Domky z karet/Poslední jednání/V.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 93–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nevěděl strýc Frolik, má-li se hněvati či trápiti proto, že oba jeho miláčkové zmařili mu krásný plán. Chodil několik dní jako nemocný, a celé příbuzenstvo cítilo dusnou tíhu jeho mlčení. Ale nadarmo byly mu kladeny skryté otázky, jak asi hodlá zatočiti těma dvěma zpurnými „světáky“.

Strýc pomalu stával se opět klidný a přísným mlčením zachovával si starou autoritu.

Hermína i Václav chovali se k rozčilení, které několik dní kolem nich panovalo, velice lhostejně a potajmu se starali o to, aby připravili půdu svým plánům. — A povedlo se jim to neočekávaně brzo, takže bylo pobouřeno celé město údivem, jak možno, že strýc Frolik svým chovancům takové věci dovoluje. Nejprve rozšířila se zcela věrohodná zvěsť o sňatku Václava s Annou Bernardovou. Strýc Frolik svoloval ke všemu, a brzy byly ustanoveny ohlášky. Václav byl tou dobou všecek přeměněn. Zářil radostí. Radoval se z toho, že provedl něco neslýchaně radikálního vybrav si nevěstu ze stavu skoro nejnižšího a nikoliv z příbuzenstva nebo měšťanstva vůbec. Že by byl měl Annu příliš rád, nemohlo se říci, snad ani on sám se nedovedl o tom přesvědčiti.

Anna byla příliš všedním a prostým děvčetem, vůbec nevzdělaným, a Václav bral si ji pouze ze vzdoru, chtěje provésti něco zvláštního.

S Hermínou stýkal se, jakoby se nebylo nikdy nic mezi nimi přihodilo; zdálo se, že naprosto zapomněli na rozmluvu, kterou v sadě u řeky měli. Bavívali se velmi dobře spolu, až jim to v městě bylo vykládáno ve zlé a považováno za nesmírnou lehkomyslnosť.

Hermína pokládala nyní Václava za svého spojence; vždyť přece byli za jedno v tom, vzdorovati maloměstským předsudkům. On skutečně jí pomáhal, a tak se stalo, že kdysi divadelní sluha kočující společnosti v krajském městě meškající, roznášel ohlášení, že společnosť uspořádá tu několik činoherních a operních představení, a že jako host vystoupí v „Martě“ slečna Hermína Chvátalova, člen pražského divadla…

Nastal ovšem poplach, ale Hermína jen se smála tomu, jaké ohromení vyvolalo její podniknutí, které smluvila se známým řiditelem divadelním podniknuvši za ním výlet do krajského města. Pak celou duší oddala se přípravám, těšíc se nesmírně na své vystoupení, na svůj jistý úspěch!

Ach, jak potom bude se jí podivovati celé město! Často scházívala se s Václavem ve strýcově zahradě u řeky. Tam smáli se maloměšťákům a těšili se svými nadějemi. Zvykli si velmi a shodovali se spolu velmi dobře.

Václav nebyl přec jen obyčejný mlynář, nýbrž mladý muž světa znalý — a ona také již nezdála se mu tak povrchní a světácká. Poznal v ní upřímné, srdečné děvče. Ah, ti staří měli přece jen pravdu, že by si ti dva rozuměli a že by se k sobě hodili!

Bylo to den před vystoupením Hermíny, když tato utekla se k večeru do zahrady strýce Frolika, kde s Václavem se scházela. Neměli schůzku nikdy smluvenu, ale přece se tu denně našli. Strýc nad tím jen kroutíval hlavou.

Hermína chystala se toho dne do divadla, neboť společnosť téhož dne počala v městečku hráti. Před zábavou, které tak dlouho již pohřešovala, byla rozčilena a nevědouc, jak by podivné ty chvíle zahnala, dala se svésti denním zvykem.

Václav přišel také.

Brzy poznal, že Hermína je toho dne jinou, než obyčejně. Žádná rozmluva ji nepoutala, i ptal se jí po krátkém váhání:

„Viď, Hermíno, je ti přece nevolno, pomyslíš li, jaké budou asi tvé styky se zdejšími lidmi po tvém vystoupení?“

„Ani dost málo!“ zasmála se. „Vím již dávno, jak to asi dopadne. Bude hodně pomluv, bude jim v mé společnosti snad trochu nevolno — a trochu snad se jim můj zpěv také zalíbí, a než se vzpamatují, budu dávno pryč!“

„Ach, ano — ty chceš pryč!“

„Dosud tomu nevěříte? Probůh, vždyť tu nemohu zakrnět, a i kdybych nebyla v Praze opět engažována, přece alespoň přes zimu bych u strýce Antonína zůstala. Nemyslíš, že jednám dobře?“

„Zcela dobře. Byl čas, kdy následkem všeho, co se o tobě v příbuzenstvu mluvilo, jsem se jaksi bál o tvou budoucnosť. Mám zkušenosti, a zdálo se mi, že se příliš nepředložené řítíš do lákavého víru života. Ale nyní jsem tě poznal a vím, že prospěje nejvíce tvému štěstí, jednáš-li dle svého volného přesvědčení.“

Hermína se až zarděla při těch slovech, jež se jí zdála velkou chválou. Po krátkém mlčení pak nesměle pravila:

„Dovol, abych se nyní já, podobně jako ty dříve, na něco zeptala; ale nehněvej se, táži-li se nevhodně. Nemyslíš, že učiníš své postavení zde sňatkem svým nepříznivější, a že tím pak bráněno bude působení, ke kterému jsi povinen jako muž více znající a ke kterému zajisté se chystáš?“

Václav se usmál.

„Nač ty také myslíš? Doufám, že po oddavkách bude vše v obvyklých kolejích. Vždyť již nyní tiší se to pobouření, veselka bude zároveň smířením odpůrců a brzy bude vše zapomenuto.“

Hermína však vlastně myslila, že neintelligentní žena bude Václavovi v životě přítěží, ale to přece netroufala si vysloviti. Proto jen rozváděla dřívější svou námitku.

„Zdá se mi,“ pravila, „že zde špatně zapomínají na takové věci; vždyť ještě já často jsem poslední dobou zaslechla výrazy nevole nad zasnoubením mé matky s učitelem i z úst strýce Frolika.“

„A přece se neobáváš,“ řekl Václav, „podobných následků svého vystoupení, kterým ponížíš se jistě v očích svých rodáků, hrajíc jim…“

„Komedii…“ usmála se Hermína.

„Ano, tak oni to nazvou, ne já. Bode to míti pro tebe jistě nepříznivé následky.“

„Ale vždyť jim uniknu do světa, a tam neuškodí mi jejich málomocný klep, jejich závisť a zatemnělosť; dobudu si nějakých výsledků, na které i oni pak budou hrdi. Ale ty zůstaneš zde, chceš zde působiti a zde domoci se výsledků — a zde oni budou na cestě tvé kupiti překážky.“

„Ne, ne — od kroku svého neustoupím! Tvé líčení mne neodstraší!“

„Nechci tě také odstrašiti,“ bránila se Hermína, které teprve nyní napadlo, že jejím řečem by mohl býti podkládán význam, jakého neměly. „Chtěla jsem tě jen upozorniti na možné následky — a učinila jsem to nešikovně. Odpusť! Tys dávno vše lépe si rozmyslil. — Jdeš dnes také do divadla?“ zeptala se dávajíc hovoru rázem jiný směr.

„Jdu. Bude již čas. Půjdu třebas hned s tebou.“

A vyprovázel Hermínu domů a pak s celou Bartouškovic rodinou šel do sálu, kde se představení odbývalo. A všickni dobří občané, kteří je viděli, byli by je tak rádi obdivovali jako snoubence, jen nebýt těch Václavových ohlášek!