Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/6. Nesvorní bratří a starý známý

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
5. Náš kabinet a v něm český jazykozpytec	6. Nesvorní bratří a starý známý	7. Vyslýchání a velká rada

Údaje o textu
Titulek:	6. Nesvorní bratří a starý známý
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 58–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl večer — ta doba zamilovaného vzdychání a zlodějského zámyslu. My se vystěhovali z malé zvláštní světničky a rozbili stany v prostranném sále, pod jedním stropem s naším kabinetem.

V prostřed sálu stál nyní stůl a na stole hořela tenká svíčka. Zažloutlé paprsky její osvěcovaly jenom nejbližší věci, a dál a dále rozprostíralo se středověké šero, a po koutech panovala inkvisiční tma.

U stolu seděli Makotrus a Bára, počítajíce ještě jednou, co dnes ulovili. Vůkol všecko ticho — jenom peníze cinkaly.

Já seděl v koutku s hlavou sklopenou a držel si ruku na srdci. Byloť mi, jakoby se do něho žravý červ zavrtával. Vedle mne seděla Petronka a štěbetala jako mladá vlaštovka. Ale já neměl pro ni sluchu. Oči moje utkvívaly na věcech našeho kabinetu, ježto se mi teď v polovičních temnostech docela jinou podobu míti viděly. Ti vycpaní chlupáči a peráci strměli proti mně jako zaklení princové a princezky, o nichž matka povídávala — a pak byli zase jako skalní duchové, a když jsem ustrašeně očima stranou hodil, seděl přede mnou jejich mocný pán a kouzelník — náš Makotrus.

Nyní byl s počítáním peněz hotov, dal se do smíchu, zakroutil si kníry, a Bára šla objednat večeři.

Principál zahvizdnul a otočil se napolo do zadu. Petronka byla hned na nohou a přiskočila ke stolu.

„Bravo, moje pěnkavo — tys předce jen má zlatá slepička!“ řekl Makotrus, a vyceniv zuby štípnul ji do tváře. — „Zítra ti koupím nové pentle a kornout rozinek.— Kde je pak to černé kotě?“

Petronka se otočila a přiletěla ke mně do koutka.

„Vstávej, Toníčku — a pojď!“ šeptala mi do ucha. „Starý má dobrou hodinku. Neboj se, a pomysli, že musíme být chytří.“

Já vstal, ale více ze vzdoru, nežli z ochotnosti. Celá moje přirozenost začala se ten večer převracet. I šel jsem a postavil se směle před Makotrusa.

Ten si mě začal od hlavy až k patě prohlížet. — „Jak vidím, mladá kavko!“ začal pak jaksi úsměšně — „tedy ti ani pírko nevypadlo — ani z křídel ani z ocasu — a zobák ti stojí také ještě na témž místě, kudy si jindy krajíce chleba s máslem a buchty schovával. Jáť myslil, že přijdeš nejméně o hlavu, zakrnělý králíku — jak jsi se šklebil, když jsem tě chtěl těm zdejším mudrcům okázat. Co pak ti to napadlo? Neviděl jsi, že měli dost velké a silné nosy, že mohli pohodlně ještě jednoho bulíka unest? Přijde jenom na to, jak jim ho člověk zavěsí. Vlastně bysi měl slavit dnes velký pátek — ale učiním milosrdenství a dovolím ti seznámit se s poklady, které naše stará ve zdejší kuchyni nalezne. To ti ale povídám, bezhlavý krtku! — ještě jednou takové hlouposti, a moje nožka zatancuje ti po hřbetě mordianského hulana. Na druhé straně ale — když budeš moudrý, uvidíš, jak se koláče s medem jedí a jak se v peří líhá. Tys nyní Mouřenín a musíš dělat, aby tomu svět uvěřil. Rozumíš?“

Ale já se ani nepohnul, ani nemrknul, ani hlavou nezakýval. — „Jen mluv!“ znělo to ve mně — „však já ti předce rybník vypálím!“ — Oh, já začal dostávat veliké schopnosti k potměšilé mysli!

„Rozumíš?“ zahřímal na mne Makotrus ještě jednou, vida bezpochyby, že mi něco do tváří lehlo, co vypadalo jako vzdory.

„Vždyť nejsem hluchý!“ odpovím na to krátce, „a vy máte dobrý chřtán.“

„I ty prazatra…“ rozkřikl se Makotrus a rychle se vzchopil; přitom se rozpřáhl, že to vypadalo, jakoby mi chtěl něco na hubu přilepit. Ale já se rychle uhnul a skokem stál jsem za stolem, na němžto se vycpaní ptáci pyšnili.

„Nechte mě!“ zkřikl jsem za touto hradbou — anebo vám to všecko roztluču. Já se nedám od vás otloukat — už jsem vám to řekl včera na voze, a nebudete-li se mnou jinak nakládat, tedy to vyzradím, že jste šejdíř a podvodník.“

Makotrus zůstal na okamžik všechen zaražen; toto druhé vybuchnutí mé odvážlivosti dotklo se ho jako elektrická rána, že nevěděl co hned počíti. Jak by to ale bylo dále vypadlo, netroufám si rozhodnouti. Na štěstí vešla Bára do dveří, a celý výstup se proměnil.

„Podívej se, pane, jak nás Pán Bůh miluje!“ ozvala se stará. „Ještě hosté na večer — k tomu kus vepřové pečeně s konvicí dobrého piva — a všecko pro laskavost tohoto učeného pána, který by rád s tebou několik slov o naší Indiánce promluvil.“

S těmi slovy okázala na starého kantora, kterýž za ní s přívětivým usmíváním a mnohou poklonou přicházel. Nejzáze objevila se domácí děvečka s hodnou mísou v obou rukou a s několika talíři pod paždím. Cínovou nádobu s pivem nesla stará sama.

Tento pohled, tato naděje na rozkošnou pochoutku uchlácholila hněv Makotrusův; principálská žluč se usadila, a kníry jeho začaly se rychle pohybovati. Pocházeloť to od toho, že cítil lahodný zápach pečeně a že mu samou laskominou dírky u nosu poskakovaly.

I mrštil ještě po mně očima, na znamení, abych se do kouta uklidil, a pak se obrátil k hostu.

„Dobrý večer, můj velevážený příteli!“ začal tento mluviti, a ze slov jeho zněla jakási odměřená vážnost, spojená s líbeznou srdečností. — „Neďuvte sa, že tak v neobyčejnou chvílu přicházím. Ve dne vús obklapuje nerozumný lud, nemajúcí žádného smaslu pro hluboké zpytování. Vušel jsom tedy pod pláštěm noci, abych napojil duši duchtivou, dejfaje, ža mě vyslušíte, a jsouc mi po vůli, také maličkostí nepohrdnete, ktarou jsem kázol přinesti, aby křehko tělo ukřálo, když se bude silna duch namohat.“

Těší nás — těší nás!“ řekl na to Makotrus, hledě si dát podobu veliké auktority. „Jsmeť proto tady, abychom z pramene své zkušenosti celý svět napájeli, nechť svítí slunce nebo měsíček — nebo lojová svíčka. Jenom neotálejme příliš dlouho zbytečnou ceremonií; neboť kalmucká filosofie praví velmi pravdivě: Rura hoit — to jest: Čas jede na páře a člověk ho bosýma nohama nedohoní. Sedněme tedy, sedněme!“

„Ješťo jen okamžení!“ řekl copánek, a postaviv se přímo před Makotrusa, hleděl mu do očí s takovým úsměvem, jakoby říci chtěl: Nejsem-li kubík? — „Nežli začnemo něco jiného razbírat, pověsta mi, přúteli — nepozarujeta no mé řači ňac neobyčejného? — něco slavného a luhadného? — něco — jako z krajú pradúvné Slávie zaznívajucího?“

„Zdá mi se — zdá, jako byste měl nějakou novou češtinu, kterou jsem dřív nepozoroval,“ řekl Makotrus, bez dalších okolků ke stolu sedaje.

„Tu nejnovějši, mulý přúteli!“ odpovídal stařec. „Naši učení pánové čiňoli s českým jazykem již podivné axperimenty. Jedním bol tuze drsnatý a neohebný — u začoli ho drhnout a hlodit a prostrkávot, až by se jum byl v rukou málem rozsypal; druhým bol tuze tamný a neurčatý — u začoli mu tedy nové klapky přidělávot, aby mohli pořádně zo svých gromatockých partisek pískat; třetím bul konečno tuze jamný a tenký — u začoli ho hnát do tloušťky a šúřky, ďov že nepuknol. Já někdy sám už nevjoděl, co s tím ubohým jazykem začít.“

„Do komína s ním, staroušku — do komína, aby se hodně vyudil!“ řekl Makotrus, plnou hubou pečeni chroupaje a vidličkou do kyselého zelí bodaje. — „Pak bude hezky povolný a dá se bez nebezpečenství krájet na tlusto i na tenko, jak bude komu libo.“

„He — ho he!“ usmál se copánek — „dobře pravíte, miloušku. Mnozí ba ho také rádi do kumína dostali, jenom že sa jum nikam nevojde. A když ho na jodné straně trochu přimáčknou, hned jim na druhé zas vybjohne.“

„Mhm!“ dosvědčoval Makotrus mumlaje, vidličku s celou kupou zelí do huby strkaje a na Báru mrkaje, aby nám dozadu také kus masa podala.

„Já zkoušel všochny tak řečané opravy,“ mluvil kantor dále, jídla se hrubě nedotýkaje; „já psol: Beřitká steřela projela mu po herbetě skarze sardce; — a pok: Cuzá paňa oblubila si ho s milujícou dušou; — ale po delším skoumání vaděl jsom pakoždé, ža jsou všecky opravy jen nová pouta jozyku, kterýž nejraději jako bujný koník skáče a jake bystre orel lítá.“

„Mhm! velmi pěkně řečeno — sám bych to nemohl důkladněji vyvoslit — anebo vyslovit —“

„Ahó! viďáte — už jsem vás říkaje nakozil, to je pjakné vítězství mého dómyslu! Patnóct let jsum o tom pracoval, obych každou vadu, každou nezpósobilost čaského jazyka vyrejpnul —“

„Jako hokyně shnilotinu ze zdravého jablka —“

„Tak, miloušku — tak! I bola to práce ohrumná, o několikrát jsom chtěl už zoufat; ole myšlenka: Jelínku — tak se totiž jmenoju — Jelínku, nedej se zastrašit, lam si hlavu! pomasli, jakého pruspěchu národ český nabude, když mu jazyk opravíš! ta myšlenka mi dodávola síly. I hloubal jsem, hloubal, u konečňo jsem trafil na jůdro! Je to nález voleký, a naši učení pánové sapnou ruce, až s ním veřejně vystoupím. Dla mé opravy nabude čaština docela nového těla i nové duše. Noní nebude tuhá, neohebná, drsnatá, neurčitá, tuze tenká u měkká; noní bude vo svém zpósobu jediná, všechnu cnost v sabě zahrnujócí a obsahujócí — pravzor dukonalého jazyka. Iž posud choval jsem to jako vzácné tajemství, neboť zdejší lud nemá k tomu kosa srdce — a vy jste první, s ňamž o té vaci rozprávám.“

„Ah — ah! ponížený služebník!“ děkoval se Makotrus za tento důkaz obzvláštní důvěry, a skláněl se nad stolem tak hluboko, že by si byl málem kníry v omáčce omočil, která se po tučné pečeni ještě na míse černala. — „Veliká čest pro mne — a ukrutné potěšení.“

„Rádo se stálo — rádo se stálo, raztomulý přútelíčku!“ usmál se copánek v blaženém rozplývání. „Duše moje duchtila už dávno pramluviti s člověkom, v jehož prsou by ozvěnu dómyslu mého nalezla. Preto vám teka nic nezotajím, abyste mohl z nálezu mého ravně jako já kořustit. Poslechněta! Po dlouhém zpytování a zvlóště po trudném přirovnávéní jazyka čaského s indackým shledal jsem, za učiňome hnad všem razbrojům o češtině konec, když budemo tak psot a mluvit, aby pořád jiné a jiné samohlásky po sobě přicházely — a sice s takovou svobadou lidské chuti a obrazivosti, že sa muža jedna nebo druhá jakkoliv proměnit. Dla této zásody rozpadnou se ouzké moze posevádní gramoteky, retoreky, matreky a slova o rýmu. Těmito zákony vojde do našeho jazyka neslúchoná posud obratnost, libozvuk a bohatství. Ku příkladu…“

V tom se otevřely dvéře a na prahu zakňučel pes. Byl to výraz radosti mého Turka, jenž nemoha toužebnosti srdce svého odolati, proti principálovu rozkazu své stojiště nebo-li ložiště u vozu opustiv, do sálu se vetřel, aby se potěšil. Já se mu ozval, a on se octnul dlouhými skoky hned v koutě a v okamžení ležel u mých nohou.

Ale pozornost okolo stolu sedících osob — Makotrusa, Báry a kantora Jelínka — neupnula se tak velice na mého čtvernohého přítele, jako na člověka, kterýž s domácí děvečkou přicházel. Byla to malá, hubená figurka v popelavém pláštíku s malým, kulatým límcem; na krku měl šátek jako padlý sníh, pod ním takové též okruží a vestu jako květ — já to zahlídnul, když se mu úzký pláštík rozevřel; na očích měl pěkné, zlatě lemované brejle, za nimižto se černé oči jako dvě živé trnky míhaly — já si toho všimnul, když se k němu s veselým skokem Turek obrátil a ohonem kývaje, přívětivě mu nohy a ruce očichoval.

Já si toho všimnul — a v tom okamžení zatajil se ve mně dech. Byl to řebíčkový frak, jenž před třemi dny mé matce dvacet tolarů vysázel. Já vyvaloval oči.

Figurka v popelavém pláštíku se zastavila u dveří, a copánek povstal. Chvilku trvalo na obou stranách mlčení, až je konečně děvečka přetrhla.

„Pane kantore,“ začala mluviti — „tuhle ten pán se na vás ptá a nedal se odbyti.“

„Nejsou-li oči moje potaženy mlhou omylu,“ řekl na to copánek, o něco pokročiv — „tedy je to pan Jelínek senior, doktor veškerých práv a… můj bratr.“

„Jsem to — ano!“ odpovídal příchozí dle způsobu svého krátce a určitě. „Jedu veskrz, chtěl jsem také zas jednou vidět, jak se druhý syn otce mého chová. Byl jsem u něho doma, a tam se mi řeklo, že se toulá po krčmách —“

„Kdo se toulá? — kdo to řekl?“ zvolal opravce českého jazyka.

„— že tovaryší s komedianty a světoběžníky,“ pokračoval doktor dále.

„Panenko, ještě mázíček!“ zahřměl nyní Makotrus, vstávaje a hlavu napínaje, v nížto již pára z první konvice hořela. — „Jdi s ní, Báro, aby neslyšela nové litanie, kteréž tato moudrá hlava začíná. — Nu, jen dále, starý jezevče!“ obrátil se potom k doktorovi, narovnávaje se před ním u celé své výsosti. „Jen dále! — chcete nám tuším něco o světoběžnících a pak o komediantech zazpívat?“

„To nechci,“ řekl doktor chladně. „Můj čas je tuze drahý. Nesmím ho mařiti.“

„Věčná škoda! Já bych byl rád slyšel, co as šedesátkrát zimovaný lišák umí.“

„Příteli — mně se zdá, že horlíte? K čemu to? Jste-li světoběžný komediant, nemůže vás pravda uraziti — a nejste-li, nemohou se vás moje slova dotknouti.“

„I totě proklatě moudrá zdvořilost!“

„To nevím. Zdvořilostí jsem se nikdy nechlubil; jenom pravdou. Nechte mne. Já mám jen s tímto starým bláznem cos pojednat.“

„Ale já ne s tebou — ty zaprášený paragrafe!“ zvolal nyní starý kantor tak vážně, jakž to na něm až posud viděti nebylo. „Já chci býti samoten — já tě nevolal! já po tobě netoužil! Proč mi nepřeješ mé samoty?“

„Proto že jsi dítě otce mého — — i jdi ke všem…“ okřikl a kopnul popelavý pláštík najednou mého Turka, kterýž se pořád ještě okolo něho lichotil. — „Co chce ten pes? Čí je to zvíře! Hned v průjezdu se ke mně dotíralo.“

Já zamlasknul pysky, a Turek skočil ke mně do kouta.

„Ten pes má čest, patřiti k bandě světoběžných komediantů a chtěl snad pánovi domlouvat, aby o nich nemluvil, jakoby si do huby neviděl,“ řekl na to Makotrus. „Jestli se líbí, starý havrane, lepší známost s ním udělat — já ho zavolám.“

„Nechte ho, milý člověče, nechte ho! Já netoužím ani po jeho ani po vaší známosti!“ odpovídal doktor, poněkud couvaje. „Ostatně vás také již znám. Z hedvábí nejste. A moje prsty jsou tuze staré, aby se v hranatém kamení přebíraly. Nebudu vás také déle obtěžovat. Tento muž půjde se mnou.“

„On nepůjde!“ opřel se kantor. — „Jdi sám a navrať se, odkud jsi vyšel. Mne poutá obliba i povolání moje tady. Nežli s tebou v divém proudu ješitných slov času mařiti, položím raději ústa prahnoucí k zřídlu indických hlaholů a ukojím mnoholetou žízeň.“

Staromódní pláštík neodpovídal; mlčky hleděl chvíli bystrýma očima na kantora, pak si pošoupnul brejle a obrátil se k Makotrusovi.

„Příteli!“ řekl přitom — ve jmenu veřejných zákonů žádám — radím vám: nezdržujte zde tohoto člověka.“

„Nepříteli — ve jmenu veřejných zákonů — radím vám…!“ rozkřikl se Makotrus, ale nemohl dokončiti. Stará Bára mu skočila do řeči. Vrátila se právě s konvicí a zaslechnuvši poslední slova, poznala hned, že se počíná mrzutá rozepře; vědouc ale také, že se podobné výstupy skoro nikdy ve prospěch lidí toulavého života nerozhodují, hleděla dalším nesvárům rychle zabrániti.

„Ticho, starý — ticho!“ okřikla Makotrusa. „Tu si hleď konvice, aby ti v krku nevyschlo; budeš ho ještě k něčemu lepšímu potřebovat, nežli je daremný křik s pány — z pouhého nedorozumění. Prosím, vzácný pane,“ obrátila se potom k doktorovi — „co ráčíte poroučet? Jak jsem vyrozuměla, zdá se vám, že tohoto pána zde mermomocí zdržujeme. To není ale pravda. On nás poctil svou přítomností z vlastního popudu; navštívil náš kabinet již odpoledne, a přišel nyní, jak povídá, aby ještě o naší mladé Indiánce něco důkladnějšího zvěděl.“

„O vaší mladé — vy zde máte Indiánku?“ podivil se doktor, zostra při tom na starou pohlednuv.

„Není vám to vhod, pelikáne?“ zvolal Makotrus po notném doušku víko u konvice spouštěje.

„Indiánku — ano, vzácný pane!“ řekla honem Bára — „jak tak říkáme.“

„Mladou Indiánku?“

„Pouhé děvčátko.“

„A co s ní chce ten starý pošetilec?“

„Neptej se na věci, kterým nerozumíš, ledoprsý zákonníku!“ zvolal nyní kantor na novo rozhorlen. „Chci nalezti, co u veškerého pokolení dcer domácích nalezti nemohu. Chci poslouchati zvuky retů praryzích, jako poslouchá vyvolenec u bran nebeských kůry andělů; a světlem okřeje duše má a srdce moje ponoří se v rozkoši.“

„Kde máte to děvče?“ obrátil se najednou staromódní pláštík ku staré Báře, celou řeč bratrovu přeslechnuv.

„Co se po ní ptáš, hltavý jestřábe?“ vyjel si na něho Makotrus. „Platil jsi, abysi moje poklady přehlížel?“

„Vari, pane, vari!“ okřikla ho zase stará s ostrým názvukem a poněkud ho odstrčila — „nepleť se mi do řeči. — Petronko! pojď sem!“ volala potom na dívku.

Tato vystoupila ze zadu z temností a přiblížila se poněkud ostýchavě ke stolu, zůstala ale předce ještě tak vzdálena, že ji nemohl starý paragrafista dokonale rozeznati. Bez okolků vzal tedy svíčku se stolu a přikročiv k ní, se shora si na ni posvítil.

Oči jeho utkvěly na ní s pronikavou zvědavostí a jak se zdálo, se živým účastenstvím.

„To je ta mladá Indiánka?“ ptal se tak divným hlasem, že z něho úplná jeho nevěra zněla.

V tom se pohnul vedle mne Turek — já za ním, a trnkovité oči za zlatýma brejlema padly na mne.

Já se třásl na celém těle — bázní a jakousi radostí. Srdce mi tlouklo tak silně, že mi div z prsou nevyskočilo. Byloť mi v té chvíli, jako bych se měl vzchopit a přikročit a starému paragrafu se vyzradit. Ale s jiné strany šeptal zase ve mně hlas: „Neprozrazuj se!“ a já mlčel — já sebou ani nehnul.

„Kdo pak je tohle?“ ptal se konečně doktor staré Báry.

„To je čtyrnedělní medvěd, učená hlavo!“ ozval se Makotrus ve svém rozmaru — „jen že se mu houně trochu připražila, že vypadá jako ostříhaný pekelný pes. Jen zaplať, egyptský mudrci, a já ti vysvětlím —“

„Posviť si do huby a sedni ke stolu!“ vskočila mu Bára do řeči, mrštíc po něm blýskavýma očima; pak se obrátila k starému advokátovi. „To je mladý Mouřenín, vzácný pane — nejdražší kus v našem kabinetě. Šťastnou náhodou jsme ho dostali z velké… ale pro takové pány není to nic vzácného… to je pouze pro lid venkovský, kterýž nemívá příležitostí viděti takové raritéty…“

S těmi slovy přitočila se k samému pláštíku a chtěla mu vzít svíčku. On se ale uhnul, přistoupil ke mně, posvítil mi do tváře a vjel mi prsty do vlasů.

„To je tedy mladý Mouřenín?“ ptal se potom Báry — a té se uzdál hlas otázky jeho býti tak podezřelý, že nemohla podlé chuti odpověděti.

„Náš principál to ví,“ řekla, chtíc se pravdě vyhnouti.

„Já to vím také,“ řekl doktor určité. „To není Mouřenín — ale vy jste podvodníci.“

S těmi slovy navrátil se chladně ke stolu a postavil na něj svícen tak lhostejně, jakoby stál ve své písárně.

„Vzácný pane!“ ozvala se Bára trochu vřeleji, „nedělejte nám křivdu!“

„Vy jste podvodníci,“ opakoval paragraf. „To není Mouřenín — to není Indiánka. Zítra se dovíme, kdo jsou.“

„I bodejž do tebe z čista jasna deset tisíc blesků, aby ti mozek vypálily…!“ rozkřikl se Makotrus.

„Zítra se dovíme, kdo tyto děti jsou,“ opětoval pláštík poněkud důrazněji. „A ty pojď nyní domů!“ doložil k bratrovi — „ať spolu promluvíme, co nemusí každé ucho slyšet. Nezdržuj mne. Nejsem přítel dlouhých okolků. Rád bych jel v noci ještě dál; jen co napíšu zprávu k úřadu stran těchto dětí.“

„Ale, urozený pane!“ začala nyní stará prosebným tónem — „my jsme poctiví lidé a nikomu neškodíme. Co vám to pomůže, budeme-li se muset na úřadě blýskat? Prosím poníženě…“

„Drž hubu, stará kachno!“ zahřměl nyní Makotrus. „Snad bysi nechtěla před tím šedivým jezevcem plačtivé žalmy odříkávat? Hrom a peklo — úřad! Co je to úřad, kde je Makotrusův gabinet? Neplatím svou daň? Nejsem…“

„Nekřič, milý příteli — nekřič, abysi mohl zítra bez chraptění odpovídati!“ přetrhnul mu starý advokát pásmo dalších slov. Potom pokynul hlavou na bratra, řekl: „Pojď!“ otevřel dvéře do kořán, aby viděl na cestu a šel volným krokem ze sálu.

Na předsíni se ještě jednou zastavil a obrátil tvář po kantorovi.

„Řekl jsem, abysi šel domů!“ pravil přísně a upnul na něj oči tak pronikavě, že se mu za obroubenýma sklíčkama jako dva uhly svítily.

„Jděte, milý pane, jděte!“ začala nyní také Bára prositi vzdorného opravovatele českých hlaholů — „aby se vzácný pán daremně nehoršil. Vždyť se tu dlouho nezdrží,“ doložila šeptmo, „jak sám povídá; a pak nás můžete zase navštívit a s principálem nebo se mnou o naší Indiánce pojednat.“

Starý zakýval na to hlavou jaksi povděčně. — „Tak, tak, milá osobo,“ řekl také pošeptmu — „tak bývali Slované od věčných časů, povolní, mírumilovní, národ holubičí. Já nyní půjdu, abych odbyl člověka, kterýž mi jeden z nejkrásnějších večerů života mého pokazil; a zítra si nahradíme, co jsme dnes promeškali.“

Na to pozdravil ještě Makotrusa a odešel za nedočkavým paragrafem. Stará jim svítila se schodů.