Duch Německa/Poznámky
| Duch Německa Karel Dostál-Lutinov | ||
| Matka boží v zákopech na Vánoce | Poznámky | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poznámky |
| Autor: | Karel Dostál-Lutinov |
| Zdroj: | Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 143-145. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
Schillerovu „Píseň o zvonu“ přinášíme ze závažných důvodů. Napsal ji vyzrálý muž, je plodem dlouholetého života uměleckého a praktického, jest ovocem hojných zkušenosti, jest takřka odkazem umírajícího básníka německému národu: Schiller dobře znal a opěvoval antiku, byl rodilým protestantem — ale vysoce si vážil katolické církve, ve svých básních a dramatech ji oslavuje, jest odpůrcem podvratných hesel a revoluce a přeje si míti společnost založenou na základech zbožnosti křesťanské. To se všechno krásně zračí v jeho světoznámé „Písni o zvonu“. Píseň o zvonu byla napsána r. 1799 a několikrát přeložena do češtiny: 1. Od J. Jungmanna r. 1823. 2. Od Purkyně r. 1841. 3. Od Karla Dostála Lutinova (vyšla v Sedmikrásách r. 1895). 4. Od Jar. Vrchlického (ve Květech r. 1907). 5. Od J. Kamenáře (v Besedách Času 1907). — Náš překlad vychází s nepatrnými změnami znova.
Bedřich Schiller (1759—1805) připojil sám k této básni poznámku: „Tschudi, který nám zachoval tuto anekdotu, vypravuje také, že kněz, jenž měl onu příhodu s hrabětem habsburským, stal se později kaplanem u kurfiřta mohučského a nemálo přispěl k tomu, aby se při nejbližší volbě císaře, která následovala po dlouhém interregnu, myšlenky knížete-volitele obrátily na hraběte z Habsburku. — Pro ty, kteří znají dějiny oné doby, podotýkám ještě, že vím velmi dobře, že Čechy svůj arciúřad při Rudolfově korunovaci nevykonávaly.“ —
— pozoruhodno jest, s jakou pietou píše protestant Schiller o katolickém kultu Eucharistie; i jiná jeho díla jsou prodchnuta katolickým duchem.
Řecký dějepisec Herodot vypravuje v knize III. 30—44, že v době, kdy perský král Kambyses válčil s Egyptem, žil na ostrově Samosu Polykrates, jenž dobyl ostrova a v letech 532—522 př. Kristem nad ním panoval. Zpočátku dělil se o vládu s dvěma bratry, později však jednoho zabil a druhého, Sylosona, vypudil. S králem egyptským Amasisem uzavřel spojenecké přátelství, jakési pobratimství a pohostinství, a vzájemně si posílali dary. Brzo porazil Lesbijské, kteří pomáhali Miletským. Králi Amasisovi zdálo se přílišné štěstí Polykratovo povážlivým a proto mu dopisem radil, aby darem utišil závist bohů. Polykrates uvrhl do moře smaragdový prsten, vzácnou gemmu, řezanou od mistra Theodora Samosského, ale rybář skvost přinesl v žaludku ryby. Amasis se od něho odvrátil, „aby nemusil truchlit nad pohromou pobratima“. To jest historický podklad básně Schillerovy, který zhustil děje života na jedno místo, jeden děj a jednu dobu dvou dní. Goethe chválí, že balada končí neurčitě, bez udání konců Polykratových. Prostému čtenáři však právě ten konec schází ve výpravné básni. Osud skutečně na Polykrata přikvačil. Byl od perského satrapy Oróta vylákán do Sard a dle pověsti za živa odřen a ukřižován. — Podepsaný použil této látky pro scénické oratorium a snažil se jí ještě dramatičtěji zhustit (na jeden den) a podložit hlubší křesťanskou ideou, která se tu takřka sama nabízí. Oratorium vyšlo r. 1916 v č. 4. „Archy“.
Látku k této baladě vzal Schiller z francouzské sbírky novell „Současníci“ (1780) od Rétifa de la Bretonne. Sluha Fridolin nazývá se v novelle Champagne. Robert sluje tu Pinson nebo Blero, jenž z řevnivosti, že Champagne byl tolik chválen, popudil na něj žárlivost hraběte. Hrabat Savernských nebylo. Míněno je tu Zabern v Dolním Elsasku pod Vogesami. V té krajině skutečně jsou hamry, a tam pověst žila v ústech lidu.Schiller psal předmluvu k Vertotovým Dějinám řádu johanitského, přeloženým od Niethammra, a nalezl v knize místo, které jej zvláště vábilo. Stalo se za velmistra Heliona de Villeneuve (1323-1346), že na Rhodu byl jakýsi ohromný ještěr, jenž dělal velké škody, a měl skrýši 2 hodiny od Rhodu města pod horou sv. Štěpána. Velmistr zapověděl bratřím zápasil s drakem, ale provencalský rytíř Dieudonné de Gozon přestoupil zákaz a zabil draka způsobem v básni líčeným. Rytíř byl po přestálém trestu jmenován komturem a místodržitelem na Rhodu. Hlavu drakovu zavěsili v bráně městské. Později stal se Gozon velmistrem a zemřel r. 1353. Na hrob napsali: „Drakobijce“.
Při svatbě mladého hraběte vzpomíná pěvec příhody, která se ve snu stala na tom zámku jednomu jeho pradědu, rytíři křižáckému. Hořejší „Hochzeitslied“ pokládá se za vrchol formálního mistrovství Goetheova. (Vom Grafen wir singen und sagen so gern.)
Tato báseň 19letého filosofa byla poprvé otištěna 23. dubna 1916 v „Berliner Tageblattu“, který ji obdržel od paní Elišky Förster-Nietzscheové. Verše ty byly ve školní úpravě na Velký Pátek 1864 v Schulpfortě předneseny. Náš překlad pořízen dle původního znění.
