Domky z karet/Poslední jednání/IV.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 88–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V rozpacích stáli mlčky proti sobě.

Ona ve světlých letních šatech, s lehkým kloboučkem na tmavohnědých lesklých vlasech hrála si s rudým slunečníkem zabodávajíc jej do trávníku. On přišel přímo z práce, s hlavou nepokrytou, bez kabátu, všecek zamoučen; shrnoval teprve rukávy košile a opřel se velkou, upracovanou rukou o křivý peň švestkový, druhou maje opřenu o bok zadíval se někam k řece.

— Alespoň mohl se pořádně obléci! — byl všecek výsledek Herminých myšlének v tuto chvíli — i proto, že tak příliš dbala vnější slušnosti, i proto, že nebyla a nebyla schopna podstatnějších myšlének a nechtěla ještě zabrati se v to, co mělo následovati.

A přece, dívajíc se naň, přiznala se, že Václav je hezký maž. Osmahlá tvář s lehkým světlým knírem, plavé vlasy trocha kadeřavé, upřímné sivé oči a silná mužná postava jí imponovaly.

Mlčení zdálo se Hermíně trochu dlouhé, a proto sama je přerušila, chtíc dáti na jevo, že není v rozpacích. On bezpochyby čekal na její oslovení, sám nejsa nijak rozčilen a flegmaticky i diplomaticky poddával se její iniciativě.

„Strýc tě sem poslal, není-li pravda?“ pravila.

„Ano. Přišel jsem snad příliš brzo? Řekl mi, čím dříve, tím lépe.“

„Ovšem tím lépe… ať je to raději odbyto. Víme oba, o čem máme spolu jednat, viď? Nu — a co ty o tom soudíš?“ ptala se a pokoušela se o lehký smích, jímž chtěla bratranci bez obalu naznačiti své mínění.

„Co o tom soudím, vidíš z toho, že přišel jsem vyplnit vůli strýcovu a požádat tě o tvoji ruku.“

„Požádat tě o tvoji ruku…“ slyšela dobře? — Hermína pobledla a zachvěla se. On žádá ji o ruku — nabízí jí tak svou — on by snad chtěl… Toho se věru nenadála! Co nyní?

„Vím, že se ti spojení naše zdá nemožným,“ pokračoval Václav, „a také já jsem přesvědčen, že nehodíme se k sobě tak, jak se jiným zdá, i neboj se tedy se mnou z příma mluvit. Přišel jsem však přece vyplnit vůli strýcovu. Řekl prý ti jako mně své důvody, následkem kterých naše spojení pokládá za prospěšné. Já ti je opakovat nedovedu. Slyšel jsem slova z úst strýcových, ale důvodů jsem nepoznával. Co mi tedy odpovíš? Přijímáš mne za muže?“

„Pochybuji, že přijetím radosť bych ti spůsobila, když takto se o mne ucházíš,“ odpověděla Hermína s trpkým posměchem, podrážděna jeho flegmatickými námluvami a jeho pohrdáním, které v poslední jeho otázce vycítila. „Přijímáš mne za muže?“ — to znamenalo: „Měšťanko vznešená, snížíš se k prostému muži, který si tebe neváží?“

„A přece nezamítám plán strýcův tak příkře a trpce, jako tys nyní učinila,“ odpověděl jí. „Ač méně možným zdá se uskutečnění jeho mně než tobě, ač spíše poznávám, jaké by ta nastaly následky, přece myslím, že spolu uvážiti musíme pohnutky našich příbuzných, přejících si našeho sňatku.“

„Jaké tu řeči? Nemožnou zdá se ta věc nám oběma — jaký tu tedy východ? Ne! odpovídám — a co dále?“

„Také strýc a teta Popelářová se domnívají, že netřeba tu řeči, ale proto, že s jistotou očekávají odpověď: ano! — Suď sama, co spůsobilo by příkré naše: ne!“

„Dnes nejsi radikálem,“ usmála se Hermína, „ač právě tu by byla ráznosť na místě.“

„Ne, zde nelze býti radikálem,“ odvětil. „Vímť příliš dobře, jak dlužno zde zacházeti se svým okolím. Nebuď ukvapena,“ pokračoval, když odpověděla mu netrpělivým posunkem. „Chtěl jsem ti říci jen tolik: domníváš-li se, že život se mnou dal by ti trochu štěstí neb alespoň klidu, jakého bys nenašla jinde v životě — dovedeš li trochu posouditi svou budoucnosť a nezdá-li se ti býti tak uspokojivou, jako tiché živobytí po boku pracovitého muže v malém městě: — pak staň se ženou mojí, neboť nikdo nevynasnažil by se tolik jako já, aby naděje tvé nebyly zklamány.“

A opět bylo ticho mezi nimi. Srdečnými slovy jeho byla Hermína podivně dojata. Lichotila si, že asi přece má ji rád; marnivosť ji přemohla, a odpověď byla jí velmi těžkou. Konečně snažíc se zakoketovati si s Václavem, pravila:

„Tys mi tedy snad přece také trochu z přízně ke mně návrh onen učinil, nejen z rozkazu strýcova?“

Ale on, snad právě tou koketerií nemile dojat, odpověděl náhle slovy chladnými a pokořujícími: „Ne, stalo se to pouze po přání strýcově.“

„Ah, pak mi prokazuješ příliš velikou milost,“ zvolala Hermína hněvivě, cítíc, jak poslední řečí svou si zadala, a chtíc mocí dojem její u něho zahladiti a v sobě překřičeti, „příliš velkou mi prokazuješ milosť nabídnutím své ochrany, které přijati nemohu. Vždyť jistě bych tě jednou omrzela, a ty bys zatoužil jinam, až neposiloval by tě ve spasitelných předsevzetích strýc Frolik, jenž o mne, slabou dívku, tolik se stará. Ne, jsem dosti silná, a není třeba, abys k vůli mně si ukládal takové „oběti“!“

„A byly by to vskutku oběti a snad větší, než si pomysliti dovedeš!“ rozhorlil se Václav, rozčilen uraženou její ješitností, která jej podezírala, že asi nebylo by mu obětí, míti ženu takovou, jako ona byla. „Myslíš, že ničeho bych se neodříkal, že ničeho bych se nevzdával ve tvůj prospěch? V čas jsi mne probudila a mně připamatovala, že slepě poslouchaje strýce zanedbal bych povinnosti jiné a zpronevěřil se svým zásadám; že prodal bych srdce, prosté sice, ale upřímně mi oddané, a že zapomněl bych na slib, který složil jsem v ruku tvrdou, upracovanou — ale tvrdou proto, že po celý svůj život dosavadní pracovala ke blahu jiných… Není to nepatrné štěstí, kterého bych se byl odřekl.“

„Hle, na jaké štěstí bys byl málem zapomněl,“ odvětila Hermína s podrážděným posměchem, „já jsem ani na chvíli s mysli nepustila, čeho bych se vzdala dbajíc pošetilých plánů rozličných osob více, než své budoucnosti. Což jen chvíli mohl jsi mysliti, že odřekla bych se cíle dráhy divadelní a dala se zde spoutati příšerným klidem maloměstským? Což ve světě nepochopils ani trochu to, čím člověka opojí potlesk, čím herci je sláva? Je mu životem, nadějí, štěstím — vším! A vším jest také mně! Již dosti nechala jsem se tu trýzniti; půjdu zase co nejdříve za štěstím!“

„Tys dosud nevzdala se myšlének na divadlo?“ otázal se jí opět mírněji. „Strýc i teta pevně doufali, žes na ně zapomněla… A sám se obávám, že nekyne ti tam štěstí, v jaké doufáš. Již nyní byla tvá dráha zlým úkazem přerušena…“

„A kdybych tam dlouho trapně zmírala, přece to bude štěstím,“ odpověděla prudce; a pak domnívajíc se, že Václav svou předešlou řečí přec jen ji chtěl klamati a nyní že obava přiměla srdce, aby promluvilo, dodala: „Hrozíš se snad tak toho divadla, že bys k vůli mému zachránění obětoval i svoje štěstí po boku neznámé mi šlechetné dívky?“

„Není ti neznámou,“ hrdě a již s odporem jí odpověděl, „a toužíš-li znáti její jméno, netajím se s ním. Slyš a hroz se: je to Anna Bernardova, dcera skrachovaného truhláře. Slouží, aby uživila svého otce. Nu, jen se mi vysměj! Tvé dnešní řeči se tím již nestanou trpčími.“

„Nu, mnoho štěstí,“ prohodila Hermína hlavou nutíc se do klidu. „A myslím tedy, že již je na dobro konec mezi námi a že již mohu jíti domů. Ach, je to tedy odbyto, je po všem — buď tak laskav a vyřiď to za mne sám strýci Frolikovi.“

Po té odešla.

Václav zůstal ještě chvíli v sadě a přemítal o tom, co tu mluvili. Ano, je po všem, bohudíky — myslil si — v čas jsi mne vyvedla z toho přediva, ve které zapletly mne stálé řeči strýcovy i pomyšlení na tvůj zjev — kdy již jsem zvykal plánu strýcovu a počínal toužiti po štěstí, míti takovou ženu jako jsi ty… Nyní mohu být opět klidný.

Ale přece odcházel po své práci značně rozčilen.

Hermína se domnívala, že celé vyjednávání stran jejího sňatku s Václavem zůstane tajemstvím čtyř osob, a velice se ještě večer rozhněvala, když jí Mařka řekla: „Ale, Hermíno, proč jsi si nevzala strýce Václava? Mohli jsme jít na veselku — tolik jsem se těšila, že budu družičkou.“