Epištoly k mému strýčkovi/III

Epištoly k mému strýčkovi
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Epištoly k strejčkovi Týneckému
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Rodinný archiv
Vydáno:	pravděpodobně Moravan, 1863
Licence:	PD old 70
Index stran

Hned na začátku svého listu musím vám milý strýčku! provolati hlučné: „Živio!“ A vite-li proč? Díky přičinlivosti vaší! Vaše slovo prorazilo; cesta už jak slyším tak dalece zpravena, kteráž mi tolik nahnala strachu. Než kterak teprv křičeti budu „Sláva.“ k čemuž si též všechny uličníky s dobrým hrdlem pozvu, až dá-li Bůh, na jaře zeď hřbitovní ve svátečním objeví se rouše!? Slyšíte strýčku! Víte-li, co máte dělat? Nezapomněte na to! Pak vám obstarám dyplom čestného občanství znamenité obce jménem: „Pořádek.“ Pošlu vám ho, anebo pozveteli mne na rok na vaše hody, přinesu vám ho osobně. A v pravdě; rádbych se opět k vám podíval a sice z následující příčiny.

Když jsem v kruhu přátelském u vás za hodovním seděl stolem, povídalo se mi, že spolusousedé vaší od roku 1864 vřelejšího bráti budou podílu na „hospodářském spolku“ v Olomouci, že prý ten jeden hloupý zlatý na rok mile rádi dají co příspěvek. Za to prý si utrhnou na pivě a na tabáku. Ach! strýčenku milý! toť byloby uzavření roztomilé! Toť úmysl spanilý! A stati se oudem „hospodářského spolku“ budou si to obce vaše prý za velikou pokládati čest z příčiny, že většina jich napotom hlásiti se bude do odboru „pro štěpařství a zahradnictví.“ Já řku na to: „Toť kapitální nápad!“ „Spolu ale dokládám: „Vy máte býti netoliko oudem, alebrž živým činitelem, pravým zvelebitelem zahradnictví.“ — No, no, rozmilý strýčenku! nechci vám vytýkati, že u vás špatní jsou zahradníci, že ve vašich zahradách na mnoze právo to tak vypádá jako v ráji, ale v ráji — ztraceném, bídy a mizerie plném, kde kozlové velice pilně stromy a křoviny ošetřují a kravičky ve spolku s černými na všeličemž sobě pochutnávají. Toto vám, strýčenku! ovšem nepředhazuju, chraň Bůh! ač to věrná pravda jest! A tu velice rád optalbych se vás právě jako při těch osudných hospodách: Proč našinci t. j. naši krajané v požehnaném kraji hanáckém vůbec tak málo až posud na stromoví či na zahradnictví drží? Prosím vás, strýčku! pomozte mi z bryndy, jsem u hrozném bludišti. Já aspoň myslím, že mým ctěným krajanům maso, pivo, buchta a koláč, výborněji chutná, nežli kyselé jablko, z něhož člověk dlouhé dostává zuby, a nežli střešně, jejichžto peckam i velicí prý páni po nás hází. A protož hledí raději pole a tu, kde nějaké křoví, boří neb nějaký stromek, pryč s tím, pryč s timto strašákem pod šírým nebem; stíní prý!! O blázni byli, kordy měli! — O roztomilý strýčku! prosím vás, učiňtež ale tak hodně peprnou otázku vašim sousedům: „Hej! vy kamerádi! není-liž pravda, když vám vaše hospodyně koláče tak hezky okrášlí čerstvým i karlátkami anebo pomaže trnkama, když v buchtách střešně jsou nádivkou, že vám to milostně pod vousy jde? A co jsou štěpánky anebo ovocné krájanky času zimního? Co chamula neb kaša z ovoce? A co když mnohou putnu, mnohý koš krásným naplněný ovocem tak šikovně expedirovati můžete do města na trh, a peňázky za to shrábnete do kapse na kontrybuce a na koření? To není nic? A když svým hochům a holčičkám k snídaní anebo na svačinu místo krejcara k suchému chlebu přidáte ovoce, aby se nenaučili krásti a mlsiti? A pak strýčenku předrahý! co mne nejvíce mrzí, čehož ale vinu nesou toliko ty prabídné u vás zahrady a ta hrozná neláska k ovocnímu stromu, pozůstává v tom, že před zlodějskou cháskou z hola nic neobstojí v zahradě spořádaného hospodáře. Při špatném zahradnictví je ovoce v obci vzácné, onoť tedy nezvedence láká. Jest se pak co diviti, že jednotlivec trpí pro nedbanlivosť mnohých? A pak vůbec dobře zřízená zahrada není-li snad důkazem vytříbenějšího rozumu a ušlechtilejšího srdce? Pročež milý strýčku! prosím vás, vylezte na věži kostelní, na kterouž se veždv dívám stoje tam u kříže za Moravou, a vemte troubu ponocného a trubte takto do všech končin hanáckých: „Hej, vy Hanáci v červeničkách anebo v pantalonech, přistupujtež pilně do hospodářských jednot, beřtež vřelý podíl na poradách, uvádějtež jich v život. Hlavně ale zvelebujtež své zahrady a nevysekávejtež každý stromek, každý keř na poli svém. Nebuďtež jednoocí a jednorucí, nýbrž buďtež rozsévači a spolu též sázeči.“ — A pak až přijdu k vám na příští hody — snad mně pozvete strýčku ? — budeme držeti slavnou visitaci ve vašich zahradách , abych se přesvědčil, jak prosba má účinkovala na vaše srdce měké jako máslo. Pak bystrým svým očkem vhodím spolu na ten váš kopec za dědinou strašně vypínající se. Jak ho jmenujete milý strýčku? Snad „holisko“ či „lysina“ ? Abych viděl, zdaž se mi tam kláněti budou stromy čili zdaž tam cvrčeti budou cvrčkové jako na věčném vysluní a přesmutné poušti. Posléze až pojedn domu nahlédnu též do školy nebo školní štěpnice, kteráž nemejlím-li se právě u cesty leží. Budu potřebovať asi 300—400, sázeniček a štěpů lepšího druhu, abych jich vnucoval krajanům svým co horlivým zahradníkům . Slyším, že chcou dosazovat vedle silnice stromky vyhynulé, a tu mají úmysl, na rok místo rozličných škvárů a trpaslíků zasázeti stromky zdravé a slušné. Ano ja k mi u vás praveno, budou snad i sousedé vaši sázením stromů přispívati ku zvelebě a okrase své krajiny, že budou sázet n. p. jabloně, hrušky, trnky moruše atd vrbám pak a topolům, těmto špinavým a zaneřáděným strašákům, že prý dají — kvindy. Sláva! Sláva! Sláva! Strýčenenku můj přemilý!

Než za druhé milerád bych k vám na hody přišel, — pozvete-li mě strýčenku? — abych se přesvědčil, ja k to s vašim i „občinami“ vypádá. Slyším, ano jeden soused jménem „Výskal“ se chlubil, že to rozdělování a rozdávání obecnosti jednotlivcům, t. j. rozdávání částek z občin sedlákům, chalupníkům, že to nebeský nápad, že to myšlénka až k ulíbáni. A při tom pro radost mnul si onen „Výskal“ své ruce, že prý o tři díly více dostal, nežli soused jeho chalupník. „To budu míti,“ doložil, „každý rok aspoň o 300 zlatých větší příjem!!“ — Já poslouchal jako hluchý a mlčel jako němý, toliko umínil jsem sobě, při dobré chvíli tázati se vás, láskavý strýčku! co vy o tom soudíte? No, já vím, že vy hrozně ostrovtipný jste muž, a že mi řeknete: „O jak sladké jest braní! A neviš-li milý synovce! že náš věk jen po zisku a čachru páchne jako žid? Rozumím vám již, pane strýčku! A já zase mudruju takto: Kdo stojí o obecné, přichází o své! Pes, kterýž plavaje po vodě kus masa v tlamě nesl, viděl ve vodě jiného psa téžs masem. Chtěl míti oboje, zatím utřel hubu! V této bajce spanilý strýčku! máte moudrosti, a chcete-li, i hlouposti dost; naučení učiňtež sobě a svým sousedům sám. Po mém náhledu a jak dalece místní vaše poměry znám, — a nenapovídal jste mi o nich do syta na hodech ? — byloby mnohem lépe, nešantročiťs obecním statkem; co jest obecné, aťzůstane — obecným! Ale propachtovaťu veřejné licitaci a peníze takto utržené shrnuly-by se do obecní pokladnice. Tu strýčku milý ! mohlaby si mnohá obec zafouknout, tu by mnohá obec majíc mnoho pozemků v nájmě, mohla říci: „Me sme me!“ Tuby byla obec— kopec, a takové obci advokátům a dlouhým procesům do rukou padnout, je potom hej! Vždyť má plný vak v truhle obecné, z něhož lehkým srdcem papírové peníze se vydávají právě proto, že jsou obecné a netřeba teprv při každé maličkosti, n. p. nakopne-li někoho neb potrká-li kozel anebo chce-li obec někoho nějakou poctíti hostinou n. p. panáčka, aby obecní posel od okna k oknu ode dvéří ke dvéřím chodil a jako u židů k šábesu, tak sousedy k obecním poplatkům zval. A „hle! strýčku Týnecký! všemu tomu mohli-by se sousedé vaši přiučiti v „hospodářských spolkách“ a pak mohou se toho také dočísti v „Moravském Hospodáři“ kdyby ho jen odbírali a čítávali. Ale! tu to vězí, tu to smrdí! Našinci nenaučili se čísti a protož taký neumějí! Ostatně — však odpusťte strýčku! že vám raditi se opovažuju — máte-li kde u vás kusy půdy až posud bez užitku ladem ležící, jak to bylo bývalo do nedávná prý „v příhoně,“ tedy předneste to v obci, aby hodně mnoho, pokud jen možná, takové půdy propůjčovala buď zdarma na začátku, anebo za levný peníz — „malému lidu“ ku vzdělání. Tím způsobem zkrotne on a pustí se mu žilou. — Tážete se snad milý strýčku! kterak tomu rozuměti? I nu vy to zajisté mnohem lépe víte, nežli já, ač jsem to též byl zakusil, že „milý“ anebo podle vašeho názvosloví „jdoucí, hoferský lid “ nejlépe každé pole vzdělá, a obci za to žehnati bude. Výminky strýčku! jsou ovšem všudy. — Nůže tedy otevřte jemu pramínek nějaké živnosti, a takto zacpete mu ústa k žalobám na nedostatek práce a na těžké živobytí. A toto stane se, pakli chudině kus země vykážete s dodatkem, aby si ji skopala, srovnala, skýpřila vůbec na pole připravila. Takto vázána bude částečně na hrudu, vedena bude ku přemýšlivosti a pracovitosti a následkem toho méně bude říkati: Živ nás Pán Bůh a panský les! Spolu rýl a motyka ošoustá jí trochu dlouhé prsty a hojný pot vyžene jí z hlavy myšlénku na cizí zelné hlávky. No, strýčenku můj! jak se vám líbí tentohle návrh? Zdali-by se též u vás nedal v život uvésti ? Nemáte-li i u vás chudoby dosti? Vždyť se mi vykládalo na hodech u vás, že mezi tím vaším malým lidem taký dosti šikovných a obratných je umělců. Že nejeden v Olomouci na trhu zelený hrášek prodávají, aniž ho kdy byli seli; že obylí na poli večer anebo v noci oklepují; že jetel, hrách, čočku, viku z cizí kůže svým kravičkám předkládají atd. atd To je vám vyražení strýčku! není-liž pravda? Obce musejí tedy tyto krkavce krotit ne-li docela tedy aspoň poněkud s vrchu uvedeným způsobem. Sic předrahý strýčku! utvoří se v obcích naších na venkově tak zvaný „proletář“ t. j. onen stohlavý drak, kterém už sedláci, chalupníci slovem „mající“ volky nevolky budou museti, ze svého statečku trpkou dáň odvádět. Potom započne zláštní tanec. S Bohem! Na brzkou shledanou.