Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/8. V lese

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
7. Vyslýchání a velká rada	8. V lese	9. Nová zrada vlasti a produkce bez principála

Údaje o textu
Titulek:	8. V lese
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 83–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vesele jsme poskakovali. To nebyl útěk a tajná, nebezpečná výprava, to byla nejrozkošnější procházka. V nás nebylo na ten čas jiného pocitu a vědomí, nežli: „Teď jsme na svobodě — jako ptáci v povětří, jako ryby ve vodě.“

My nespěchali hned do lesa, ale obešli si celé městečko. Nikdo nás nestíhal. Jenom zde onde potkali jsme člověka, jdoucího po polní práci, a my ho jak náleží po česku, srozumitelně a hlasitě pozdravili. Kdož by nás byl mohl mít za mladou Indiánku a mouřenínského prince?

Na začátku městečka koupili jsme si několik housek a malý bochníček chleba; pak jsme se pustili k lesu.

Vrch nás trochu unavil; umlkli jsme tedy na chvíli a šli tiše vedle sebe. Měliť jsme také každý své zvláštní myšlénky.

„Co myslíš, Petronko?“ spustil jsem konečně, „budeme na starou čekat?“

„Máš chuť nečekat?“ ptala se Petronka, rychle své živé oči na mne upnouc. „Všecko tohle přišlo tak z nenadání. Kam bychom se obrátili?“

„Půjdeme hledat moje rodiče.“

„A nebojíš se jich?“

„No — něco snesu; a když uslyšejí, co se mi stalo — a dokonce když tebe uvidějí: tuť se jim srdce obrátí.“

„Nevím, nevím — a docela, když bych já s tebou přišla. Mne by považovali za daremného jedlíka — ač bych si také ten kousek chleba zasloužit dovedla; ale podle toho, cos mi o svém otci pověděl, byl by radši, kdyby se mu Turek navrátil.“

„Ach, můj Turek!“ zvolal jsem najednou žalostně. „Je pravda! bez toho nemůžeme odejít; toho nemůžeme těm lidem v rukou nechat!“

„Ale jak ho dostaneme,“ namítala Petronka, abychom zároveň také starou za přídavek vzít nemuseli? Tať ho chce sama použit, aby nás opět našla.“

„Je pravda; ale jenom ho nech zpozorovat, že nejsem už v hospodě, a uvidíš, že mi přijde i bez Báry na stopu. Nemusel bych Turka znát!“

„Ach, já bych si toho přála; ale nevím — nevím — zdá se mi, že se nadarmo těšíme.“

„A proč? kdo ví, zdali stará sama Turka za námi nepustí? kdo ví, zdali se nás nechtěla docela zbavit a zdali sama jinou stranou neodejde?“

„To neudělá! to buď jist. Tys jí dnes v noci nadhodil něco o penězích —“

„Já za to nemohu — věř mně — ona mi učarovala — já jí to musel pověděti.“

„Již se to stalo, to vím; ale ono to nepadlo do ní jako neúrodné semeno, to vím také; a teď bude dozajista hledět, jak by z toho něco získala. Oh, ty ji neznáš! Co se týče peněz — to je jako zlý duch na duši. Já vím dozajista, že má veliké sumy, o kterých Makotrus ani slova neví.“

„Bezpochyby šálí jeden druhého; šizení je beztoho jejich hlavní myšlénka. Ale coby z toho mohla mít, že jsem jí něco napověděl?“

„To sama ještě nevím; ale ona je chytrá a dovede z konopí hedvábnou niť upříst. Mimo to má dozajista ještě jinou příčinu, že nás vyhledá —“

„A ta je?“

„Moje osoba. Ano, milý Toníčku — ano, jen se div! Na mně jí tuze mnoho záleží. Proč? to nevím; neboť že je moje babička, to nevěřím; také se Makotrus několikrát podřekl, když se na mne hněvával, nemohla-li jsem hned všecko po jeho prudké palici udělat; nebo ještě před dvěma, třemi lety býval přepodivný člověk. Tenkrát se nám ještě líp vedlo, kabinet byl spořádanější a zánovější; člověk se mohl předce na to podívat. Mezi tím se mnoho porouchalo a něco také prodali.“

„A kdo pak je vlastně ten Makotrus? Je on sám pánem všech těch věcí, vozů a koní — nebo patří něco Báře?“

„To, holečku, až posud sama nevím, ačkoli jsem již několik hryzavých hádek o té věci přeslechla. Oni se však předce mívají oba přede mnou nějak na pozoru, a nikdy se úplně nevyslovějí. Já si ale myslím, že má Bára ke všem věcem většího práva, a že je Makotrus u ní, jenom aby jí někdo pomáhal.“

Mezi touto rozprávkou došli jsme až k samému lesu. Slunéčko bylo zatím za protějšími horami vylezlo, a rozlévalo kolem již hezky vlažné paprsky. Celé okolí bylo plno ranního života — a bylo to pěkné, rozmanité okolí, rozprostřené teď před našima očima. My se po něm hodnou chvíli se zalíbením rozhlíželi.

Potom jsme vklouzli do lesa. Byliť jsme jako dvě mladé veverky — ba ani ta dovádivá zvířátka nemohou se pod zeleným lupenatým krovem tak radovat, jako my se radovali — jako my se honili, schovávali a opět honili.

Konečně jsme toho ale měli také dost, i hledali jsme místečka, kde bychom mohli pohodlně na Báru čekati. Nejhlavnější věc přitom byla ta, že jsme chtěli co možná pohodlně v tu stranu vidět, kudy se od městečka přicházelo. I nebylo tuze těžké volení a hledání; neboť se pnulo na pokraji lesa množství hustolistého křoví, mezi něž a pod něž jsme i před slunečním vedrem se schovati a předce skoro celou krajinu před očima podržeti mohli. A tak jsme seděli brzo vedle sebe pod zeleným baldachínem, jakovýž nižádná ruka pozemská utkati neumí.

Já vypravoval Petronce o svém bývalém živobytí u rodičů, o našich cestách ku Praze a o svém útěku.

„A proč pak tvoje matinka k tomu starému advokátovi vlastně chodila? — a proč jí dával peníze?“ ptala se holka.

„To nevím,“ musel jsem na to odpovědět a rameny pokrčit. „Mně nepřišlo nikdy do hlavy, abych se byl na to ptal; a matinka sama o tom nemluvila.“

„Nevíš, je-li váš příbuzný? Nějaký vzdálený strejček…“

„To bych neřekl. Matinka se o tom ani nezmínila, a jako strýc byl by se k nám snad jinak choval. To ti bylo ale všecko jenom krátce, jako na šňůrce — a potom zas jak by uťal. My se dali na cestu a nemluvili o tom, až se zas čas přiblížil.“

„A jeho bratra — toho zdejšího blázínka jsi u něho nevídal?“

„Nikdy.“

„Nu — za to ho vidím tamhle!“ zvolala nyní Petronka, svá bystrá očka do dálky upínajíc a rukou v tu stranu okazujíc.

Ano, to byla ona přistárlá figurka, kteráž se včera tak důležitě po mladé Indiánce poptávala a s naším Makotrusem cosi o nové češtině rokovala. To byl její starokrojní kabát a její chůze. Přicházela z městečka, rovnou cestou k lesu.

My hleděli jeden na druhého, a na tvářích našich stálo několik němých otázek: „Co to znamená? Co chce ten starý člověk tak zrána v lese? Bývá to jeho procházka? A nebo hledá nás?“

Jak se zdálo, šel čerstvějším krokem než obyčejně; chvílemi se zastavil, pak se zas rozběhl, hleděl k nebi, hleděl k zemi a házel rukama v povětří, jakoby se v prsou jeho něco dělo, co chtělo z hlubin ven, a co nemohlo cestu najít a jím bolestně lomcovalo.

Když přicházel blíže, slyšeli jsme, že také sám s sebou hlasitě mluví; ale byla to jenom jednotlivá slova, beze všeho spojení a dalšího smyslu; byly to spíše výlevy těsně sevřeného srdce; jako: „Člověk je ďábel — já dobrý, pošetilý blázen… ale Bůh je milosrdný. Proč bych se vlekl? — Nechci — nemohu — červ mi uhlodal kořen — tam bude ticho. Svou lásku jim zde nechám — ta je bude strašit — ona byla tak veliká — hory jsou písek a moře kalužiny — oh! a moje srdce — moje hlava!“

Těmito slovy byl se přiklopýtal až k samému lesu; tam ale už ledva dechu popadaje sklesl k zemi, tvář ukrývaje do mechu — a za malou chvíli slyšeli jsme ho hlasitě plakati.

My seděli v křoví, jako bychom byli přimrzli, a netroufali si ruky pozvednout. Při pláči starého muže se nám oběma srdce svíralo.

On konečně přestal a rychle se vzchopil. Tváře jeho byly celé bledé, oči divoce vypoulené, vlasy naježené. Tak tu chvíli stál, zaťal zuby, stisknul pěsti a hleděl do lesa, jakoby měl oči ze skla.

Potom s sebou zase trhnul. — „A nebudu — nebudu plakati!“ zvolal hlasitě — „nebudu naříkati — tu radosť jim neudělám — tím se nesmějí chlubiti. Nechť mají dost na tom, co již zpáchali; však to bude tížiti duši jejich jako tíže věčné klatby — to si od Slitovníka na věčnosti ohnivými slzami vyprosím. Já je tak miloval a každému teplé místečko ve svém srdci vykázal: a oni mě zradili, vypudili, vyhostili — svlekli.“

Nyní se opět zamlčel a zastřel si oběma dlaněma tvář; pak se dal najednou do divného smíchu.

„Vy moslíte, ža se dá pocťuvý, spravedluvý Čech a vlostanec boz ustání tok trápit — a že vám bude pořáde držet jako ťuchý beránek? No, ne! on nebude držet — on udělá skok a utoče vám — ho há! Co jste mu dali — to vám zde nochá!“ mluvil horlivě dále a začal přitom kabát svlékat.

I svléknul jej, vytáhl z kapsy šátek a hodil kabát na zem. Pak si rozvázal šátek na krku a svázal ho tím, jejž z kapsy vytáhl. Pak zkoušel uzel, zdali dobře drží.

„Tak!“ řekl na to — „jen čeho potřebuji, vezmu s sebou; o mé ostatní věci mohou metat losy.“

Nyní rozepnul vestu — bezpochyby že ji chtěl také svléci: ale v tom mu vypadlo z ňader množství papírů — rozličných malých sešitků i jednotlivých listů.

„Ha! jste vy zde také, svědkové mého mučení, mých plačtivých nocí!“ zvolal podivný kantor a vrhnul se oběma rukama po nich. „Co tady chcete? Vás tu nepotřebuji! Utecte! Schovejte se — aby vás nedostihli — sice budou každé písmeno na skřipec klásti — pryč, pryč!“

Těmito slovy to metal prudce od sebe. Sešitky padly mezi křoviny; jednotlivé listy se kolem rozlítly.

„Já nechci o ničem více slyšeti!“ křičel dále, když se byl zase vzchopil a svázané šátky v ruce držel — „o ničem! Mne zradila vlastní krev — já se k ní neznám — nechci slyšeti její proudění — nechci — já ji proklínám!“

Já se třásl hrůzou při těchto slovech, a Petronka se mne pevně držela. Tak strašlivě se nešťastný stařec přitom tvářil — ba ošklíbal!

„Co bude ten člověk dělat?“ vyrazil jsem ze sebe úzkostným šeptáním.

„Mlč! mlč!“ odpovídala Petronka. pevně mi ruku tisknouc a s divného kantora ani oka nespouštějíc.

Chvíli tu stál nyní stařec tiše a hleděl vypoulenýma očima zrovna před sebe. Potom začal povolně hlavou kývati a rtoma pohybovati, jakoby sám s sebou rozprávěl. Svázané šátky držel v rukou a začal je nyní stáčeti.

Na to si prohlížel několik stromů, mumlal cosi — až pak se u staré jívy zastavil a divoce se zachechtal.

„Ty máš lepší srdce nežli všickni, s nimižto jsem až posud obcoval,“ mluvil při tom — „není-liž pravda, starý příteli? Ty mi popřeješ místečka ve svém náručí a nebudeš mě vyháněti bosého a holohlavého do šírého světa. Ale já se tě zato také chytnu — já se na tebe pověsím tak pevně — jako bychom byli spolu rostli.“

Po těchto slovech otočil si šátek jednou okolo krku, zadrhnul uzel a začal se na strom drápati. Že se mnoholetá jíva nízko v pevné kmeny rozpínala, bylo by se mu snad dosti snadno podařilo, nahoru se vyhoupnout. Ale my mu v tom udělali překážku.

Dílem ze strachu, dílem z jakéhosi pudu, o němžto jsem si tenkráte žádné svědectví dáti nemohl, trhnul jsem s sebou a vyrazil polohlasitě: „Snad se nebude chtít…“

„Oběsit“ — nemohl jsem již doložit; neboť jako bleskem popadlo to nyní také Petronku, a jedním okamžením vyletěli jsme oba jako poplašení z křoví a stáli před pomateným starcem.

Co máme dělat, co máme mluvit — to jsme v prvním okamžení nevěděli. Stáli jsme naproti němu jen jako němí, čekajíce, že se celá příhoda nějak sama sebou na jinou stranu zatočí.

Také on z počátku nemluvil. Jen s sebou škubnul, jakoby ho byl někdo postřelil, a hleděl na nás jako u vyděšení. Potom zaťal zuby, vyhrnul pysky, zkřivil tváře — a začal těžce oddychovat. Slyšeliť jsme, jak mu to pod žebry pracovalo. Přitom zakňučel — a sáhl si zvolna na krk po svázaných šátcích.

Šla z něho hrůza — a my také bázlivě na krok ucouvli.

„Tedy také vy, háďata! již na mne vylízáte?“ začal pak po malé chvíli, a hlas jeho syčel, jako když voda na žhavé železo kápne. „Také již ty, dračí plemeno! — jež mohu nohou zašlápnouti — také ty se na mne věsíš a nedáš mi pokoje a lezeš mi do cesty, když chci odejíti?“

„Poslechněte, milý pane!“ dodala si Petronka smělosti k řeči — „my vám nechceme nic na příkoř činiti —“

„Mlč! — mlč!“ — zkřikl nyní stařec, a do bledých tváří vhrkla mu krev tak prudce, že skoro zčernal. „Já tě znám! To je tvůj hlas, jímžto jsi mne tolikrát ošálila — ale já ti nebudu věčně za hračku sloužit — to si nemysli — však já tě chytnu.“

Těmito slovy přiblížil se plazivě o krok, dva kroky k nám, a… my se ovšem v dětinské prostotě takového konce nenadáli! — hodil rychle jako střela šátky Petronce okolo krku a chtěl je na uzel zadrhnout. Ona se dala ovšem do hrozného křiku i chtěla mu vyklouznout — chtěla se mu vymknout; on se k ní ale tisknul jako rozsápané zvíře a dal se do strašného chechtotu.

Do nejdelší smrti nezapomenu na toto hrozné okamžení!

Ve mně to vřelo — hlava mi šla kolem, srdce mi chtělo vylítnout… já bych byl tu chvíli na bránu světa se obořil a tak dlouho na ni tloukl, až by se byla seřítila!

Smrtným zděšením poštvaný přiskočil jsem k nešťastnému starci, a vypnuv se, udeřil jsem ho vší silou svých kloubů na malé pěsti do hlavy… ruka se mi třese, an to píšu — uhodil jsem ho do tváře, do čela, do spánku, až najednou od Petronky upustil a pronikavě zkřiknuv, na zem se svalil.

Co se dále se starým přihodí, na to jsem už nedbal, na to jsem se neohlížel. Já přiskočil honem k Petronce i měl jsem co dělat, aby se mi neskácela. Tak byla zděšena. Na krku měla červenou prouhu.

„Petronko — moje zlatá Petronko, zpamatuj se!“ mluvil jsem k ní poloplačky a tím nejdůtklivějším tónem. „Ten starý bláznivý kat nám už nic neudělá — neboj se! — jen si oddechni a pojď!“

Dívčí zděšení se rozplynulo v proud slzí a v hluboké oddechnutí. Pak se prudce vzchopila a sama mě za ruku vlekouc, dala se na útěk.

I běželi jsme do lesa — bez cesty, beze všeho znamení, na zdař Bůh, kam nás nohy nesly. Ale dosti brzo museli jsme v tomto běhu přestat; křoví, kořeny, neschůdná cesta, tělesné i duševní pohnutí — to všecko nás tak unavilo, že jsme konečně oba sklesli a jaksi bázlivě do křoví se ukryli.

Jak dlouho jsme v této nové skrýši vězeli, to nemohu na minutu vypočísti. Hezky dlouho to asi trvalo, proto že jsme unavením oba pevně usnuli.

Když jsme procitli, bylo asi už hodně pozdě, proto že nás trápil hlad. Já měl sice ještě od rána housku v kapse, ale bochníček chleba ležel ve křoví, ježto jsme si byli za první brlohu zvolili. Při útěku z toho děsného dějiště zapomenuli jsme na tuto důležitou věc při celé výpravě.

Teď nám začalo být v skutku poněkud úzko — a nebylo také divu! Obři a velicí hrdinové jsme nebyli — o samotě — kolem hustý les — zpomínka na minulou hrůzu — k tomu ke všemu prázdno v žaludku… přisámbůh! tu mohlo býti statnějším osobám okolo srdce krušno, nežli nám, devíti-, desítiletým dětem.

Hlavní věc byla nyní — tolik rozumu jsme oba měli — dostati se zase na kraj lesa, kde by nás byla mohla Bára nalezti. Ale jak a kudy tam zaměřit? My nevěděli na krok, kam se otočit; proto že jsme neměli kusa paměti, odkud jsme byli přiběhli. Já se škrábal za ušima, a Petronka se rozpačitě ohlížela. Ale v modrých očích jejích ležela taková povážlivosť, že mi nemohla všechna naděje klesnouti.

„Musíme se řídit podle slunce, jiné pomoci nebude,“ řekla konečně — a já se udeřil radostně do čela. Hned mi připadlo, že jsem byl doma — či vlastně u rodičů… neboť kdež byl můj domov?… že jsem tedy slýchal, jak si také lidé, jako byl můj tatík, v podobných případnostech podobným způsobem pomáhali. Řídili se podle slunce.

Ano řídili se — ale já nevěděl z místa, jak to po nich udělat. Moje štěstí byla Petronka.

Ach ano! bez Petronky byl bych svěsil hlavu jako zmoklé jehně, nebo se motal jako vrtohlavá krůta — jiné podobenství mi z tehdejšího života nepřipadá; ale Petronka byla bystřejší, byla zkušenější, byla odhodlanější; od ní jsem se naučil, že si musí člověk na světě všeho všímati, všemu se učiti.

„Když jsme šli ráno do lesa,“ řekla nyní — „měli jsme slunce za sebou, tedy by večer bylo před námi. Teď bude asi poledne anebo ještě později — stálo by nám tedy po pravé, kdybychom šli touž čarou — to vím od staré… nu, tedy jen pojďme z tohoto křoví, ať se rozhledneme.“

Já se dal vésti — a po krátké poradě pustili jsme se lesem na zdařbůh — nepíšu to bez povážení; neboť naše řízení-se podle slunce bylo hrozně špatné a nejisté vodítko.

Šli jsme, ale mně se začalo brzo zdát, jakobychom v těch místech nikdy nebyli bývali. To byla divná houšť, to byly divné stromy, divný mech a tráva, a kolem hrobová tichosť — jenom klepání dudka nebo praskot padající větve a chrastění pod našima nohama.

Tak jsme se vlekli dlouhou chvíli, ale ještě se nevyskytovalo znamení, dle kteréhož bychom se byli jako na známé cestě řídili. Ovšem — na útěku od nešťastného copánka neměli jsme času veliké pozorování vůkol sebe činiti; tu nám zmizela houšť, křoví a stromoví, mech a tráva jako v letu.

Já četl od té chvíle všelijaké romány, jichžto hrdina také po poušti a lesinách bloudil; ale všecka ta nesnáze na papíru nebyla ani stín proti úzkosti, jaková mne svírati počala, když jsme živou mocí na kraj lesa dorazit nemohli. My se obraceli v levo, v pravo, zas ku předu — ale nikde nebylo dost malé stopy, kteráž by nás byla vedla.

Hlad nám začínal vnitřnosti stahovat a žízní nám dřevěněl jazyk. — Já se dal najednou do hořkého pláče; ne snad proto, že by byla všecka moje zmužilosť klesla — o ne! já ji posavad měl, třebas bych ji byl i na lokte měřit nemohl; ale jakási nenadálá útrpnosť s Petronkou stiskla mi to dětinské srdce tak násilně, že mi bolesť očima po tvářích vyběhla.

„I mlč, mlč! nezoufej, milý Toníčku! vždyť bude zas všecko dobře!“ těšila mě Petronka; najednou ale — buďto ze stejné útrpnosti, nebo z vlastní úzkosti — začala také sama moldánky natahovat. Byl to rozkošný dvojzpěv! Mnoho textu neměl; ale melodie přicházela z nejhlubších vnitřností a poněkud nám ulehčila.

Najednou bylo zas dobře. Petronka se zmužila, tleskala rukama a začala okolo mne tancovat. — „Podívej se!“ domlouvala mi přitom, „mne nebolejí nohy ještě ani dost málo — tebe nesmějí také bolet, jen si to vezmi do hlavy — a jíst se mi také nechce! Tuto si trochu sedneme, odpočineme si — a pak to půjde chutě dál.“

K posezení nedal jsem se dlouho pobízet. V okamžení ležel jsem na mechu, jak dlouhý tak široký. Ach, byla to rozkošná pohovka! To nejpružnější kanape mi jakživo tak neposloužilo. Kolem ten chládek, ta vůně — samým hověním začaly se mi klapky zavírat; ale najednou projelo mi něco skrze uši — a co uši! — skrze celou duši, a já stál v okamžení na nohou.

Bylo to psí štěkání. — „Turku — Turku! alou! sem — sem!“ začal jsem z plného hrdla křičeti, i poskočil jsem radostí, a Petronka začala hopkovat.

Psí štěkot se blížil — v křoví to začalo chrastit, a za několik okamžiků vyrazil z něho Turek s přeradostným kňučením. To bylo nějakých skoků! to bylo lízání rukou! to bylo kotrmelců!

Já byl jako novorozený; mdloba zmizela, po hladě nebylo památky. Ve spolku s mým Turkem bych byl nesnázím celého světa vzdoroval.

„A co teď?“ ptala se Petronka. „Jak vidím, nejdeme dobře, sice by byl Turek zrovna proti nám přiběhl — to vyletěl ale ze strany. Máme se na tu stranu zatočit — a nebo máme jít pořád zrovna?“

„Víš-li co, milá Petronko!“ odpověděl jsem velmi důležitě — „nechme Turka napřed. Kam půjde ten — tam se zatočíme. Já slýchal nejednou, že mají psi také v tom případu dobrý nos a že nejspíše člověka na dobrou cestu přivedou.“

„Ale snad je někde Bára na blízku,“ podotkla Petronka — „a bude nás hledat…“

„Ať si hledá!“ řekl jsem zkrátka. „Já mám teď svého Turka; ten je mi milejší nežli Bára i s Makotrusem. A co se budeme na ni ohlížet? Co je nám do té baby?“

„To je všecko dobře,“ namítala zas Petronka; „ale jak se protlučeme? Kam se obrátíme? co počneme? Peněz nemáme…“

Mně skleslo srdce i brada. Rozpačitě škrabal jsem se za ušima. Zmužilosť moje byla na kahánku; ale zato začala se Petrončina hned vypínat a bujně vzrůstat. To bývalo tak vždycky mezi náma.

Nyní se vložil do toho také Turek. Ve svém rejdění byl několik kroků zaběhl a začal náhle štěkat, jakoby se mu bylo něco neočekávaného vyskytlo. Možná, že dobrák na nic nepomyslil, ale já se hned za ním rozběhnul a v několika okamženích stál jsem — na kraji lesa, na ušlapané pěšince.

Radostí byl bych skoro také vykřiknul. Tak mě to podívání překvapilo. Dychtivě rozeslal jsem oči na zvědy, ty se ale vracely s novinou, že tu krajinu neznají. I zkřiknul jsem na Petronku — a ta mi padla radostí okolo krku.

My stáli na vrcholi zpovolna se klonící stráně, po nížto bujná žitnišťata své vlny houpala, a zrovna pod náma v rozkošné, široko se prostírající rovině ležela mezi bohatými sady hodná ves. My viděli skoro do prostřed — na veliké stavení, před nímžto několik vozů s nákladem stálo. Byla to hospoda — tu jsme dle své zkušenosti hned poznali.

„Budeš-li pak hubu držet?!“ ozval se najednou silný hlas nedaleko nás, a týkal se Turka, jenž pořád ještě poštěkoval. Pak volal dále na nás: „Nemůžete toho kamaráda okřiknout, aby nechal poctivého pocestného trochu dřímnout?“

My se rychle ohlíželi. Byl to starý člověk prostřední postavy. Tváře jeho byly sluncem opáleny, trochu široké, a mezi nimi roztahoval se kulatý, poněkud přičervenalý nos. Pod ním se příčila trochu vypouklá, pořád se jaksi usmívající huba — a nad ním se přimhuřovaly dvě modrošedé oči. Čelo jeho bylo poseto hlubokými vráskami a vybíhalo v hodnou lysinu, za nížto pak několik pramenů šedivých vlasů do týla padalo. V celé tvářnosti byla jakási žertovná dobrosrdečnosť.

Oděv jeho byla halena z hrubého, režného plátna; jedna noha vězela v soukené, strakatě záplatované dlouhé nohavici, druhá v krátké, proto že šla jenom po koleno, od kolena byla — pouhé dřevo. Soukenou čepici držel stařec v ruce a odháněl ní Turka.

Vedle něho stál hodný flašinetl — a to bylo dobré znamení, to bylo tajné rukojemství, že jsme padli na člověka, kterýž dle svého povolání a své živnosti s námi stál v jakémsi příbuzenství.

„Nemějte nám za zlé, pantáto!“ začala k němu Petronka hned velmi důvěrně — „my jsme se nenadáli, že by tu kdo ležel. Náš Turek štěká, jak mu napadne — ale nekouše.“

„Snad se bojí o zuby!?“ zasmál se flašinetlář. „Ale chytrá hlava je přitom — to je pravda; štěkat, jak mu napadne — to by se hodil do světa. Mohl by udělat štěstí. — Čí pak je?“ doložil.

„Náš,“ prohodila Petronka velmi krátce a neohroženě.

„Není možná? — ha ha há! I ty studničko chytrosti! — a čí pak jste vy? Bezpochyby mámy a tatíka tuhle dole z některé té doškové residence?“

„Mně se zdá,“ řekla Petronka. vidouc starce v dobrém rozmaru.

„Ty musím poznat — ať mě kachna polkne! to musí být příklad rodičů, že mají tak vtipná děťátka,“ řekl veselý stařec, bera svůj flašinetl na záda.

„To nás bude těšit,“ dováděla Petronka dále, i přiskočila k němu, aby mu pomohla, a já za ní nelenil. — „To nás bude těšit. Ale my vám o nich nepovíme.“

„To ani nechci — to nemusíte, muškatelko! — není potřeba — však já je vyslídím. Kus rozumu padne člověku na tomto světě hned do očí — nu, a vaše máma nebo táta musí být zrcadlo chytrosti, jestli se dceruška po některém vydařila. Já vyčenichal jiných věcí na světě, tedy najdu také vaše rodiče. Ale — to vám povídám! ať mě potom přivítáte.“

Mezi tím šli jsme již pěšinkou po stráni dolu k vesnici.

Turek se hnal s vyplazeným jazykem před námi; já šel vedle Petronky jako němý; já měl jen co poslouchat. Režná halena dělala pořád všelijaké kudrlinky. Konečně si mě ale trochu líp povšimla.

„A co pak je tuhle té modré kazajce?“ ptala se, hodíc po mně hlavou. „Ztratila mluv — a nebo je to přestrojený špaček, kterému ještě jazyk nepodřízli?“

Mne to poznamenání trochu mrzelo — ale nemohl jsem na to nic říci: za jedno jsem nebyl k tomu dost obratný — za druhé mě zastala Petronka.

„On nechce svého tatíka prozradit,“ odpověděla na jeho dotíravou otázku. „Ale až mu ho najdete — to uvidíte, co v něm vězí.“

Cesta do vsi nebyla dlouhá. Brzo jsme stáli u první chalupy.

„No tedy, roztomilá koťátka!“ řekl flašinetlář — „teď se rozejdeme. Vy si jděte napřed — a já začnu zatím svou koledu. Ale to vám povídám, kůzlata! ať je mísa přichystána, až k vám padnu.“

„I to víte — to víte!“ smála se Petronka, chytla mě za ruku a táhla mě za sebou do vsi. Za malou chvíli stáli jsme na hodně širokém trávníku, kterýž se jako zelený, sem tam ale zašpiněný koberec po návsi roztahoval. Tam jsme se zastavili.

„Co teď?“ vypravil jsem konečně ze sebe. Petronka se trochu rozmýšlela a potom hodila hlavičkou.

„Půjdem do hospody!“ řekla — a já to rád slyšel. A co tam? — a jak odtamtud? — to byly arci jiné otázky. Na ty jsem neuměl sám odpověděti, a Schillerova Valdštýna jsem tenkrát ještě neznal, protož jsem také nevěděl, že má člověk někdy právo žádat, aby mu dal osud odpověď.