Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá devátá
Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes | ||
Kapitola třicátá osmá | Kapitola třicátá devátá | Kapitola čtyřicátá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola třicátá devátá |
Podtitulek: | Kde otrok život a příběhy své vypravuje. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 280–286. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Bojislav Pichl |
Licence překlad: | PD old 70 |
V jednom místě v horách leonských má původ moje rodina, ku které příroda příznivější a štědřejší, než štěstí, byla se prokázala, ačkoliv mezi chudinou tamějších obyvatelů přece můj otec jmeno bohatého muže požíval a také opravdu jím by byl býval, kdyby byl dovedl jmění své tak udržeti, jako rozházeti. Tato jeho štědrá a nešetrná povaha pocházela z vojny, kde byl mladá léta svá ztrávil; nebo tam jest pravá škola, kde skoupý se stává štědrým a štědrý marnotratným, a najde-li se někdy voják lakomý, jest to pravý přízrak, který zřídka viděn bývá. Můj otec přestupoval meze štědrosti a přecházel v marnotratnost, která nikdy není ku prospěchu ženatému člověku, který děti má, jmeno a stav jeho dědit mající. Otec můj měl tři, vše syny a již v tom věku, kde si svůj stav voliti mohli. Když tedy otec viděl, že mu jest nemožno svou náklonnost přemoci, jak pravil, umínil si, zbaviti se prostředků, které jej velikomyslným a štědrým činily, totiž svého jmění, beze kterého sám Alexandr šetřiti muselby se naučit. Pročež zavolav nás jednoho dne všecky tři k sobě do světnice, jal se k nám asi podobnými slovy mluviti: Děti, abych Vám pověděl, že Vás miluju, jest dosti na tom, řeknu-li, že jste mé děti; ale na důkaz, že Vás miluju tak, jak bych měl, musím Vám říci, že nejsem nikoliv s to, Vám jmění Vaše zachovati. Pročež abych Vás dnes pro budoucnost přesvědčil, že Vás jako otec miluju a jako otčím zkrátiti nechci, míním s Vámi něco počíti, o čemž jsem byl mnoho a náležitě se napřemýšlel. Vy jste v tom věku, že můžete si stav svůj volit aneb aspoň povolání si obrat, které později ke cti a jmění Vás povede. Hodlám tedy jmění své na čtyry částky rozděliti; tři dám Vám, každému právě tolik, co náleží, a čtvrtou nechám sobě, abych z ní žíti a dny života, jež mi nebesa popřejou, tráviti mohl. Avšak přálbych si, aby každý z Vás, až svůj podíl bude míti, si zvolil jednu z cest, které Vám udám. Jest v naší španělské vlasti přísloví, dle mého mínění velmi pravdivé, jako jsou všecka ona, jsouce krátké průpovědi z řeči a zkušenosti rozumných lidí vyňaté, a přísloví to praví: Církev nebo moře anebo palác královský, což dá takto se vysvětlit, že kdo chce váženým a bohatým se státi, ať k církvi se obrátí, aneb na lodi obchod provádí aneb do služby královské vstoupí; neboť se praví: lepší drobet se stolu královského nežli pecen od jiného. Přeju si tedy a žádám na Vás, abyste jeden na učení, druhý k obchodu a třetí k vojenské službě se obrátil; nebo ke dvoru jest těžko se dostati a pakliže vojna k bohatství nevede, aspoň pověst a slávu přináší. Za osm dní dám každému z Vás podíl jeho na hotovosti, aniž o halíř Vás zkrátím; rcete mi tedy nyní, chcete-li mé mínění a radu, kterou jsem Vám předložil, uposlechnouti. A když mně, jakožto nejstaršímu, poručil odpověděti, prosil jsem ho nejdříve, aby jmění svého se nezbavoval, nýbrž dle libosti dále ho užíval, my že jsme mladí lidé a sami světem si pomůžeme; on však trval na svém předsevzetí, načež pak já mu svůj úmysl vyslovil, že zbraň si vyvolím a Bohu a králi svému sloužiti budu. Druhý bratr mu tytéž nabídky činil a umínil si do Indie plouti a se svým podílem tam těžiti. Nejmladší, dle mého náhledu nejmoudřejší, pravil, že se obrátí k církvi a započaté studie své v Salamance ukončí. Když takto všickni jsme se ustanovili a povolání své si obrali, objal nás otec všecky a v krátkém čase slova a slib svůj ve skutek uvedl. A když byl každému podíl dal, obnášející, jak se pamatuju, po třech tisících dukátů na penězích, protože strýc celou usedlost koupil a hotově zaplatil, aby z rodiny se nedostala, ještě toho dne jsme s dobrým otcem všickni tři se rozloučili. Ješto ale mi se zdálo, že by to bylo nelidské, starého otce s tak malým jměním zanechati, přiměl jsem ho, aby z mých tří tisíc dva tisíce dukátů si podržel, ješto ostatek mi vystačí k opatřeni si toho, čeho vojáku jest zapotřebí. Moji druzí dva bratři, pohnuti mým příkladem, dali mu každý po tisíci dukátech, takže otci mému zůstalo čtyry tisíce dukátů na penězích, mimo ještě tři tisíce, za něž statek stál, který prodán nebyl a mu k požitku zůstal.
Konečně, jak jsem pravil, s ním a oním strýcem svým jsme, ovšem že s bolestí a pláčem nás všech, se rozloučili a slíbiti musili, že, kdykoliv nám bude možno, o všem zprávu dáme, co dobrého nebo zlého bylo nás potkalo. Slíbili jsme to, oni nás objali, dali nám své požehnání a jeden se obrátil do Salamanky, druhý do Sevilly, a já do Alikanta, kde, jak jsem se dověděl, janovská loď vlnu pro Janov nakládala.
Bude to nyní dvaadvadcet roků, co jsem z otcovského domu odešel, a po celý ten čas, ačkoliv jsem byl několik listů poslal, ani o něm ani o svých bratřích ničeho jsem se nedověděl; co mně během tohoto času se přihodilo, v krátkosti vypovím.
Vstoupil jsem v Alikantu na loď a šťastně až do Janova se doploul, šel odtamtud do Milána, kde jsem zbraní a jinými vojáku potřebnými věcmi se opatřil, umínil si odtud jíti do Piemontu nějaké místo hledat, an na cestě do Alexandrie de la Palla jsem se dověděl, že slavný vojvoda de Alba do Flandska táhne. Změnil jsem svůj úmysl, obrátil se k němu, sloužil v jeho polním tažení a byl smrti hrabat Egmonta a Horna přítomen. Stal jsem se praporečníkem jednoho slavného kapitána z Quadalajary, který Diego de Urbina se jmenoval, a když jsem byl drahný čas ve Flandsku pobyl, dostal jsem zprávu o spolku, který byl Jeho Svatost papež Pius Pátý, blahé paměti, s Venecií a Španělskem zřídil proti společnému nepříteli, totiž Turku, jenž tím časem svým loďstvem slavný ostrov Cyper, jenž k panství veneckému náležel, vydobyl. Smutná a nešťastná to ztráta! vědělo se s jistotou, že jeneralem spolku toho stane se nejjasnější D. Juan de Austria, přirozený bratr našeho milého krále D. Filipa; povídalo se o nesmírném strojení válečném a to všecko ve mně touhu a vroucí žádost zbudilo, výpravy té účastným se státi. Ačkoliv jsem měl naději a s jistotou mi bylo slíbeno, že při nejprvnější příležitosti za kapitána povýším, vzdal jsem se všeho a do Italie se odebral. Šťastnou náhodou se stalo, že D. Juan de Austria právě v týž čas do Janova přibyl, odkud do Neapole odplul spojiti se s loďstvem veneciánským, jakož se pak v Mesině stalo. Slovem, já měl to štěstí, spíše než zásluhu, že jsem byl kapitánem pěchoty se stal a v tomto důstojenství přítomen oné slavné bitvě, která pro veškeré křesťanstvo tak šťastně vypadla a všecky národy z bludu vyvedla, ve kterém po onen den vězely, že totiž Turci na moři jsou nepřemožitelni. V onen den, kde hrdost a drzost otomanská jest zlomena, byl jsem já mezi tolika šťastnými — neb za šťastnější ještě považuju ty křesťany, co v boji padli, než ty, jenž zvítězili — jediný nešťastný; neb místo, cobych byl měl se nadíti, kdybych byl za času Římanů živ býval, nějakého věnce námořního, octnul jsem se tu noc po slavném dni v okovech na nohou i na rukou. Stalo se to následujícím spůsobem. Uchali, král alžírský, odvážlivý a neohrožený mořský loupežník, byl na maltanskou hlavní loď útok učinil a tak na ni dotíral, že již jenom tři rytíři na živu a ti také těžce raněni, na její palubě zůstali. Loď Dona Juana Andrea, na které jsem já se svou družinou se nacházel, spěla maltánské ku pomoci. Já učinil při té příležitosti svou povinnost a na nepřátelskou galeji jsem skočil, která ale v tom okamžení na útěk se dala, takže moji vojáci mne následovati nemohli. Byl jsem sám mezi nepřátely a nemohl jim odolati; vzali mne ranami pokrytého v zajetí a, jak Vám, pánové, tuším známo bude, zachránil se tehda Uchali s celým svým loďstvem a já v jeho zajetí zůstal. Byl jsem tedy jediný zarmoucený mezi toliku veselými a jediný, jenž do zajetí upadl, proti toliku, jenž svobody své dosáhli, an přes patnáct tisíc křesťanů, kteří na tureckých lodích u vesel seděli, toho dne z otroctví jest vysvobozeno. Jsem dovezen do Konstantinopole, kde sultán Selim pána mého velkým admirálem učinil, poněvadž byl v oné bitvě statečně se zachoval a hlavní prápor maltánského řádu na důkaz své udatnosti s sebou přivezl. Druhý rok, totiž 1572, byl jsem na palubu turecké hlavní galeje tří svítilen u Navarina. Tam viděl a seznal jsem, kterak jest příležitosti k zničení celého tureckého loďstva v přístavu zanedbáno! nebo všickni vojáci a janičáři, kteří na něm se nalézali, byli přesvědčeni, že v tomto přístavu bude na ně útok učiněn. Měli svůj oděv i obuv připraveny, aby záhy bez podniknutí boje na zem se utekli; tak veliký strach před naším loďstvem měli. Nebesa ale to jinak způsobila, takže to nebylo vinou neb nedbalostí křesťanského velitele, nýbrž pro hříchy křesťanstva se stalo, že Bůh dal a dopustil, aby vždycky bylo nějakého biče k potrestání našemu. V skutku Uchali se uchýlil k Modonu, ostrovu to nedaleko Navarina, vystoupil s vojskem na zem, upevnil vjezd do přístavu a zůstal tam až D. Juan se obrátil. Na tě cestě jata jest galeje nazvaná la Presa, jejímž kapitánem byl syn pověstného mořského loupežníka Rudovousa. Zajala ji loď neapolská nazvaná la Loba (vlčice) vedena jsouc oním bleskem ve válce, otcem vojáků, oním šťastným a nikdy nepřemoženým kapitánem D. Alvarem de Bazan, markýzem de Santa Cruz. I nesmím opomenouti povědět, co při ukořistění Presy se stalo. Syn Rudovousův byl takový ukrutník, a tak zle se svými otroky nakládal, že když ti, jenž u vesel seděli, viděli, že galeje Loba na ně žene a již je dohání, všickni v tu chvíli vesla pustili a vrhnuvše se na kapitána, který na kokeři stál a na ně křičel, aby rychle veslovali, od lavice k lavici po celé lodi jím metaly, a tak jej ukousali, že za malou chvíli duše jeho v pekle se octla. Taková, jak jsem pravil, byla ukrutnost jeho k nim a takovou zášť měli oni naň. Vrátili jsme se do Konstantinopole nazpět a následující rok, jenžto byl 1573, zvědělo se tam, že pan D. Juan Tunis dobyl a království ono Turkům odňal, usadiv tam Muleye Hamete, čímž Muleyi Hamidovi, nejkrutějšímu a nejudatnějšímu Móru, jejž byl kdy svět viděl, všecka naděje jest odňata, králem tam se státi. Sultána ztráta ona velmi zabolela; on uchopil se na to obyčejné turecké politiky a s Veneciány mír učinil, kteřížto si ho ještě více než on přáli, pak následujícího 74. roku na Goletu a tvrz, kterou byl D. Juan blízko Tunisu založil, udeřil. Při všech těchto událostech byl jsem u vesla a neměl pražádné naděje k dosažení své svobody: aspoň nechtěl jsem ji vykoupením nabyti a pevně si předevzal, otci o svém nešťastném osudu žádné zprávy nedati.
Konečně padla Goleta, padla také tvrz, neboť jest k tomu podniknutí pět a sedmdesát tureckých vojáků sebráno, mimo více než čtyry krát sto tisíc Mórů ze všech krajin afrických, při čemž toto nesmírné množství lidu tak nábojem a tolika nástroji válečnými kromě velikého počtu příkopníků opatřeno bylo, žeby byli mohli pouhýma rukama Goletu a tvrz zemí zasypati. První padla Goleta, jenžto jest za nedobytnou pokládána; avšak nestalo se to nikoliv vinou jejich obranců, kteří vše, seč jen byli, k jejímu udržení vynaložili, nýbrž, že později se okázalo, jak snadno dají v pusté písčině zákopy se dělati. Nebo dvě stopy hluboko přišlo se na vodu, Turci ale ani na dva sáhy hloubky jí nedosáhli, pročež své zákopy množstvím pytlů písku tak navršili, že na zdi tvrze shora stříleti mohli a posádce zcela nemožno bylo na hradbách se udržeti. Každý myslil, že naši byli nepředloženě jednali, v Goletě se zavřevše a žeby lépe bylo bývalo, kdyby s nepřítelem v šírém poli byli se potkali. Kdo ale tak soudí, věci samé a okolnostem tehdejším pranic nerozumí. Posádka v Goletě nebyla přes 7000 mužů silna; jakby tato hrstka lidí, kdyby to i samí hrdinové byli bývali, té přesile nepřítele byla odolati mohla? Vůbec, jak může pevnost se udržeti, když žádné pomoci odnikud nepřijde, zvláště když nepřítel v tak velikém počtu a s vytrvalostí a ve své vlastní zemi k tomu obléhá? Mnozí ale byli toho mínění, a tak také mně se zdá, že to byla zvláštní milost, kterou Bůh Španělsku prokázal, že ona hospoda, ono skladiště hanebnosti padlo, onen jícen, který nesmírné sumy peněz beze všeho užitku pohlcoval; neb tyto kamenné spousty nebyly k ničemu, leč aby památku nepřemožitelného reka Karla Pátého udržovaly, jakoby jeho věčně nepomíjející jmeno toho bylo potřebovalo, aby kamení je v paměti udržovalo.
Tvrz také padla, ale Turci musili každou píď země dobyti; neb vojáci jenž ji obsazenou měli, s takovou udatností a s takou zuřivostí bojovali, že přes pětadvacet tisíc nepřátel v dvaadvaceti hlavních útocích pobili. Ze tří set oněch, jenž na živu zůstali, nebyl ani jeden neporaněn, nejjistější to důkaz, jak dobře byli se drželi a jak statečně míst sobě svěřených hájili. Vzdala se také ještě malá tvrz, čili věž, která v moři stála a pod správou D. Juana Zanoguery byla, valencianského to kavalíra a znamenitého vojína. Don Pedro Puertocarrero, velitel goletský, jest zajat, kterýžto byl všemožně se vynasnažil, pevnost svou hájiti a jehož ztráta její tak velmi dojala, že na cestě do Konstantinopole, kamž jej do zajetí vezli, hořem zemřel. Také velitel tvrze dostal se do zajetí, jmenem Gabrio Cerbellon, milánský kavalír, znamenitý inženýr a velmi udatný vojín. Mnoho vzácných mužů přišlo v obou těchto pevnostech o život, mezi kterými též Payan de Oria se nalézal, rytíř řádu sv. Jana, muž vznešené povahy, jakž byl svou neobyčejnou štědrostí k svému bratru, pověstnému Juanu Andreovi de Oria dokázal; a co při jeho smrti obzvláště bylo smutné, bylo to, že umřel rukami několika Arabů, kterým již po ztrátě tvrze byl se svěřil a kteří mu slíbili, že jej v mórském oděvu přeplaví do Tabarky, malého to přístavu, Janovským, jenž na onom pobřeží korály loví, náležícího. Tito Arabové mu uřízli hlavu a veliteli tureckého loďstva ji přinesli, který ale na nich dokázal, že španělské naše přísloví jest pravdivo, že totiž, ačkoliv zrada milá, zrádce nenáviděn bývá; a tudy se praví, že jenerál ten dal ty, jenž mu dar onen přinesli, pověsiti, protože mu jej nebyli živého vydali.
Mezi křesťany, jenž ve tvrzi jsou zajati, nacházel se jakýs Don Pedro de Aguilar, nevím již z kterého místa v Andalusii rodilý, velmi dobrý a rozšafný voják, který také v básnictví obzvláště se znal. Seznal jsem jej, poněvadž jej osud na mou loď, ano na tu samou lavici přivedl, tak že otrokem mého pána se stal. Než jsme ještě z přístavu vyplouli, složil tento kavalír dvě znělky na spůsob epitafií, jednu na Goletu, druhou na tvrz, a v skutku mělbych je sděliti, protože je umím zpaměti a myslím, že nikoliv s nelibostí přijaty nebudou.
Když otrok Dona Pedra de Aguilar jmenoval, pohledl D. Fernando na své soudruhy a oni všickni tři se usmáli a když o znělkách se zmínil, pravil jeden z nich: Pane, dříve než budete pokračovat, povězte mni, co s tímto D. Pedrem de Aguilar se stalo.
Co o něm vím, odpověděl otrok, jest to, že přede dvěma léty, když v Konstantinopoli se nacházel, přestrojen za Arnauta, jedním řeckým spahim prchnul; dostal-li se na svobodu, nemohu říci, myslím ale, nebo rok na to viděl jsem onoho Řeka opět v Konstantinopoli, nemohl ale ho se zeptat, jak byl útěk onen se podařil.
Tento D. Pedro jest můj bratr, odpověděl na to kavalír, a žije nyní mezi námi v spokojenosti a zámožnosti; jest ženat a má tři dítky.
Díky Bohu za to, zvolal otrok, nebo dle mého mínění není na světě většího štěstí nad dosažení ztracené svobody.
Mimo to, odvětil kavalír, já znám také ty znělky, jež byl bratr můj tenkrát složil.
Tedy raděj sám nám je povězte, pravil otrok, nebo lépe to dovedete, nežli já.
S radostí, odpověděl kavalír, ona na Goletu zní takto: