Duše továrny/VIII

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

To šero venku, to nevlídné, podzimní šero, prosáklé tuhnoucí vlhkostí, začínalo naplňovati ji podivným smutkem, když s dítětem v náručí stála u zaraženého okna a dívala se ven na silnici a dál na pustá, ve večerním soumraku nafijalovělá řepoviště, na nichž tu tam roztroušena ještě ležela vymoklá chrásť vybrané řepy, a dál na šedý pruh, téměř neohraničený, v němž tu tam začernal se někde špičatý vršek stromu. To byl háj, obklopený a proniklý mlhou, jež naň se věšela, po něm se spouštěla a zvedala, jakoby jej chtěla ovinout a urdousit. Barča odvrátila se od okna do světnice. Ale i tu tak teskno a tak zoufalé ticho. Stíny se soukaly po obílených stěnách, z koutů rozbíhala se po podlaze tma, jen kolem pootevřených dvířek pece červeně svítilo hořící uhlí. Nádobí na polici, poklice na stěnách, kyvadlo a závaží hodin přestávaly se lesknout a začínaly se černat. Obrysy nábytku ztrácely na ostrosti, všechny předměty se jaksi většily, jakoby chtěly splývati s tmou. Bylo teplo v té jizbě, prosáklé vlhkostí vypraných a rozvěšených plen a dětských hadříků a parami vařici se polévky a bramborů. A ten smutný večer přicházel již pokaždé tak brzy, a den nebyl o mnoho radostnější.

Otáčení se kolem horké pece, chování a uspávání dítěte, praní prádel ka tady v té samotě, to vše Barče se sprotivilo. Byla zvyklá ruchu, hlasům lidským, zpěvu, hovorů, otáčení se koles, soukání řemenů, ráznému postupu práce, hlučnému zasmání, zlostnému zaklení, byla zvyklá vidět kolem sebe kmitati se lidi v živém pohybu, a tady byla sama s tím křičícím, vrnícím aneb zas dřímajícím dítětem, s kterým neuměla ani dobře zacházet, jemuž neměla trpělivosti ani snahy vyhověti, a tento život měl trvati ještě měsíc, ba do vánoc a zas po vánocích, a snad do skončení kampaně, a budoucí rok snad zase tak — a stále, stále…

Měla na ně zlosť. Nebylo správné, že měla dítě, není správné, že ženské ve fabrice pracující mají také mít děti. Pro ně to není. Ještě kdyby si je mohly brát do fabriky s sebou, anebo vzít k nim nějakou chůvu, třinácti, čtrnáctiletou holku, jako některé dělávají… Ano, tu by ji snad ten capart i těšil, když by přišla domů — ale být pro něj jako zavřena, nemoci ven, nemoci do fabriky, do té fabriky, s kterou srostla, bez níž se utrápí — to je nespravedlivé, kruté, nemilosrdné.

»Však ty zvykneš,« říká Soukup.

Není pravda, nezvykne. Ona již nemůže bez fabriky být a žít. Ona musí se tam dostat. Aspoň na chvilku, na chvilčinku. — —

Třetí týden, když přišel Soukup zas do denní party, prohodila Barča tak zcela ledabylo: »Dnes ti přinesu sama oběd i Balcarovi. Balcarka mi dá na dítě pozor. Jsem tu za čtvrť hodiny zpátky.«

S tlukoucím srdcem očekávala, nerozkřikne-li se na ni Soukup. Ale neřekl tentokrát ani ano, ani ne.

»Jen ať dá na kluka pozor,« prohodil po chvíli.

»O to nemusíš mít starosť,« horlivě a mnohomluvně začala Barča. »Znáš přece Balcarku. A pak dám mu před tím pít a on usne jako dudek.«

To dopoledne Barča neměla stání, hodiny jí nešly dost rychle. Tváře jí nad roztopenou plotnou planuly, oči zářily. Byla i laskavější k dítěti, hýčkala je i tančila s ním po světnici.

»Vždyť ten kluk roste,« zpozorovala, »budu ho moc brát i do fabriky s sebou, « a poplácávala jej radostně po peřince.

O půl dvanácté měla už oběd přichystán a skládala hrnec a rendlík do koše, potom vešla k Balcarce a pospíchala na ni, aby dělala. Hned cestou hltala v sebe obraz továrny. Připadala jí tak nějak nová, jasnější, světlejší, hezčí. Jen takřka lítla po silnici, aby již tam byla. Právě když vcházela, domovník Drbohlav zvonil. Jak ráda měla ty ohlušující zvuky, jak při nich cos zaplesalo v její duši! Slýchala je až do svého bytu, ale dnes zas tak jasně, tak plně, tak z blízka.

»Aá, maminka, maminka…« smál se na ni starý Drbohlav. »Ještě je teď hezčí než byla,« dodával. »Jako holčice zas,« a chtěl ji štípnout do tváře.

Barča se uhnula Bvlo na ni v skutku pěkné podívání. Byla zas štíhlá a pružná. Jakoby s ní spadla všechna hřmotnosť. A v tváři jen kvetla. Měla čistší pleť, jakoby byla všecka vymydlena. Rychlou chdzí a radostí tváře jí zčervenaly, oko se lesklo, rty nestačily zakrýt úsměv, plná ňadra se jí rozčilením dmula. Domovník na ni koukal, až zašla za řepník.

Polykala zrovna očima všecko okolí. Neušli jí páni, vycházející z kanceláře ke kantýně, ani pomahač při váze, Hovorka; viděla, že pan adjunkt Hirsch má nějakou novou placatou čepici a nádvorník Kubík nějak dopadá na pravou nohu. To jistě zas má ty své bolesti. »Pane, teď v kampani, ó je!« myslela Barča a srkavě vtáhla v sebe vzduch, jakoby je sama cítila. Zastavila se u řepníku.

»Bára,« — »Soukupová,« »hele,« upozorňovaly se na ni holky.

»Pomáhej Pámbu,« usmála se Barča. »Jak to jde?« a stoupla na hromadu řepy, aby lépe viděla.

»Co to, že má Bernardová zavázané oko? Co se ti stalo, Náno?« ptala se.

»I, řepa ji pleskla, nic to není, trochu jí to zateklo, « vysvětlovala za ni Hlubučková.

»Ouředníčková se bude vdávat v masopustě,« prozrazovala vzadu malá Kačírková, mluvíc o staré přihrblé bábě, která už měla vdanou dceru.

Holky daly se do smíchu.

»Jdeš!« bránila se Ouředníčková, »ať tě tam neplácnu šintovkou, ty žábo!«

Barča se smála a oči jí jiskřily. A jako v řepníku tak to šlo ve varní síni; všude se zastavila a vítala se s ostatními svým přívětivým: »Tak pomáhej Pámbu!« A všechno to na ni tak radostně nějak hledělo, nejen lidé, ale i stroje. Vše se jí zdálo nějak čistší, lesklejší, větší.

Soukup měl polívku i knedlíky vystydlé, ale nehuboval, o ohřátí není v kotelně zle. Tak nějak se zalíbením podíval se na svou ženu, jak byla svěží a červená a jak nějak omladla. Doma toho ani nepozoroval.

Barča postřehla jeho úsměv a usmála se naň také. I ostatní topičové se na ni usmívali. Vůbec všechno se na ni smálo, aspoň Barča viděla se smáti všecko. Byla by výskla radostí, že je opět zde, že zas všechno vidí, a že je všecko tak hezké. Ani neměla času o jiném přemýšlet. Usedla na schůdky vedoucí nad kotle, podepřela si bradu o dlaň a dívala se radostně kolem.

»Co dělá Franta?« ptal se Soukup pojídaje polívku.

»Spí jako zabitý, je tam u něho Balcarka.«

Když Soukup dojídal, Barča najednou povstala a urovnávajíc si šátek prohodila: »Musím se přece podívat na půdu.«

»Vždvť je v poledne zavřeno.«

»Ale na lidi; na holky, co pak by řekly?«

»No bodejť, bez toho by to ani nešlo,« mínil Soukup nevrle.

»Hned jsem tu,« chlácholila jej Barča již mezi dveřmi.

»Pomáhej Pámbu,« vešla Barča a smála se z daleka. »No, jak se vám tady vede?« a dívala se vesele s jednoho na druhého.

»No, a co vy — « místo odpovědi ozval se jeden z mužských, »kdy zas přijdete dělat? Bude tu veseleji. «

»Ba,« vmísila se do řeči Táboračka Kalinová, »loni, to byly časy. Kde pak letos!«

Barča zahrnula si svrchní sukni a sedla k nim na zem. Začala, se vyptávat, začala hovořit, začala žertovat a za chvíli jí tu bylo plno,

»To je zde teplo, « poznamenala všecka jsouc zčervenalá.

»Bodejť, když máš vlněný šátek na sobě,« prohodila Hrádková. »Sundej ho.«

A Barča za řeči jej rozvázala a nepozorujíc toho ani, sňala jej s hlavy. Pak rozepjala si také jupku a bezděky za řeči, za smíchu a žertů začínala i rozšněrovávat botky.

»Tady Pletlerka, « začínala Jamborová a ukázala na malou zavalitou Táboračku, »by ti byla spadla do rezerváku se syrobem.«

Všechny se daly do smíchu, jen Pletlerka (jmenovala se vlastně Brettlerová, ale všichni říkali jí Pletlerka a muži jejímu Pletler) se došoupala po zemi, aniž by vstala, k Barce a škubajíc smějící se za rukáv, povídala: »Ale dyť to není pravda, počkejte — to pořád něco mají — já vám to povím.«

Pletlerka byla tlustá, oškubaná ženská, stále špinavá a jako lesknoucí se mastnotou. Ale při tom měla dobráckou tvář a byla by každému udělala, co mu na očích viděla. Smál se jí kde kdo a ona s počátku se zlobila, ale pak smávala se s nimi. »Inu, nemají rozum, povídám, nemají,« říkávala a kolébavou svou kachní chůzí raději odcházela, než aby se rozzlobila. Na půdě spravovala celý den pytle, k jiné práci ani nebyla.

»Ne, ne,« křičely ženské, »je to pravda, jen povídej, Tončo,« pobízely Jamborovou.

»Tak Pletlerka ti šla dolů do melasníku, víš — Pletler tam teď dělá« — .

Barča usmívajíc se a zapomínajíc docela, že má jíti zpět k mužovi pro nádobí a pak domů, rozšněrovala si již obě botky a zouvala je, tak že při dalším hovoru seděla tu již bosa jako ostatní.

»…a víš, Pletlerka má svých devadesát kilo.«

»Ale není to pravda, nevěřte.« namítala zas Pletlerka a škubala Barču za rukáv…

»…a jak šla, prkno pod ní chrup! a Pletlerka už jednou nohou v syrobu.«

Zase se dali všichni do smíchu.

»No, pane, ta by tam plavala,» poznamenala Kalinová. »Jako váha.«

Však ji měli co vytahovat — prosím vás — Pletler, co by dělal, kdyby se mu máma utopila v syrobu.«

Zase smích a zas pak poznámky a vtipy, a Pletlerka jen pořád poškubávala Barču za rukáv, a opakovala s jasným, dobráckým pohledem a usměvavou tváří své tiché: »Nevěřte, nevěřte jim.«

V tom otevřely se dvéře a v nich objevil se Soukup. Barča jako prut se vymrštila ; byla smíchem všecka červená a oči jí jen hořely. »Už jdu, už jdu,« řekla.

»Ty jsi jako divoch, když přijdeš do fabriky. Zapomeneš na domov, na dítě, na všecko. Hajdy, kliď se už. To jsi máma? — Styď se!«

Barča zbledla trochu, podívala se kolem a viděla, že Jamborová šťouchla Hrádkovou a ta Kalinovou a že začínají tutlat smích. Jinak nikdo ani nepromluvil. Barča zahanbena sevřela rty a začala se rychle omlouvat.

»Víckrát mi sem ani nepáchneš!«

»Snad není tak zle,« namítla teprv teď Barča. když Jamborová již vypukla v smích.

»Dělej, dělej !« rozkřikl se teď Soukup a postavil se přímo za ni. Barušce třásly se ruce i kolena. Ve tváři zase zčervenala a do očí se jí tlačilo horko. Myslela každou chvíli, že Soukup na ni sáhne.

Učinila pokus, usmáti se, ale zajikla se, když řekla: »Tak s Pánembohem!« Pak rychle vyšla. Soukup za ní a práskl dveřmi.

»Pane, ten je na ni metr,« mínila Jamborová.

»Na ni to patří, « se zadostučiněním a důrazně pronesla Hrudková a zvedla se se země. Ostatní za ní. Přicházel půdecký; bylo slyšet, jak chrastí svazkem klíčů.

Barča smutně vyšla z továrny. Styděla se a pak měla takovou lítost v sobě. Tak tu byla ráda, tak se tu těšila, a teď tak musí odtud. Skorem s hanbou. Sklopila oči a nešla ani varní síní, nýbrž přímo z kotelny na dvůr a kolem vápenkv a íepníku k fortně. Ani se už nezastavila. Myslela, že to každý z její tváře vyčte, jak ji Soukup odtud hnal, a vysměje se jí do očí.

Když ve ťortně domovník podíval se jí do koše a přejížděl jí rukou kolem boků jako všem dělníkům a dělnicím, kteří vycházeli z továrny, pocítila zvláštní zachvění. Už tak hned odtud nepůjde, tak hned sem nevkročí.

»Víckrát sem nepáchneš,« hučelo jí v hlavě. A proč? Barča na cestě se zastavila.

Snad tím chybuje… Hnedle by s ní Soukup oral. Už je jí přednější než fabrika. Barču projel jakýsi vzdor, jakási síla odporu. Mimovolně zrychlila krok. Když přišla domů, dítě spalo. Balcarka ve světnici pletla. Hle, jak krásně mohla ještě tam zůstat ve fabrice. Ale proč se dá také jen tak vyhnat. A víckrát by tam neměla páchnout? — — To by tak bylo! Půjde tam, zaskočí tam, a třeba hned odpoledne — ne, to ne — ale zítra odpoledne, ani Soukup nemusí nic vědět.

A Barča potěšila se tou myšlénkou a rozpřádala ji do nejmenších podrobností. Viděla, jak vklouzne do továrny, jak usměje se na ženské v řepníku, položí prst na ústa a řekne: »Pst, neříkejte nic Soukupovi. On neví, že zde jsem.« A pak vběhne do varní síně a odtud na půdu … A Soukup nebude mít ani potuchy. Továrna nabývala pro ni mimo všechnu ostatní lákavosť i dráždivosti zapovězeného ovoce.

Nedbala na řeči Soukupvy, když přišel domů, mlčela, když zas huboval, a byla plna smíchu a škádlení. Hnedle by radostí byla zvolala : »Kiš, a já tam přece půjdu, zejtra, a ani vědět nebudeš!«

Ráno, když vycházel, šla s ním až před práh a dívala se za ním. Pak pozorovala vozy s řepou, dojíždějící drkotavě a zvolna k továrně, kouř z komína vystupující a přes rybník k lesům Ohradským se vinoucí, i čekala tu, až od továrny zavznělo jasné, hlasné zazvonění. Oběd ten den nesla do továrny zase Balcarka. Ale po obědě Barča ukojila dítě a pak je uhýčkala a položila do kolébky. Když usnulo, vešla k Balcarce a prosila ji, aby chvíli na ně dohlédla, že jen na čtvrť hodiny odskočí do vsi. Vzala jen světlý bavlněný šátek na hlavu, vklouzla do střevíců a vyšla ze stavení na silnici. Šla několik kroků ku vsi, pak se ohlédla, nedívá-li se Balcarka, a když ji nespatřila, rychle se obrátila a hnala se k továrně. Srdce jí hlasně bušilo a rozechvělosť před nebezpečím dráždivě projížděla jí tělem. Šla rychle a těsně podél holých stromů u silnice, továrnu ani na okamžik s očí nespouštějíc. Čím více se jí blížila, tím více hrdlo se jí úžilo neklidem, tváře planuly a oči se šířily. Bylo v tom nedovoleném počínání jakési sladké kouzlo, jakési dráždivé rozčilení a příjemné ukájení pošetilé touhy. Jen nahlédla do vnitř a chtěla kolem vklouznout do varní síně.

Ale v tom k ní někdo přiskočil a chopil ji za rameno.

»Co tu chceš?« slyšela zahřměti. Soukup vycházel z kantiny a zahlédl ji.

»Pusť mě, nemačkej mě tak!« ozvala se prudce a chtěla se mu vymknouti.

»Proč utíkáš od dítěte?« zařval on a zatřásl jí.

»To spí — co pořád chceš — abych nesměla ani paty z domu vytáhnout — to by — «

Nedořekla. Soukup jí smýkl ku předu, že se zapotácela a klesla na kolena. Na obranu zvedla ruce nad hlavu. Soukup uchopil ji za ně a zalomcovav jimi, zahrozil jí pěstí před samýma očima, že ustrašena odvracela zbledlou, skorem zsinalou tvář.

»Jestli mi sem ještě jednou utečeš — zabiju tě!« zařval a mrštiv jejíma rukama, až se jimi země dotekla, napřáhl pravici a vztýčen, s hrozivou tváří beze slova ukazoval k fortně. Barča se zvedla se země, pohlédla jen jednou v tu hrozivou tvář a skrčena pod tou napřaženou paží proběhla ke vratům, a jakoby jí byl Soukup ještě v patách, pádila domů.