Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá devátá	Kapitola čtyřicátá	Kapitola čtyřicátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá
Podtitulek:	Pokračování příběhu otrokova.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 287–296. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

O vy blahé duše, jenž obálku časnou
Zůstavivše v svatém, spravedlivém boji
Z této země nízké pro zásluhu svoji
Tam jste vznesly se v nebeskou říši jasnou.

A planouce hněvem, horlivostí krásnou
Pravé divy konaly jste v strašné zbroji,
Že krev vaše s nepřátelskou krví v spoji
Moře zbarvila i písčinu užasnou.

Život zhynul dřív, než ramena mohútná
Ochabnula v boji, než jste mrtvi klesli,
Vítězi zůstavše ve svém přemožení.

A porážka tato vaše časná, smutná,
Již jste hradeb uprostřed a mečů snesli,
Zde vám čest zjednala, v nebi oslavení.

Na ten samý spůsob také já ji znám, pravil otrok.

A ona o tvrzi, pravil kavalír, pakli si ji dobře pamatuju, zní takto:

Z této země neúrodné, zpustošené,
Z těchto ssutin zdi a hradeb rozvalených
Tři tisíce duši reků oslavených
Vešlo v lepší vlasti byty utěšené.

Ti nejdříve páže svoje utužené
Marně namáhali v činech neviděných
Konečně všech silou, počtem oslabených
Život zhynul v mečů seči rozvzteklené.

A to jest ta země od časů pradávných
Plna příběhů a památek truchlivých,
Nejen z minulých dob, ale i z nynější:

Však nevešlo ještě nikdy tolik slavných
Duší odtud do nebe a spravedlivých
Aniž takých hrdin nosila zem zdejší.

Znělky se líbily a otroka těšilo, že o svém soudruhu zprávy nabyl. Pokračuje u svém příběhu pravil:

Když Goleta a tvrz jest dobyta, nařídili Turci, aby Goleta byla zbořena; nebo tvrz byla v takém stavu, že již nebylo co bořiti, a aby se to tím lehčeji a rychleji stalo, na třech rozličných místech podkopy udělali. Avšak místa, která nejslabšími se zdála, nechtěla nikoliv do povětří vylétnouti, staré zdi totiž; co ale z nových hradeb bylo zůstalo státi od Fratina pocházejících, jest snadno se zemí srovnáno. Konečně s vítězoslávou loďstvo do Konstantinopole se navrátilo, načež za několik měsíců zemřel můj pán Uchali, jejž Uchalim Fartaxem nazývali, což v řeči turecké strupáče odpadlíka znamená, čímž on vskutku byl; nebo jest u Turků obyčejem, přikládati si příjmí od nějaké vady aneb dobré vlastnosti, jež při nich se nachází, a to stává se proto, že není u nich leč čtyr příjmi rodinných původu otomanského, an ostatní, jak jsem pravil, jmeno a příjmí od vad tělesných neb vlastností duševních si přikládají. Strupáč tento byl jakožto otrok sultánův čtrnáct let u vesla býval a teprv až po třicátém čtvrtém roce stáří svého od víry odpadl, ze zlosti, že mu byl u vesla Turek jeden políček dal a aby na něm mohl se pomstiti; a byl on tak udatný, že beze všech hanebných prostředků a cest, jichž důvěrníci a milci sultanovi používají, králem Alžírským a později námořním jenerálem se stal, což jest v oné říši třetím důstojenstvím. Byl rodič z Kalabrie a ostatně člověk povahy dobré, nebo se svými otroky, jichž přes tři tisíce měl, velmi lidsky nakládal; ti jsou po jeho smrti, jakž byl v závětu svém ustanovil, mezi sultána, který též jest dědičem všech, kdo zemrou, a s pozůstalými stejný podíl béře, a ostatní renegáty jeho rozděleni. Já jsem se dostal jednomu veneciánskému renegátu, jejž co lodního pacholka Uchali byl zajal a tak si oblíbil, že se nejmilejším hochem jeho stal; byl to nejukrutnější renegát, jehož kdy bylo. Jmenoval se Azanaga, zbohatnul velice a králem v Alžíru se stal. S tím jsem já tam z Konstantinopole se dostal a byl tomu povděčen, že takto blíže Španěl budu; nikoliv proto, že bych byl míval úmysl, někomu odtud o mém neštěstí psáti, nýbrž proto, abych zkusil, zdali mi štěstí v Alžíru bude příznivější nežli v Konstantinopoli, kde jsem na tisícerý způsob uprchnouti se pokoušel a nikdy při tom zdaru neměl; myslil jsem nyní v Alžíru jiných prostředků hledati k dosažení toho, po čem tak velmi jsem toužil; neb já jsem nikdy nespustil se naděje, že svobody své opět nabudu, a když to, co jsem si vymyslil a podnikl, dle přání mi se nezdařilo, nevzdal jsem se nikoliv naděje, nýbrž jinou si vymýšlel a vyhledával, byť sebe slabší a nejistější byla bývala.

Takto jsem trávil život svůj ve vězení čili domě jednom zavřen, jejž Turci lázní jmenujou a kde zavřeni bývají křesťanští zajatí, kteří králi aneb některým soukromým osobám náležejí, anebo takoví, jež obecními nazývají, totiž ti, jichž město k veřejným pracím a všelikým spůsobem potřebuje. A zajatí takoví jen stěží na svobodu se dostávají, protože mnohým a nikoliv jednomu pánu nepatří a nevědí, s kým o svůj výkup mají vyjednávati. Do těchto lázní dávají, jak praveno, mnozí soukromníci své otroky, zvláště ty, jenž vykoupeni býti mají; neb tam je mají tak dlouho jisté a zavřené, až výkupné jejich přijde. Taktéž královi otroci, kteří vykoupiti se mají, nebývají s ostatní chatrou na práci posíláni, leč když jejich výkupné dlouho nepřichází, dává se jim práce, aby tím pilněji o své vykoupeni usilovali, a musejí oni zvláště na dříví choditi, což nikoliv lehká práce není. Já tedy byl jeden z oněch, jenž měli býti vykoupeni, nebo an se vědělo, že jsem kapitán, prospělo mi málo, že jsem své chudoby se dokládal, a dán jsem do počtu kavalérů a takových, jenž budou muset se vykoupiti. Dán mi řetěz spíše na znamení, že jsem k výkupu určen, nežli k upoutání, a tak jsem trávil život v lázni ve společnosti mnoha jiných kavalérů a vzácných lidi, jenž všickni k výkupu určeni byli. Hlad a nedostatek oděvu často, ano takřka neustále nás trápil, avšak nic nás tak nebolelo, jako patřiti každodenně na nevídané a neslýchané ukrutnosti a o nich slýchati, jichž pán můj na křesťanech se dopouštěl. Každý den jest některý oběšen, jiný na kůl naboden, a jinému zas jsou uši uřezány a sice pro tak malé příčiny a tak beze všeho důvodu, že Turci sami uznali, že to činí jen tak a protože jest největší krvežíznivec ze všech lidí na světě. Toliko jeden španělský voják s ním dobře vycházel, jakýsi de Saavedra příjmím, který takových kousků vyvedl, že mnohá léta lidem tam v paměti zůstanou a sice vše k tomu cíli, aby na svobodu si pomohl, a toho on přec nikdy nebil aniž kdy bíti dal, ba ani příkrého slova mu neřekl, ješto my všickni jsme myslili, že za to nejmenší z toho, co učinil, bude na kůl vstrčen, jakož i on sám kolikráte se toho obával. Kdyby bylo více času, povídal bych mnoho o tom, co voják onen byl vyvedl, a zajisté by Vás to lépe pobavilo a více podivení, než vypravování mého příběhu Vám způsobilo.

Na dvůr našeho vězení šla okna z domu jednoho bohatého a znamenitého Móra; okna ta byla, jak to u Mórů obyčejně bývá, spíše děrám než oknům podobna a mimo to ještě hustými mřížovanými okenicemi zabedněna. Stalo se tu, že, když jsem jednou na tarase našeho vězení s třemi soudruhy svými se nacházel, kde jsme pro ukrácení času v skákání s řetězi se cvičili a sami byli, protože ostatní křesťané do práce byli odešli, jsem já oči pozdvihl a spatřil, kterak z jednoho ze zamřížovaných oken hůlka jest vystrčena na jejímž konci šat byl přivázán. Hůlka se klátila a tak pohybovala, jakoby nám znamení dáti chtěla, abychom šli bliž a ji si vzali. My na tento zjev hleděli, a jeden z nás postavil se pod hůlku aby uhlédal, zdali dolů spadne aneb co dělati bude; jak ale tam přišel, zdvihla se hůlka nahoru a s jedné strany na druhou se pohybovala, jakoby hlavou vrtěla, že ne. Křesťan odešel a hůlka se znovu objevila a jako před tím klátila. Druhý z mých soudruhů šel tam a to samé, co prvnímu, se stalo. Konečně to učinil třetí a nevedlo se mu jinak, než prvnímu a druhému. Když jsem to viděl, dostal jsem také chuť, o štěstí se pokusiti a jakmile pod hůlku jsem se postavil, spadla dolů, takže přímo mi k nohoum do lázní padla. Rozvázal jsem hned šat, který na uzel byl zavázán, a nalezl v něm deset zlatých mórských mincí, z nichž každá deset španělských realů ceny měla. Netřeba mi zajisté povídati, zdali nález ten mne těšil, neb moje radost nad tím byla tak veliká jako mé podivení, ješto nemohl jsem pochopiti, odkud nám, jmenovitě mně, toto dobrodiní přichází; neb protože hůlka toliko mně jest shozena, bylo patrno, že přízeň ta mne se týká. Vzal jsem své peníze, přelomil hůlku a odešel na taras nazpět, odkud když jsem do okna se ohlédl, jsem spatřil, ana bělounká ruka je otevřela a hned zase rychle zavřela. Z toho jsme si vyložili aneb se domnívali, že paní nějaká, jenž v tomto domě bydlí, nám toto dobrodiní prokázala, a děkovali jsme na to mórským způsobem s rukama přes prsa složenýma hlavu a tělo sklánějíce. Brzy na to spatřili jsme, jak někdo z téhož okna malý, z rákosu dělaný křížek vystrčil a hned zase schoval. Znamení to utvrdilo nás v domnění, že bezpochyby nějaká křesťanská otrokyně v domě tom bydlí a dobrodiní toto nám prokazuje; avšak bělost ruky a náramky, jež na ní jsme spatřili, opět s této myšlénky nás svedly a my museli se domnívati, že to bude odpadlá křesťanka, které velmi často páni jejich za řádné ženy si brávají a při tom za štěstí si to pokládají, jelikož si takových více, nežli žen svého národu váží.

Všecky naše domněnky ale byly pravdy velmi daleky; avšak od této doby bylo naším zaměstnáním neustálým, k oknu, v němž hůlka jako hvězda byla nám se zjevila, nahoru pohlížeti. Přešlo ale zajisté více než čtrnácte dní, že jsme ani hůlky, ani ruky neb nějakého znamení nespatřili, a ačkoliv jsme po celý čas ten vyzvěděti se snažili, kdo v domě tom bydlí, a zdali tam nějaká odpadlá křesťanka se nachází, nemohlo se nám nic jiného říci, než že tam vznešený a bohatý Mór bydlí, který Agimorato se jmenuje a alkaidem v la Patě byl, což u nich důstojnost velmi znamenitá jest. Když ale právě nejméně na to jsme myslili, že by nové zlaťáky pršeti mohly, spatřili jsme opět v okně hůlku se šatem a ještě větším uzlem na něm; to stalo se v čas, kde, jako předešle, žádných lidí na dvoře nebylo. Učinili jsme tentýž pokus a druzí šli zase dříve než já; avšak shledalo se, že hůlka nikomu není určena, než mně; neb když jsem přikročil, opět dolů spadla. Rozvázal jsem uzel a nalezl v něm čtyřicet zlatých skudů španělských a při tom lístek arabskými literami psaný, pod kterými veliký kříž byl udělán. Políbil jsem kříž, schoval peníze, odešel na taras nazpět, poděkovali jsme se zase všickni, ruka znovu se ukázala, udělala znamení, abych list přečetl, a okno se zavřelo.

Událost ta nás podivením a radostí naplnila a ješto nikdo z nás arabsky neuměl, dychtili jsme velmi, dověděti se, co lístek ten obsahuje; avšak ještě větší byla obtíž, nalézti někoho, kdoby jej přečísti dovedl. Konečně jsem se odhodlal, svěřiti se jednomu odpadlíku, který z Murcie rodem pocházel a vždy za mého přítele se vydával; také jsem byl od něho jist, že tajemství mé nevyzradí; neb mnozí odpadlíci, když opět mezi křesťany navrátit se chtějí, od několiku váženějších zajatých listy s sebou brávají, ve kterých se dosvědčuje, že odpadlec ten poctivý člověk jest, který křesťanům vždy dobré prokazoval, a že má úmysl při nejprvnější vhodné příležitosti uprchnouti. Někteří dávají si takováto vysvědčení s dobrým úmyslem dáti, jiní ale jich ze lsti potřebujou a pro příhodu; neb když na plen do křesťanských krajin vytáhnou a buď se ztratí aneb v zajetí padnou, vytasí se se svými listy a řeknou, že z nich jest patrno, proč byli přišli, že chtějí totiž mezi křesťany zůstati a proto při této výpravě k ostatním Turkům se přidali. Takto ucházejí trestu a smiřujou se s církví, aniž jim co státi se smí; potom ale, když jim příležitost se naskytne, vrací se do Berberska nazpět a jsou opět tím, čím před tím byli. Jiní ale, kteří takové listy mají, k dobrému účelu si je opatřili a opravdu mezi křesťany zůstati chtějí. A k takovým odpadlíkům náležel můj přítel, jenžto listy ode všech našich soudruhů měl, v kterých jsme my jej co nejlépe schvalovali; kdyby byli Mórové u něho je nalezli, byliby za živa ho upálili.

Věděl jsem, že umí velmi dobře arabsky, a to nejenom číst ale i psát; avšak dříve, než jsem mu se vším se svěřil, řekl jsem mu, aby mi přečetl ten lístek, jejž jsem byl náhodou v koutě své celi nalezl. On jej četl, zůstal hodnou chvíli do něho hledět a zas polohlasitě jej četl. Otázal jsem se ho, zdali mu rozumí, odpověděl mi, že velmi dobře a že, chci-li, doslovně mi jej přeloží, abych jen mu dal inkoust a péro. Dal jsem mu, co žádal, on mi všecko náležitě přeložil a pravil: Tu jest všecko španělsky, že ani písmena neschází, co tento mórický list obsahuje, a toliko to třeba připomenouti, že slova Lela Marien svatou Pannu Marii znamenají. — Čtli jsme list a on takto zněl:

„Když jsem byla malou dívkou, měl otec můj otrokyni, která mne v mé řeči křesťanské modlitbě učila a mnoho o Lele Marieně mi povídala. Křesťanka zemřela a já vím, že nepřišla do ohně ale k Allahu, protože jsem ji potom dvakráte viděla, kde ona mi pravila, abych šla do zemí křesťanských k Lele Marieně, která velmi mne miluje. Nevím, jak bych se tam dostala; viděla jsem mnoho křesťanů tímto oknem, ale žádný mi nezdál se býti kavalérem, než ty. Já jsem velmi krásná a mladá a mohu s sebou mnoho peněz vzíti; je-li možná, hleď, abychom spolu odešli, a budeš-li chtít, budeš tam mým manželem, pakli ne, dá mi Lela Marien někoho, kdo si mne vezme. Toto jsem já psala, hleď, aby ti to někdo přečetl; ale nevěř žádnému Móru, nebo jsou všickni falešní. Mám velikou starost, abys se nikomu nevyzradil, neb kdyby můj otec o tom se dověděl, dal by mne hned do studny hoditi a kamením zaházeti. Já uvážu k hůlce nit, přivaž na ni svou odpověď a nemáš-li nikoho, kdoby ti to arabsky napsal, pověz mi to znameními, neb Lela Marien dá, že ti porozumím. Ona a Allah tě zachovej, jakož i tento kříž, jejž tisíckráte líbám, jak mi ona otrokyně přikázala.“

Posuďte, pánové, nemusel-li tento list podivením a radostí nás naplniti. A to také se stalo v té míře, že odpadlík vyrozuměl, že list onen nebyl náhodou nalezen, ale že jest v skutku někomu z nás psán. Prosil nás tedy, abychom, je-li domnění jeho pravdivé, mu důvěřovali a vše pověděli, že svůj život za naši svobodu nasadí. To řka vyňal kovový křížek ze záňader a se slzami v očích přisáhal Bohu, jejž obraz ten představoval, ve kteréhož on, ačkoliv bídný hříšník, upřímně a pevně věří, že vše, cokoliv mu zjevíme, věrně v tajnosti zachová, neboť si myslil a téměř tušil, že skrze onu, jenž byla list ten psala, nejen on, ale my všickni svobody dosáhneme a splní se vroucí touha jeho, navrátit se do lůna matky církve svaté, od které co shnilý úd z nevědomosti své a hříšně byl odpadl. Renegát mluvil s takovou lítostí a takým pohnutím, že jsme byli přinuceni pravdu mu povědět a také vše úplně mu vyjevili. Okázali jsme mu okénko, ve kterém hůlka se zjevila, on si pamatoval dům, a dal si záležiti, aby vyzvěděl, kdo v něm bydlí. Zpomněli jsme si také, že bude dobře na list onen Mórce odpověděti, a jelikož jsme měli člověka, který to mohl učiniti, dali jsme záhy odpadlíku lístek napsat, jehož obsah ode mne pocházel, který doslovně takto zněl, protože ze všech hlavních věcí, jež při tom mi se udály, ani jediná mi z paměti nevypadla, aniž co živ budu vypadne. Skutečně zněla odpověď Mórce takto:

„Pravý Allah tě zachovej, dívko milá, a ona blahoslavená Marien, jenžto jest opravdová matka Boží a vnukla ti do srdce, abys do země křesťanské odešla, poněvadž tě miluje. Pros ji, aby ráčila Ti dát věděti, jak Ti možno bude, vyplniti přikázaní její; ona jest tak milostiva a učiní to. Co mne se týče a všech křesťanů, jež se mnou zde jsou, slibuju ti, že pro tebe vše učiníme, ano i zemřeme. Neopomiň mi psáti a oznámiti, co budeš mínit učinit, a já ti vždy na to odpovím; nebo veliký Allah nám dal jednoho křesťanského otroka, který tvým jazykem mluvit a psát umí tak dobře, jak z tohoto listu seznáš. Můžeš tedy beze strachu o všem nám zprávu dáti, co budeš chtíti. Co pravíš, abych, až budeš v zemi křesťanské, za manželku tě pojal, slibuju ti to, jakožto dobrý křesťan, a věz, že křesťané plní, co byli slíbili, lépe než Mórové. Allah a Marien, matka jeho, Tě opatruj, dívko milá.“

Napsaný a zapečetěný list tento choval jsem dva dni u sebe očekávaje, až, jak obyčejně nikoho v lázních nebude, načež jsem na onen taras se odebral dívat se, zdali hůlka se objeví. Netrvalo to dlouho a ona se okázala. Když jsem ji uviděl, ačkoliv mi nebylo možno spatřiti, kdo ji vystrkuje, okázal jsem list, dávaje na srozuměnou, aby nit byla k ní přivázána; však ona byla již na hůlce a já na ni list uvázal. Záhy na to vyšla opět naše hvězda s bílým práporem míru, svázaným šatem. Spadlo to dolů, já to zvedl a v uzlíčku rozličných zlatých a stříbrných peněz, přes padesát skudů jsem nalezl, kteréžto padesátkrát naši radost rozmnožily a v naději na dosažení svobody nás utvrdili.

Ten samý večer přišel náš renegát nazpět a pravil nám, že byl se dozvěděl, že v domě tom tentýž Mór, o němž nám jest praveno, že se jmenuje Agimorato, jest nesmírně bohatý a má dceru, jedinou dědičku veškerého jmění svého, která po celém městě za nejkrásnější ženštinu v Berberii jest považována a že již mnoho místokrálů tam o ni se ucházelo, ona ale žádného vzíti si nechtěla, že byla křesťanskou otrokyni mívala, která již zemřela. To vše s obsahem listu se shodovalo. My jsme hned s renegátem se radili, jakým způsobem bychom Mórku unésti a všickni do země křesťanské se dostati mohli; konečně jsme se usnesli, zatím že počkáme na druhou zprávu od Zoraidy, jakž se nazývala ona, jenž nyní Marií se jmenovati chtěla. Věděliť jsme dobře, že ona a nikdo jiný nám bude moci z našich všech nesnází pomoci. Když jsme takto se umluvili, pravil renegát, abychom neměli starosti, že on buď život obětuje, aneb nás vysvobodí. Po čtyry dni byli neustále v lázních lidi, což bylo příčinou, že čtyry dni hůlka se neokazovala, až pak, když opět lázně prázdny byly, zjevila se s tak plným uzlíkem, tak obtěžkaným, že bylo velmi šťastného porodu se nadíti. Hůlka s uzlíkem ke mně spadla a já nalezl v něm nový list a sto skudů vše ve zlatě. Renegát byl při tom, dali jsme mu list číst a on pravil, že takto zní:

„Já nevím, pane, jak to zařídit, abychom do Španěl se dostali, a Lela Marien mi to také nepověděla, ačkoliv jsem jí na to se tázala. Já nemohu nic jiného učinit, než Vám tímto oknem mnoho peněz dát. Vykupte jimi sebe a své přátely a jeden z Vás ať se odebéře do země křesťanské, koupí tam loď a s ní pro ostatní se navrátí. Mne najdete v zahradě mého otce, která u brány babazonské na pobřeží leží a kde já celé toto léto s otcem a služebnictvem svým bydleti budu: tam odtud budete bez bázně moci mne unésti a na loď vzíti. Avšak hleď, abys se stal mým manželem, nebo pakli ne, budu prosit Marienu, aby tě potrestala. Nemůžeš-li se na nikoho spoléhnouti, kdo by pro loď odejel, vykup se sám a jdi, nebo já vím, že ty spíše než kdo jiný se navrátíš, protože jsi kavalér a křesťan. Allah tě, pane, zachovej.“

Takto zněl a to obsahoval list druhý, což když všickni viděli, každý hned se nabízel, že se vykoupí, a sliboval, že zajisté opět se navrátí; také já sám jsem se nabídnul. Avšak proti tomu všemu opřel se renegát a pravil, že nižádným spůsobem v to nesvolí, aby některý na svobodu odešel, dokud všickni vysvobozeni nebudou; nebo prý zkušenost mu okázala, jak špatně lidé po svém vysvobozeni plnívají slovo, které byli v zajetí dali; neb častěji již vznešení zajatí použili toho prostředku, že někoho vykoupili a s penězi do Valencie neb do Mallorky poslali, aby tam loď koupil a pro ty, jenž ho byli vyplatili, se vrátil, že ale takový člověk nikdy nazpět nepřišel, ješto nově nabytá svoboda a bázeň, opět ji ztratiti, všecky závazky na světě z paměti vyhlazuje. K dotvrzení pravdy svých slov pověděl nám zkrátka jeden příběh, který byl právě toho času s několika křesťanskými kavaléry se udál a sice ten nejpodivnější, který kdy v oněch krajinách byl se přihodil, kde každé chvíle nejpodivnější a nejneobyčejnější věci se přiházejí. On konečně pravil, že nemůže a nesmí nic jiného se učiniti, než aby peníze, za něž má křesťan vykoupen býti, jemu byly dány, on že za ně tam v Alžíru bárku koupí, pod záminkou, že zamýšlí do Tetuanu a na pobřeží obchod provozovat, a až bude tuto bárku mít, že mu bude snadno pro ně do lázní přijeti a všecky naložiti, zvláště, ješto Mórka, jak sama praví, dosti peněz má k jich všech vykoupení. Když ale budou svobodni, bude to nejsnadnější věcí na světě, za bílého dne na loď je naložiti; mnohem větší obtíž jest však ta, že Mórové nedovolujou renegátovi bárku koupiti, zvláště je-li Španěl, myslíce, že jenom k tomu ji použiti chce, aby mezi křesťany se navrátit mohl. Překážku tu ale že on překoná a s jedním tagarinským Mórem stran lodi, obchodu a výdělku do společnosti vstoupí a pod tímto zámyslem bárku si opatří, což ovšem při celé věci jest to nejdůležitější. Ačkoliv by mně a mým soudruhům bylo lépe se líbilo, kdybychom někoho pro bárku na Mallorku byli poslali, jak Mórka navrhovala, neopovážili jsme se mu odporovati, obávajíce se, aby, kdybychom dle jeho vůle nejednali, nás nevyzradil a v nebezpečenství života nepřivedl, jakož i Zoraidu, o jejíž život větší starost, nežli o svůj vlastní jsme měli. Ustanovili jsme tedy, na Boha a renegáta se spoléhnouti. Odpověděli jsme zároveň Zoraidě, že vše dle její rady chceme nastrojiti, ješto byla tak dobře si to vymyslila, jakoby Lela Marien jí to byla vnukla, a že nyní toliko na ní bude záležeti, má-li věc ta v skutek se uvésti aneb protáhnouti. Já jí slíbil znovu, že jejím manželem se stanu, a ona druhý den, když náhodou zase nikoho v lázních nebylo, na několikráte po hůlce a v šatu nám dva tisíce skudů zlatých dala spolu s listem, ve kterém mi oznamovala, že v první jumu, totiž v pátek, do zahrady svého otce se odebéře, nám ale dříve ještě více peněz dá, což kdyby nestačilo, nám tolik dá, co jich žádati budeme, protože otec její tak jest bohatý, že peněz nepohřeší a jí mimo to klíče jsou svěřeny. My dali hned renegátovi pět set skudů, aby bárku koupil; osmi sty skudy vyplatil jsem se já a dal peníze jednomu valenciánskému kupci, který tehda v Alžíru se nacházel a mi své slovo dal, že je hned vyplatí, jak mile některá loď z Valencie připluje; neb kdyby byl ty peníze hned dal, bylby u krále podezření vzbudil, že moje výkupné již dávno v Alžíru bylo a že ho kupec k svému zisku byl použil. Nebo pán můj byl tak velmi chytrý, že jsem nižádným spůsobem se neosmělil, peníze ty hned mu dát vyplatit. Ve čtvrtek před pátkem, kde krásná Zoraida měla do zahrady se odebrat, dala nám ještě tisíc skudů a o svém odchodu nás spravila, žádajíc mě, abych, až se vyplatím, hleděl hned o zahradě jejího otce se dověděti a vůbec příležitost hledal, tam se dostati a ji uviděti. Odpověděl jsem jí zkrátka že to učiním, ona ale aby k Lele Marině své útočiště vzala, všemi oněmi modlitbami, jimž otrokyně byla ji naučila.

Když to se stalo, museli i ostatní tři soudruzi se vykoupiti, aby snáze z lázní se dostati mohli a — ješto já jsem byl se vykoupil, oni ale posud v zajetí byli, an peněz k tomu zde bylo, — se nepobouřili a ďábel jim něco nenapískal, coby Zoraidě ku škodě býti mohlo. Já jsem je sice znal a nebylo mi třeba toho se obávati, avšak nechtěl jsem celé toto podniknutí v šanc dáti a dal je tímtéž spůsobem vyplatit, jako jsem byl já se vykoupil, odevzdav kupci celou sumu, aby výkup s celou jistotou provésti mohl. Se svým tajemstvím ale jsme mu se nesvěřili, nechtějíce do žádného nebezpečenství přijíti.