Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá sedmá
| Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
| Kapitola třicátá šestá | Kapitola třicátá sedmá | Kapitola třicátá osmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola třicátá sedmá |
| Podtitulek: | Vypravuje se dále o pověstné příhodě s dueňou Doloridou. |
| Autor: | Miguel de Cervantes |
| Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 222–223. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Kristian Stefan |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nemálo těšili se tomu vévoda a vévodkyně vidouce, jak pěkně vyhovuje D. Quijote úmyslu jejich, při čemž Sancho prohodil: Nepřál bych si, aby seňora dueňa nějakých překážek mi způsobila v slíbeném vladařství, neboť slýchal jsem od jednoho toledského lékárníka, který mluvil jako stehlík, že kde do věci míchají se dueňy, nemůže se nic dobře dařit. Na moutě duchu, jak měl ten lékárník na ně spadýno! Z toho já vyvodím, jsou-li všecky dueňy tak protivné a dotíravé, ať jsou jakékoli povahy a jakéhokoli stavu: kteraké budou ty zkormoucené, jakož pravilo se, že ona trifaldová čili třívrásková zkormoucena jest. V mé krajině zajisté jsou tři vrásky totéž.
Tiše, příteli Sancho, okřikl jej D. Quijote; prichází-li ta seňora dueňa z tak dalekých krajů mne hledat, nemůže býti z těch, které měl onen lékárník na vrubu, dokonce je-li hraběnkou, a slouží-li hraběnky za dueňy, jsou v službě královen a císařoven jsouce ve svém domě svými velitelkami a majíce jiných za dueňy.
Na to přejala slovo doňa Rodriguezová jsoucí přítomna: Velitelka moje, paní vévodkyně, má v službě své dueňy, kteréby mohly být hraběnkami, kdyby jim štěstí přálo; avšak komu Pánbůh, tomu všickni svatí. Nikdo ale ať mně nepomlouvá dueňy, byt i sebe starší a panny byly, neboť ač nejsem pannou, přece nahlížím a pochopuji, jakých výhod má panenská dueňa před ovdovělou, a kdo nás proti srsti hladí, do ruky si rány vsadí.
Nic však méně, podotkl Sancho, jest přece co při dueňách proti srsti hladit, jak můj mastičkář říkal, ač by lépe bylo nemíchati kaší, byť se i připálila.
Zbrojnoši, vece na to doňa Rodriguezová, jsou od jaktěživa našimi nepřátely, a poněvadž konají stráž v předsíních vidouce nás při každém kroku, promarní čas, když se nemodlí — a to se stává často — tím, že nás pomlouvají vyhrabujíce naši minulost a zakopávajíce naši pověst. Avšak nechť si jdou na kolo, neboť jim na vzdor budeme žíti na světě a ve vznešených domech, byť bychom i hlady mřely a černým rouchem své útlé či neútlé údy odívaly, jako se pokrývá neb zastírá hnojiště kobercem na den procesí. Na mou věru, kdybych mohla a měla kdy, dokázala bych nejen všem přítomným alebrž celému světu, že není ctnosti, která by nebyla obsažena v dueně.
Velím tomu, pravila vévodkyně, že moje dobrá doňa Rodriguezová má pravdu a úplnou pravdu; avšak třeba jest vyčkati času pro ni a ostatní dueňy příhodného, by vyvrátila ono špatné mínění toho neblahého lékárníka a vyplenila je z prsou velkého Sancha Panzy.
K těm slovům Sancho odpověděl: Od té doby, co mám v hlavě vladaře, pozbyl jsem všech nectností zbrojnoše a nedám za všecky dueňy, co jich jest, ani planého fíku.
Bývalo by v hovoru o dueňách pokračováno, kdyby byli neslyšeli pištce a bubeníky opět housti, z čeho shledávali, že dueňa Dolorida přichází. Vévodkyně tázala se vévody, nebylo-li by dobře jíti ji uvítat, poněvadž jest hraběnkou a vznešenou osobou. Dříve než vévoda odpověděl, chopil se Sancho slova: Pokud se to týče hraběnky, bylo by slušné, aby Vaše Velmožnost ji šla uvítat, jedná-li se ale o dueňu, jsem toho mínění, že není třeba ani nohou hnout.
Kdož ti dovoluje míchati se do toho, Sancho, ozval se D. Quijote.
Kdo, pane? odpověděl Sancho; já si dovoluju, poněvadž si to dovoliti mohu jsa zbrojnošem, jenž se naučil pravidlům dvornosti ve škole Vaší Msti, jenž jste nejdvornějším a nejzpůsobnějším rytířem, co jich jest ve veškerém dvořanstvu, a ve věcech těch, jak od Vaší Msti slýchám, škodí rovněž tak mnoho jako málo činiti; chytrému napověz.
Tak tomu jest, jako Sancho dí, doložil vévoda; podíváme se na tu hraběnku a zmnožíme zdvořilost dle toho, jak jí zasluhuje.
V tom vstoupili bubeníci a pištec jak poprvé. A tím skončil spisovatel tuto krátkou kapitolu a začal jinou pokračuje u vypravování téže příhody, anaž mezi nejpamětihodnější celé historie náleží.