Epištoly k mému strýčkovi/II

Epištoly k mému strýčkovi
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Epištoly k strejčkovi Týneckému
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Rodinný archiv
Vydáno:	pravděpodobně Moravan, 1863
Licence:	PD old 70
Index stran

Slyším, že jste strýčenku! první mou epištolu se zalíbením přijal a si ji dokonale k srdci vzal. Sic by mne to, upřímného vašeho synovce, jako ďás mrzelo a naposledy pukl bych zlostí, kdybych mluvě do větru ničímž nepřispěl k užitečnému obveselení vašemu. Co se mne týče, nevím proč, nemám mnoho radosti. A podivná, tento špatný můj rozmar datuje se od vašich hodů! Neboť srdečně vyznati se musím, že jsem se předně od vás s tuze těžkým loučil srdcem a pak za druhé ta hrozně nebezpečná cesta v tom příhoně! Ta mně na srdci leží jako — můra. Hned husí mám kůži, ja k mile si na to zpomenu. Mám za to, že obec vaše nebude čekati, až si tam někdo zláme vaz, aby to potom teprv zpravila. Jak mile to hotovo bude, pište mi, abych to mohl Novinami ohlásiť^[1] Ano Novinami! Toť výborný prostředek proti nerozumu jak pána tak i sprosťáka. Čtává-li pán dobré Noviny, n. p. „Moravana“ atd. přichází k rozumu, jehož častokráte v zaslepenosti nebo nadutosti své byl ztratil. Sprosťák ale nabývá rozumu, jehož nikdy ještě nebyl měl. Pročež předrahý strejčku! dovolte mi otázku: „jaké pak u vás čtávají sousedé Noviny“? Tak cosi vím se upamatovati že mi kdosi u vás u přítomnosti mladších sousedův do ucha šeptal: „Sedlákovi patří prý otka a cep, nikoliv pak Noviny.“ — Já pak řku jemu ale ne do ucha, nýbrž v tvář: „Toť strýče, velikánský cop !!“ Neboť dobré Noviny máji právě tutéž cenu, ja k o dobrá kniha, a dobrá kniha nehodí-li se snad pro rolníka? Či snad má-li on věčně věkův hlupákem zůstati? Aj, toť by to výborně vyhlíželo s tou proslulou samosprávou, čili bych vám to milý strýčku učeně pověděl, s tou autonomií obcí, kdyby pozůstávati měly ze samých údů v beraním kožichu! Beran toliko dívá se ustavičně dolu k zemi; co ale jest vůkol a nad ním, toho si málo všímá. Pročež zlatý můj strýčku! že vy pilným jste čtenářem Novin, nezanedbávaje při tom svého hospodářství, to předobře vím , ale o to vás prosím posílaje vám spolu sladkou hubičku, byste také svoje spolusousedy k tomu měl. Tak n. p. drží se u vás hromada — br! kdo dobrý pomoz! držte mne, padám do mdlob ! Ach hromado, hromádko obecná! Já bych ti dal, kdybych tak starostou byl! To bývá strýčenku rozumu při těch hromadách! Kolik hlav, tolik smyslů, kolik děr, tolik syslů. Každý chce být půdmistrem a naposledy není — žádného. — Tedy drží se u vás milý strýčku, hromada. Přednese se, poví se, čehož třeba; dá se na to odpověď, odmluva, moudrá, hloupá; pak se něco uzavře pro blaho obce a hromada vzala za své. Teď, je-li to v hospodě a nestalo-li se to už dříve, dají si hromadníci naliť, dýmka se zapálí a jak o ve městských kavárnách beranice posadí se na hlavu. Spustí se známou notou. V hospodářství nic nového, vše při starém a musí to býti také dobré velmi, an to už od praotce pochází. Tedy hospodářství málo dává látky ku společné rozmluvě. A o světě mluvit, o světových, vlastenských událostech, o nových závodech v říši a o nových vynálezech a zákonech, toť můj milý strýčku! nejsou-li to špaňhelské věci pro hromadníky? Vždyť až posud vyhlíželo to u našeho venkovana totiž v hlavě jeho, a na mnoze i v srdci jak o před stvořením světa. Tedy kolem takých věcí nemůže se též jejich rozprávka točiti. Pro bůh tedy, strýčku! o čem rozmlouvají? — O vy staroušku! dobře víte, ale nechcete mi pověděť. Buďsi; mohu se ale dovtípiti, že to: „klepy, klepy, klep !“ Hle strýčenku, jak krásná se vám tuto podává příležitost, něco sousedům z Novin přečísti. „Pozor!“ řekněte zvučným hlasem, „slyšte zde něco chytrého, co se vás, vaší obce, vaší vlasti týká.“ — A měchem muselby jistě každý udeřen býti, kdoby v planých a urážlivých řečech svého zalíbení nalezaje nenaklonil raději sluchu svého ku čtení dobrých článků. Je neděle a svátek, a podivno! slyším strýčku, že u vás hospoda a smradlavá palírna bývá bratrami z mokré čtvrti nacvekovaná! Moráci jsou jinde a morčata učí se od nich hudrovat. A co? Snad Noviny čísti anebo počestnou se vzdělávati rozmluvou? Ano počestnou!! Není-li to věčná škoda drahého času? A ta mravní zkáza! Ach strýčenku můj! kýžby našinci majíce už plný před sebou korbel a faju v hubě také měli v rukou Noviny anebo jinou dobrou knihu! Hej! strýčku Týnecký! zpoměl jsem si, máte u vás anebo ve vaší fárnosti někde „čtenářský spolek ?“ — Co je to? tážete se snad, je to šiška a uzené maso? je to pálenka anebo bečka piva? Ach milý strýčku! vy jste přece jen kuliferda! Vy mne chcete jen dopalovať a notně škádliť. Nechť však to snesu! „Čtenářský spolek“ je u vás „pijácký spolek!“ Kulturník anebo nějaký u vás němec řeklby : „buršovský houf.“

Tu to máte, neměl jste ze mne šaška dělat! — Než nechmež žertů, doba je vážná a dnové jsou zlí. Slyším, aspoň tak mi povídali sousedé u vás na hodech, že se snad ve vaší obci anebo v některé jiné, zarazí „čtenářský spolek“ a že napotom jako n. p. — pravím „snad“ — ve Vsisku aneb v Hoskovicích, — velice pilně v tomto spolku čítávati se budou rozmanité veřejné listy. A kdy to bude? O strýčku milý! čas už blízký jest. Sv. Martin je ten toužebně očekávaný deň, kde se snad u vás počne čísti. Nevěříte-li? Hle! vy milý strejčku! jste doma, a toto byste nevěděl? Já pak jsem přespolní a vím dobře o vašem úmyslu. Nůže tedy, až přijde sv. Martin rytířský, optejte se jen „vroubčich“, jak se budou čteníchtivi pilně scházet, aby zarazili spolek. Každý bude míti přes rameno přehozený pytel, a v pytli budou drobná zrnka. Ty se vysypou a bude u přítomnosti nějakých bystrookých Cerberusů anebo Ostrovidů tak zvaná sýpka. Pak zaopatří se budto jedna veličanská anebo vícero menších skříní prý na knihy. Toliko jest se mi diviti, že ty skříně budou sladce odpočivati ve sklepě.

Budou plné — ty sudy anebo bečky; nebudou strýčku! duněti. Než stůj, kamaráde! chci se vás roztomilý strýčenku! tázati, zda se do tohoto spolku u vás také přijímají, řeznik, koňský, kravský a sviňský pastýř? Tak kdesi v jakémsi kostele slyšel jsem zvonit, že prý řezník musí k sýpce k tomuto „čtenářskému spolku“ v mnohých a mnohých obcech, špendirovať dva škopce a dva berany se vším činem. A pastýři — hle strýčku! toť krvavá obětivost; žebrák dává kus chleba a svou mošnu tvrdému boháči! — musejí prý dať několik liber masa, aby ho obecná hospodyně — totiž žena obecného hospodáře — připravila s kmínem. Osměluji se tázati vás, můj nejmilejší strejčku! je to také tak u vás? Berou také u vás sousedé špendiry od pastýřů, svých obecních sluhů? Je-li tomu tak, tedy prosím vás velice pěkně, abyste mi to dal co nejdříve vědět. Mám chuť ku smíchu a ku skládání krejcarových písníček. To bych se vám smál, až bych se za břicho popádal. A to by mi sloužilo k růžovému rozmaru a ku zdraví. Z písníček pak měl bych výděleček, jehož byste mi strýčku! dojista nezáviděl. — Hej nehněvejte se na mne. Chci totiž tázati se vás, umíte-li kreslit anebo malovat? Rádbych měl obraz, představující obecního pastýře v ošumělých šatech a hodně vyhladovělého, držícího v levé ruce bič a troubu, kterak s prosebnou tváří pravou rukou podává hodný kus masa krkatému, břichatému, kolenatému a zámožnému velmoži z Hané v kroji německo-francouzském. Podpis mohl-by býti: „Slavnost svatomartinských sýpek.“ Poslali bychom potom tento obraz ku všeobecné výstavě umělecké a pak přišlo-by prämium — na kalhoty všem, jenž si v čas obecních sýpek mazati nechávají od ubohých pastýřů. Není-li to strýčku! hanba až pfui? — Odpustte, že jsem poněkud zabořil. Vše tedy připraveno, údů čtenářského spolku sešlo se až tuze mnoho. A podivná! každému lepí se jazyk a krk vysýchá. Hle! strejčku milý! nepozorujete-li tuto neobyčejnou jejich túžebnost po čtení? K tomu ještě pytlíček tabáčku bude čtenářům větší dodávat chuti. Vroubčí začnou čísti a pak po nich všickni ostatní oudové ponoří se hluboce do knih s pivným obsahem. Dělá to ustavičně: glo-glo-glo-glo… oči vylízají, hluboce se oddychuje a džbány se prázdní. Pak kouří se z pečeně; krájí se, trhá se, vidlíček netřeba, dosti na prstech. Chutná to výborně a víte-li můj nejmilejší strejčku! proč? Je to zadarmo. O kýžby čtení Novin a knih v obcích našich tak dobře chutnalo! Projí, propije a pro… se 20, 30, 40 zlatých a k tomu ještě jakým způsobem?! Ano milý strejčku! bylo mi jednou jíti vedle gruntu, kde se slavnost „svatomartinských sýpek“ po celou oktávu svoláváním na buben hlučně konala. Musím se vám přiznati, že jsem velmi opatrně kráčeti musel, aby noha má v mokru nesklouzla a pak bych sobě nerozrazil nos který nesnesitelný čpavek v tomto okamžení pocítil. Je-li co takového i u vás, tedy řekněte oněm haňbolákům, že to žádný důkaz cudnosti a mravopočestnosti, že to veliké pohoršení, aby raději šli někam na dvůr do kouta. Sic! — strejčku mám už zlosť, — budu usilovat o zrušení těchto sýpek a pak pošleme několik zatvrzelců do „Chropině“ na „morese“. Kdyby tak mnohé obce měly z toho, co bez potřeby projí a propijí, některý groš dati n. p. na školu, školní neb obecní knihovnu, tu by vřeštěly, jakoby je na vidličky bral! Ale co pro hrdlo a pro nácinka, tu ani necekne třebas ten nejradikálnější rypal. A div divouci! můj zlatý strojčku; i naše hospodyňky, na které jsem až posud mnoho držel, učí se Noviny čítati v čas sýpek. Vyžebrají na chlapech anebo šikovně jim vezmou asi vědýrko piva, upekou, uškvaří si néco a haldamáš je hotový. Kuky (rozuměj kolovrátek) se objednají a roby skákají. Strejčku! máte-li co proti tomu? Já pak nasmál-bych se až k puknutí, kdyby tak letos již hospodyně svou sýpku uvedly v peníze a tyto peníze hezky zanesly vašemu p. rechtorovi s prosbou, by za ně, za tuto oběť, do školy koupil n p. Felklův globus č. zeměkouli, přírodopisné sbírky neb obrazy, atd. A tu slyšel jsem u vás na hodech, žeby k takovému hrdinskému skutku nejspíše se ještě odhodlaly hospodyně Grygovské a Krčmanské. Ty ostatní prý ve vaší fárnosti mají snad trochu málo pepře a křenu. A coby na to říkal výborný váš pater Antonin? Ten by skákal radostí; pak šelby v nejsvátečnějším oblečený šatě a v rukavičkách koněm hospodyním, aby jim hluboký za to učinil kompliment a potom aby se dotýkal odolku roucha jejich, proto že by od nich t. j. od hospodyň vycházela větší síla — rozumu, nežli od sousedův. — Mějte se blaze, strejčku můj! Brzy něco zase jiného.

1. Juž se to zpravuje. Red.