Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá devátá
| Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
| Kapitola třicátá osmá | Kapitola třicátá devátá | Kapitola čtyřicátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola třicátá devátá |
| Podtitulek: | Trifaldová pokračuje u podivném a pamětihodném vypravování. |
| Autor: | Miguel de Cervantes |
| Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 229–231. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Kristian Stefan |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Každé slovo, jež Sancho pronesl, způsobovalo vévodkyni tolik obveselení, jako D. Quijotovi nelibosti. Když mu tedy poručil, aby mlčel, pokračovala Dolorida řkouc: Konečně po mnohých dotazech a odpovědech, když infantka pevně na svém stála, neuchylujíc se od svého prvotného vyjádření, rozhodl se říšský náměstek v prospěch Clavija a dal mu ji za zákonnou manželku. Z toho se královna doňa Maguncia, matka infautky Antonomasie, tak zarmoutila, že jsme ji po třech dnech zahrabali.
Nepochybně tedy umřela? tázal se Sancho.
Toť se samo sebou rozumí, odpověděl Trifaldin, poněvadž v Candayi nebývají živí, alebrž mrtví pochováváni.
Stalo se již pane zbrojnoši, odsekl Sancho, že byli lidé pochováni v mdlobách jsouce jmíni za mrtvé, a zdá se mi, že to bylo povinností královny Maguncie spíše padnouti do mdlob než umříti, neboť dokud lidé jsou živi, dá se ledacos napraviti, a nebylo to nic tak velkého a neobyčejného od infantky, že by si to ona musela tak k srdci brát. Kdyby si ta seňora byla vzala některého panoše svého aneb jiného sluhu při dvoře svém — a to se stalo, jak jsem slýchal, velmi často — nedala by se ta chyba napraviti; jest-li že ale dostala rytíře tak ušlechtilého a moudrého, jak jste nám ho vyličovala, věru, byťby to i opravdu bylo zlé, nebylo to tak velké, jak si myslíte. Podle zásad mého pána, jenž tu před námi stojí a lhát mi nedá, mohou, jako stávají se z lidí písmáků biskupové, z rytířů, dokonce pak dobrodružných, státi se králové a císařové.
Máš pravdu, Sancho, přisvědčil D. Quijote; rytíř dobrodružný zajisté, má-li jen štěstí, co by dva prsty obnášely, blízký jest možnosti státi se největším pánem ve světě. Avšak nechť seňora Dolorida u vypravování pokračuje, neboť zdá se mi, že schází ještě vyprávění trpké stránky této utěšené historie.
A jak trpké! odpověděla hraběnka, a to tak trpké, že pelýnek naproti ní jest sladký a oleandr chutný. — Když tedy královna umřela a ne do mdloby padla, pohřbili jsme ji a jedva jsme jí poslední s Bohem dali, an tu, quis talia fando temperet a lacrymis? objevil se na konci královnina pohřbu Malambruno na dřevěném koni přijížděje, vlastní strýc Maguncie, jenž byl nejen veliký ukrutník ale i kouzedlník. Ten svým uměním, aby pomstil se za smrt tety Maguncie i aby potrestal drzost dona Clavija a pokáral neslušnost Antonomasie, u samého hrobu je očaroval, proměniv ji v mosaznou opici a jeho v hrůzného ostrovida z kovu neznámého. Mezi oběma vyvstal pamětný sloup taktéž z kovu, maje nápis v řeči syrské, jenž přeložen byv na jazyk candayský a nyní na náš, obsahoval tuto propověď: Tito dva opovážliví milenci nenabudou opět své dřívější tvářnosti, dokud statečný Manchan nepřijde se měřit se mnou v souboji, neboť toliko jeho veliké statečnosti zůstavil osud toto nikdy nevídané dobrodružství. Na to vytasil z pochvy široký a nesmírný meč a uchopiv mě za vlasy, strojil se, jakoby mě chtěl do šíje seknouti a hlavu mi sraziti. Zarazila jsem se, slova mně v hrdle vázla, byla jsem ubohá celá bez sebe, nic však méně zpamatovala jsem se, co jsem mohla, a řekla jsem mu hlasem se třesoucím a žalostivým tolik a takových věcí, že zastavil vykonání tak přísného trestu. Konečně dal před sebe zavolati všechny palácové dueňy, jak tady jsou, a předestřev nám vinu naši i vyplísniv je za jejich chování, zlou úskočnost a tím horší pletichy a uvaliv vinu, kterou já sama měla, na všecky, pravil, že nás nechce na hrdle trestati, alebrž že uvalí na nás trest delší, který by nám připravil smrt občanskou a trvalou. V tom samém okamžení, jakmile mluviti přestal, pozorovaly jsme všechny, že se nám dírky v obličeji otvírají, jakoby nás někdo špičatou jehlou po celé tváři bodal. Daly jsme ihned ruce na obličej a shledaly jsme, že vyhlížíme, jak nás nyní spatřujete.
Při tom Dolorida a ostatní dueňy odhrnuly roušky, jimiž u příchodu zastřeny byly, a odhalily obličeje celé vousem porostlé tu rusým, tam černým, zde bílým, onde různobarevným. Při spatření tom vévoda a vévodkyně se divili, D. Quijote a Sancho žasli a všickni přítomní se zarazili.
Na to vypravovala Trifaldová dále: Takovým způsobem potrestal nás ten ničemník a zlomyslník Malambruno pokryv něžnou a jemnou pleť tváří našich drsní těchto štětin. Kéžby se nebesům bylo zlíbilo, aby nám byl spíše tím nesmírným mečem hlavy srazil, než aby nám zatemnil záři obličejův našich srstí, anaž nyní je pokrývá; neboť dobře-li věc uvážíme, pánové, a co vám nyní říci hodlám, ráda bych řekla s proměnou očí svých v prameny; avšak uvažováním neštěstí našeho, a potoky, jež z nich již vyplynuly, nemají moku v sobě jsouce suché a vyprahlé, tudíž vám bez slz — řeknu, kam se má podíti dueňa s vousy? který otec neb která matka slituje se nad ní? Kdo se jí ujme? Všaktě sotva ta, která má pleť liliovou a tvář tisícerými vodičkami a líčidly ztýranou, sotva koho najde, kdo by ji chtěl; co si počne, ukáže-li obličej jako hotový les? O dueňy soudružky moje! nešťastná to chvíle, když jsme se narodily, a bídy plná hodina, když nás otcové naši zplodili! A při těch slovích zdálo se jakoby do mdlob padala.