Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/7. Vyslýchání a velká rada

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
6. Nesvorní bratří a starý známý	7. Vyslýchání a velká rada	8. V lese

Údaje o textu
Titulek:	7. Vyslýchání a velká rada
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 71–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když se Bára navrátila, seděl Makotrus pohodlně u stolu, maje bradu na obou dlaních složenou a lokte o stůl opřeny. Mezi nimi houpala se mu dýmka s dlouhou trubicí.

Stará hodila nevrle svícen na stůl, postavila se před principála a podepřela si boky.

„Máš ji zase — máš?“ začala pak hněvivě syčeti. „Koukal jsi celého půldne do láhve, až ti tam oči uvázly a za očima rozum. Při druhé konvici už nevědět, co z huby utíká! Nemohl jsi s tím člověkem moudřeji a zdvořileji rozprávět? Slyšel jsi, co řekl o podvodnících a úřadě?“

„Blázni byli, kordy měli!“ chechtal se Makotrus, přitíraje si veliké své kníry. „Já jsem pán a nebojím se úřadů celého světa! Já jsem…“

„Ožralec, daremný tlampač a hloupý tlučhuba, s kterým není žádné pořízení — a kdyby nebylo mne, chodili bychom již s mošnou po světě. S tím klukem budeme míti největší mrzutosti!“

„Já ho zabiju — zatra…“

„Drž hubu!“ zkřikla stará a udeřila pěstí na stůl — „drž hubu a seber zbytky svých smyslů dohromady, můžeš-li. Chceš počkat, až nás ten hubený advokát udá?“

„Ať se opováží! já ho zabiju!“

„I tedy jdi do horoucí…“ zaklela stará hněvivým mumláním, obrátila se od něho a šla ze dveří. Skoro na prahu zkřikla na Turka. Turek se hnul, zahrál ocasem, ale neměl ještě chuti rozloučit se se mnou. Já mu ale poklepal na hřbet, povzbudil ho jednoduchým: „Alou, Turku — alou!“ a Turek byl skokem ze dveří.

Makotrus mezi tím pořád mumlal: „Já ho zabiju!“ ale nehnul se ani z místa, a jenom ruka jeho měla s konvicí co dělat.

„Neudělá mi nic?“ ptal jsem se bázlivě Petronky.

„Neboj se,“ pošeptala mi ona — „to je jeho nejslabší hodina. Teď je napolo opilý, a to ho může ovce zastrašit. Hůř to bývá arci, když se docela opije — pak s ním není k vydržení; ale tomu Bára zabrání. Dozajista nedostane teď už ani kapky do huby.“

Když se stará zase navrátila, přivedla s sebou domácí děvečku, a tato vlekla za sebou dvě otepě slámy, s třetí se přiškrábala později. Z toho se dělalo stlaní pro nás čtyry osoby.

„Dělej, starý — dělej!“ pobízela Bára Makotrusa — „ať se natáhneš. Musíme časně vstávat. Teď se nedá s tebou mluvit.“

„Že nedá, stará sovo?“ zasmál se Makotrus. „I dá — jen mluv a nalej, abych mohl odpovídat. Při diškursu vysychá krk jako holínka na poledním slunci.“

A s těmi slovy jí strkal konvici. Stará ji ovšem vzala, ale dala také odnest a nutila ho zase, aby se položil. Makotrus mumlal — mumlal, ale dal si říci, a nežli minulo čtvrt hodiny, ležel — v limbu. Chrápal, jako když se pila na suk dostane.

Já se mezi tím pomalu svléknul a hledal nyní místečko, kde bych hromádku svých kostí uložil.

„Nelíhej ještě,“ řekla ke mně Bára, ježto si byla vedle Makotrusa na bobek usedla, jakoby na spaní ani nepomýšlela — „nelíhej, musíme si ještě něco povědět. Sedni si tuhle ke mně — a buď hezky upřímný. Nebude ti to na škodu. — Petronka si zatím lehne.“

Já učinil podle její žádosti; sednul jsem si, a také děvče nedalo se dvakrát pobízet. Brzo tu stálo ve své noční sukničce a kladlo se vedle mne na stlaní. Při kladení nahnulo se ale jakoby nic až k mému uchu a zašeptalo čerstvě: „Dej si pozor!“ — Já seděl jako na uhlí. Bylť jsem pln divného očekávání.

Bára seděla tiše, majíc hlavu na kolena svěšenou. Po chvíli ji pozvedla.

„Tondíku!“ spustila na mne, „dal jsi pozor na člověka, který nám celý večer pokazil? — na toho starého advokáta?“

„Dal.“

„Slyšel jsi, že nás chce žalovat?“

„Slyšel.“

„Je sice blázen i se svou žalobou, a nemůže nám ani za vlas uškodit; ale já jsem ráda s úřady v pokoji, a proto bych ráda věděla, zdali to učiní. Co myslíš ty, hochu? — bude nás žalovat?“

„Já to nevím.“

„Mohl bys to ale vědět — protože ho znáš.“

„Já —? já…“ začal jsem koktat, i nevím, co bych byl řekl; v tom jsem ale cítil, že mě Petrončina ruka pozadu ťukla.

„Já ho neznám!“ vypravil jsem tedy rychle ze sebe.

„Tondíku!“ obrátila se Bára ke mně, a malé oči její zabodly se do mých tak ostře, jakoby mi byly chtěly nejtajnější záhyb ňader prohlídnout. „Tondíku, nelži! Ty ho znáš. Já ti to vidím na nose. Já to vím tak jistě, jako že jsi černý.“

„Já — —“ Petronka mě zase ťukla — „já ho neznám. A jakž pak bych ho znal?“ osmělil jsem se doložit.

„Myslíš, kotě, že bych se tě ptala, kdybych to věděla?“ utrhla se na mne Bára; hned ale tón svůj zase umírnivši doložila: „Nebuď bláhovec a pověz pravdu. Proč to zapíráš? Jáť chci jen vědět, je-li to pouhý způsob starého paragrafisty, že vyhrožuje, a nebo je-li s to nám mrzutost udělat; protože bychom se podle toho říditi museli. — Bývá obyčejně takový podivín?“

„Já — nevím.“

„O jen lži a zapírej! Měla jsem to dříve vědět, že jsi tak mistrovskou školu proběhl, byla bych ti jinak hvízdala. Ale to jsem byla bláhová žena a myslila jsem: Tomu nedej křivdu trpět — toho se zastaň — o toho pečuj — to bude hodná, upřímná duše — na tom si něco vychováš! A moje stará hlava začala si činiti zlaté myšlénky o tvé budoucnosti: ale to bych si byla hezké hádě vypěstovala — takového neupřímného, lživého, tvrdohlavého kluka. Bude mi zapírat, co na své oči vidím! To boží hovado je pravdivější! Turek to prozradil hned, že starého advokáta zná.“

„Turek —?“ vypravil jsem ze sebe, a srdce mi tlouklo strachem z brzkého prozrazení, ačkoli jsem nevěděl, proč bych se ho strachoval.

„Ano — Turek! jen otvírej hubu a dělej, jakobys byl nic neviděl! Turek si cizího člověka ani nevšimne, ale okolo toho zpráchnivělého zákonníka se třel, jakoby mu byl několik let z ruky žral. Slovem — Turek ho poznal a tys ho poznal také.“

„Ale…“ Petronka mě zase šťouchla.

„Poslechni, milý Tondíku!“ začala nyní stará velmi důvěrně a nahnula se ke mně jako starostlivá matka. — „Neohlížej se na to, že jsem principálova společnice. Na zemi trvá všecko jenom na čas, a kdyby na to přišlo, mohla bych býti paní pro sebe a nemusela bych se zlobit s člověkem, kterýž musí beztoho dělat jen co já chci. Na Makotrusa se neohlížej — ten se nedoví, co teď spolu jednáme. Neboj se, a buď upřímný.“

Stará mluvila nad obyčej laskavě, a já bych byl snad již ústa rozvázal; ale zas mě Petronka pozadu šťouchala.

„Ale můj Bože!“ řekl jsem u veliké nesnázi hlasem poloplačtivým — „já bych byl rád upřímný, jen kdybych věděl jak!“

„Tak? ty tedy nevíš, jak se pravda mluví?“ vyjela si stará zostra. — „Nu, dobře, dobře, tvrdohlavý velbloude! já se tě nebudu prosit; ale to si pamatuj: od této chvíle nebudeš mít na mně žádnou orodovnici, když začne Makotrus dovádět. Co je mi do tebe — ať si tě třeba utluče. Půjčka za oplátku; jak ty ke mně, tak já k tobě. Však ty budeš mít větší příčinu litovat svou neupřímnost. Já s tebou myslila jako pravá matka; brzo mohl jsi být zase u rodičů — a nebo kdybysi nechtěl, mohl jsi být u mne živ jako mladé hrabátko; ale musela bych vědět, že jsi upřímná duše — a to nejsou žádné čáry, to předce dovedeš. Pověz mi ku příkladu, kdys viděl toho starého advokáta naposledy?“

„Já ho… Petronka mě šťouchala — Já ho neviděl jaktěživ. Já nevím, co chcete!“

„Tohle chci — a tohle!“ zkřikla stará, kteréž byla niť inkviziční trpělivosti došla, a ruka její tancovala mi po hlavě, až to kolem znělo.

Já se dal do pláče.

„Budeš hubu držet?“ syčela ona. „Lehni a hnípej, hloupé kotě! — však já ti tu kamennou palici napravím.“ Na to vstala a začala přecházet rychlými kroky po sále. Svíčka s dlouhým oharkem rozlévala kolem polotemné šero; mně připadly povídačky o čarodějnicích i schoval jsem tvář do podušky a plakal klidně dále. A opět se mne dotkla ruka Petronky, a hlava její nahnula se k mé a ústa její šeptala: „Neplač — neboj se! Však my si pomůžeme.“

Já si netroufal hlavy pozvednout, abych nepokazil blahojemnou harmonii, kteráž mi z těchto několika nepatrných slov po celé duši proudila. Dlouho zněl mi ten sladký šeptot v uších, jako ukolíbavá písnička, a v tomto znění obtáhly se moje smysly temnou rouškou dřímoty.

Když jsem se probudil, bylo v sále ještě světlo; Bára ještě neležela, ale uklízela kabinet. Právě ukládala poslední kusy do skříně. Makotrus ještě zdravě chrápal; Petronku jsem ani necítil, tak tiše vedle mne ležela.

Já byl sotva oči otevřel a co se děje, přehlídnul, již mi klapky opět zapadly. Byl to jakýsi vnitřní hlas, mluvící ve mně: „Dej pozor!“ kterýž mi je zavřít poroučel. Jen chvílemi jsem je trochu nazvedl a poněvadž jsem ležel naznak, viděl jsem, co Bára dělá.

Nyní byla s uklízením hotova. Sedla si na skříni, podepřela si hlavu o dlaň jako v myšlénkách, potom vstala a blížila se volnými kročeji k našemu pospolnému loži. Přede mnou se zastavila a dlouho na mne hleděla.

Ve mně začala krev nepokojně hopkovat. I zavřel jsem oči a dělal, jakobych spal — ale špendlík mohl vedle mne padnouti, já bych to byl slyšel.

Bára se nehýbala. Ve mně to začalo vřít jako rozpuštěné olovo. I pootevřel jsem zase oči — polotemno v sále a tma na mé tváři mě v tom podporovaly — Bára hleděla na mne jako hladový dravec na svou kořist. Ani se nehýbala.

„On ho zná,“ zašeptala konečně, sama o tom nevědouc — „já to vím; ale proč to zapírá? — Já to musím vědět — musím!“

Celá bytost letité ženy byla v jakémsi horečném zanícení.

Teď se začala ke mně shýbati. Klekla si přede mne a sehnula se až ke mně samému. Ve mně tlouklo srdce, že jsem myslil: Tenkrát se ti musí utrhnout! — a nevýslovná jakási bázeň ochromila mi údy tak, že jsem se nemohl pohnouti. Oči mi zapadly; nic však méně bylo mi i při zavřených očích předce tak, jakobych viděl, co se přede mnou a okolo mne děje. Byloť mi, jakobych byl z těla vystoupil a duševníma očima okolo sebe hleděl.

Chvíli klečela Bára nade mnou, ani dost málo se nehýbajíc; zdáloť se, jakoby tepání žil mých počítala nebo vření krve poslouchala. Potom se nahnula ještě níž a rozevřela mi košili u krku a přejela mi oběma palcema třikrát po prsou — zlehounka, jako nádech větru, ale já cítil i v každé nejmenší žilce podivné trnutí.

„Tondíčku!“ začala potom šeptem mluviti — a já musel odpovídat; musel jsem, té chvíle nebylo ve mně jiné vůle a síly.

„Tondíku!“ začala šeptati.

„Co pak?“ ozval jsem se já podobným způsobem — a stará s sebou radostně trhla.

„Znáš starého advokáta?“

„Znám,“ vypravil jsem ze sebe proti všemu prvnějšímu zapírání.

„Jak pak?“

„On dává mé matce peníze,“ jektal jsem, a prsa moje pracovala, jakoby mě můra mořila.

„A proč pak jsi mi to neřekl hned!“

Já otvíral již zase ústa k odpovědi, ale v tom se začal z jedné strany Makotrus protahovat a z druhé začala Petronka ze spaní mluviti. Bára se rychle vzchopila, a já se pohnul i obrátil nyní tak lehounce, jakoby se byla se mne skála svalila. Zaryl jsem zase tvář do podušky a ležel jako zabitý. Srdce mi ale ještě bouřilo. Čekal jsem, co se bude díti.

Moji souložníci se zase utišili, a Bára si po chvíli také ulehla, ani slova již nemluvíc. Brzo jsem ji slyšel zdravě chrápat. Onať měla zvláštní způsob a cvik ve spaní. Spala totiž, jak dlouho se jí líbilo. Při lehnutí si umínila: Tu a tu hodinu se probudím! — a také se jistě probudila.

Já se ještě ani nepohnul. Najednou ale začne po mně ruka sahat — mně to projelo zase všecky žíly; záhy jsem ale poznal, že je to ruka Petrončina. Pomalu jsem tedy nazvedl hlavu a otevřel oči. Kolem byla čirá tma. Bára byla svíčku zhasila.

V tom cítím hlavu Petrončinu zrovna u své tváře. „Já nespala,“ šeptalo to u mého ucha — „a vím, co jsi řekl. Ráda bych tě byla varovala, ale nesměla jsem se hnout. Nezapírej déle — však my si předce pomůžem.“

Slova dívčí byla jako olej do zbouřených vln. Já se utišil a drže ruku Petrončinu pevně jsem usnul.

Když jsem procitnul, hořela opět tenká svíčka na stole, ale okny se prodíral již také první paprsek nového jitra. Makotrus a Bára stáli u prostřed sálu.

„Ale u všech rohatých býků!“ hučel ještě rozespalý principál. „Co pak se ti to zavrtalo do mozku?“

„Neptej se a dělej, čeho je potřeba,“ odbývala ho stará. „Nežli se rozední, musíme býti z městečka. Stroj se, stroj — ať máme věci na voze! Já vzbudím zatím naše koťata.“ — S těmi slovy zahýbala mnou i Petronkou. „Vstávejte a strojte se! Pojedeme.“

„Ale já bych myslil, stará saně,“ ozval se teď ještě Makotrus, „že bych měl také slovíčko prohodit a se zeptat: Proč se vlastně odtud hýbáme? Já nevidím žádné potřeby. V gabinetu nemáme nic zapovězeného, a když bude nejhůř, můžeme kluka umyt; ať si jde, kam ho oči ponesou.“

„My ho nemůžeme umyt a on musí ještě u nás zůstat!“ odbývala ho Bára s velikou určitostí. „Proto ale musíme také odjet, nežli se budou po něm poptávat — bude to dobře pro něho i pro nás. Ty tomu nerozumíš a teď není kdy dělat výklady. Věř — a dělej, co povídám.“

Makotrus mumlal, ale strojil se, a my s Petronkou strojili se také.

Nyní se začaly skříně s kabinetními poklady na dvůr vynášet a rovnat na vůz. Petronka pomáhala; já stál v sále u okna a hleděl dolů. Nikdo mě neměl zahlídnout; ale v domě bylo ještě všecko ticho. Nebylo tu právě žádných jiných povozů, aby se byly tak časně na cestu chystaly. Jen hranatý podomek okázal se mezi dveřmi u konírny a hleděl na to nakládání našich pokladů s ohrnutým pyskem.

„Proč pak tak časně uklízíte?“ prohodil konečně, vyceniv zuby s kyselým úsměchem.

„Rádi bychom za chládku dále,“ řekla Bára. „To se nejlíp jede.“

„Tak?“ ušklebil se zase hranáč v modré zástěře, strkaje do úst krátkou dřevěnou dýmku. „Ale ono se to v chládku také nejlíp sedí.“

„Když je parno — proč ne?“ prohodila Bára s jakýmsi podivením podivnému tónu podomkovu.

„To je to!“ chechtal se zase tento. „Dnes vám bude ale sotva parno.“

„Snídaly už naše kobylky?“ ozval se nyní Makotrus a chtěl vejít do konírny. „Doufám, příteli ostrovide, že jsi měl o ně starost, jakož jsem tě prosil.“

„Oh — a jakou starost! Tak že se teď ani vy o ně starat nemusíte,“ řekl podomek, Makotrusovi cestu zastoupiv. „Nechte jen ty milé kobylky ještě trochu stát!“

„Hohó, příteli jezevče!“ prohodil Makotrus. „Jak vidím, jsi dobrý hospodář a nerad své čtyrnohé nocleháře trmácíš; ale tenkrát si musíš své hostinské uctění až na podruhé nechat. My musíme nyní dál.“

„Nu když musíte,“ ušklebil se podomek — „tedy musíte, to je arci jiná; ale já myslil, že nám tak brzo paty neokážete, proto že mám poručeno, koně vaše nepouštět.“

„Co že to blebtáš, ušáku?“ zvolal Makotrus svým zvonovým hlasem, a oči se mu začaly divně lesknouti.

„Nedělejte žádné šašky, milý příteli!“ ozvala se mezi to rychle Bára, majíc péči, aby daremný křik nepovstal. „My uděláme pořádnost a pojedeme dál. Nás tu nemůže nikdo zdržovat.“

„Eh, co je mi do toho!“ zamračil se podomek; „ať může, nebo nemůže; já dělám, co je mi poručeno, a nepustím vás — to je věc jistá.“

„Ale proč pak?“ ptala se Bára.

„To se zeptejte pánů, kteří musejí všem podvodníkům na prsty hledět.“

„Vy jste se, příteli, nevyspal — a já si povedu stížnost u hospodáře —“

„To můžete!“ dal se podomek plnou hubou do smíchu; „alespoň budete vědět, kde jste uvázli, a já budu mít pokoj.“

Těmito slovy se obrátil a odešel do konírny. Bára se otočila k Makotrusovi, odešla s ním k vozu a začala mu něco velmi horlivě šeptem rozkládat. Vypadalo to asi tak jako: „Vidíš, to máme z toho, že jsi včera toho starého paragrafožrouta rozzlobil! Nynčko nám zasolil. Teď sedíme a budeme se muset hrýzt.“

Principál se durdil, a nechtělo mu to jaksi pod vousy; ale nemohl Báře zdání vyvrátit a musel se konečně vůli její poddati. Zůstal na dvoře, obcházel okolo vozu a chystal, jakoby nic, vše k odjezdu.

Bára se navrátila zatím rychlými kroky do sálu. Z vozu přinesla s sebou malou truhličku a hrnec. Petronka musela skočit pro vodu, ona sama rozdělala v kuchyni vedle sálu malý oheň. Slámy a tříštěk bylo tu v hojnosti po ruce. Brzo stál hrnek vody u ohně a z truhličky jakási lahvička na stole; a když se začala voda hřát, nalila do ní stará jakési kapky z láhvičky.

Pak mi tím začala tváře a ruce mýti, a já pozoroval s tajnou radostí, že se mne černá barva pouští, ačkoli se dřív ani vodou ani slzami hnout nechtěla. Nato jsem musel své mouřenínské šaty s těla shodit a do své milé, modré kazajky, do svých starých nohavic vlezti. Ach, tu mi bylo volno, jako bych se byl z těžké nemoci uzdravil a novou kůži dostal — ačkoli jsem tělo ještě měl celé černé.

Bára umyla potom také Petronku, hodila přes ni selskou sukničku a zavázala jí hlavu strakatým šátkem. Oh, to jí slušelo roztomile! Na to přistoupila k oknu, otevřela je, hleděla ven, dolů i do dálky a poslouchala. Vůkol nebylo ještě po živé duši pocitu. My tu stáli mezi tím jako na špendlíkách, nevědouce, co to všecko znamená.

Ani slova se nemluvilo.

„Pojď sem, Petronko!“ spustila konečně stará. „Tys chytré děvče, a člověk se může na tebe spolehnout. Podívej se tamhle na to stromoví!“

Za městečkem vystupovalo návrší, a na vrcholku jeho černal se jedlový les. Bylo jej z okna, u něhož jsme stáli, nade všechna stavení a zahrady viděti.

„Tam vás nyní pošlu,“ mluvila Bára dále. „Tuhle se spustíte do zahrady; plot snadno někde přelezete, a potom rovnou cestou k lesu. Na začátku mezi křovím někde počkáte, až vás dohoním.“

My na sebe mlčky pohledli, pohledli jsme i na Báru, a tato nepochybně myslíc, že se s ní neradi loučíme, doložila:

„Nemějte starosti — však já vás najdu; mám dobré oči a Turek má ostrý nos. Abyste ale nehladověli, kdybych se tady o něco déle asi pozdržela: tu máte peníze — tys chytrá, Petronko, a snadno si v městečku něco opatříš. Jak nyní vypadáš, nikdo tě nepozná. Pomyslete jen, milé děti, že to musí být — vám i nám k prospěchu.“

Těmito slovy přinesla dva provazy, jimiž naše truhly na vůz uvazovala, udělala na každém oko, prostrčila skrze ně mé ruce až po ramena, a konce provazů otočila mi okolo prsou. Druhé konce provlékla skrze skobu, do kteréž závorka od okna zapadala. Pak mě vysadila na okno, z okna mě vyvěsila dolů nohama a konečně mě spustila zvolna až na zemi. Stavení bylo po jedno poschodí a okna dosti nízká. Tři šla do dvora, dvě do domácí zahrady. Nebezpečí tu nebylo, i kdybych byl snad rovnýma nohama dolů skočil.

Mně se ta tajná výprava, to malé dobrodružství líbilo; nevěděl jsem proč? — ale cosi mluvilo ve mně: „Teď bude zas všecko dobře!“ a vesele rozvázal jsem konce provazů.

Za několik minut byla i Petronka již dole, a teď mi bylo ještě veseleji. Vřele uchopil jsem ji za ruku.

Od té chvíle, co byl hranatý podomek Makotrusa i s Bárou tak hořce uvítal, bylo asi čtvrt hodiny — tak šlo všecko na kvap; v domě bylo ještě všecko ticho a po zahradě začínaly pěnkavky štěbetat. Bylo nejrannější jitro. Mezi stromy se teprva šeřilo.

Mně bylo tak volno a lehko, jakoby mi byla křídla přirostla. Jen pryč! — jen pryč! hrálo to ve mně ve všech žilách, i měl jsem se k rychlému poskoku.

„Dejte pozor!“ sípala ještě Bára za námi; ale my nedbali už na její napomínání, a polykajíce plnými ústy čerstvé ranní povětří, spěchali jsme k zahradní ohradě. Byl to živý plot — a my stáli mžikem za ním v kamenitém úvoze.