Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá pátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá pátá
Podtitulek: Jedná o slavné a strašlivé bitvě D. Quijota s několik měchy červeného vína a končí spolu povídku o nesmyslném všetečníku.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 254–260.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Málo již scházelo a byla by povídka dočtena bývala, an z komory, kde D. Quijote ležel, Sancho Panza celý poděšen přiběhl a hlasitě křičel: Pospěšte, pánové, rychle a pomozte mému pánovi, neb on se dal do nejstrašlivější a nejukrutnější bitvy, kterou oči mé byly kdy viděly. Na mou duši on dal obrovi, nepříteli naší slečny princezny Micomicony, takovou ránu, že mu hlavu jako makovici srazil.

Co to povídáš, brachu, pravil farář od dočítání povídky přestav. Cožpak jste se zbláznil, Sancho? O čem pak to u čerta žvatláte? vždyť jest ten obr přes dva tisíce mil odtud daleko?

Zatím strašlivý hluk v komoře a D. Quijota z plného hrdla křičet uslyšeli: Stůj loupežníku, zákeřníku, potvoro! Nyní tě mám a tvoje šavle ti nic neprospěje! A přitom tak to řinčelo, jako by vší silou do zdi sekal. Sancho pravil: To není nic, tady stát a poslouchat, my musíme tam jíti a boji tomu buď konec udělat aneb mému pánu pomoci, ačkoliv bezpochyby již toho nebude třeba, protože obr již dojista jest mrtev a před Bohem ze svého hříšného života účty skládá; nebo jsem viděl krev po zemi téci a hlavu v koutě ležeti, která je tak veliká, že jako veliký měch vína vypadala.

Ať jsem čertův, zvolal na to hospodský, pakli D. Quijote anebo D. Ďábel do měchů s vínem, které mu v hlavách leží, neseknul a co tento chuďas za krev má, bude bezpochyby vylité víno z nich.

Na to hospodský a ostatní s ním hned do komory běželi, kde D. Quijota v přepodivném obleku spatřili. Stál v košili, která mu s předu sotva do polovice kyčlí dosáhala a v zadu zajisté ještě o píď kratší byla. Dlouhaté hubené nohy jeho byly huňaté a nevelmi čisté; na hlavě měl usmolenou čepici, která hospodskému patřila; levou ruku měl zabalenou v poslamku, která Sanchovi, ze známých příčin, tak protivná byla, a v pravé držel svůj obnažený meč, kterým v pravo a v levo sekal a přitom takový povyk dělal, jakoby v skutku s obrem se potýkal. Co bylo ale to nejpodivnější, že měl ještě oči pevně zavřené, an posud ještě spal a mu se zdálo, že byl s obrem do boje se dal; obraznost jeho byla totiž dobrodružstvím, jež podniknouti mínil, tak zaujata, že mu se zdálo, že již byl do království micomiconského dojel a s nepřítelem svým v boji se nachází, při čemž mysle, že do obrá seká, nesčíslněkráte do měchů ťal, takže celá komora byla vínem zaplavena. Když hospodský to spatřil, rozpálil se hněvem, vrhl se na D. Quijota a pěsti tolik ho mlátit začal, žeby zajisté tomu obrovskému boji konec byl učinil, kdyby farář a Cardenio jej nebyli odtrhli; ale rytíř při všem tom přece se neprobudil, až lazebník veliký škopek studené vody od studny přinesl a jedním hrkem na celé tělo mu jej vychrstl. Na to D. Quijote procitnul, nikoliv ale tak úplně, aby byl pozoroval jak vypadá. Dorotea, která jeho krátký a tenký oblek zpozorovala, nechtěla do komory vejíti a na boj svého ochrance s jejím nepřítelem se dívati.

Sancho běhal a ve všech koutech obrovu hlavu hledal; nemoha ji najíti, pravil: Avšak já už vím, že v tomto domě všecko je očarováno; nebo na tom samém místě, co teď stojím, utržil jsem onehdy tolik štilců a facek a nic nevěděl, kdo mi je sází, aniž koho viděl, a nyní zas není možná tu hlavu nikde najít, kdežto jsem já dobře viděl, jak slítla a krev z těla, jako když čep vytáhne, se valila.

Co za krev a jaký čep, ty proklatý chlape? vzkřikl naň hospodský; což nevidíš, zloději, že ta krev není nic jiného, než červené vino, které po zemi plave z měchů, jež on propíchal a prosekal? I přál bych mu, aby za to duše jeho v pekle plovala.

O tom já čerta vím, pravil Sancho; to ale vím jistě, že jsem tak nešťastný a že, když ta hlava se nenašla, moje hrabství jako sůl ve vodě se rozplyne. A Sancho byl, ač bděl, ještě šílenější, nežli pán jeho ve spaní; tak byly sliby pánovy celého jej pomátly. Hospodský div že si nezoufal nade lhostejností zbrojnošovou a škodou, kterou mu pán jeho způsobil, a přisáhal, že se nestane, jako předešle, aby bez zaplacení odjeli, a že jim nic nespomohou práva jeho rytířství, ano že bude muset zaplatit i záplaty na díry, jež byl do měchů nadělal.

Farář držel D. Quijota za ruce, kterýžto se domýšlel, že byl vykonal nyní dobrodružství své a že před princeznou Micomiconou se nachází; padnuv před farářem na kolena, pravil: Vznešená a slavná kněžno! Nyní můžete býti jista, že Vám ten netvor již žádné příkoří neučiní a jsem zároveň od nynějška daného Vám slibu svého sproštěn, nebo jsem s Boží pomocí a přispěním oné, pro níž žiju a dýchám, jej vyplnil.

Neřekl jsem to? pravil slyše to Sancho; vždyť nejsem opilý; vidíte, jak můj pán z toho obra omáčku udělal; je to jistá věc a moje hrabství, jakobych již je měl.

Kdoby nebyl se smál pošetilosti, jak pánově tak zbrojnošově? Smáli se všickni, jenom hospodského mohl čert vzít; avšak konečně přece lazebník, Cardenio a farář, ačkoliv s velikým namáháním D. Quijota do postele dostali, kde on s patrnou unaveností opět pevně usnul. Nechali ho spát a vyšli před vrata hospody, těšit Sancha nad ztrátou obrovy hlavy; avšak mnohem více práce je stálo, upokojiti hospodského nade náhlou smrtí jeho měchů a hospodská v to křičela a vřískala: Nešťastná chvíle mi toho proklatého dobrodružného rytíře do domu přinesla, kéžbych ho byla jakživa ani nespatřila, co škody on mi už nadělal; předešle odejel a za večeři, nocleh, oves a slámu pro sebe, svého zbrojnoše, koně a osla ničeho nezaplatil, protože prý je dobrodružný rytíř. I ať mi jde k čertu se všemi dobrodružnými rytíři! On myslí, že nemusí za nic platit, protože prý to v rytířských rejstrách tak stojí. Potom přijde zkrze něho tamhle ten pán, odnese mi můj ocas a tak ošklubaný a zcuchaný mi ho přinese, že ho můj muž ani nebude moci potřebovati; a nyní k tomu a konečně ještě měchy mi rozseká a víno rozlije. Kéžbych jeho krev vylitou viděla! Ale ať si nemyslí, že mi nebude muset všecko na krejcar zaplatit, sice ať mi neříkají, jak se jmenuju a jako že jsem hospodskou. Takový a podobný povyk dělala hospodská ve své zlosti a milá Maritornes jí při tom pomáhala. Dcera mlčela a jenom někdy sama pro sebe se usmála.

Farář všecky je chlácholil a slíbil, že dle možnosti všecku škodu nahradí, nejenom co měchů ale obzvláště co ocasu, o kterém tolik řečí naděláno, se týče. Dorotea také Sancha Panzu těšila a pravila mu, že, pakliže to jisto, a pán jeho obru hlavu uťal, ona mu za to ručí, jakmile království své opět nabude, že nejkrásnější hrabství v něm mu dá.

Na to Sancho se upokojil a dokládal princezně, že byl skutečně hlavu obrovu viděl, že měla vousy, které až k pásu dosáhaly, a nemožno ji najít, protože vše, co v tomto domě se děje, jest samé kouzlo, jakož byl již jednou před tím zkusil, když tu byl.

Dorotea pravila, že mu to věří, a prosila jej, aby neměl starosti, poněvadž jistě všecko podle jeho přání dopadne.

Když zase všickni se utišili, projevil farář přání, aby povídka ku konci se dočtla. Cardenio, Dorotea a všickni ostatní jej za to prosili a on četl takto dále:

Radost, kterou Anselmo z přesvědčení o Camilině cnosti měl, byla příčinou, že velmi spokojeně s ní žil. Camila se schvalně na Lotaria mračila, aby Anselmovi právě opak toho znáti dávala, co uvnitř cítila. Aby jej v tom ještě více utvrdili, prosil Lotario přítele svého, aby mu odpustil, pakli dům jeho nebude vice navštěvovati, an patrně vidí nelibost, kterou přítomnost jeho Camile působí. Avšak oklamaný Anselmo jej žádal, aby to nikoliv nečinil, a tak sám vším způsobem strůjcem své hanby se stal, mysle, že štěstí své zakládá.

Leonela byla ráda, že směla si namlouvati, a osmělila se tak daleko, že beze všech ohledů své vášni zcela uzdu popustila, spoléhajíc se na to, že paní nejenom jí v tom nepřekáží, ale i všemožně ji podporuje. Konečně jedné noci zaslechl Anselmo někoho v Leonelině ložnici chodit a když tam jíti chtěl, se podívat, kdo to tam jest, shledal, že mu někdo dvéře drží, načež s tím větší dychtivostí mocí do ložnice vrazil. Když tam vešel, zpozoroval, že nějaký člověk oknem na ulici vyskočil. Chtěl ruče za ním běžeti, a ho dostihnouti, avšak Leonela jej zadržela a prosila, aby nedělal povyk a utíkajícího nestíhal, an to jest její milovník a nastávající ženich. Anselmo tomu nechtěl věřit, nýbrž zaslepen zlostí vytasil dýku a hrozil Leonele, že ji zabije, pravdu-li mu nepoví. Plna úzkosti a nevědouc, co on praví, dala mu za odpověď: Nezabíjejte mne, pane, já Vám vyjevím věci ještě důležitější, než můžete si pomyslit.

Nuže rychle, mluv! pravil Anselmo, sice jsi nebožkou.

Nyní mi to není možno, odvětila Leonela; jsem celá bez sebe; avšak mějte strpení až do zítřka a dovíte se ode mne toho, že se podivíte. Zatím buďte ubezpečen, že ten, co oknem vyskočil, jest mladík z tohoto města, který skutečně se mnou jest zasnouben.

Na to se Anselmo upokojil a si umínil, času vyčkati, jejž byla mu určila; nepřišloť mu nikoliv na mysl, že něco špatného uslyší o Camile, o jejíž cnosti tak byl ubezpečen a přesvědčen. Odešel a zamknul Leonelu v pokojíku, řeknuv jí, že dříve ji ven nepustl, až mu poví, co má mu vyjeviti. Odebral se ihned ke Camile a pověděl jí, co mu s děvčetem se stalo a že mu slíbila velmi důležitých věcí pověděti. Lehko si pomyslit, jak asi Camila se ulekla. Obávalať se, a měla k tomu příčinu, že Leonela jejímu manželi všecko vyzradí, co o její nevěrnosti ví, a její bázeň a leknutí byly tak veliké, že ani neměla tolik zmužilosti, vyčkati, zda její podezření se potvrdí neb ne, nýbrž ještě též noci, jakmile Anselmo byl usnul, své nejlepší věci a něco málo peněz sebrala a, nebyvši od nikoho viděna, z domu odešla. Utekla k Lotariovi a vše, co bylo se stalo, mu pověděvší, prosila ho, aby ji ukryl, anebo s ní před Anselmem uprchnul.

Lotario přišel tím, co Camila mu vyprávěla, do tak velkých nesnází, že nebyl s to, slova jí odpověděti, tím méně se rozhodnouti, coby měl počíti. Konečně si usmyslil, dovést ji do kláštera, v němž jeho sestra představenou byla. Camila v to svolila, a on s největší rychlostí, jíž tu bylo zapotřebí, tam ji dopravil; zanechav ji v klášteře sám hned z města se odebral, aniž komu o svém odjetí zprávu dal.

Když se rozednilo, vstal Anselmo, ani nezpozorovav, že Camily vedle něho není, a s dychtivostí, co asi Leonela mu pověděti chce, do pokojíku, kde ji byl zavřel, spěchal. Když otevřel a tam vešel, nebylo Leonely nikde viděti, nýbrž v okně viselo několik svázaných prostěradel, po kterých byla dolů se spustila a uprchla. Anselmo mrzut odešel Camile to povědět; když ji ale v posteli a nikde v domě nenalezl, počal podezření míti. Ptal se sloužících, ale nikdo nemohl mu o ní zprávu dáti. Takto po ní pátraje, zpozoroval, že její skříně jest otevřena a že v ní větší část drahých věcí schází. To mu otevřelo oči a nahlédl své neštěstí a seznal, že nikoliv Leonela jeho příčinou není. V nočním obleku, pln zármutku a uděšení kvapil příteli svému Lotariovi o svém osudu zprávu dáti. Když ale doma ho nenalezl a služební mu pravili, že byl v noci dům opustil, bylby málem smyslů pozbyl. Jako omráčen vrátil se do svého domu nazpátek a k dovršení svého neštěstí také zde ze všeho mužského i ženského služebnictva živé duše nenalezl; dům jeho prázdný a pustý. Nyní teprv nevěděl ani, co si má mysliti, ani co činiti, takže skorem úplně rozumu pozbyl. Viděl, jak v jednom okamžení od své manželky, svého přítele a vší své čeledi jest opuštěn, ano zdálo se, že i nebesa pomoc svou mu byla odepřela. Především hnětla ho urážka jeho cti a Camilina ztráta nade vše pomyšlení nešťastným jej činila. Odhodlal se konečně, když byl drahný čas se narozmýšlel, že k svému příteli, u kterého byl se zdržoval, když první podnět k svému neštěstí dal, na venek odjede. Zamknul svůj dům, vsednul na koně a se stísněným srdcem na cestu se vydal. Sotva byl polovic cesty ujel, an, žalostí sklíčen, s koně slézti musel; uvázal jej k stromu a tu s bolestnými a srdečnými vzdechy sklesl a skoro až do noci ležeti zůstal. V tu dobu jel tudy člověk na koni z města; on jej pozdravil a tázal se, coby nového ve Florencii bylo?

Měšťák odpověděl: Událo se tam něco tak podivného, že dlouhý čas již nebylo o něčem takovém slyšeti. Vyprávíť se veřejně, že Lotario, důvěrný přítel bohatého Anselma, jenž ve St. Juanu bydlí, této noci s jeho manželkou Camilou prchnul že také sám Anselmo se ztratil. To vše jedna komorná Camilina vyznala, která, když po prostěradlech z domu Anselmova oknem se spouštěla, jest chycena a na městský úřad odvedena. Vlastně ani se neví, jak vše to se stalo, ale celé město jest nad tou událostí udiveno, poněvadž by nikdo něco takového do přátelství oněch dvou nebyl se nadál. Byliť oni tací přátelé, že jsou vůbec jen dvěma přáteli nazýváni.

Neví se, tázal se Anselmo, kterou cestou Lotario s Camilou se dal?

Nikoliv, odpověděl měšťan, ačkoliv správce města všemožně po nich pátrat dává.

Jeďte s Bohem, pravil Anselmo.

S Bohem, odpověděl měšťan a jel dále.

Nad tak nešťastnými zprávami Anselmo div že se nezbláznil, ba život si nevzal. Vstal s tíží a přijel do domu svého přítele, který, ačkoli o jeho neštěstí nevěděl, přece, jak jej spatřil, z jeho bledé tváře a zapadlých očí hned poznal, že nějaké veliké neštěstí ho muselo potkati. Anselmo žádal hned o lože a aby mu dali náčiní k psaní. Stalo se tak a nechali ho samotného v ložnici, protože to a, aby jej tam zavřeli, si žádal. Když byl sám, počala myšlénka na jeho neštěstí tak mocně naň naléhati, že cítil, že jeho život ku konci se chýlí; pročež si umínil o příčině své smrti zprávu zůstaviti. Počal tedy psáti; ale než úmysl svůj vykonal, došel mu dech a zármutek, jejž mu nesmyslná všetečnost jeho byla způsobila, životu jeho konec učinil.

Když pán domu viděl, že již je pozdě a že Anselmo se neozývá, vešel k němu do ložnice se podívat, není-li mu snad hůře, a nalezl jej s tváří dolů, půl těla na loži a půl na stolku, na kterém napsaný a nezapečetěný list ležel, s pérem v ruce nataženého. Přikročil k němu, zavolal naň a vzal jej za ruku; vida ale, že neodpovídá, ničeho necítí a je studený, poznal, že jest mrtev. Podivil a uleknul se velice nad tím a svolal všecken lid z domu, aby se zvědělo, co bylo Anselmovi se stalo; konečně četl list, který, jak poznal, rukou jeho byl psán, a následovně zněl:

„Pošetilá a všetečná žádost má o život mne připravila. Přijde-li zpráva o mé smrti Camile k uším, ať zví, že jí odpouštím; neb ona nebyla povinna zázraky dělati, jakož jsem já neměl práva od ní jich žádati; a ješto jsem byl sám své hanby původcem, nemusí se —“

Až potud byl Anselmo psal, takže bylo patrně viděti, že přímo uprostřed věty ducha vypustil.

Druhý den dal přítel Anselmovým příbuzným zprávu o jeho smrti; ti již věděli nejenom o jeho neštěstí, ale také, ve kterém klášteře Camila se nachází. Ona byla hrobu skoro tak blízka, jako manžel její, nikoliv ale nad zprávou o smrti mužově, jako spíše nade ztrátou svého milence. Praví se, že, ačkoliv nyní vdovou byla, klášter sice opustit nechtěla; avšak přece jeptiškou se nestala, až po nějakém čase, když ji zpráva došla, že Lotario padl v bitvě, kterou byl pan de Lautrec s maršálem Gonzalem Fernandezem de Cordova v Neapolsku svedl a v které kající přítel smrt nalezl. Na tu zprávu složila Camila slib řeholní a po krátkém čase také smutný a bolný život svůj skončila. Takový byl konec jich všech, pošlý z tak neblahého počátku.

Ta povídka se mi líbí, pravil farář; avšak nemohu si pomyslit, žeby to mohlo býti pravda. A je-li to smyšleno, pochybil skladatel v tom, že nelze si mysliti manžela tak pošetilého, aby tak drahou zkoušku učinil, jako Anselmo. Kdyby se to mezi nějakým milovníkem a milovnicí stalo, dalo by se omluviti, ale mezi manželem a manželkou je to věc trochu nemožná. Co ale způsobu vypravování se týče, jsem s ním spokojen.