Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá šestá
Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes | ||
Kapitola třicátá pátá | Kapitola třicátá šestá | Kapitola třicátá sedmá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola třicátá šestá |
Podtitulek: | Jedná o jiných neobyčejných příhodách, které v hospodě se staly. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 261–267. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Bojislav Pichl |
Licence překlad: | PD old 70 |
V tom pravil hospodský, který ve vratech hospody stál: Tamhle jede hezká hromádka hostí; zastaví-li ti se zde, budeme míti švandu.
Co je to za lid? pravil Cardenio.
Čtyři mužští, odpověděl hospodský, jedou na koních ve krátkých třmenech, s kopími a štíty a jsou všickni černě zakukleni; s nimi jede ženská bíle oděná v ženském sedle, s tváří též zastřenou a mimo to dva pacholci pěší.
Jsou již blízko? otázal se farář.
Tak blízko, odpověděl hospodský, že již skoro jsou zde.
Slyšíc to Dorotea, zastřela si obličej a Cardenio do komory D. Quijotovy odešel, což sotva že se bylo stalo vjeli do hospody lidé, o kterých hospodský povídal. Oni čtyři, jenž byli slušného zrostu a vzezření, slezli s koní a šli ženštině ze sedla pomoci a jeden z nich vzav ji do své náruči na židli, která před komorou stála, do které byl Cardenio se schoval, ji posadil. Po celý ten čas ani ona ani oni kuklí svých nesundali ani slova nepromluvili; toliko ženština, když na židli sedala, z hluboka si oddechla a jako osoba nemocná a unavená ruce na klín si složila. Pěší pacholci odvedli koně do konírny.
Vida to farář a jsa žádostiv zvědět, co to jest za lid, jenž v zakuklení a s takovým mlčením cestuje, šel za pacholky a ptal se jednoho z nich na věci ty, načež on mu odpověděl: Odpušťte, pane, já vám nemohu pověděti, kdo ti lidé jsou; jenom to vím, že, jak se zdá, jsou lidé znamenití, zvláště onen, co slečnu tu, jak jste viděli,, do náručí vzal; mimo to mají všickni ostatní k němu velikou úctu a nečiní se nic jiného, než co on nařizuje a poroučí.
A kdo je ta slečna? tázal se farář.
Také to vám nemohu říci, odpověděl pacholek; nebo po celou cestu jsem ji ve tváři neviděl; vzdychnout jsem ji ovšem mnohokrát slyšel a sice tak, jakoby každým vzdechem duši vypustit chtěla. A není také divu, že ničeho více nevíme, než jsem pravil; neb oni se s námi na cestě setkali a žádali a přemluvili nás, abychom s nimi až do Andalusie šli, že nám velmi dobře zaplatí.
A slyšeli jste některého z nich jmenovat? tázal se farář.
Ba ne, odpověděl pacholek, nebo všickni cestovali v takovém mlčení, až ku podivu, a nebylo mezi nimi nic jiného slyšet, leč štkání a vzdechy ubohé slečny, takže nám jí bylo líto a my s jistotou myslíme, že ji někam vezou, kam jí se nechce, a jak z jejího obleku jest vidět, jest ona buď jeptiška, anebo má jí se státi, což jest to nejjistější a protože snad jí stav jeptišský jest proti vůli, je ona tak zarmoucena.
To všecko může být, pravil farář a zanechav jich tam opět odešel, kde Dorotea se nalézala. Ta uslyševši zakuklenou vzdychat, pohnuta přirozenou útrpností k ní přistoupila a pravila: Co jest vám, slečno moje? je-li to něco, v čem vám ženská zkušenost může prospěti, ochotně svou radou a pomocí vám posloužím.
Na to vše ztrápená ženština mlčela a ačkoliv Dorotea opětně ještě větší služby jí nabízela, ona nicméně neustále ve svém mlčení trvala. Konečně přistoupil zakuklený pán, o kterém pacholek pravil, že všickni ho poslouchají, a pravil Dorotei: Nenamáhejte se, slečno, a nenabízejte ničeho této ženštině, nebotě jejím obyčejem, za vše, co jí se prokáže, spláceti nevděkem, aniž chtějte na ní jaké odpovědi, nechcete-li nějakou lež z jejích úst uslyšeti.
Té jsem já nikdy nepromluvila, odpověděla na to posud mlčevší; ano proto, že jsem tak pravdomluvná a beze vší lživé přetvářky, nacházím se v bídném stavu tomto. Vy sám musíte mi dosvědčit, že toliko moje upřímnost z Vás lháře a klamce učinila.
V tom Cardenio, jenžto každé slovo slyšel, protože pouze dvéře od D. Quijotovy komory mezi nimi byly, najednou zvolal: Probůh! Co to slyším? Jaký to hlas mi k uším přichází?
Na výkřik ten dáma celá uleknuta se ohlédla; neshlédnuvši ale nikoho, vstala a chtěla do komory vejíti. Jest však od kavalíra zadržena, že ni s místa hnouti se nemohla. V tom pomatení a leknutí spadla jí kukle, která jí tvář zakrývala, a tu objevila se nevyrovnaná krása a oblíčej ku podivu sličný, ovšem že bledý a vyděšený; neb ona s takovou rychlostí očima točila a na vše strany těkala, že téměř šílené osobě se podobala, nad čímž Dorotea a ostatní přítomní velice jsou pohnuti. Rytíř ji držel vši silou za ramena a při tom namáhání nemohl se uhleděti, aby mu kukle s obličeje se nesmekla a na zem nespadla. Když Dorotea, mající dámu v náručí, oči pozvedla, spatřila, že rytíř, který taktéž ji držel, jest manžel její D. Fernando. Shlédši jej z hloubi srdce svého úpěnlivě a přesmutně si vzdychla a bez sebe nazpátek klesati počala; bylaby na zem upadla, kdyby lazebník nedaleko stoje do náruči nebyl ji chytil.
Farář hned k tomu přiběhl a kukli jí sňal, aby vody do tváře jí nastříkati mohl; té chvíle poznal ji D. Fernando, který druhou dámu v náruči držel, a div že překvapením neumřel. Luscindu přitom ale přece nepustil; neb ona taktéž hlas Cardeniův byla poznala a mu z rukou se vyrvati hleděla. Zároveň uslyšel Cardenio také vzkřiknutí Doroteino, když do mdlob padala, a mysle, že to jest Luscinda, s hrůzou z komory ven vyrazil a přede vším jiným D. Fernanda, an Luscindu v náruči drží, spatřil. Také D. Fernando hned Cardenia poznal, a tak tu všickni tři, Luscinda, Cardenio a Dorotea ztrnulí a užaslí stáli, jakoby ani zpamatovati se nemohli. Všickni mlčeli a na sebe hledět zůstali, Dorotea na D. Fernanda, D. Fernando na Cardenia, Cardenio na Luscindu a Luscinda na Cardenia, až konečně Luscinda první mlčení přerušila a takto k D. Fernandu mluviti se jala: Pusťte mne, D. Fernande, pro vše Vás prosím, co sám sobě jste povinen, pakliže z jiného ohledu to učiniti nechcete; nechte mne přivinouti se ke zdi, jejíž jsem révou a ode které vaše dotíravost, ani vaše hrozby, sliby a dary mne odervati nebyly s to. Hleďte, jak nebesa podivnými a nám neznámými cestami mne k mému pravému choti byla přivedla a zpomeňte si na tolikeré svatosvaté přísahy mé, že jenom smrt je s to, z paměti mi jej vymazati, a ty opakuju Vám ještě jedenkráte, abyste, nelze-li Vám jinak, lásku svou v hněv, náklonnost svou v nenávist obrátil a mně vzal život, který již za zmařený nebudu pokládati, když tu jej přede svým chotěm obětuju. Pak zajisté smrt má jej přesvědčí o věrnosti, kterou jsem až do posledního okamžiku svého života mu byla zachovala.
Dorotea byla zatím k sobě přišla a slyševši všecko, co Luscinda pravila, poznala, kdo on jest. Vidouc, že D. Fernando pořád ještě ji z rukou nepouští a také jí neodpovídá, sebrala všecku svou sílu, vstala a před něho kleknuvši a množství krásných a pohnutlivých slzí prolévajíc, takto k němu mluviti počala:
Pakliže, pane můj, paprsky slunce, jež zatmělé ve své náruči držíš, zraku tě nezbavily a neoslepily, musel si viděti, že ta, jenž nyní před tebou na kolenou klečí, jest nešťastná Dorotea, která tak dlouho nešťastnou zůstane, dokud to bude vůle tvoje. Já jsem ona pokorná dívka venkovská, kterou jsi ty ve své dobrotě neb lásce tak vysoko chtěl vznésti, aby tvou se nazývati směla; já jsem ona, jenžto ohražena mezemi mravnosti, trávila život spokojený, až na tvé úsilné prosby a dle zdání opravdovou lásku brány své samoty otevřela a klíč od své svobody ti odevzdala; dar to, jehož jsi špatně si vážil, jakož patrně jest viděti, an jsem byla k tomu přivedena, žes mne tuto nalezl a kde jsem já opět s tebou se sešla. Avšak proto nesmí ti na mysl přijíti, že snad neslušné kroky mne sem přivedly; nikoliv, pouze zármutek, že jsem viděla se od tebe zapomenuta, tak daleko mne přivedl. Tys chtěl, abych byla tvojí, a chtěl si tomu tak, že, třeba tomu nyní již více nechtěl, přece vždycky mým zůstati musíš; považ, můj milý, že za krásu a urozenost, pro které bys mne opustil, vroucí láska má ti jest náhradou: ty nemůžeš krásné Luscindě náležeti, nebo jsi můj, a ona nemůže tvou býti, neb jest Cardeniova. Jak mnohem snáze bude ti tedy náklonnost svou oné navrátit, která ti s láskou vstříc přichází, než tu, která tě nenávidí, tak obrátit, aby tě milovati mohla. Já byla v pokoji živa, tys mne z něho vytrhl; tys o mou nevinu se pokusil; tys můj stav znal; ty víš, s jakými výminkami jsem vůli tvé zcela se poddala; ty víš tedy, že žádným omylem, žádnou nevědomostí omluviti se nemůžeš. A pakli tomu tak, jako že jest, a jsi-li tak dobrý křesťan, jako kavalír, proč po takových oklikách váháš konečně štěstí mé dovršiti? Nechceš-li ale mne tím učiniti, čím jsem, totiž svou skutečnou a řádnou chotí, přijmi mne aspoň za svou otrokyni; neb já budu spokojena a šťastna, jen když ti náležeti budu; nedopušť, abych byla tak opuštěna a osiřelá, a celý svět o mne se otíral; nýbrž šetři stáří mých rodičů, nebo oni toho zasluhujou pro poctivé služby, jež byli co poddaní rodičům tvým prokázali. A zdá-li se ti, že bys krev svou sňatkem se mnou poškvrnil, pomysli, že není snad žádné šlechty na světě, kteráby nepomíšena byla zůstala, jakož i že manželky žádnému urozenému potomstvu znectění přinésti nemohou; mimo to záleží pravá šlechta v cnosti, a dáš-li té výhost, odepřením mi toho, co vším právem jsi mi povinen, budu já šlechetnější než ty. Slovem, D. Fernande, ať se ti to líbí, neb ne, já jsem tvoje manželka. Tvá vlastni slova svědčí proti tobě a ta nemohou a nesmí býti lživá, pakliže toho na sobě si vážíš, čeho nedostatek jest příčinou, že mnou opovrhuješ. Sliby tvé jsou mými svědky, též nebesa, jichž jsi při nich se dovolával. A kdyby toho všeho nebylo, tvé vlastní svědomí by tajné výčitky ti činilo, nikdy pokoje nedalo a věčně tvou blaženost a spokojenost rušilo.
Tato a podobná slova mluvila ztrápená Dorotea s takovým citem a pláčem, že i průvodčí D. Fernandovi a všickni, co byli přítomni, s ní slzeti museli. D. Fernando ji poslouchal ani slova neodpovídaje, až ona domluvila a tolik štkáti a vzdychati začala, žeby z ocele bylo bývati muselo srdce, které by takovýmto bolem obměkčiti nebylo se dalo. Luscinda na ni hleděla nejenom s pohnutím nad jejím zármutkem ale i s podivením nad její rozšafností a krásou. Bylaby ráda k ní přistoupila a několiku slovy ji potěšila, avšak Fernando ji posud ještě držel a z rukou pustit nechtěl. On sám pak pln nesnáze a uděšení konečně po dlouhé chvíli, co byl pozorně na Dorotou hleděl, náruč rozevřel a pustiv Luscindu pravil: Zvítězilas, krásná Doroteo, zvítězilas, nebo kdoby mohl tolik pravdy pospolu zapříti? Luscinda byla bez sebe, když ji D. Fernando držel, a bylaby, když ji pustil, na zem padla; avšak Cardenio, jenžto byl, aby nebyl poznán, za D. Fernanda se postavil, beze vší bázně a připraven jsa na všecko nebezpečenství přiskočiv ji zachytil a chopiv ve svou náruč pravil: Pakliže milostivému Bohu se líbí, útulku nějakého ti popřáti, řádná, statečná a krásná paní moje, myslím, že nikde nenajdeš bezpečnější, nežli v náruči, která tě nyní objímá a bohda obejme, až mi osud dopřeje, svou tě nazývati.
Na slova ta Luscinda na Cardenia oči obrátila a jako jej byla již dříve po hlase poznala, přesvědčila se nyní zrakem, že on to jest a takořka bez sebe, bez ohledu na všelikou slušnost, okolo krku mu padla a spojivši rty své s ústy jeho pravila: Ano, pane můj, vy jste skutečný velitel této své otrokyně, byťby sebe více osud tomu vzdoroval a hrozil životu tomu, jenž toliko ve Vašem se zakládá.
Bylo to neobyčejné divadlo pro D. Fernanda a pro všecky přítomné, kteřížto nevídané příhodě té se divili. Dorotea zpozorovala, že D. Fernando byl barvu ztratil a jest mu na tváři viděti, že na Cardeniu chce se pomstiti; bylť sáhnul po meči, ona ale s největší rychlostí před ním klekla, kolena mu objala, tiskla a líbala, že ani hnouti se nemohl, a neustavši plakati k němu pravila: Co to míníš počíti, jediné útočiště moje, v tomto tak nenadálém případu? Tvá choť klečí u tvých nohou a ona, kterou chceš za ženu míti, nachází se v náručí svého manžela. Považ, zdali ti možno, rozloučiti, co byl Bůh spojil; jak může ona státi se tvojí, která vším neštěstím pohrdajíc, na pravdivost svých slov a svou stálost spoléhajíc, tuto před tebou stojí s očima a lícema radostnými slzami svého skutečného manžela politýma. Pro Bůh tě prosím a pro tebe samého žádám, aby toto tak patrné vyvedení z bludu nejenom hněv tvůj neroznítilo, nýbrž tak jej zmírnilo, bys s pokojnou myslí těmto dvěma milencům blaha požívati dopřál po všecken čas, jak dlouho nebesům líbiti se bude. Tím dokážeš vznešenost urozeného srdce svého a svět uhlédá, že nad tebou více může rozum, než náruživost.
Co Dorotea takto pravila, Cardenio, ačkoliv Luscindu v náruči držel, očí s D. Fernanda nespustil, jsa odhodlán, kdyby jej viděl něco k jeho škodě počínat, se brániti a hájiti všemožně proti všemu, byťby jej i život to státi mělo. Však té chvíle přikročili přátelé D. Fernandovi, farář a lazebník, kteří též byli přítomni, aniž také chudák Sancho scházel, a prosili jej, aby popatřil na slzy Doroteiny, a aby, je-li pravda, jakož nepochybujou, že jest to, co byla pravila, nedopouštěl, aby ona ve své tak spravedlivé naději byla sklamána; aby povážil, že nikoliv, jak se zdá, náhodou, nýbrž obzvláštním řízením božím byli všickni shledali se na místě, kde nikdo nebyl toho se nadál; a aby pomyslil, pravil farář, že toliko smrt může Cardenia od Luscindy odloučit a kdyby i ostří meče je rozdělilo, že oni svou smrt za veliké štěstí si budou pokládat a že v nutných neodvratných pádech jest největší moudrostí, zmoci a překonati sebe sama‚ okázat šlechetné srdce a dopustit dobrovolně, aby oni požívali štěstí, které nebesa jim byla propůjčila; aby též obrátil oči na krásu Doroteinu, jíž málokterá ano žádná se nevyrovná, tím méně ji předčí, a aby při jejím prostém rodu na její sličnost a svrchovanou lásku k sobě pomyslil; a nade vše toto aby povážil, že jakožto rytíř a křesťan nemůže nic jiného učiniti, leč slovo dané splniti, čímž vůli boží vyplní a učiní zadost všem šlechetným lidem, kteří vědí a uznávají, že krása má právo byť i při nízkém stavu, když s počestností je spojena, jakékoli vznešenosti se rovnati, nikoliv na ujmu tomu, kdo ji povýší a sobě rovnu učiní; a z vyplnění zákonů náruživosti, pakliže při tom není nic hříšného, že nikdo nemůže viněn býti.
A k těmto důvodům připojili ostatní ještě jiných a tak mocných, že statné srdce D. Fernandovo, šlechetnou krví napájené, konečně se obměkčilo a přemoci dalo pravdě, již on upříti nemohl, kdyby i byl chtěl. Na znamení své poslušnosti objal Doroteu a pravil: Vstaňte, paní moje, neb nesluší se, aby ona u mých nohou klečela, kterou já v srdci svém nosím, a pakliže posud byl jsem jinak jednal, stalo se to snad z vůle Boží, abych nahlédl, s jakou věrností Vy mne milujete, a dle zásluhy Vás si vážiti se naučil. Nyní Vás prosím, abyste mé posavádní špatné jednání mi nevytýkala, neb ta samá moc, která nyní mne nutí, že Vás za svou uznávám, zdržovala mne posud, že Vaším jsem nebyl. A že to jest pravda, obraťte se a pohlédněte šťastné nyní Luscindě do očí a omluvu všeho mého poblouzení v nich naleznete. Ješto nyní nalezla, čeho srdečně si přála, jakož i já Vás, své nejvyšší štěstí, jsem nalezl, nechať v pokoji a blaženosti mnohá léta se svým Cardeniem jest živa, a to tak dlouho, jako já nebesa na kolenou prositi budu, aby mi Vám po boku žíti dala. Po těchto slovech znovu ji objal a s takovou vroucností políbil, že jenom ztěží se mohl zdržeti slzí, které jižjiž z očí mu vyrážely na jisté svědectví lásky a věrnosti jeho. Ale Cardenio a Luscinda se tak nepřemáhali ani ostatní, co byli přítomni, nýbrž všickni, onino nad svým štěstím, tito radostí, tak plakati začali, že se zdálo, jakoby je všecky náhle nějaký veliký zármutek byl potkal. Ano i Sancho Panza plakal; avšak, jak hned na to se přiznal, jenom proto, že viděl, že Dorotea není žádná královna micomiconská, jak on myslil, a od které tolik milostí očekával.
Všeobecné podivení spolu s pláčem nějakou chvíli trvalo; pak Cardenio a Luscinda D. Fernandu k nohoum se vrhli a tak dvornými slovy mu děkovali za milost, kterou jim prokázal, že D. Fernando, nevěda, co jim odpověděti, je pozdvihl a s patrnou láskou a velikou slušností obejmul.
Na to se tázal Dorotei, aby mu pověděla, kterak byla na toto od své dědiny tak vzdálené místo přišla. Ona krátkými a moudrými slovy vše vyprávěla, co byla před tím Cardeniovi sdělila, což D. Fernandu a jeho společníkům tolik se líbilo, že si přáli, aby její vypravování déle bylo trvalo. S takou příjemností Dorotea o svých nehodách vypravovala a když přestala, povídal D. Fernando, co bylo v městě se událo od těch dob, když byl za ňádry Luscindinými nalezl lístek, v kterém oznamovala, že jest Cardeniovou nevěstou, a jeho býti nemůže. Pravil, že ji chtěl zavraždit, a žeby to byl učinil, kdyby její rodiče mu v tom nebyli zabránili, a že na to odešel z domu zuřiv a rozvzteklen s předsevzetím, při jiné příležitosti se pomstiti. Druhý den prý se dověděl, že Luscinda z domu rodičů zmizela aniž kdo věděl, kam byla se poděla, až konečně se dopídil za několik měsíců, že jest v jednom klášteře a chce v něm ztráviti celý život svůj, nebude-li moci žíti s Cardeniem. Což když zvěděl, pojav s sebou ony tři kavaléry, přišel k místu onomu a opatrně se vystříhal, s ní dříve mluviti, aby v klášteře nezvěděli, že je zde, a tím více ji nestřežili. A tak dočkav jednoho dne, kde fortna zůstala otevřena, zanechal dva u vrat na stráži, a s třetím vrazil do kláštera hledat Luscindu. Nalezli ji v klášteře, an s jednou jeptiškou rozmlouvala, a uchvátivše ji z nenadání, dovedli ji na místo, odkud, kam bylo třeba, ji dopraviti mohli. To vše dalo se s úplnou jistotou vyvésti, poněvadž klášter v šírém poli a daleko ode vsi leží. Pravil, že když Luscinda v jeho moci se spatřila, všech svých smyslů pozbyla a přišedši pak k sobě, nic jiného nedělala, než plakala a vzdychala, ani slova nemluvíc; a tak provázeni jsouce mlčením a pláčem že až do této hospody dojeli, což jest proň, jakoby do nebe se byl dostal, kde všecky nehody světa přestávají a se končí.