Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá osmá
Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes | ||
Kapitola třicátá sedmá | Kapitola třicátá osmá | Kapitola třicátá devátá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola třicátá osmá |
Podtitulek: | Jedná o podivné úvaze D. Quijota o zbrani a učenosti. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 276–279. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Bojislav Pichl |
Licence překlad: | PD old 70 |
D. Quijote pokračoval řka: Poněvadž jsme začali u učence s chudobou a jejími následky, popatřme, je-li vojín bohatější, a shledáme, že ani sama chudoba nemůže chudší býti, než on; nebo závisí od bídného žoldu svého, který buď pozdě anebo nikdy vyplácen nebývá, neb od toho, co na svou ruku s patrným nebezpečenstvím života a svědomí svého sežene. Mnohdy bývá jeho nahota tak veliká, že rozedraný kabátec mu zároveň košilí i pláštěm bývá a on uprostřed zimy pod šírým nebem ničeho nemá, čím by se ohřál, kromě dechu svých úst, který vycházeje z místa prázdného zajisté proti vší přirozenosti studený býti musí. Avšak počkejte: přijde večer a on bude moci ode všech těchto svízelů denních na loži, které jej očekává, pookřáti a to zajisté, nebude-li on toho sám vinen, úzké nebude; neb jemu třeba toliko dle libosti se natáhnout a směle se povalovati, beze strachu, že prostěradlo potrhá. Nyní ale přijde den a hodina, kde má nejvyššího důstojenství svého povolání dosáhnouti, totiž den bitvy a tu mu nacpou hadrů a třepení do hlavy a obvážou ho, poněvadž nějaká kulka spánky mu projela aneb ruku nebo nohu mu urazila; nestane-li se to ale a Pánbůh jej při zdraví a živobytí zachová, může býti, že zůstane v té samé chudobě, jako dříve byl, a že bude zapotřebí ještě několik srážek a bitek a že bude muset z nich všech co vítěz vyváznouti, aby něčeho se dodělal. Avšak rcete mi, pánové, pakliže jste toho si všimli, oč méně jest těch, jenž na vojně jsou odměněni, nežli těch, co v ní byli zahynuli? Zajisté že mi odpovíte, že tu není žádného porovnání, že nelze mrtvých ani vypočíst, kdežto živoucí odměněni na prstech se dají spočítat. To vše jest při učencích právě naopak neb oni všickni, buďsi to přízní anebo, nechci říci, jakým spůsobem, přece chleba se dopídí, takže voják, ačkoliv jeho namáhání jest větší, mnohem menší odměny dochází. Avšak na to může se odpověděti, že jest mnohem snáze dva tisíce učenců než třicet tisíc vojáků odměniti; nebo oněm se dávají úřady za odměnu, které pouze lidem jejich povolání udíleti se mohou, a tyto nelze jinak odměniti, leč ze jmění pána, jemuž slouží; avšak tato obtíž jest právě novým důvodem mého mínění. Ale pusťme tuto věc mimo sebe, nebotě to bludiště, z něhož východ jest velmi těžký, nýbrž vraťme se k přednosti zbraně nad učeností nazpět; předmět to, jejž nyní uvážiti třeba podle důvodů, jež každá strana ve svůj prospěch uvádí. A tu praví učenost, že bez ní umění válečné by nemohlo se udržeti, ježto válka též má své zákony a jim jest podrobena a zákony ty že od učenosti a učených pocházejí. Na to ale odpovídá umění válečné, že bez něho zákony udržeti se nemohou; nebo jím státy se hájí, království udržujou, města ostříhají, cesty střeží a moře od loupežníků vyklízí; a konečně, kdyby jeho nebylo, bylyby státy, království, monarchie, města, cesty po zemi i po moři v šanc dány všem svízelům a všemu nepořádku, jež válka toliko na čas svého trvání dle svého obyčeje, práva a krutosti s sebou přinášívá. A také věc to jistá, že toho, co nejvíce stojí, také nejvíce vážiti si třeba. Má-li člověk v učenosti vyniknouti, třeba k tomu času, bdění, hladu, nahoty, namáhání hlavy, pokažení žaludku, mimo jiné věci, které s tím jsou spojeny a o kterých jsem byl dílem již podotknul; ale má-li člověk dobrým vojákem se státi, stojí ho to vše ono, co učence, a v mnohem větší míře, že ani žádného přirovnání není, protože za každým krokem smrt naň číhá. A jaká úzkost chudoby a nuzoty, ve kterou učenec přijíti může, dá s tím se porovnati, co vojína potkává, který v tvrzi zavřen se nachází, na stráži stojí, předvalí neb hradbu hlídá a pozoruje, že byl nepřítel až k němu se podkopal a on nikoliv nesmí s místa se hnouti, aniž se vyhnouti nebezpečí, které již tak mu hrozí? Vše, co učiniti může, jest, že dá kapitánu svému zprávu o tom, co se děje, aby nějakým protipodkopem tomu se předešlo, zatím co on v očekávání a strachu státi tu musí, že najednou do oblak bez křídel vyletí a zase bezděky do propasti spadne. A zdá-li se toto jen malým nebezpečenstvím býti, ať se uváží, zdali to mu se nevyrovná aneb snad je nepřevýší, když dvě galeje, svými čely uprostřed šírého moře do sebe vrazí. Ony se zahákujou a zatnou, vojáku zbývá toliko dva střevíce široké prkno a on přitom přece, vida před sebou takových nástrojů smrti, která z každého děla, co jich na nepřátelské straně, a která jen zdélí kopí od něho jsou daleko, mu hrozí, věda, že jeden neopatrný krok v hluboký klín Neptunův jej uvrhne, s neohroženým srdcem a puzen ctí, ohromné střelbě vstříc se staví a s takovým nebezpečím na nepřátelskou loď se dostati hledí. Ano, co ještě podivnější: sotva že byl jeden ve vlnách hrob svůj nalezl, již soudruh jeho za ním se žene, a když i ten padne, že do soudného dne již nevstane, hrnou se již zase jiní, že jeden přes druhého umírají. Udatnost a odvážlivost zajisté to největší, kterou v nesnázích války na jevo dáti lze. Šťastné časy, kde ještě této ukrutné, ďábelské hrubé střelby nebylo! Vynálezce její zajisté v pekle za ten ďábelský nápad trpí, že může nyní nejzbabělejší chlap nejudatnějšího rytíře v prach povaliti, když právě uprostřed nejstatečnějších činů proklatá kulka, vystřelena snad od člověka, kterýby před zablesknutím děla, jež vypálil, do mdlob padl, přiletí a v okamžení smyslů a života zbaví muže, který byl hoden, aby mnohá a dlouhá léta byl živ býval. A tak, když to povážím, skoro bych řekl, že od srdce lituju, že jsem v těchto prokletých časech řádu dobrodružného rytířstva se oddal; neb, ačkoliv žádného nebezpečenství se nebojím, přece starost mi dělá pomyšlení, aby trocha prachu a kus olova mne o příležitost nepřipravily, bych statečností ramena a výborností meče svého po celém známém světě pověstným a slavným se stal. Avšak Bohu poručeno. Pakliže svého záměru přece dosáhnu, bude to tím větší cti pro mne, když nyní mnohem větších nebezpečenství podstoupím, nežli všickni dobrodružní rytíři časů předešlých.
Celou tuto dlouhou řeč měl D. Quijote zatím co ostatní jedli a tak se zapomněl, že ani sousta do úst nevzal, ačkoliv Sancho chvílemi jej upomínal, aby nyní raději jedl a potom teprv dle libosti povídal. Jeho posluchači nemohli dosti se nalitovati, že člověk, kterému ve mnohých věcech rozumu nescházelo, tak nenahraditelně smyslů byl pozbyl, jakmile na prokleté jeho rytířství řeč přišla.
Farář mu dal zcela za pravdu, ve všem, co byl k pochvale zbraně mluvil, a pravil, že on, ačkoliv člověk učený a graduovaný, stejně s nim smýšlí.
Skončili večeři, sklidili se stolu a zatím, co hospodská a Maritornes komoru D. Quijota de la Mancha, která tu noc ložnicí dám býti měla, upravovaly, žádal D. Fernando otroka, aby příběh svého života vypravoval, kderýžto prý zajisté velmi příjemný a znamenitý býti musí, soudě podle toho, čeho z jeho příchodu v Zoraidině společnosti domýšleti se mohli. On se prokázal k tomu ochotným a, jak pravil, toliko se obával, že jeho příběh bude méně zajímavý, než si žádá. Farář a ostatní mu děkovali za jeho úslužnost a prosby své opětovali. On vida, že tolik jich prosí, pravil, že jim netřeba proseb, kde tolik práva jest, rozkazovati. Račtež tedy V. Msti poslouchati a uslyšíte příběh opravdivý, kterému snad lživé a smyšlené povídky se nevyrovnají.
Na to všickni se usadili a s velikou tichostí očekávali, což on vida, hlasem příjemným a pokojným takto jal se vypravovati.