Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá třetí	Kapitola třicátá čtvrtá	Kapitola třicátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá čtvrtá
Podtitulek:	Pokračování povídky o nesmyslném všetečníku.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 240–253. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Tak jako se říkává, že vojsku bez vůdce a hradu beze hradního špatně se daří, musím říci, že mladé, vdané paní ještě hůře se vede bez muže, pakliže bez důležité příčiny ji opustí. Mně je za tvé nepřítomnosti tak zle a tak nemožno, déle v ní trvati, že, nenavrátíš-li se rychle, do domu svých rodičů se odeberu a dům tvůj beze vší dohlídky zůstavím; nebo ta dohlídka, kterou tys tu zanechal, pakliže vůbec to jejím jest úřadem, jak se mi zdá, vice o svou zálibu nežli tvůj prospěch dbá. Poněvadž vím, žes člověk moudrý, netřeba mi více pověděti, aniž byloby dobře, abych více řekla.

Anselmo list ten obdržel a zvěděl z něho, že Lotario byl již útok započal a že Camila bezpochyby tak se zachovala, jak on si přál. Potěšen takovouto zprávou, odpověděl Camile ústně, aby nižádným způsobem obydlí své neopouštěla, protože on co nevidět domů se navrátí.

Camila se nad touto odpovědí Anselmovou podivila a jest do ještě větších rozpaků jí přivedena: ona nyní nevěděla ani, má-li doma zůstati, ani má-li ke svým rodičům odejíti; neb zůstala-li doma, byla její počestnost v nebezpečenství, a odešla-li, jednala proti rozkazu svého manžela. Odhodlala se konečně k horšímu, totiž že doma zůstane, s tím předsevzetím, že nebude Lotariovi se vyhýbat, aby služebnictvu nedala příležitosti, o tom mluviti; ano ona i litovala slov, jež byla svému manželi psala, obávajíc se, aby nepřišel na myšlénky, že byl snad Lotario něco neslušného na ní zpozoroval, což mu zavdalo příčinu k zapomenutí povinné jí uctivosti. Avšak na svou cnostnost spoléhajíc důvěřovala v Boha a své šlechetné smýšlení a měla za to, že všem slovům Lotariovým bude moci odolati, aniž muži svému nač si stěžovati bude, aby v mrzutost a svár jej nezapletla. Ano ona přemýšlela, jakým spůsobem by Lotaria u Anselma omluviti mohla, kdyby se jí ptal, co bylo pohnútkou, že mn onen list byla psala. V tomto úmyslu, který spíše z dobrosrdečnosti a poctivosti, než z moudrosti a opatrnosti pocházel, při nejbližší příležitosti Lotaria poslouchala a on tenkráte tak pohnutlivě k ní mluvil, že její statečnost se viklati počala a ona namáhati se musela, aby oči její nevyzradily vřelý soucit, jejž slova a slzy jeho v srdci jejím vzbudily. To vše zpozoroval Lotario a ono jej to ještě více roznítilo. Myslil, že musí nepřítomnosti Anselmovy použiti a rychlého dobytí pevnosti hleděti. Lichotil tedy její marnivosti a vnady její vychvaloval, nebo nic není tak s to, pevnou věž ženské počestnosti pobourati, jako pochvala marné ctižádosti její lichotící. Slovem on podkopal skálu její cnosti rozličným způsobem a Camila musela padnouti, kdyby i z kovu lita byla bývala. On ji prosil, jí lichotil, naříkal si, přisáhal, sliboval jí a city své tak ohnivými barvami líčil, že zdrželivost Camilinu na zem povalil a vítězství dosáhl, kterého, ač velmi si ho žádal, málo toliko byl se nadál. Camila, cnostná Camila, se poddala; avšak jaký div že klesla, ježto Lotariovo přátelství také neodolalo? — A z toho jest patrně viděti, že lze lásku toliko útokem přemoci a že nikdo s tak mocným nepřítelem v zápas dáti se nemá, poněvadž v skutku nadlidské síly jest zapotřebí, moci její odolati.

Jediná důvěrnice, Lionela, o této porážce své paní čeho věděla; nebo před ní noví milenci a věrolomní přátelé tajemství své ukryti nemohli. Lotario Camile o zámyslu Anselmovu praničeho nepověděl, aniž, že on příležitost k dosažení cíle jeho mu byl dal, aby ona o jeho lásce pochybovati a na myšlénku přijíti nemohla, že on pouhou náhodou a nikoliv ze svého vlastního úmyslu v ni byl se zamiloval. Anselmo se vrátil za několik dní domů a nezpozoroval, co byl zatím ztratil, totiž to, čeho nejvíce si vážil a oč nejméně byl dbal. Šel bez odkladu k Lotariovi a doma jej nalezl. Objali se vespolek a Anselmo se tázal, zdali mu výrok smrti nebo života zvěstuje.

Zpráva, kterou ti mohu dáti, příteli Anselmo, jest, že máš ženu, která právem vzorem a korunou všech dobrých žen nazývati se může. Každé slovo, které jsem jí řekl, bylo do větru mluveno; ona mé nabídky zamítla, dary mé s povržením odmrštila a z mých lichých slzí toliko posměch si udělala. Slovem jako jest Camila výbor vší krásy, jest při tom taktéž vzor čistoty, milostnosti, mravnosti a všech cností, které výbornou ženu zdobiti, ctíti a šťastnu činiti mohou. Vezmi si své peníze nazpět, příteli milý; nebylo mi popřáno příležitosti, jich se dotknouti. Camilina cnost nedá ani dary ani sliby se zviklati. Buď nyní spokojen, Anselmo a nečiň více pokusů, než již jsi učinil. Tys přes moře podezření a pochybnosti, jež nám ženy způsobiti mohou, šťastně přeploul; nepouštěj se znovu do víru nepokoje a nechtěj zařízení nového kormidelníka a dobrotu korábu zkoušeti, jejž ti nebesa byla svěřila k plavení-se tímto světem; nýbrž buď přesvědčen, že jsi již do bezpečného přístavu se dostal. Upevni se v něm kotvou důvěry a zůstaň tam ležeti, až od tebe dluh bude se žádati, který každý člověk zaplatit musí.

Nad těmito slovy Anselmo velmi se potěšil a tak jim uvěřil, jako by je byl nějaký orakul promluvil; avšak přece jej prosil, aby neupouštěl od svého podniknutí, byťby to třeba pro žert a k vůli zábavě se dělo a předešlého velikého úsilí již zapotřebí nebylo. Měl několik veršů na ni pode jmenem Chloridy napsati, on že Camile řekne, že jest do jisté dámy zamilován, které byl toto jmeno dal, aby ve vší slušnosti, již cnost její požaduje, ji opěvati mohl; pakli ale Lotario sám tu práci na se nechce vzíti a verše dělati, že mu sám je napíše.

Toho nebude zapotřebí, pravil Lotario, neb musy mi nejsou tak nepříznivy, aby několikrát za rok ke mně nezavítaly; řekni jen ty Camile, jako jsi si umínil, o mé smyšlené lásce a já napíšu verše, které, byťby i tak dobré nebyly, jak jich předmět jejich zasluhuje, přece aspoň ty nejlepší budou, jež udělati jsem s to.

Když toto mezi nesmyslným a nevěrným přítelem jest umluveno, odešel Anselmo domů a dal Camile otázku, kterou dávno již očekávala a k svému podivení posud nebyla slyšela, co totiž ji přimělo k psaní onoho listu, jejž mu ven byla poslala. Camila mu odpověděla, že se jí zdálo, jakoby Lotario trochu směleji na ni pohlížel, než když on doma byl, že však již o něčem jiném se přesvědčila a že to pouze její domněnka byla, protože Lotario se střeží s ní se sejíti a o samotě býti. Anselmo jí pravil, aby tohoto podezření úplně se zbavila, protože ví, že Lotario jest zamilován do jedné vznešené dámy v městě, kterou pode jmenem Chloridy opěvuje, a že kdyby i také toho nebylo, od věrnosti Lotariovy a jejich vespolného přátelství není čeho se báti. Kdyby Camila od Lotaria nebyla zvěděla, že tato láska ke Chloridě jenom smyšlena jest a že on to byl Anselmovi řekl, aby nabyl někdy příležitosti, ji samu básněmi opěvovati, bylaby ona jistě v nešťastnou síť žárlivosti dala se zapřísti; jelikož ale o tom již věděla, bez uleknutí to slyšela.

Druhého dne, když oni tři u stolu byli, žádal Anselmo Lotaria, aby z toho, co byl na milovanou Chloridu svou byl složil, něco přednesl a že, an Camila ji nezná, bude moci směle vše o ní říci.

A kdyby také ji znala, odpověděl Lotario, přece nic bych nezamlčel, neb, pakli milovník svou dámu pro její krásu vychvaluje a na tvrdé srdce její si naříká, nikterak tím dobrému jmenu jejímu neuškodí. A tedy budiž, já jsem včera na neuznalost oné Chloridy udělal následující znělku:

Za nočního ticha, když vše odpočívá
Lidské stvoření a dřímotou se kojí,
Bol můj hluboký se v hlasný nářek strojí,
Který k nebesům a Chloridě zaznívá.

A když ráno časně jitro se zardívá
A východu v růžných branách slunce stojí,
Stále ještě vzdechy mé se s nářkem pojí,
Aniž hojných slzí mých v očích ubývá.

A když slunce z hvězdnatého stanu svého
Kolmo paprsky své na zem tuto hází,
Rostou vzdechy mé a nářek můj se zmáhá.

Přijde opět noc a já od pláče svého
Neustávám, ačže slechu nedochází
Ani nebes, ani tvého, ukrutnice drahá.

Camile se znělka líbila, ale více ještě Anselmovi; on ji velice chválil a pravil, že ta dáma nesmírně ukrutná býti musí, ješto takovými city pohnouti se nedá. Načež Camila se otázala: Což jest všecko pravda, co zamilovaní básníci praví?

Co básníci ji nepraví, odpověděl Lotario, ale co zamilovaní bývají vždy tak struční jako pravdomluvní.

O tom není žádné pochybnosti, odvětil Anselmo, aby potvrdil náhled Lotariův u Camily, která o úkladu Ariselmovu ničeho netušila a do Lotaria velmi zamilována byla; nalézajíc tedy zalíbení v jeho verších a při tom také dobře vědouc, že jeho verše a myšlénky toliko jí se týkají a ona vlastně ta Chloris jest, žádala jej, pakliže ještě nějakou znělku neb jiné verše ví, aby je pověděl.

Vím ještě jednu, odpověděl Lotario, avšak nepovažuju ji za tak dobrou, jako onu, anebo lépe řečeno, za méně špatnou. Suďte sami, ona zní takto:

Vím, že umru; nechceš-li mi víry dáti,
Tím jistější smrt má, jako nebohého
Že mne u svých nohou spatříš umrlého
Spíš, než k tobě lásky své kdy litovati.

Ano kdyby mělo jednou se i státi,
Já byl zbaven žití, slávy, štěstí všeho:
I po smrti ještě na dně srdce mého
Bude vyryt obraz tvůj se nalézati.

Tu památku svatou z něho nevyhladí
Ani času zhouba, ni můj osud krutý,
Jehož ty jsi, krásná ukrutnice, původ.

Špatně věru smělý plavec si poradí
Dav se s lodí na oceán nedotknutý,
Schází-li mu jistý do přístavu průvod.

Anselmo tuto znělku taktéž, jako první, chválil a tím způsobem článek ku článku k řetězu přidával, z kterého hanba jeho se skládala a vázala; nebo čím více mu Lotario na cti ubližoval, tím více on ctěna se myslil a každý stupeň, po kterém Camila až na dno jeho opovržení sestupovala, zdál se mu býti schodem, po kterém vrcholi cnosti a dobré pověsti se blížila.

Když jednou Camila se svou komornou opět sama se nalézala, pravila jí: Já přece se hanbím, milá Leonelo, že jsem tak málo na sebe dbala a Lotariovi vítězství nad sebou tak usnadnila. Obávám se, aby tuto lehkou mysl mi za zlé nepokládal, an neví, jak nemožno mi bylo, mu odolati.

Nepřipouštějte si to k srdci, paní, odpověděla Leonela; nebo dar neztrácí na své ceně proto, že byl brzy dán, je-li jen ostatně dobrý a sám sebou vážnosti hoden. A mimo to se říkává, kdo záhy dává, dává dvojnásobně.

Ale ono také se říkává, odpověděla Camila, co lacino se koupí, nebývá velmi váženo.

To sem se nehodí, odpověděla Leonela; neb já slyšela, že láska jednou přilétá, podruhé odlétá; s jedním běží, s druhým kráčí zvolna, toho činí vlažným, onoho horoucím; jednoho poraňuje, druhého usmrcuje; žádost její má prudký běh a rychle k cíli se dostává; ona ráno pevnost oblehne a ta musí v noci již se vzdáti, proto že nemá síly k odporu. A tomu-li tak, proč máte starosti a proč se trápíte proto, ješto Lotariovi totéž státi se muselo, an láska nepřítomnosti našeho pána použila k podrobení vašemu? Za této nepřítomnosti bylo třeba, vše vykonati, co láska byla si předevzala, aby čas nezískal času, až Anselmo domů se navrátí a přítomností svou celé dílo přeruší; neb láska nemá lepší služebnice k vyvedení svých záměrů nad příležitost; příležitosti ona při všech svých činech, zvláště na počátku používá. To všecko vím já vice ze zkušenosti než od slyšení a musím Vám konečně také jednou pověděti, že jsem já také děvče z masa a krve utvořené, a vždyť jste také tak rychle se nepoddala, až když jste v jeho očích, vzdechách, slovech, slibech a darech celou duši jeho spatřila a v ní všecky cnosti, všecku lásky hodnost jeho. A z té příčiny tedy pusťte bázeň a úskostlivou pochybnost mimo sebe, a buďte ubezpečena, že Lotario Vás právě tak si váží, jako Vy jeho, a buďte tomu povděčna, že, an jste již v síť lásky se zapletla, je to muž milování hodný; neb on má nejenom všech pět P, které jak se praví, dokonalý milovník míti musí, nýbrž celou abecedu vlastností, kterou Vám tuto hned, chcete-li ji slyšet, z paměti vypovím. On jest totiž dle mého mínění: anděl, bohatý, citelný, čacký, dobrý, elegantní, ferina, geniální, hrdinný, chytrý, interesantní, jemný, krásný, laskavý, mírný, něžný, opatrný, a, jak se praví všech pět P, rozšafný, řečný, statečný, štědrý, trpělivý, upřímný, věrný, x se naň nehodí, protože to jest písmeno cizé, jakož i y hláska tvrdá; způsobný a na svou čest žárlivý.

Camila se smála abecedě své komorné a shledala, že jest ve věcech lásky zkušenější, než byla o ní si myslila. Ona vyjevila také nyní Camile, že má známost s mladým člověkem dobrého rodu tu v městě, nad čím Camila velmi se zarazila, obávajíc se, aby snad to jí na ujmu cti nebylo. Vyzvídala z ní, zdali tato známost jejich byla dále, než k slovům dospěla, načež ona jí beze všeho ostychu a s velkou smělostí odpověděla, že již důvěrněji spolu obcovali. Nebo jest prý to věc jistá, že neopatrnost paní služkám všecken stud odnímá a že ony, když vidí paní klopýtnouti, nic si z toho nedělají, padnou-li aneb zdali o tom kdo ví. Camile nezbývalo nyní nic jiného, než Leonelu prositi, aby svému milovníku ničeho o její lásce nepověděla a vše v takové tajnosti chovala, aby ani Anselmo ani Lotario ničeho se nedověděli. Leonela odpověděla, že tak učiní, avšak slib svůj tak špatně splnila, že Camilina obava, aby o dobrou pověst nepřišla, téměř jistotou se stala; neb nestydatá a drzá Leonela, vidouc, že paní dle své povinnosti se nechová, odvážila se tak daleko, že svého milovníka k sobě do domu pouštěla, protože byla jista, kdyby i paní její ho uviděla, nebude směti to vyzraditi. Nebo následkem těch a jiných poklesků paní bývá, že otrokyněmi svých vlastních služek se stávají, a jsou nuceny, jakož i Camile se dělo, hanebné chování jejich ukrývati; neb, ačkoliv ona častěji zpozorovala, že jest u Leonely milovník v pokojíku, nikdy ji z toho plísnit se neopovážila, ano ona jí poskytovala příležitost, aby ho skryla a manžel její ničeho o tom se nedověděl. Tomu ale nemohla zabrániti, že Lotario jednou, když přede dnem z domu odcházel, jej uhlídal. On jej neznal a zpočátku za nějaké strašidlo měl; když ale uviděl, že odcházeje s velikou pečlivostí do pláště se zahaluje, upustil od pošetilé této domněnky své a přišel na jinou myšlénku, kteráby všecky je v záhubu byla uvrhla, kdyby Camila to nebyla zprostředkovala. Lotario totiž si nepomyslil, že člověk, jejž byl v tak neobyčejnou dobu z Anselmova domu vyjíti viděl, tam za Leonelou byl; neb na tu on si v tu chvíli ani nezpomněl, jakoby jí tam ani nebylo bývalo. Nemyslil si jinak, než že Camila právě tak povolnou a lehkovážnou jest k jinému, jako k němu samému byla se prokázala. A to jest druhý následek nezdrželivosti ženské, že ona i u toho dobré mínění ztrácí, jemuž byla na prosbu a přemluvu se poddala; neb on myslí, že on ještě snadněji kořistí jiného se stane, takže nejmenší jiskra takového podezření u něho hned v celý plamen vyšlehuje. Zdálo se, jakoby Lotario v tom okamžení zdravého smyslu byl pozbyl a všechna rozumná rozvaha jej opustila. Neb ani poněkud náležitě se nerozmysliv, pln zaslepení a netrpělivosti a hoře žádostí, na Camile se pomstiti, k Anselmovi, dříve ještě, než on byl vstal, do domu vrazil. Věz, Anselmo, pravil, že již několik dní musel jsem se přemáhat, abych se zdržel a nepověděl ti, co ti nikoliv nemohu a nesmím déle zatajiti. Věz, že Camilina cnost již povolila a mi ve všem se poddala; což jsem já ti posud jenom proto tajil, že jsem chtěl dříve vyzkoumat, není-li to u ní toliko pomíjející rozmar anebo nechce-li mne snad podrobiti zkoušce, aby viděla, zdali nabídky, jež jsem jí dle tvého přání činil, jsou opravdové. A mimo to jsem si myslil, že, je-li Camila taková, za kterou jsme my oba ji považovali, Ti sama o mém usilování zprávu dá. Poněvadž ale vidím, že to posud neučinila, domýšlím se, že míní skutečně vyplniti slib, který mi byla dala, totiž že při nejbližší příležitosti, až ty doma nebudeš, v síni, kde tvůj skvostný nábytek se nachází, se mnou se sejde. — To bylo to místo, kde Camila vskutku s ním se scházívala. — Avšak já nemyslím, abys ve svém hněvu se překvapil, protože přestupek posud toliko v myšlénkách je spáchán; nebo možná, že Camila zatím jinak se rozmyslí a předsevzetí svého bude litovati. Poněvadž jsi posud mé rady vždy úplně aneb z části byl poslušen, uposlechni mne také v tom, co ti nyní poradím, abys beze klamu a se vší opatrností o všem se přesvědčil, co ti věděti třeba. Stav se, jakobys na dva neb tři dni, jako již častěji se stalo, odjeti chtěl, schovej se za tapetami a ostatním nářadím v oné síni, a budeš moci svýma vlastníma očima, jako já svýma, o zámyslu Camilinu se přesvědčiti. Dokáže li se její vina, jako jest se obávati, budeš moci pak, aniž co u veřejnost přijde, za učiněnou Ti křivdu ji potrestati. S podivením, napnutím a úžasem poslouchal Anselmo řeč Lotariovu, nebo přišla mu v čas, kde nejméně jí byl se nadál, protože již za to měl, že Camila vítězně strojeným úkladům Lotariovým odolala a již z vítězství svého se těšiti byl začal. Zůstal hodnou chvíli očima upiatýma na zem hleděti a konečně pravil: Tys jednal, Lotario, tak, jak jsem od tvého přátelství očekával; já budu ve všem dle tvé rady se řídit; čiň jak chceš a zachovej toto tajemství tak, jak v pádu tak nenadálém se sluší. Lotario mu to slíbil; však když od něho odešel, úplně všeho, co mu byl pravil, litoval, vida, jak pošetile jednal, an mohl Camile se pomstiti spůsobem jiným, nikoliv tak ukrutným a nepoctivým. On zlořečil svému činu, vytýkal si své prchlivé jednání a nevěděl, jak to vše zase napraviti aneb nějak rozumně z toho vybřísti. Posléz si umínil, že o všem tom Camile poví, a ješto mu nescházelo k tomu příležitosti, ještě ten den s ní o samotě se sešel. Tu, když ona viděla, že s ním může mluviti, pravila: Vězte, příteli Lotario, že mám něco na srdci, co tak velice mne tíží, že div ňádra mi nepuknou; nebo opovážlivost Leonelina dosáhla takového stupně, že ona každé noci jistého milána svého do domu pouští a jej u sebe až do dne na ujmu mé dobré pověsti mívá, an každý, kdo jej v tak neobyčejnou dobu z mého domu vycházet vidí, ledaco o mne si mysliti může. A co mne nejvíce trápí, že ji nemohu proto ani potrestat ani vyplísnit, protože ona vědouc o naší známosti mi víže ústa, že musím o tom mlčeti; i obávám se, aby z toho něco zlého nepošlo. S počátku, když Camila toto povídala, myslil Lotario, že to lest, a že mu chce namluvit, že člověk, kterého byl z domu vyjíti viděl, jest Leonelin a nikoli její; když ale ji viděl plakati, se rmoutit a jej o pomoc prositi, uvěřil jí konečně a nad tím vším celý pomaten a zaražen zůstal. Avšak přitom všem odpověděl Camile, aby neměla starosti, že zajisté dovede Leonelinu nestydatost zkrotiti. Vyznal jí spolu, co, žárlivostí puzen, Anselmovi byl řekl a že mezi nimi jest umluveno, aby Anselmo v oné síni se schoval a sám o její nevěře se přesvědčil. Prosil ji, aby mu jeho pošetilost odpustila a dala radu, jakby se vyplésti mohli z onoho bludiště, ve které jeho nerozum byl je zavedl.

Camila se toho ulekla, co jí Lotario pravil. Naříkali si trpkými slovy na liché jeho podezření a nerozumný a nepřátelský krok, jejž proto byl učinil. Ješto ale ženská od přírody jak k dobrému, tak ke zlému jest schopnější, nežli muž, a rychle si pomoci umí, ačkoliv jest méně schopna v takových věcech, jež přemýšlení potřebujou, nalezla také Camila v okamžení prostředek, jak z tohoto na pohled nerozvížitelného zapletení se dostati. Pravila totiž, aby Lotario spůsobil, by Anselmo druhý den na umluveném místě se schoval, ona že dovede k jejich prospěchu tak to obrátit, že budoucně beze vší starosti budou moci spolu se baviti. Nechtějíc celý svůj záměr mu zjeviti, žádala jej toliko, aby, až Anselmo se schová a Leonela jej zavolá, přišel a na vše, cokoliv se ho ptáti bude, tak jí odpovídal, jakoby ani nevěděl, že Anselmo je poslouchá.

Lotario jí domlouval, aby mu celý záměr zjevila, by takto tím lépe, jak toho třeba bude, zachovati se mohl. Ona ale trvala na tom, že není žádných příprav zapotřebí a dosti na tom, když bude tak odpovídati, jak ona se ho bude ptáti; nebo Camila mu nechtěla proto ničeho o svém předsevzetí pověděti, aby proti jejímu zámyslu žádných námitek nečinil aneb i jiného se nechopil, kterýby snad tak vhodný nebyl.

Lotario odešel a druhý den na to pravil Anselmo, že musí jednoho přítele svého na venkově navštíviti. Brzy ale opět se vrátil a schoval, což tím snáze učiniti mohl, an Camila a Leonela úmyslně mu k tomu byly nápomocny. Když Anselmo s tlukoucím srdcem na místě čekal, odkud na vlastní oči své viděti měl, kterak čest jeho úplně zničena a on nejdražšího pokladu, jejž v Camile míti se domníval, zbaven bude, vešly Camila a Leonela do síně vědouce, že tam již je uschován.

Ach, milá Leonelo, pravila Camila s hlubokým povzdechem v okamžení, když do síně vstoupila, nebyloby lépe, kdybys, než předsevzetí vyvedu, jež ti sděliti nejsem s to, abys mne s něho nesvedla, Anselmovu dýku, o kterou jsem ti říkala, vzala a toto hanebné srdce jí mi proklála? Avšak nikoliv, nečiň toho. Načbych měla já za vinu jiného trpěti? Budu hledět dříve vyzkoumati, co ty nestydaté oči toho Lotaria na mně shledaly, že mohl se opovážiti a do mne něčeho se domýšleti, co pro mou čest a přátelství mého muže takovou jest urážkou. Jdi tam k oknu a zavolej ho, neb on bezpochyby již na ulici čeká v naději, že hanebný zámysl jeho se uskuteční; avšak dříve moje ukrutné, počestné předsevzetí se vyplní.

Ach, paní moje, odpověděla chytrá a navedená Leonela, co míníte tou dýkou počíti? chcete snad sobě anebo Lotariovi život vzíti. Obé to by Vaší pověsti a dobrému jmenu uškodilo. Lépe bude, když tu křivdu zatajíte a nedopustíte, aby člověk ten do domu přišel a nás tu samotné nalezl; nebo, paní, jsme my ženštiny slabé a on muž odhodlaný, který přicházeje se zlým úmyslem a jsa náruživostí zaslepen, snad dříve, než Vy své předsevzetí vyvedete, dopustí se toho, co pro Vás strašnější bude, než ztráta života. Běda, že náš pan Anselmo nestydatému zlosynu tomu takové právo v domě dal! A kdyby také jste ho usmrtila, milostpaní, jako myslím, že učiniti hodláte, co si počneme pak s jeho mrtvolou?

Co? odpověděla Camila; tu ať si Anselmo pochová; nebo vším právem se sluší, aby on tu práci na se vzal a sám hanbu svou pohřbil. Jen jej rychle zavolej; každé okamžení, co náležitou pomstu na Lotariovi odkládám, jest proviněním proti věrnosti, kterou manželi svému jsem povinna.

To vše slyšel Anselmo a při každém slovu Camilinu myšlénky jeho se měnily. Když ale slyšel, že ona Lotaria zavraždit míní, bylby málem ze svého úkrytu vyskočil, aby svým vystoupením ji od toho udržel; avšak neučinil toho a mínil vyčkati, jak daleko asi smělý a šlechetný úmysl její dospěje, načež pak vystoupiti a ještě v čas tomu zabrániti hodlal.

V tom Camila do mdloby padla a na postel, která tu v síni stála, sklesla. Leonela dala se do usedavého pláče: O já nešťastná, bědovala, pakli mi tento vzor vší čistoty, tato koruna všech žen zde v náručí skoná. Každý, kdoby tento nářek její byl slyšel, musel ji za nejzarmoucenější a nejvěrnější služku a její paní za druhou pronásledovanou a utrápenou Penelopu považovati.

Camila zatím brzy opět k sobě přišla a zpamatovavši se pravila: Proč nejdeš, Leonelo, pro onoho nejzrádnějšího přítele, kterého kdy slunce vidělo a noc kryla? Dělej, jdi, běž, leť, aby váháním neshasl oheň hněvu mého a spravedlivá, zamýšlená pomsta má v hrozbu a kletbu se nerozplynula.

Již jdu jej zavolat, paní moje, pravila Leonela; avšak musíte mi dříve dát tu dýku, abyste za mé nepřítomnosti něco neučinila, nad čím by po celý život ti, jenž Vás milujou, plakati museli.

Neměj starosti, milá Leonelo, neb něco takového já neučiním, pravila Camila; nebo byťbys i myslila, že moje jednání jest odvážlivé a pro mou čest nepředložené, neučiním přece tak, jako Lucretia, o které se praví, že si život vzala, nejsouc si žádné viny vědoma, aniž dříve onoho zavraždila, jenžto neštěstí jejího byl původem. Umru-li já, umru, avšak dříve musím náležitě na onom se pomstiti, který mne přinutil, že jsem v tato místa přišla plakat nad drzostí jeho, k níž jsem žádné příčiny nezavdala.

Leonela se dala ještě dlouho prosit, než šla Lotaria zavolat; ale konečně odešla a mezitím Camila, jakoby byla sama, s sebou rozmlouvala: Bože! nebyla-li bych moudřeji jednala, kdybych Lotaria byla odmrštila a nedala mu příležitosti, aby mne jen ten krátký čas, dokud mu omyl jeho nedokážu, za nepočestnou a špatnou měl? Lépe by to ovšem bylo bývalo; ale pak bych sama nebyla se pomstila a cti mého manžela zadostučinění zjednala, kdyby on tak snadno a beze trestu za svou hříšnou žádost z toho vyváznul. Nechať ten nevěrník tedy svou hanebnou chtivost životem zaplatí! Ať svět zví, pakliže náhodou o tom se doví, že Camila nejenom věrnost svému manželi zachovati, nýbrž také na tom se pomstit dovedla, jenžto byl se opovážil, jí se dotknouti. Avšak přece měla jsem raději Anselmovi o tom všem zprávu dáti. Což ale neučinila jsem to již v onom listu, jejž jsem mu ven poslala? Pakliže tehda neznal nebezpečenství, před kterým jsem ho varovala, stalo se bezpochyby jen proto, že jeho poctivá důvěra mu nedopouštěla mysliti, že by nejvěrnější přítel jeho o čest mu ukládati mohl; ano já jsem sama na to dlouhý čas nemyslila a posud bych tomu nevěřila, kdyby jeho nestydatost posléz dary, sliby a neustálými slzami nebyla se projevila. Avšak k čemu nyní všecky tyto rozklady? Což potřebuje snad zmužilý úmysl rady něčí? Zajisté ne! Pryč se zrádcem, stihni ho pomsta! Nechať nevěrník přijde; nechť vkročí, umře, zhyne a cokoliv se stane. Beze skvrny dostala jsem se tomu, jejž mi nebesa byla ustanovila; bez skvrny zase od něho odejdu. Ano já odejdu smyta touto čistou krví svojí a nečistou krví nejzrádnějšího přítele, s kterým bylo kdy přátelství na světě se potkalo. A při těchto slovech s obnaženou dýkou v ruce tak rychlým krokem a s takovou divokosti po síni těkala, že spíše třeštěnci neb zoufalci než krotké ženě se podobala.

Anselmo, který, jsa za španělskou stěnou uschován, na vše patřiti mohl, byl pln podivení a měl to, co byl viděl a slyšel, za dostatečno k vyvrácení sebe většího podezření a již si přál, aby Lotario nepřišel, obávaje se, by nějaké náhlé neštěstí se nestalo. Chtěl ji již vystoupiti, manželku svou obejmouti a vše jí pověděti, an Leonela s Lotariem do síně vešla a jej zdržela.

Jak mile Camila Lotaria shledla, udělala dýkou veliký kruh kol sebe na zemi. Lotario! zvolala, chraň se, kruh tento nejenom překročiti, ale ani mu se přiblížiti. Opovážíš~li se to, v tom okamžení dýku tuto do srdce ti vrazím; a dříve nežli mi slova odpovíš, poslechni několik slov mých, načež pak odpověz, cokoliv se ti bude líbit. Předně chci, Lotario, abys mi řekl, znáš-li Anselma, chotě mého, a jaké o něm máš smýšleni; a za druhé chci také zvědět, zdali mne znáš. Odpověz mi na to, a netřeba ti na ty otázky dlouho se rozmýšleti, neb není to nic těžkého, nač se tebe tážu.

Lotario nebyl tak nevědomý, nebo hned, jak mu Camila řekla, aby hleděl, by Anselmo zde se uschoval, domyslil se, jaký jest její úmysl. On tedy nyní v její záměr tak výborně se vpravil, že toto nastrojené jednání jejich skutečné pravdě se podobalo. Odpověděl tedy Camile v tento způsob: Nepomyslil jsem si, Camilo, žes mne zavolala, abys mne se ptala na věci tak daleké úmyslu, s kterým jsem já přišel; nemíníš-li ještě slíbenou mi lásku prokázati, nemělas již dříve naději mi dávati, neb čím blíže je člověk dosažení své žádosti, tím úsilněji po něm baží. Abys ale mi nenamítla, že nechci ti na tvé otázky odpovídati, povím ti, že tvého manžela Anselma znám. Neřku nic o našem přátelství, které ti jest dostatečně známo, abych sám proti sobě nebyl svědkem, an láska, jenž větších ještě přestupků může omluviti, mne nutí, jemu ublížiti. Já také tebe znám, Camilo, a neméně jako on si tebe vážím. Neb za poklad menší ceny nebylbych s to svou povinnost a svatá práva přátelství porušiti, na která, puzen nepřemožitelnou moci lásky, jsem zapomněl.

K tomu-li se přiznáváš, odpověděla Camila, ty úhlavní nepříteli všeho, co jest milováni hodno, s jakou tváří můžeš se opovážiti a předstoupiti před tu, kterážto jest zrcadlem, v kterém onen se shlíží, v němž ty bys se shlédnouti měl, abys uviděl, že ti pražádné příčiny nedal, bys tak velmi směl jej urážeti? Já nešťastná musím ale myslit, že já jsem vinna, žes tak mohl se zapomenouti, snad neopatrným chováním, jež nikoliv nedostatkem počestnosti nazvati nemohu, protože si ho nejsem vědoma, nýbrž které snad z nepozornosti bylo pošlo, jako se ženám stává, když se domnívají, že jim netřeba se stříci. Není-li tomu tak, bídníče, mluv, kdy jsem ti jen jediným slovem neb jedním pohledem byla odpověděla, aby toliko stín naděje v Tobě byl povstati mohl, že hanebnou žádost tvou splním? Když jsem byla Tvým velikým slibům věřila aneb ještě větších darů nezamítla? Ješto ale jest nemožno, aby někdo v náruživosti setrval, pakli nějaká naděje v ní jej neudržuje, musím sobě vinu tvé nestydatosti přičísti; neb nějaká neopatrnost s mé strany musela posud tvé snažení podporovati a proto také se potrestám a pokutu si uložím, kterou Tvůj zločin zasluhuje, abys poznal, že, an jsem sama k sobě tak přísná, proti Tobě jinak bych nejednala. A proto jsem dala tě sem povolat, abys byl svědkem oběti, již já uražené cti váženého manžela svého přinésti míním, kterému jsi ty tak velice ublížil, jakož i já ho urazila, že jsem dosti se nevyhýbala příležitosti, pakliže jakou jsem Ti dala, která špatné smýšlení tvé podporovala. Opakuju to ještě jednou, že obava moje, že jsem svou neopatrností k Tvým neslušným myšlénkám příčinu dala, nejvíce mne trápí a nutí, abych svou vlastní rukou se potrestala; nebo kdyby mi trestu z jiné ruky se dostalo, nezůstala by snad vina moje v takové tajnosti. Avšak dříve ještě, než to učiním, umírajíc onomu život vezmu a toho s sebou pojmu, jímž míru své pomsty naplním, načež on pak tam od nestranného soudce trestu za to dojde, že byl mne k tak zoufalému činu přivedl.

A s těmito slovy s nesmírnou silou a rychlostí na Lotaria se vrhla, dýkou mávajíc a všemožně se snažíc, jí do prsou mu vraziti, takže již on sám pochybovati začal, zdali to počínání její jest opravdové anebo jen tváření, nebo byl nucen se vší svou opatrnosti a vší silou se brániti, aby Camila naň nemohla doraziti. Ona uměla s tak podivnou pravděpodobností lest a pokrytství své provésti, že, aby ještě více opravdovosti jí dodala, krví svou ji ztvrditi chtěla. Vidouc, anebo tak se stavíc, že Lotaria poraniti nemůže, zvolala: Poněvadž osud mi nedopustí, abych spravedlivé předsevzetí své vykonala, nedovede toho nikoliv, abych je aspoň s části nevyvedla, a mocí ruku s dýkou Lotariovi vyrvavši, ostřím jejím pod levým paždím lehce se poranila a na to bez sebe sklesla. Leonela a Lotario nad tím užasli a nevěděli, mají-li svým očím věřiti, když Camilu v krvi na zemi ležet viděli. Lotario pln uleknutí přiskočil a dýku z rány vytáhl. Když ale uviděl, jak malé a nepatrné jest poranění, opustil jej strach a on znovu Camilině chytrosti se podiviti musel. Aby se své strany ničeho nezanedbal, dal se nad jejím tělem do dlouhého a úpěnlivého nářku, jakoby mrtva byla, a počal náramně láti nejenom sobě ale také onomu, jenž byl jej ke spůsobení této truchlohry přiměl. Nebo protože věděl, že Anselmo jej poslouchá, mluvil takové řeči, že musel býti vice k politování, nežli Camila sama, byťby i skutečně mrtva byla bývala.

Leonela ji zdvihla a na lože položila, žádajíc spolu Lotaria, aby ranléka povolal, kterýby ji tajně hojil. Prosila ho též o radu, co Anselmovi o poranění jeho manželky říci má, kdyby dříve domů přijíti měl, než ona bude vyhojena. Lotario jí dal za odpověď, aby řekla, co za dobré uzná; on že není s to nic moudrého poraditi. Nyní aby jen hleděla, Camile ránu ovázati, on že odejde, kde již živá duše lidská ho neuvidí. S patrným nesmírným zármutkem z domu odešel. Když byl ale o samotě a beze svědků, počal nad Camilinou lestností a Leoneliným pokrytstvím se křižovati a žehnati. Pomýšlel u sebe, jak velmi asi bude Anselmo přesvědčen, že má druhou Porcii za manželku, a nemohl již ani se dočkati, s ní se sejíti a nad těmito až k největší pravděpodobnosti provedenými kejkly se radovati.

Leonela stavila své paní krev, které jenom tolik teklo, co právě bylo třeba, aby podvodu jejímu podobu pravdy dalo. Vymyla jí ránu vínem a dle možnosti své ovázala, při čemž takových řečí vedla, že Anselmo, kdyby i před tím již více toho nebyl slyšel, svou choť za pravý vzor manželské věrnosti byl by míti musel. Camila Leonelinu řeč svými slovy podporovala a nesmělost a nestatečnost si vytýkala, že onoho vzácného okamžení nebyla s to použiti a život, který jí tak odporným jest, si vzíti. Žádala služku svou o radu, má-li milovanému manželi svému celou tuto příhodu vyjeviti anebo zamlčeti. Leonela ji s toho srážela, ješto by prý Anselma tím přinutila, žeby na Lotariu se pomstiti musel, čehož by beze vlastního nebezpečenství svého učiniti nemohl; dobrá žena nemá prý muži svému žádných pohnútek k svárům dávati, nýbrž všemožně hleděti jich ho stříci. Camila odpověděla, že je s radou její spokojena a že jí uposlechne; avšak že třeba nějakou příčinu jejího poranění, které Anselmo jistě zpozoruje, si vymysliti. Leonela se jí dokládala, že by nebyla s to, jí k nějaké lži poraditi, třeba to i žertem bylo.

Jak to tedy mám učiniti, má milá, pravila Camila, když nejsem s to žádnou nepravdu si vymysliti nebo pověděti, byťbych i věděla, že tím si život zachráním?

Nemějte starosti, milostpaní, odpověděla Leonela; já snad do zítřka na něco si zpomenu, co mu budeme říci moci. Snad se také dá rána, jsouc na takovém místě, před ním docela zatajiti; nebesa budou zajisté dobrý úmysl náš podporovati. Buďte jen zatím pokojna, milostpaní, a upokojte srdce své, aby manžel Váš žádného pobouření mysli na Vás nezpozoroval. Ostatně spolehněte se na mne a na Pánaboha, který dobrým úmyslům vždycky svou milostí přízniv bývá.

Anselmo byl na truchlohru zničení své cti s největší pozorností se díval a jednající osoby s takou umělostí a výborností ji hrály, že klam pravdu samu předčil. On nemohl večera se dočkati, až bude moci ze svého úkrytu vystoupiti a milovaného přítele Lotaria navštíviti, aby s nim nad drahocennou perlou se radoval, kterou byl ve zkoušené věrnosti své manželky nalezl. Camila a Leonela mu schválně příležitost poskytly, že mohl odejíti; pílil jí použiti a letěl v náruč svému Lotariovi, kterému s nevýslovnou radostí o svém štěstí vypravoval a celý chválou Camily své se rozplýval. Lotario vše to poslouchal, avšak nebyl s to, radost s ním sdíleti, poněvadž mu svědomí pravilo, jak hanebně byl přítele svého podvedl a jak ukrutně mu ublížil. Anselmo sice lhostejnost přítelovu pozoroval, ale myslil, že ona z toho pochází, že byl Camilu poraněnu zůstavil a sám neštěstí toho vinen byl. Proto jej prosil, aby si z Camiliny nehody nic nedělal, an rána bezpochyby jest toliko velmi lehká, ježto ona si umínila, před ním ji zatajiti. Není prý tedy čeho se obávati, jen aby budoucně zase šťastně spolu živi byli, protože byl Lotario svým přičiněním jeho štěstí až na nejvyšší stupeň žádosti jeho byl povznesl. Nehodlal ničím jiným, leč básněmi k pochvale Camilině se obírati, které prý až na pozdní doby slavné jmeno její donesou.

Lotario schválil úmysl přítele svého a slíbil, že se své strany všemožně k zbudování tak krásné stavby se přičiní.

Tak jest Anselmo úplně podveden a on sám za ruku přivedl do svého domu nazpět onoho, jejž za nástroj své blaženosti považoval, který zatím ale všecku čest jeho dokona zničil. Camila jej na pohled chladně uvítala, ačkoli v mysli ji to těšilo, že opět ho vidí. Nějaký čas zůstal podvod ten v tajnosti, až po uplynutí několika měsíců štěstí se obrátilo, zločin s takovou latí ukrývaný na jevo přišel a Anselmo svou nesmyslnou všetečnost životem zaplatil.