| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| XVII. F. Věk se Thalii oddá | XVIII. Paní Butteauová ženichy chystá | XIX. F. Věk se s otcem svým rozejde ve zlém |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVIII. Paní Butteauová ženichy chystá |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Věková milujíc nade vše svého Františka důvěřovala mu zcela, a proto nechtěla ani všemu věřiti a také nevěřila, co o něm byla zaslechla. Proto mu také do Prahy ani všechno nepsala, jsouc přesvědčena, že toho, co napsala, bude míti František dosti. Než tentokráte se v synáčkovi mýlila. List sice nadarmo nenapsala, an to způsobil, že František si počal opět bedlivěji hleděti studia. Ale aby zanechal dosavadní společnosti a dosavadních spolků, toho matčina slova nedokázala.
Mladému filosofovi také nebylo možná, aby všechny ty svazky jemu tak milé, na ráz zpřetínal. K Thamovi přilnul upřímným přátelstvím a na divadlo hleděl jinak nežli doma i přemnozí, ba většina tu v Praze. Poznaltě poučením Thamovým, jaká je škola divadlo, jaká štěpnice vlasteneckého smýšlení.
Že v Boudě účinkoval, působilo mu ovšem jelikož hudebníkovi potěšení, ale také to milé vědomí z toho měl, že koná věc záslužnou, a proto také neviděl ve spolku s muži tam účinkujícími nic nehodného.
A s Butteauovými! Jak by těch mohl nechati! Pauly! Ovšem kdyby tak doma, zvláště otec, viděli, jak často do té „komediantské“ rodiny chodí, jak ho vítají, jako starého známého a přítele, a ne jako domácího učitele, jak s ním paní Butteauová jako matka laskavě jedná, jak se Lotka k němu má, strnuli by.
Mladý Věk ovšem tomu jednání nerozuměl. Vykládal si je přátelskou náklonností, kterou si u Butteauových získal. Nemýlil se sice zcela, ale neuhodl, že v tom také něco jiného.
Lotka nesmlčela úplně tajemství onoho večera, kdy se vracela s mladým filosofem sama z představení Dona Juana. Svěřilať se s tím matce, smějíc se a žertujíc o tom svém smělém a nesmělém rytíři. Ale paní Butteauová nepřijala té noviny jako čiperný žert, nýbrž zamyslila se nad ní, a uvažovala o ní čím dále tím vážněji, i pozorovala. První, co učinila bylo, že nařídila Lotce, aby pana Věka nikterak neškádlila, aby žádnému nic neříkala, ani děvčatům, a aby se k Paulinu učiteli měla zase laskavě.
„Člověk, neví,“ řekla na konec těchto svých rozkazů, zamyšleně před se do prázdna se zahleděvši.
Lotka, ač tušila a chápala, ptala se přece na vysvětlenou, a matinka sedla na lep.
„Což nevidíš, hloupá, že tě má rád? Však to juž je také jinak vidět, ne jen z toho, že chtěl na tobě hubičku —“
Myslila na všecko Věkovo chování, i to, že tak rád a často k nim chodí. A paní Butteauová dodala:
„Kdo ví — mohlo by to být jednou dobré. Přece by bylo lepší pro tebe, kdybys byla —“
„Paní Věkovou, hahaha!“ smála se Lotka veselým, rozpustilým smíchem. Matka však zcela vážně dodala:
„Paní justiciárovou nebo paní radovou —“
Paní Butteauová pak na tuto záležitost více myslila nežli dcera, ano pak i s mužem o tom rozmlouvala a došla i jeho souhlasu, třeba že oba do nedávna s jistotou očekávali, jaké štěstí Lotka udělá u divadla. Měliť o ní veliké mínění, o jejím umění a nadání. Ale čím dále tím více byli nespokojeni se správou divadelní, s intrikami tam panujícími, pro kteréž Lotka nikterak nemohla ku předu. Pořád jí přidělovali jen malé úložky a bylo jí také ve sboru vypomáhati. Plat za to vše nebyl valný. Oba, otec i matka, byli přesvědčeni, že se děje Lotce veliká křivda, a zvláště pan Butteau byl rozhorlen a uvedl po každé za takovýchto hovorů, že děd jeho Jacques Butteau byl znamenitým hercem, a že také jeho otec Jean byl delší dobu při divadle a že by si tam byl jistě velké slávy dobyl, jaké měl neobyčejné nadání, kdyby se nebyl tak tuze zalíbil maršálku Bellilovi, který učiniv ho svým komorníkem, s umělecké dráhy ho svedl. A po pradědovi (pan Butteau zase jmenoval francouzské jméno „Jacquesovi“) a po dědovi Jeanovi že má Lotka veliké nadání.
Když ji tedy tak zneuznávali, počínal přisvědčovati své manželce, maje to za zcela přirozené, že mladý ten filosof si Lotku zamiloval. Nebyloť divu. Ovšem pan Butteau počítal také s manželkou, že pan Věk je ještě mlád a že tak hned se nebude moci ženiti. Ale počítali také, že nehoří, že Lotka také nemá velkých let, že by po případě nějaký rok mohla čekati.
Paní Butteauová také mínila, že by Věk za nějaký krátký čas vždycky dostal nějakou službičku, jen tak, prozatím; pro začátek že by to bylo dobré. Při všem tom nepřestávala si „dětí“ všímati a Lotce stranou domlouvati, aby si Věka hleděla a škádlením a rozmary svými ho neodpuzovala.
A Lotka také poslouchala. Věk se jí hned od počátku líbil, a vývody matčiny nebyly také hrachem na zeď házeným. A tak Věk nevěda váben byl do ohně. Paní Butteauová chovala se k němu jako matka, a on k ní také ve své upřímnosti měl všechnu důvěru. Nejvíce se však divil Lotce. Ta jako by na příhodu onoho večera po představení Dona Juana byla zapomněla. Sice často zažertovala, zavtipkovala, její povaha jí ani jinak nedala, ale Věk cítil, že se chová k němu vlídněji, laskavěji.
Mínil, že si ho chce udobřiti, že mu chce nahraditi, za to, že mu takový kousek tenkráte vyvedla. Někdy mu to až překáželo, když totiž si chtěl „pohovořiti“ s Paulou. Pak už mu také napadlo, co že paní Butteauová, když s ní samotnou někdy rozprávěl, po každé zavedla řeč na Lotku a tolik o ní mluvila a ji chválila. Ba, pak si juž také povšiml, že se teď několikráte přihodilo, že nezastal ani Pauly ani Bettiny doma, ale Lotku s matinkou ano, a že když s nimi usedl a dal se do hovoru, že paní Butteauová za chvilku vstala a obyčejně do kuchyně odešla.
Někdy jen na okamžik, aby na to či na ono dohlédla, ale po každé tam zůstala drahnou chvíli. A zatím byl mladý Věk v rozpacích. S počátku, kdy ještě nic netušil, pokračoval v rozmluvě, ale později, když se tak několikráte stalo, zarazil se a vázl v řeči. Paní Butteauová, když jí o tom Lotka pak povídala, usmívala se a říkala:
„Je to tak. Ale je nesmělý. Tuze nesmělý. To se však poddá.“
Ale Věkovi, když o těchto chvílích doma uvažoval, bylo nevolno.
Mrzelo ho to, že to tak na něj chystají, že ho mají za tak hloupého. A Paula nebývala doma! Ví-li o tom, či ji odeslali za záminkou? Oddechl si z hluboka, když se pak přesvědčil, že Paula opravdu neměla ani tušení, že odešla po vůli matčině, berouc její záminku do pravdy.
Ale němá dívka také netušila, že i o ní jednáno. Lotka první se matce zmínila o Thamovi, a vlastně o sestře, jak Paula na něj hledí, jak je všecka šťastná, když doktor přijde. Neumělať Paula citů svých utajiti. Paní Butteauová to tuze ráda neslyšela, než upokojila se, když pak nabyla přesvědčení, že také pan Tham k nim nechodí jen pro divadlo, že jistě po Paule očkem hází.
Pan Butteau arci nad tím hlavou kroutil, když mu o všem tom pověděla, a mínil, kam že to vede, jak by si mohl Paulu vzíti, když je chudák takovým neštěstím stížena, a pak on, Tham, že se vzdal stálého postavení.
„Ale ženu by vždycky uživil,“ mínila paní Butteauová. „A pak je hodný člověk, má charakter. A proč by nemohl míti Paulu tak rád? Je s ním stejného smýšlení a když se to kolem do kola vezme, je přece jen ze všech nejhezčí.“
Dobré paní Butteauové jen o to běželo, aby dcery zaopatřila. Poznalať, že oba kandidáti zeťství jsou řádní, poctiví muži, kteří by dcer jich neopustili a s nimi zle nenakládali.
Zatím oba kandidáti v duchu uvažovali a zápasili.
Dojem onoho večera, kdy Tham seděl při provozování Dona Juana vedle Pauly, zůstal hluboko v jeho duši. Hned jak Paulu poprvé spatřil, dojal ho její zjev i její neštěstí. Líbila se mu zjevem svým i pak povahou a smýšlením. Nebyla mysli tak těkavé, tak povrchní, jen zábavy chtivá jako její sestry.
Poznal její vážnou mysl a hluboký cit. Nejvíce ho však zajala tím, že mu porozuměla, že s živým účastenstvím sledovala jeho práce i četla české knihy, které jí pak přinášel, že se jí mysl zanítila ohněm lásky vlastenské, kteréž on obětoval vše, úřad svůj a pohodlný, bezstarostný život, že se stala vlastenkou.
Nebylo tehdy vlastenců mnoho, neřku-li vlastenek. Proto bylo mu to tím vzácnější, že ta mladá, sličná dívka, nemajíc doma žádného povzbuzení, tak upřímně přilnula k věci jemu posvátné. A litoval ji také pro její neštěstí. Onoho pak večera, kdy majíc slzy v očích se na něj usmála a tak ochotně, upřímně hlavou pokývla na jeho otázku, má-li ho ráda, byl v hloubi své duše dojat. Byloť v té prosté odpovědi tolik upřímnosti a oddanosti, v slzách těch a úsměvu jejím tolik lásky a radosti, že nikdy nebyl tak dojat a vzrušen jako té chvíle.
Od této chvíle počal také vážněji o Paule a sobě přemýšleti. Uvažoval, kam to vše vede. V prvním svém nadšení a ve své rozjařenosti rozhodl se ovšem hned, že Paulu pojme za ženu. Ale pak, ač od toho úmyslu neupustil, vzpomněl na rozmanité závady. Uvažoval, že nemá žádného úřadu, žádného postavení, že věnovav se službě vlastenecké, vzdal se všeho pohodlí, všeho blahobytu, že nemá tolik, aby ženu a rodinu uživil. A uvésti Paulu do tísně a nouze, tomu se vzpíral, toho nechtěl.
Nezbývalo, nežli nalézti si nějaký úřad, nějaké stálé postavení. Ale pak —! Tu se zarážel. Pak by musil nechat divadla, svého nejmilejšího divadla, jemuž se všechen oddal, pak by ženě obětoval všecko, vše, všecku vlastenskou práci, které zasvětil všechny své síly. Proto býval často zamyšlen i smuten, ale o samotě, a tu bojoval svůj boj dále.
A F. Věk bojoval také.
Znepokojovaloť ho, nač připadl stran Lotky. Kdyby tomu tak bylo, co si počíti? Proto také nevykonal toho, na čem se juž ustanovil, že se totiž Paule vyzná, co pro ni cítí.
Někdy arciť mu připadlo, že by bylo lépe, aby se to rozhodlo, že kdyby u Butteauových viděli, že má rád Paulu, že by mu pak dali pokoj s Lotkou.
Ale jak Paula? A doma! To ho zaráželo, proto také ustavičně odkládal. Tak minulo jaro, nastalo léto a prázdniny se blížily valem. Věk se jich nějak lekal. Byl sice dosti pilným a přičinil se, aby vše zanedbané dohonil, ale měl toho tolik, že se na vysvědčení hrubě netěšil. Lekal se, co doma řekne otec, až uvidí vysvědčení, které jistě nebude takové, jaká jindy domů nosíval. A co matka! Jak mu bude domlouvati, jak se ho dotazovati! Poví-li jí, svěří-li se jí se vším? Stajila-li vše, co slyšela, nebo dověděl-li se toho otec?
Od koho matka o něm zprávu dostala, dosud nevěděl. Ve psaní ptáti se nemohl a jinak zvěděti nebylo možná. Netušil ovšem, že výborný pozaunista Strádecký byl všeho příčinou, ač nepřímou. Na žádost starého Věka psal kmotříček, regens chori a učitel František Havránek, svému příbuznému, co dělá Věkův František, že poslední dobou tak málo domů píše a o škole a studiích se, když přece listem na domov vzpomene, zřídka kdy zmíní, alespoň nikdy tak, jak jindy činíval, dokud meškal ještě v klášteře.
Strádeckému také bylo poslední dobou divno, ano mrzelo ho, že někdejší jeho chráněnec i žák na něj nějak zapomíná, a že zřídka kdy se teď u něho ukázal, jako by už o něj nedbal. Hnětlo ho to, poněvadž si to za nevážnost vykládal, jako by mladý Věk spoléhaje sám na sebe, vědom si jsa toho, co v hudbě umí a dovede, nestál o starého pozaunistu.
Strádecký juž sám, prve nežli mu regens chori z D**ky psal, se o to staral, co vlastně mladý krajan dělá. Zvěděl, že se přede vším hudbou zabývá. A nyní, když na žádost Havránkovu se na něj opět přeptával, dověděl se věcí, nad kterými sám žasl. Dověděl se a také se přesvědčil. Pak psal do D**ky svému bratranci, jak je s Františkem, jak se všechen muzice oddal a divadlu, i jaké má spolky.
Všecko to neměl Strádecký za nějaký přečin, byltě hudebníkem s tělem a duší, ale věděl, že Věkovi nedali syna do Prahy, aby hrál a zpíval na divadle a pomáhal v orkestru, nýbrž aby vystudoval, a proto pokládal za svou povinnost, aby je na to upozornil, a to tím spíše, poněvadž on sám byl toho nepřímou příčinou, že se mladý Věk na studie a sem do Prahy dostal. —
Když chori et scholarum rector Havránek, Františkův kmotříček, list bratrancův obdržel, všechen se ulekl. Nevěděl ani, co s tím. Strádeckému věřil. Věděl, že to je pravda. Ale co s tou pravdou? Pověděti ji? Boží dopuštění. Zatajiti ji? Chyba. A velká. A tak mnoho sem tam uvažovav zvolil cestu prostřední. Řekl to všecko Věkové. Litoval ji, jak se lekla, jak se hluboce zarmoutila. Ale hned také ozval se mateřský strach. Prosila, aby kmotříček pantátovi nic neříkal, že František by byl nebohý, a že snad s ním není ještě tak zle, že si dá jistě říci.
Pro štěstí jel starý Šulc brzo po té do Prahy a tomu svěřila psaní pro Františka kradí napsané. Nadála se, doufala, že něco vydá, že František poslechne a všeho nechá. List opravdu účinkoval, a to tak, že mladého filosofa dojal a velkou nespokojenost mysli mu způsobil. Ale více nic. František sice se lekal otce, litoval matky, jak ji zarmoutil, jakou starost jí způsobil — ale zpátky nešel. Nemohl už. Byl příliš různými a pevnými pouty připoután.
„Nejde to! Není možná!“ sám sobě říkal.
Ano nyní, když se prázdniny blížily, na to juž pomýšlel, aby zůstal tu v Praze, aby domů nejezdil. Ostýchal se tam i bál, a tu ho zase držela a ku Praze poutala jeho blouznivá láska k té němé dívce.
Doma by došlo na všeliké domlouvání, vyptávání, musil by vykládati a vysvětlovati, nebylo by možná zatajiti, že zmařil rok. Otec by neslevil, ten by jen tak nějakou omluvu nepřijal. Věk hledal nyní jen záminku, za kterou by mohl v Praze přes prázdniny zůstati. Juž se mu naskytovala, neboť počal s ním známý jeden jednati, aby pomohl při několika operních představeních na zámku Roudnickém knížete z Lobkovic.
V tom však se něco přihodilo, proč v Praze zůstal, zůstati musil, aniž mu bylo třeba na nějaké výmluvy vzpomínati a je vyhledávati. Paula se roznemohla. A pak se ještě něco stalo.