Duše továrny/IX

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Vrazila do světnice vyděšena, bez dechu. Plna bázně, vzteku a lítosti. Nemluvila, vrhla sebou na lože a zakryla tvář tvrdými svými dlaněmi. Balcarka nedoslavši z ní ani slova, odešla do své světnice. Pak probudilo se dítě, plakalo, ale Barča seděla pořáde s tváří přitisknutou ke dlaním a nechala dítě křičet. Ani sebou nepohnula. Zrála v ní neurčitá představa, že teď je konec. Že již do ničeho jí nic není, že je zbytečno již o něco se starat, něco mluvit. Je konec. Něco se teď stane. Co, určitě nevěděla, ale nejspíš ji Soukup zabije.

A ať ji zabije. Což ! — Co do takového života … Tedy takový bude její konec. Pro fabriku! Také dobře. Jí je to již jedno. K tomuhle životu ona není, a přestane-li, bude lip, bude pokoj.

Když přišel Soukup večer domů, zamračený, rozzlobený, mlčky dala mu večeři, sedla do kouta, vzala dítě na klín a nepromluvila.

Ve světnici vládlo teď smutno; takové podivné a nebezpečné zamlčení. Jakoby se cos hrozného očekávalo.

Přišla neděle, kdy Soukup šel až před polednem do fabriky, aby tam byl až do rána do šesti. Nastaly mu zas na týden noční směny. Přicházel ráno z práce a přes den býval doma. Před šestou večer odcházel do továrny. Barča bývala v noci sama s dítětem.

Jaké to byly noci! Nemohla spáti. Bývalo jí zoufale teskno v té samotě.

Již večer, když Soukup odešel, postavila se s dítětem v síni před prah a dívala se k továrně. Byl počátek listopadu. Bylo poměrně teplo, slunce k polednímu ještě i hřálo, ale večery, noci a jitra bývaly mlhavy. Teskný pohled Barčin však prorážel tu mlhu, i zajiskřilo se v něm někdy divokou žádostí. Viděla silnicí spěchati dělníky k továrně. Tiskla se k pažení dveří a pozorovala. Poznávala malou, ale širokou postavu zámečníka Hlávky i jeho ženy, která dělala u řezaček. Hle, proč ta může do továrny. Má taky dítě …

A tamhle tlustá Dlabačka z řepníku. Ta jich má doma pět. Nejstarší holka desetiletá je hlídá, ale jaké pak také hlídání … Inu, Dlabač je jiný člověk, není takový strašpytel …

Slyší veselý hlučný smích. To je jistě Nána Jansová. No, jak by ne. Ta má krok jako husar. A vedle- ní ten malý Čadil z vápenky … Jestli pak se vezmou ? No, to bude párek, ona jako dragoun a on jako klouček. — —

A tamhle starý Kuřovský ze spodárny. Zdá se jí, že cítí z jeho kabátu až sem ten nepříjemný štiplavý, kyselý zápach spodiových kádí. Za ním Ouředníčková … No, bodejť, aby ho nedohonila. Již za ním volá: »Pámbu dobrý večer, strejčku.« Kuřovský se obrací: »Dejž to Pámbu! I heje bába, já myslel, že to nějaká holka za mnou volá.« »Koukejme dědka, ona by vás každá skvakla …«

Zašli. Ticho.

Pak rychlé, chvátající kroky. Hlasitý hovor. Koulová s Bernardovou. Jdou hlučně ve svých těžkých zkornatělých šněrovacích botkách. Z vlněných šátků sotva nosy jim koukají. Jestli pak už Bernardová má oko zdravé? Barča se nachyluje, ale nemůže nic poznat.

»Náno,« zavolala.

Holky se obrátily.

Hele, Barča — Soukupová — Pámbu dobrý večer. To se ti kouká, jak jdem do roboty, viď,« smála se Bernardová. »Ale už je čas — slyšíš — už zvoní — — «

Zvuk továrního zvonu rozlehl se večerní ztichlou krajinou.

Holky daly se do běhu. Barča naslouchala závistivě těžkému, klapavému, vzdalujícímu se dopadáni jejich bot …

»… už jdou do fabriky, — — už jdou do fortny — — «

A slyšela v duchu s nimi veselé klapání páteru, rachocení řípy v pračkách, viděla, jak vstupuje Bernardová do řepníku, jak se vítá se známými ženskými, jak Koulová jde do varní síně, jak ji obklopí světlo, teplo, šum, jak spěchá nahoru po schodech kolem diffuze k řezačkám, jak se svléká, zouvá, jak zámečníci se na ni smějou, jak se šťouchá s Hlávkovou a s Pokornou, jak si pak -začnou povídat a konečně zpívat … kdežto ona, ona tu tak sama, tak samojediná, celý ten večer, celou tu noc … a tak -ji to tam táhne, tak ji to tam láká … Kdyby jen na hodinu, na půlhodinky mohla být Mančou Koulovou, nebo Nánou Bernardovou, nebo Hlávkovou … Teď blížily se kroky a hlasy od továrny. To dělníci z denní party jdou domů.

První Tonka Jamborová, no to se rozumí, pak Fanda Hrádková s Kačkou Málkovou a za nimi Táboračky — Pletlerka s Kalinovou … Jak jsou všechny šíastny ty ženské a jak byla i ona šťastna, když byla mezi nimi. Teď jdou báby z řízků, holky z řepníku, mužští z půdy, z kotelny, ze spodárny, a Bárča všem, všem závidí, a dívá se za nimi, dokud je lze rozeznati. V srdci jejím je zoufalá lítosť! Vyběhla by ráda mezi ně, ale dala by se jistě do pláče studem a hanbou, že nesmí a nesmí do fabriky.

Kroky a hlasy řídnou, silnice pustne a tichne.

Stmívá se víc a více — — Jen okna továrny září rudě do rodící se noci. Tam je světlo, život … zde tma a mrtvo. Tam teplo a ruch — zde chlad a klid. Barča vpíjí se očima do toho obrazu. Vidí kouř bělavě se vinouti pod nížícím se nebem. Proniká pohledem ozářená okna a kmitavé stíny, probíhá v mysli těmi osvětlenými prostorami, vidí všechny ty dělníky a dělnice, vidí každý jejich pohyb a posun, zastavuje se u nich, mluví s nimi …

»Co pak neslyšíte, jářku, dítě vám tam pláče už asi půl hodiny …«

Barča se obrací a jakoby myšlénky své teprv sbírala, jaksi zmateně dívá se ještě na Balcarku. -— Nenávidí teď tu stařenu. Ví, že je na straně Soukupově. Taková bezcitná, nechápavá ženská. Pořád: »dítě, dítě!« Ať si je snědí. Když pořád mají čas na ně myslit, ať si je také ošetří. Co ji pořád k tomu vlekou? —

Pohled Barčin se stává nevlídným a hněvivým. Vyzařuje z něho určitě, jak je jí ta stařena teď protivná, ano odporná … Což pak nemá nic co dělat, což pak neumí sama do něčeho se zabrat, aby chápala, že člověk nemůže pořád jen na dítě myslit. Takový nějaký tvrdý mozek má jako ten Soukup …

»No tak jděte přec k němu,« pobízí Balcarka vyčítavě a nevrle.

Barča vstupuje do tmavé světnice, jde ke kolébce, zvedá plačící dítě, jde s ním do síně, stoupá si na práh a zase dívá se k továrně.

»Máte rozum? Co pak chcete, aby se dítě nastydlo? Jdete hned domů!« vyrušuje ji zas po chvíli Balcarka.

Barče zajiskří se v očích, již již chce odseknout, prudce, zlostně, ale pak zatne zuby do rtu, jde do světnice a práskne za sebou dveřmi.

Konečně dítě spí. Barča zlehka je ukládá do kolébky a zas vychází a do noci dívá se k továrně.

Necítí večerního chladna a vlhka mlhy. Proniká šedými jejími vrstvami. Vpíjí se tam, kde září z nich dlouhé plochy továrních oken. V domku již všecko spí. I ve vsi. Psi již přestali dávno štěkat.

Jen ti lidé tam v továrně bdí. A ona. — Jest jí útěchou bdíti s nimi a dívati se aspoň tam, kam ji táhne srdce i hlava. Chvílemi zdá se jí, že slyší zcela zřetelně páter klapat, bubny praček rachotit, řepu na plech hřímavě dopadat …

Smysly její jsou podrážděny, ale mdloba zachvacuje tělo. Znavena vrací se do světnice, chce spat, ale nemůže. Zdá se jí, že ona tady na lůžku dávno by spala, kdyby ta venku tam na prahu mohla zdřímnouti. Půlí, duše je Barča ještě před domem, vidí fabriku a slyší její známý ruch.

A na loži přemáhá ji ospalosť; již již oči se jí klíží, ale najednou sebou trhla … vždyť musí čekat, až ta z venku se vrátí … A srdce jí prudce bije, vlasy vlhnou potem, cítí krůpěje jeho zvolna a šimravě stékat a sbíhat se chladně v důlku pod krkem.

A najednou se zvedá, seskočí s postele a plíží se ke dveřím. Musí se podívat, co ta venku tam dělá, nepůjde-li již také spat. Vychází ven a hledí zas k továrně. A zas přichází na ni ta mdloba, a zima ji roztřásá. Otírá chladné, spocené čelo a mvslí: »Co se mi to pořád zdá, že jsme dvě, vždyť jsem tu jen sama, proč nejdu spat? — «

»Což pak snad blázním — — — — « Hmatá si k hlavě, zachvívá se úzkostí a vleče se zas k lůžku.

Jsou to hrozné noci. Dnes jako včera, a zítra jako dnes.

Pak začíná svítat. Jsou čtyři hodiny, pak pět . .

Barča se obléká a nevyspalá a sesláblá zatápí v kamnech a postavuje na snídaní. Pomalu po silnici začínají rachotit vozy s řepou a prázdné pro řízky. Sem tam trousí se již také dělník do práce.

Již je půl šesté. Kroky se množí. Ti, kteří šli večer z továrny, jdou teď nazpět.

Vidí zas, ženské z půdy, Táboračky, Jamborovou … Hrádkovou, Málkovou. Jak jsou vyspalé do červena a jak se těší do fabriky … Hned, hned by šla s nimi … Pak jde jednonohý Kitzler. Snad už je to dvacet let, co přišel o nohu. Za ním kašlavá, nemocná Hladíková — chuďas — jak se belhá! Ale Barča jí přec závidí, jí i Kitzlerovi … poněvadž ti mohou jíti do továrny a ona ne lžice a chléb — ale při všem myslí na továrnu. Takové jsou její večery, noci a jitra. A ve dne tišit stále to dítě, hýčkat je, tančit s ním po světnici, sic Soukup hned na ni se zadívá, tak divně, tak hrozivě a křikne netrpělivě: »Co pak jsi hluchá!«