prstenem nebo tabatěrkou a za vlasy třepal. A tak se jednou rozkatil bez příčiny na Paulu, která nikdy nebyla bita, která ani jediného fláknutí ještě neucítila. Ale učitel rozlítil se jinými rozdrážděn a byl jako slepý; pláče Paulina ani její vyděšené tváře nedbaje vyskočil zuřivě na lavici, neboť Paula seděla uprostřed, a hnal se po ní sám, nevyzvav jí ani, aby ven vyšla. A tu děvče zbil, a od té doby Paula slova řádně nepromluvila. Kdyby chtěla promluviti, chytne ji křeč,“ doložila paní Butteauová, „a je to nejhroznější koktání, a z toho si nikdo nic nevybéře. Proto chudinka se juž ani nepokouší, aby promluvila.“
„A což lékaři — ?“ podotkl s účastenstvím mladý učitel hudby.
„Sběhali jsme jich mnoho, ale nikde nic. Žádný si rady nevěděl. Je to z hrozného leknutí, říkali učeně a vážně. To jsme my také věděli. Proti tomu není pomoci, pravili jiní.“ Toto řekla paní Butteauová hlasem ještě tlumenějším, nežli když vypravovala o neštěstí dceřině. Hlasitěji pak dodala: „Také povídali, že se to časem podá. Kdyby Pán Bůh dal! Jak by se mně ulehčilo. A Paule! Co ona se chudák asi v duchu nasouží. Ale nestýská vám, nenaříká a je trpěliva, jen aby nás nezarmoutila. Jak bych byla šťastna! Ty dvě se mi povedly, a ještě Pavlinka — ó, ta by, myslím, byla ještě nad ně!“
F. Věk ze druhé své návštěvy odcházel ještě více dojat. Paní Butteauová ho chtěla mermomocí zdržeti, že jí prý holky nakázaly, aby pana Věka dříve nepouštěla, až ony přijdou domů, a dodala zase vesele: „Nějak jste jim padl do oka. To víte, zpěv a hra, pro to by život daly.“
František však se omluvil, že by sice rád zůstal, ale že nemůže, že má ještě druhou hodinu a té že odložiti nelze. Byl rád, že mu Paula, an se jí poroučel, sama podala ruku. Usmávši se podala mu také papírek, na němž bylo napsáno: „Budu se pilně cvičiti. Líbí se mně to.“
Mladý učitel tím mile překvapen, nechal si nevěda tu ceduličku v ruce. Pravil, že ho to těší a že doufá, až přemohou obtížné začátky, že se bude panně hra na housle ještě více líbiti. V to paní Butteauová všecka spokojena ještě něco prohodila, ale tak, že drahnou chvíli ještě postáli u dveří.
Čím dále, tím raději F. Věk chodil do této hodiny. Těšilo ho učiti Paulu, bylo mu milo, když jí ukazoval, jak housle položiti, jak smyčec bráti a jak prsty klásti, když se jich a ruky dotýkal. Učení se valně dařilo, poněvadž žačka byla nad obyčej schopna a také pilna. Hodiny vyučování byly mladému filosofovi zábavou. Jen to ho mrzelo, že nebyly denně, nýbrž jen třikráte za týden. Po každé, když odcházel, těšil se juž na příští hodinu, a když učil, nikdy se po hodinách neohlédl. Na svou hezkou žačku měl dobrý pozor; někdy však samým pozorováním až pozapomněl na její hru. Však také Paule slušelo, když stála s houslemi u pultku, když od upřímného hraní se jí až líce živěji zardělo, když tmavé, velké oči upírala do partesů…
Mladý její učitel byl k ní velice šetrný, ona pak ráda se s ním učila, vlídně, ano vesele ho vítajíc pohledem, úsměvem a někdy i ruky podáním. A to ho zvláště těšilo.
S počátku mnoho s ní nerozmlouval. Jsa ostýchav vykládal jen o tom, co se ke hraní samému odnášelo, dával jí pokyny, naučení. Než Paula, nabyvši k němu důvěry, sama začínala „rozhovor“, t.j. častěji psávala cedulky. Psané její otázky málo kdy se houslí týkaly; za to tím více divadla, především však českého, Boudy — tu se také juž někdy vyskytlo v těch řádečkách drobného, úhledného písma jméno pana Thama.
Ptala se, zná-li ten neb onen kus jeho, viděl-li ho hráti tu neb onu úlohu. Ovšem otázky tyto jen pořídku se vyskytly a mladému filosofovi nebyly nikterak nápadny, poněvadž souvisely s hovorem o českém divadle. Když byl Věk asi po čtvrté u Butteauových, vyskytla se na Paulině ceduličce otázka, které se nenadál. Bylo tam: „Čtete-li rád české spisy?“
A podávajíc tuto otázku usmívala se. Filosof byl překvapen, než ihned si vzpomněl, co mu paní Butteauová vypravovala, že sestry Paulu škádlívají, jaká je vlastenka.
Ovšem že chutě přisvědčil i pověděl, že juž několik českých četl, ale ne mnoho, protože jsou dost vzácny, ano jich málo. Také dodal, že mu pan Tham některé slíbil. A jen dořekl, už je také měl, a sice dvě. Panna Paula vytáhši je zpod notového papíru, mu je usmívajíc se podávala. Tham jí je nechal, aby mu je odevzdala. Byly to Veleslavínův Historický kalendář a veselohra „Odběhlec z lásky synovské“ v překladu Bullově.
Déle a živěji nežli s Paulou bavíval se Věk, ač začasté proti své vůli, s jejími sestrami, zvláště však s Lotkou. Zastal-li ji doma, věděl najisto, že se po hodině tak hned domů nevrátí. Tu býval obyčejně improvisovaný koncert. Musil zpívati buď sám nebo s Lotkou. To činil ještě nejraději. Zpívalať velmi pěkně, a Paula je provázela na klavíru.
Později, když už nějaký čas k Butteauovým chodil, musil s Lotkou sedati a s ní rozmlouvati. Jednala s ním volně, značně důvěrně, že se tomu až v duchu divil a někdy tím i do rozpaků se dostal. A tu ona měla zjevnou radost z něho. Někdy si sedla zrovna vedle něho, a dosti z blízka, tak že se ho až ramenem dotýkala. Cítila jeho příjemné teplo, a ke všemu třeba se k němu hlavou nachýlila, švitorně rozmlouvajíc. A všecko činila tak prostě a nevinně, do očí mu hleděla a žertujíc smála se na něj. Mladého filosofa z toho až někdy horko pojalo, krev se mu rozproudila a bývalo mu až nevolno.
Nerozuměl, nejsa v takových věcech nic zkušen, že se Lotce líbí, že ho ten divadelní šotek tak zkouší, protože byl (jak sama matce před sestrami, když byly samy, řekla) jako panenka, takové kvítko nevinnosti, trochu nedovtipný, nemotorný sice, ale hezký, a ne hloupý, a takový upřímný, takového že ještě neviděla. Z toho se však nevyznala, jak by ji těšilo, kdyby ona první tomu hezkému studentovi hlavu popletla, nebo že ještě nemiloval, o tom byla přesvědčena a věřila také jeho vyznání o tom, když ho k němu přiměla.
Všelijakých panáků vystrojených a hejsků dost se jí lichotně a o zamilování namluvilo, až pozbyla záliby v takových řečech. Z Věka však nebylo možná ani slova podobného dobyti. Až už byla netrpěliva; mrzela ji filosofova nechápavost, ale také ji dráždila.
Obratná, hladká ta lasička divadelní ani netušila, že klidná, ano vážná její sestra, nemající jejího bystrého a hbitého jazyka, nemohoucí ani slova vyraziti, více poutá a nevědouc vábí mladého filosofa a že ten, sedě vedle Lotky, nejednou si v duchu pomyslil, kdyby tak raději mohl býti ve vedlejším pokoji a pozorovati Paulu opisující nebo do čtení zabranou.
F. Věk viděl za ten čas, co učiteloval u Pauly, otce jejího sotva několikráte. Pan Butteau totiž ráno odcházel, přišel na oběd, nedlouho po něm zase odešel a vrátil se po té až k večeru. Měl ustavičně mnoho práce a ještě více starostí. To bylo všecko jeho živobytí, aby pracoval od rána do večera, aby všecko sehnal a opatřil pro rodinu, a jmenovitě pro Lotku, svou nejstarší a nejmilejší, jíž v duchu v důvěrných hovorech se svou manželkou věštil slavnou budoucnost na dráze herecké, v čemž paní Butteauová, rozumí se, s ním byla za jedno, přibírajíc ještě do té pěkné budoucnosti Bettinu, a to tak, že až mezi manžely někdy povstávaly spory o to, která bude znamenitější a slavnější. V tom však bývali svorni, že Paula měla také budoucnost a že by se byla i starší i mladší sestře své vyrovnala.
Jedinou rozkoší páně Butteauovou bylo, když se díval v divadle na Lotku nebo v české Boudě na Bettinu, kdež tato ob čas v dětských úlohách vystupovala. Tu mužík ten, jinak ustavičně pohyblivý, stále šukající, stál nehnutě, jako přibitý, a jen hlavou pokyvuje a blaženě se usmívaje upíral zářící zraky na hrající dcerku svou.
Vedlejším jeho potěšením, ač ne právě malým, bylo ještě to, když se mohl pochlubiti svým francouzským původem, když mohl někomu pověděti, že jeho otec byl komorníkem u maršálka Bellila, a jak se tu v Praze zamiloval, totiž otec jeho, jenž se jmenoval Jean, a on, syn jeho, že se jmenuje Jacques, po svém dědovi ve Francouzích.
F. Věk znal už tu historii výtečně, nebo kolikrátkoli se s panem Butteauem sešel, po každé ji uslyšel, a po každé sňal pan Butteau silhouettu svého otce Jeana, aby ji ukázal, a po každé vykládal o maršálkovi Bellilovi, jaký to byl slavný generál a jak chystaje se z Prahy na ústup, navštívil svého nemocného komorníka, totiž otce páně Butteauova, a co mu na rozloučenou pověděl. To opakoval pan Butteau vždy v originále, po francouzsku, při čemž F. Věk postřehl, že citování to nebylo po každé stejné.
Děvčata, totiž Lotka s Bettinou, se juž tatínkovi smály, když Věkovi tu historii asi po čtvrté vypravoval a po čtvrté silhouettu otce Jeana (jinak než po francouzsku jmen rodinných neuváděl) snímal. Než pan Butteau v horlivosti své se nedal vytrhnouti. Tím právě, že mladý učitel z přirozené skromnosti a šetrnosti po každé poslouchal tak trpělivě (Butteau myslil, že pozorně a se živým účastenstvím), tím právě sobě získal všecku přízeň Paulinina otce, jenž o něm říkal, že je to hodný a způsobný mladík.
S Thamem se F. Věk tak zhusta u Butteauových nesetkával, jak si byl s počátku přál. Vyrozuměl však, že mladý doktor a spisovatel tu bývá dosti často.
Přicházel za záležitostmi divadelními a byl už jako přítel rodiny. Lotty mluvívala o něm jako o dobrém známém, přála mu dosti jako zábavnému, hezkému mladíku, nicméně si začasté před ním i v jeho nepřítomnosti zavtipkovala o jeho vlastenectví. Proto se s ním někdy o tuto záležitost utkala bojem, a to dosti prudkým. Bojovalať, dostavši se ze žertu a vtipkování do ohně, a to z umíněnosti a neústupnosti, protivník pak její z upřímné a veliké lásky k svému jazyku. A tak boj, jejž Lotty začínala pro kratochvíli, aby poškádlila doktora Thama, nikoli však z nějaké určité zásady, stával se, ana juž pak nechtěla ustoupiti, opravdovým a maně se dále pouštěla, nežli myslila a chtěla.
Za takových potýček a zápasů obyčejně osaměla úplně. Paní Butteauová bývala nejen ze šetrnosti při svém hosti, ale bezděky, z neuvědomělého citu: nemohla ovšem valnými důvody Thamovi přispívati (a tomu toho také nebylo třeba). Jen jedno vždycky uváděla a rozumně: že když mají Němci divadlo (a to bylo u ní to nejhlavnější a všecko), proč by ho neměli také Češi, a když Lotty uváděla, jaké juž mají Němci kusy a jmenovala jména autorů, hlavně Lessinga, Spiessa (jehož kusy tenkráte se velice líbily), bránila se paní Butteauová, však že Češi později začali a že všecko dohoní, jakož za tu krátkou dobu, co ona pamatuje, co že českých kusů, za jejího mládí že nebylo zcela žádných, a teď co juž jich a také krásných! To bylo pro Thama řečeno, aby zmírnila ránu, kterou Lotka ostrým jazýčkem dala českému dramatickému básnictví a tím, bezděky a nechtíc, i muse Thamově.
Malá Bettina také přizvukovala matce, ovšem hlavně proto, že hrála v české Boudě a že se tam velice líbila. Než hlas její nic nevydal. Paula pak nemohla se půtek súčastniti. Byla však po každé proti své sestře. Věk se jednou takové potýčce hodil a sledoval ji s velikým účastenstvím.
Naslouchal obraně Thamově, jenž tentokráte nad obyčej se rozehřáv; výmluvně hájil svého mateřského jazyka; i pozoroval Věk Lotku a ještě více Paulu, v jejíž tváři a zracích zračilo se všechno živé účastenství na tom zápase. Líce její se pozardělo, jako by sama juž dlouho byla mluvila, oči zářily. Na tváři se jí kmitaly stíny a chmury a světlo, dle toho, jak Lotty nebo Tham mluvili.
A když pak mladý ten spisovatel rozohniv se ukázal na slavnou minulost svého národa, na to, jak i u dvora a v nejvyšších úřadech, na sněmě a všude se česky mluvívalo, že jazyk český byl v Čechách panujícím a po právu má býti, a že je-li nyní utištěn, že proto jím nemá býti povrhováno, však že z prachu zase povstane a bude zase takový, jako býval, a že je to s hanbou pro každého, kdo jsa Čechem rozeným, řeč matky své zapírá nebo dokonce tupí, že je to svatou povinností každého ku povznesení vlasti své a jazyka svého, pokud může, přispěti, tu sebou Paula ani nehnula a zářících očí s doktora ani nespustila.
Bylo znáti na mladistvých ňadrech jejích, na tváři vnitřním rozruchem oživené, jak mocně jí pohnula řeč doktorova a jakou má z ní radost. Ani slovíčko jí neušlo, každé pohnutí jeho ruky živě gestikulující sledovala zářícím svým pohledem. Lotty na konec jeho obrany počala se usmívati upřeně na něj hledíc, a když domluvil, vzkřikla „bravo“ a vesele, ana Bettina na její „bravo“ dala se do tleskání, zvolala: „Ještě jednou, bravo, doktore, slušelo vám to, a velmi živě jste to přednesl.“
Tham už neodpověděl, ani si toho nevšiml. Dokonav boj odvrátil se od Lotky, a tu se pohled jeho setkal s pohledem Pauliným. Nadšení a radost z něho vstříc mu zazářily. Věk také všechen nadšen vztahoval pravici, aby stiskl Thamovi ruku. Ale v tom, postřehnuv pohled Paulin i zářící doktorův, maně se zarazil, ale v tom už také Tham sám stiskl pravici mladého filosofa, na nějž se v tom také Paula laskavě usmála, hlavou mu kynouc na znamení, že ji to těší.
Lotty byla úplně přemožena. Sice se na konec vesele tvářila a smála se té šarvátce, než v duchu byla rozmrzena, a to ne tak pro svou porážku, jako proto, že ten nechápavý, nemotorný student (jak ho v té rozmrzelosti své v duchu nazvala) ani slovem, ani úsměvem, ani pohledem se jí nejen nezastal, ale zrovna tak nápadně s doktorem souhlasil a jen pro něj sluch a zrak měl.
Však za to měl pykati! Kolik dní po té si ho skoro ani nepovšimla, chladně se k němu chovajíc. Než tím ho málo vytrestala. Zdálo se, že toho nedbal, ba snad ani nespozoroval!
Za to s Paulou se sblížili. Psala mu pak více cedulek nežli obyčejně, a on tím povzbuzen, volněji se rozhovořil. Psané i mluvené ty rozprávky týkaly se nejvíce oněch chvil Thamova boje s Lotkou, českého čtení, divadla, a začasté se ovšem v nich připletlo jméno Thamovo. To vše Paulu patrně těšilo, a mladého jejího učitele neméně.
Ten byl vždycky rád, kdykoliv zastal Paulu jen s matkou doma, nebo tu si mohl po hodině se svou žačkou volně „pohovořiti“. Odcházeje, cestou i doma, a začasté i dlouho, myslil na to, o čem rozmlouváno a na Paulu. Těšíval se na hodinu u ní, nemohl se dne učení ani dočekati a byl rád, kdykoliv se mu naskytla příležitost, že mohl i mimořádně k Butteauovým. Proto milerád přijímal každé pozvání Paulininy matky, ano pak už sám hledal sobě záminky, aby se mohl dostati k Butteauovým.
Často tam také býval ve snách, a nejčastěji ve předním pokoji u klavíru nebo u pultu houslového, s Paulou, nebo vedle ní sedal na květované židli, hledě, jak opisuje, nebo přijímal dychtivě její ceduličky. I co na nich bylo psáno, sen mu pověděl, ano ve své moci rozvázal také pouto Paulino a ta někdy se svým učitelem hovořila, ano mu i zazpívala.
Měl rád sny o Pavle a bylo mu po nich po celý den nějak v duši volněji, veseleji, ale po snech, v nichž milá mu žačka hovořila nebo zpívala, bývalo mu jí tím více líto.
Tou dobou stala se také divná věc. Mladý filosof chopil se opět péra a počal skládati. Ovšem že žádných pochodů granátnických, ani menuetů a „tajčů“ všelikých, ale nocturna, elegie, zastaveníčka, adagia bolná, plná sentimentálnosti. Melodie jako by se samy mu řinuly, a byl v těch okamžicích tvoření všechen sladkobolně rozechvěn, a míval jen to přání, kdyby některou tu skladbu Paula zahrála, aby ji mohl u ní poslechnouti, aby Paula zvěděla, že to jsou skladby vlastně její, pro ni… Než neodvážil se jimi se pochlubiti nebo je přinésti.
Často také o tom uvažoval, jak asi Paula smýšlí. Stala se mnohem srdečnější a bylo zřejmo, že ho ráda vídá. Viděl to z jejích úsměvů, z jejího laskavého vítání i z ceduliček, v jejichž otázkách a poznámkách nebylo juž oné chladnosti a správnosti jako s počátku, ale čím dále, tím více volnosti a srdečnosti.
To vše ho těšilo velmi, a jestliže někdy jejich „hovor“ se zvláště po jeho přání vydařil, a to bývalo, když Lotka meškala u zkoušky nebo někde ve městě, tu všechen potěšen i nadšen se domů vracel a té míry pak zůstával i po celé odpoledne i večer. Za to, když s Paulou úkol houslový jenjen přehrál, a juž tu Lotka byla, aby ho k nim do pokoje zavedla, tak že si s Paulou ani nepohovořil, ani chvilku s ní sám nepobyl, měl návštěvu svou u Butteauových toho dne za marnu, i vracel se pak domů nespokojen, ano mrzut.
Jednou pojala ho po takové zmařené hodině taková tesknota divná, a nevěděl proč, a taková touha, že by byl, kdyby se nestyděl, za nějakou záminkou, třeba že juž byl samý večer, hned se k Butteauovým vrátil, aby Paulu třeba jen pohledem spatřil a jen slovíčko s ní promluvil.
Tolik ovšem neučinil, ale doma nevydržel. Bránil se, bránil, náhle však přehodil přes ramena plášť, vrazil třírohý klobouček na hlavu, a ven, do šera říjnového večera, nahoru do Řeznické ulice. I šel kolem domu, v němž Paula bydlila, jednou, šel po druhé, po třetí. Nespatřil nic, ani oken nebylo viděti, nebo byt Butteauův byl do zadu, nekmitla se mu zář a v ní milá silhouetta, a přec chodil tak za chvíli.
Toho říjnového večera, za té neobvyklé procházky porozuměl neklidu svému, té palčivé touze, jež ho z domu vyhnala, a vyznal se sám sobě, že je zamilován.
V rozčilené mysli své viděl Paulu sedící ve předním pokoji u klavíru, rozepisující, neb tam tak o samotě ráda meškala; viděl ji, jak na chvilku ode psaní ustává, zamýšlí se. Také-li na něj vzpomene? A všechno tak bylo opravdu.
I na něj vzpomněla, jak je hodný a upřímný, jak si s ním pěkně pohovoří, jak Thamovi rozumí, jak má Thama v patrné úctě, jak rád o něm také mluví, a že škoda bylo, že dnes nemohla s učitelem svým si pohovořiti… Byla by o něm, mohla by alespoň o něm, o Thamovi, se zmíniti, na něj se přeptati, neví-li pan Věk snad, co že je, nestůně-li, nebo juž dnes čtvrtý den, co u nich nebyl. Juž jí to bylo zrovna věčností. Snad není v Praze — anebo je-li opravdu nemocen! Úzkost jí srdce sevřela. Ale ne, má snad mnoho práce, nemohl, je tak pilný, pracuje příliš. Snad něco skládá, píše… A juž ho viděla sedícího u světla, píšícího, a zase an pokojíkem přechází, zamyšlen, a zase ke stolku zasedá. Viděla ho živě a líbil se jí tolik, v duchu hleděla s nadšením na něj. Zdali také na ni vzpomene? Ah, kdyby vzpomněl, nezůstal by tak dlouho, anebo dal by alespoň o sobě věděti! — Nepřijde-li zítra, poprosí Věka, aby se nějak přeptal, nebo přezvěděl, co je s ním. Věk ho má rád, bude také žádostiv. Ale jak se zeptati. Pozarděla se. A proč se ptá? Proč na něj tak myslí? Ona, ubohá, ponížená, nemohoucí ani promluviti, ani slovíčkem vykřiknouti, duši uvolniti… Jak by on! Ale juž se jí kmitla jeho vlídná, na ni se usmívající tvář, jeho jasný zrak, jenž oko její hledal, kmitl se jí onen pohled, s kterým se tenkráte setkali, když proti Lotce hájil české řeči a vlastenectví. Smýšlí-li tak, jak si ona myslí, nebo jen ze soustrasti, z milosrdenství k ní ubohé, nešťastné se tak chová?
Pomyšlení to ji tuze zabolelo. Opřena lokty o klavír, majíc spánky ve dlaních hleděla před se a byla tak v myšlénkách pohřížena, že neslyšela ani živého hovoru ve vedlejším pokoji, kdež měla hlavní slovo Lotka, vypravujíc o všelijakých divadelních intrikách, na které tak často a tolik toužila a jim vinu dávala, že nemůže, jak náleží proniknouti. Nevšimla si, jak Lotka toho a onoho od divadla přetřepávala, jak vypravovala, že ten andělský hlupák, krásný Bassi se zlobí, že mu prý Mozart v nové opeře, kterou skládá, nenapsal ani jediné veliké arie, jak mlle. Saporiti zase nadarmo se ucházela, juž asi po desáté, aby byla přijata ke dvornímu divadlu, a jak ji stará Micelliová onehdy proto chtěla pozlobiti, když byli u Dušků na Bertramce, bylo to zrovna před Mozartem, a byl tam také ten abbé[1], jenž mu složil text k nové opeře. ‚Víte-li, milý abbé,‘ povídala stará Micelliová schválně před Saporitkou, tak Lotty vypravovala, ‚že se má dcera[2] dostane ke dvornímu divadlu?‘ Saporiti sebou prý zrovna škubla, „haha —“ smála se Lotty, a pak pokračovala: „Očima chtěla Micelliovou zrovna probodnouti.“
„To věřím,“ prohodila paní Butteauová, a na hlase bylo znáti, že se směje. Ale hned dodala zvědavě: „Opravdu, ke dvornímu divadlu?“
„I to to,“ odvětila vesele Lotty. „Když se abbé staré Micelliové ptal, ke kterému, odpověděla zcela opravdu a vážně, že ano, že to jistě bude a dost brzo, že její dcera stane se královskou, komorní zpěvačkou, že to kartářka na Pohořelci třikráte vyčtla z karet.“
To juž ke smíchu se strojíc Lotty vypravovala; nyní vybuchla, a s ní daly se i matka i sestra do smíchu. Zvláště malé Bettiny smích zněl pronikavě.
„To se — asi — smáli —“ za smíchu volala paní Butteauová a pokračovala: „Stará kartářka — haha — přestaňte juž, děti, juž se nemohu ani smáti! — Z Pohořelce kartářka — haha! — A co jí na to řekli?“
„Ten abbé je šelma. Jen se prý usmál a povídá, proč by to nemohlo být? A víte, on Micelliovou dobře zná, jak by slušela dvornímu divadlu. Že by se tam dobře hodila, povídá, ale že karty jsou přece jen papír, kontrakt že by byl lepší, ale to proroctví prý přece za něco stojí.“
Daly se na novo do smíchu. Paula v ten okamžik se vytrhla ze svého zamyšlení, ne pro ten smích, ale že se ozval za ní hlas. Byl to pan Butteau, jenž neslyšán vstoupil.
„Je-li ti něco?“ ptal se starostně. „Bolí-li tě hlava, ma chère?“
Paula zakroutila hlavou, než tvář její zůstala nějak zasmušilou. Rázem se však vyjasnila, an otec vyřizoval:
„Tham tě pozdravuje, že zítra přijde a přinese ti nějakou novou knížku. Také jsem potkal dole před domem Věka —“ a juž šel pan Butteau do druhého pokoje. Paula však zůstala. Zprávy o mladém svém učiteli sotva si povšimla. Tham ji pozdravoval, přijde zítra, přinese jí knížku. Přece na ni myslil! Ó, přece si vzpomene!…