Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá osmá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá sedmá	Kapitola třicátá osmá	Kapitola třicátá devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá osmá
Podtitulek:	Kterak dueňa Dolorida své nehody vypravuje.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 224–228. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Za těmi smutnými hudebníky přicházelo do zahrady počtem asi dvanáct dueň na dvě řady rozdělených, v široká černá roucha na pohled z valchované šerky oděných, s bílými závoji z tenkého krepu tak dlouhými, že jen lem roucha bylo viděti. Za nimi ubírala se hraběnka Trifaldová, jižto za ruku vedl zbrojnoš Trifaldin s bílou bradou, přioděna tenounkým a černým nečesaným flanelem, jenž česán jsa měl by kločky ne zvíce drobného hrachu. Vlek neboli cíp, či jak se jej nazvati zlíbí, měl tři konce, jež v ruce neseny od tří panošů, taktéž černě oděných, úhlednou mathematickou figuru představovaly oněmi třemi ostrými trojúhelníky, které ty tři konce tvořily. Kdo tedy na ty špičaté cípy pohledl, musel se domnívati, že dle nich hraběnka nazývá se Trifaldovou, jako bychom řekli třicípovou. A Benengeli praví, že tomu tak bylo a že vlastní jméno její jest hraběnka Lobunova či Vlčkovská, poněvadž na statcích jejích zdržovalo se mnoho vlků, jakož i kdyby místo vlků byly to lišky, říkalo by se jí hraběnka Liškovská, poněvadž jest obyčej v oněch zemích, že panstvo jméno své béře od předmětův, kterých jest na jeho statku v hojnosti; aby tedy hraběnka zadost učinila novotě svých cípů, vzdala prý se jména Lobunova a přijala názvisko Trifaldová.

Kráčelo tedy těch dvanácte dueň a velitelka jejich jako procesím obličeje majíce zastřeny černými rouškami ne jako u Trifaldina průhlednými, alebrž tak hustými, že ničehož neprůsvítalo. Když tedy zástup dueň stanouti se zdál, vstali vévoda, vévodkyně, D. Quijote a všickni, kdo ten dlouhý průvod spatřovali. Těch dvanácte dueň se zastavilo a učinily ulici, jejímžto středem přibližovala se Dolorida, aniž by ji Trifaldin z rukou byl pustil. Vidouce to vévoda, vévodkyně a D. Quijote šli jí dvanácte kroků na uvítanou vstříc. Uklonivši kolena k zemi pravila hlasem spíše hrubým a drsnatým než jemným a útlým: Neračte, Vaše Velmožnosti, tolik zdvořilosti prokazovati svému sluhovi či své služebnici. Jsouc tak zarmoucena nedovedu ani odpovídati jak se sluší, ježto neobyčejné a neslýchané neštěstí moje uneslo mi rozum nevím kam, ale zajisté velmi daleko, a čím více ho hledám, tím méně ho nalézám.

Člověk by ho sám pozbyl, paní hraběnko, odpověděl vévoda, kdyby v osobě Vaší neshledával ceny, anaž na první pohled hodna jest vší smetany zdvořilosti a všeho výkvětu nejuhlazenější obřadnosti. A uchopiv ji za ruku zdvihl a posadil ji na sedátko vedle vévodkyně, anaž ji taktéž s velikou úslužností uvítala. D. Quijote choval se tiše a Sancho hynul touhou spatřiti obličej Trifaldové a některé z četných dueň jejích; avšak nebylo to možné, až se samy dobrovolně odhalily.

Tiše a mlčky všickni seděli očekávajíce, kdo má první poklid rušiti. Učinila to dueňa Dolorida těmito slovy: Jsem přesvědčena, nejmocnější pane, nejslíčnější paní a nejmoudřejší kolem stojící, že převeliké neštěstí mé najde účasti v nejstatnějších prsou vašich, účasti neméně jemné a ušlechtilé i bolné, poněvadž osud můj jest takový, že by mramor mohl změknouti a diamant se roztopiti, ocel nejzatvrzelejších srdcí na světě zvláčněti. Nežli ale dostane se zvěst o něm k vašemu sluchu, ať nedím k uším vašim, ráda bych, abyste mi zdělili, nachází-li se v kruhu, sboru a spolku vašem nejčistší rytíř D. Quijote de la Manchisima a jeho nejzbrojnoštější Panza.

Panza ten, zvolal Sancho, dříve než kdo odpověděl, jest zde a D. Quijotisimo nejtakžeji; tudíž můžete nám nejdueňstejší Dolorisimo říci, co nejžádostivěji žádáte, jakož my jsme ochotni a nejpřipravenější, býti Vašimi nejslužebničtějšími služebníky.

Na to zdvihl se D. Quijote a ujav se slova k dueně Doloridě vece: Může-li utrpení Vaše, ztísněná paní, slibovati si nějaké naděje v úlevu statečností neb silami některého dobrodružného rytíře, jsou to síly moje, ač slabé a nedostatečné, vesměs obětovány službě Vaší. Jsem D. Quijote de la Mancha, jehož povoláním jest pomáhati všem sevřeným. A je-li tomu tak, jako že jest, není zapotřebí, seňoro, abyste přízeň mou vyhledávala aneb oklik činila, alebrž můžete z příma a bez okolků zděliti neštěstí své, neboť poslouchají Vás uši, které dovedou, ne-li Vám pomoci, politovati Vás.

Slyšíc to dueňa Dolorida činila, jakoby se D. Quijotovi k nohoum vrhnouti chtěla, také se vrhla a hledíc obejmouti je pravila: Padám k těmto šlépějím a nohoum, nepřemožený rytíři, poněvadž jsou to základy a sloupy dobrodružného rytířství; políbiti chci tyto nohy, na jejichžto kročejích závisí a spočívá spása z neštěstí mého. O statný dobrodružný rytíři, jehož skutečné činy převyšují a zatemňují báječné skutky Amadisův, Esplandianův a Belianisův! A spustivši se D. Quijota obrátila se k Sanchu Panzovi i uchopivši jej za ruku pravila: O ty nejvěrnější zbrojnoši, co jich kdy sloužilo dobrodružným rytířům za věku nynějšího a minulého, větší jest tvá dobrota než brada Trifaldina, společníka mého zde stojícího. Za šťastného se pokládati můžeš, že velkému D. Quijotovi sloužíš, vlastně celému zástupu rytířův, kteří ve světě zacházeli mečem. Zapřísahám tě vším, čím povinen jsi nejvěrnější dobrotivosti své, abys mi byl dobrým prostředníkem u pána svého, by ihned přízeň svou věnoval nejpokornější a nejnešťastnější hraběnce.

Na to odpověděl Sancho: Je-li dobrota moje, seňoro, tak velká a dlouhá, jako brada Vašeho zbrojnoše, na tom mně velmi málo záleží; aby ale duše moje, až z tohoto světa půjde, bradu a kníry měla, o to mně jde; o vousy zde dole málo neb nic se nestarám. Avšak i bez toho lichocení a bez těch proseb požádám svého pána — poněvadž vím, že mně přeje a zvláště nyní k jistým věcem mne potřebuje — aby propůjčil se a pomohl Vaší Msti, jak nejvíce může; račte jen odhaliti, své neštěstí a nám je pověděti, a nechte nás činiti, jak tomu nejlíp rozumíme.

Vévodští manželé mohli smíchy puknouti při těchto příbězích, poněvadž oni to byli, již to dobrodružství zosnovali, a libovali si ve vtipu a přetvářce Trifaldové, anaž opět posadivši se jala se mluviti: V slavném království Candayském, jež leží mezi velkou Trapobanou a Jižním mořem, dvě míle za mysem Comorinem, žila královna doňa Maguncia, vdova po králi Archipielovi, manželi a pánu svém. Z manželství tohoto měli a zplodili infantku Antonomasii, dědicku království. Jmenovaná infantka Antonomasia vzdělávala se a rostla pod mým dozorem a vedením, poněvadž jsem byla nejstarší a nejpřednější dueňou matky její. Stalo se pak, že když míjeli a přicházeli dnové, malá Antonomasie došla čtrnácti let věku svého s tak dokonalou slíčností, že nemohla příroda více učiniti. Avšak nelze říci, že by vzdělání její bylo nekalé; jsouc rovněž tak vzdělaná jako slíčná byla největší krasavicí na světě a jest jí posud, nebyl-li jí závistivým osudem a zatvrzelými sudičkami běh života zkrácen, to ale se nestalo, poněvadž nebe dopustiti nemůže, aby takové zlé na zemi pácháno bylo, jakož ono jest, by před časem utržen byl hrozen s nejpěknější révy na světě. Do té krásy, jižto tupý jazyk můj dosti vynachváliti nemůže, zamiloval se nesčíslný počet knížat, jak domácích tak cizých, mezi nimiž opovážil se pozdvihnouti myšlének svých k nebesům tak velké slíčnosti jistý zvláštní rytíř při dvoře spoléhaje na své mládí, na svou okázalost, na mnohé své schopnosti a půvaby, na svou obratnost a šťastnou nadanost ducha. Vznešenostem Vašim musím říci, nejsou-li Vám ty věci nudné, že hrál na guitaru, jakoby mluvila, a mimo to byl básníkem a slavným tanečníkem a uměl dělati klece na ptáky, že pouze řemeslem tím mohl by obhájiti život, kdyby nejhůře bylo. Všecky tyto půvaby stačily by poraziti horu, neřku slabou dívku. Avšak veškerá jeho ušlechtilost, všecky jeho půvaby a dobré vlastnosti byly slabé a nedostatečné, by se jim vzdala pevnost mé dívky, kdyby ten podvodný ničemník byl nepoužil prostředku, abych dříve já se mu vzdala. Nejdříve tedy hleděl ten loupežník a bezbožný poběhlík podkopávati vůli a porušovati mysl mou, abych já nešťastná strážkyně doručila mu klíče pevnosti, jižto jsem střehla. Zkrátka, zalichotil se mi a podvrátil vůli mou nevím jakými cetkami a tretkami, jež mně dával. Co mne ale nejvíce přemohlo a porazilo, byly veršíky, jež jsem jednou v noci slyšela ho zpívati pod oknem, jež jde do uličky, kde on byl; dobře-li se pamatuju, zněly ty verse takto:

Sladká nepřítelko moje,
Tebou vštípen do prsou mi žal;
By však trapněji se bol můj vzňal,
Skrývati mám city svoje!

Slova ta připadala mi jako perle a hlas jeho jak streď, a později, ano již tenkráte, vidouc neštěstí, do něhož jsem těmi a podobnými veršíky upadla, myslila jsem, že z dobrých a spořádaných států měli by básníci být vypověděni, jak radil Plato; aspoň básníci milostní, poněvadž nepíšou verše jako markýs Mantovský, které baví a k slzám pohnou děti a ženy, alebrž píší ostrosti, jež na způsob sladkých ostnů do srdce vnikají a jako blesky v něm se rozněcují, aniž by oděvům ublížily. Po druhé zpíval:

Přijď, o smrti, v skrytém taji,
Abych nečil tvého přijetí,
Sice z rozkoše tvých objetí
Nový život v sebe vssaji.

A mimo to ještě jiné verše a básničky, jež, zpívány-li jsou, okouzlují, psány-li, unášejí. Avšak což, sníží-li se ti básníci skládati jistý druh veršů, jaké tenkráte v Candayi v obyčeji byly a jimž sequidilly říkali? Tu se duše v těle tetelila, člověk se rozesmál, tělo se rozochotilo a posléz opojily se všechny smysly. Proto pravím, moji páni, že takoví milostní básníci vším právem měli by být vypověděni na ještěrčí ostrovy. Na nich ale nespočívá vina, nébrž na pošetilcích, kteří je chválí, a na hlupácích, kteří jim věří, a kdybych já bývala řádnou dueňou, jakou jsem být měla, nebyly by mne svedly ty noční písničky a byla bych nevěřila, že pravdivá jsou slova: žiju umíraje, žárem planu cítě mráz, na ohni se ochlazuju, doufám nedoufaje, odcházím a neodcházím, a mnohé jiné nemožnosti toho druhu, jakých plny jsou spisy jejich. Což pak když slibují ptáka ohniváčka z Arabie, korunu Ariadny, koně Slunce, perly Jihu, zlato Tibaru a balsám Pancayský? Tu teprv pustí péru uzdu, poněvadž je to mnoho nestojí slibovati, co nikdy vyplniti nechtějí a nemohou. Avšak kam jsem se to dostala? Ach já nešťastná! Jaká to pošetilost, jaká to zpozdilost vyzývá mne vypravovati o cizích vadách, když mám tolik co povídat o svých? O já opět přenešťastná! ne verše, ale vlastní moje sprostnost svedla mne; ne hudba mne opojila, ale lehkomyslnost moje. Velká moje nezkušenost a malá opatrnost otevřely cesty a naznačily stezku kročejům dona Clavija, tak říkali zmíněnému rytíři, a tak mým prostřednictvím dostal se jednou a pak množstvíkráte do komnaty mnou a ne jím oklamané Antonomasie pod jmenem skutečného manžela, neboť ač jsem se prohřešila, nedopustila bych, aby, nejsa jejím manželem, dotknul se jen špičky u podešvu jejího střevíce. Ne, ne, to ne, manželství musí být předem při každé případnosti, kde já mám co dělati. Toliko jedna chyba byla při té věci, totiž nestejnost, že Don Clavijo byl obyčejný rytíř a infantka Antonomasia, jak jsem pravila, následnicí královského trůnu. Nějaký čas zůstala ta pletka skryta a zatajena mojí opatrnou chytrostí, až pak se mi zdálo, že brzy prozrazena bude jakýmsi šířením se života Antonomasie. Strachem z toho sešli jsme se my tři na poradu a výsledek její byl ten, že dříve než to nešťastné nadělení dostane se na světlo, Don Clavijo žádati má Antonomasii u říšského náměstka za manželku a to na základě listiny, kterou dala infantka s vyjádřením, že chce býti jeho manželkou, a kterou jsem já důmyslností tak pevně sestavila, že by ji Samson nemohl zrušiti. Konáno potřebných příprav, říšský náměstek dostal do rukou list, vyslechl vyznání seňory, vyznala se upřímně, a kázal uložiti jej v úřadě velmi vzácného dvorského soudce.

Při těch slovích ozval se Sancho: V Candayi tedy také jsou dvorští soudcové, básníci a seguidilly? Toť bych mohl na to přísahati, že dle mého mínění svět je všude stejný! Avšak pokračujte, Vaše Msti, seňoro Trifaldová, neboť připozdívá se, a já se nemohu dočkat konce té dlouhé historie.

Ano, učiním tak, odvětila hraběnka.