Domky z karet/Poslední jednání/III.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 83–88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Václav Popelář byl také velikou chloubou a starostí dobrých maloměšťáků. Zdědil po rodičích mlýn a byl na první pohled zcela obyčejným mlynářem, trochu nemluvným a nevlídným; ale strýc Frolik tvrdíval o něm, že v hlavě jeho vznikají prapodivné myšlénky, a vskutku, dal-li se někdy svést k delšímu rozhovoru, rozčiloval rodáky nemálo svými názory. Kritisoval veřejné poměry, nešetrně mluvil o kněžích i o náboženství, bouřil se proti „pánům“, a radikalismus, o němž však neměl jasného ponětí, byl jeho credo.

Strýc přemluvil jej, aby pronajal mlýn a šel se do světa něčemu přiučit, dokud je mladý; domníval se, že „ve světě“ vykouří se synovci z hlavy, co strýc Frolik měl nerad.

Ale když po dvou letech Václav se vrátil, strýc poznal, že se zklamal; to, co mu u synovce vadilo, v cizině jen se rozmohlo. Nicméně těšil se strýc zvláštní povahou Václavovou, která nebyla tak prudká a rázná jako jeho myšlénky.

Václav vrátil se stejně nemluvný a zachmuřený jako býval a dosud lhostejně nechal mimo sebe míjet maloměstský život.

V rodišti zaujímal po svém návratu jakési zvláštní postavení. Byl považován za jiného člověka než ostatní občané, protože více viděl a svými vzdornými náhledy, které ovšem zřídka pronášel, imponoval. Snad právě proto, že byl filosofem tak mlčenlivým, že nikdo nemohl proniknouti v jeho nitro, zjednával si tolik respektu.

A právě jako on, byla za zvláštní osobnosť považována Hermína, a tu nebylo maloměstské fantasii nic bližšího, než spojiti tyto dva, poněvadž se k sobě nad míru hodí.

Ostatně nebyla pověsť, která se o jejich sňatku rozšířila, úplně bezpodstatná.

Strýc Frolik a teta Bartoušková se dávno shodli o tom, že vlastně ti dva by se měli vzít.

Václav byl dospělý muž, zámožný, ne ošklivý a připoutal by alespoň Hermínu doma. Ona byla hezká, dosti bohatá a příjemná: — jak mohl by Václav odporovati?

Obě hlavní osoby této historie se však od srdce zasmály, když slyšely klep o nich rozšiřovaný.

Domnívali se oba, že navzájem se dobře poznali a věděli, že nemožno jest, aby oni se shodli a spojili. Jen oni viděli mezi sebou bezedné rozdíly.

Václavovi zdála se Hermína příliš povrchní, vše na ní bylo příliš strojené, měla třeba dost skromné požadavky, ale množství nepatrných choutek a rozmarů, kterých by nesnesl v prosté, občanské domácnosti. Snad také nebyl zcela bez předsudku vůči herečce, ale hlavně mu překáželo, že ona byla a chtěla býti jenom dámou velkého světa, a on chtěl býti pouze mužem z lidu. A ona, přiznávajíc se otevřeně, že tíhne touhou vždy k „vyšším“ vrstvám společnosti a že snaží se chováním a všemi spůsoby vyrovnati se nejvznešenějším, nechápala, jak může ji kdo spojovati s drsným demokratem, dokonce „radikálem“, nevlídným a snad nenávidějícím svět, jemuž ona chtěla patřiti. Ach! Hermína Chvátalova, jíž nadšeně tleskalo pražské obecenstvo, jíž za několik měsíců snad pokvetou už vavříny ve vlasti i za hranicemi, jejíž kráse i hrdosti podivovati se bude všechno mužské pokolení, tato hvězda budoucnosti měla by se vzdáti všech snův o marnivém lesku a státi se mlynářkou — hahaha, mlynářkou!

„Teto, že prý se mám stát panímámou ze mlýna!“ zavolala Hermína na tetu Bartouškovou hned, jakmile zaslechla o klepu, který byl o ní roznášen.

Teta však se zarazila a to tím více, když poznala, že Hermína posmívá se té novině a netouží jen pod rouškou posměchu vyzvěděti, zda-li možno, aby se vskutku za Václava provdala.

Skutečně se tehdy na Hermínu rozmrzela. Bylo jí nepochopitelno, jak by bylo možno zamítnouti ženicha tak znamenitého a přičítala chování Hermínino touze její po městě a divadlu, jež prý ji činí bezcitnou.

Hermína však záhy poznala, že teta Popelářova kloní se asi v mysli k tomu klepu, a pomyslila si: „Ah, venkovská tetka, jakž jinak!“ a chtěla se tomu zasmáti se strýcem Frolikem.

Zastihla jej za jeho domkem v malém sadě, který hraničil se zahradou Václavova mlýna a dosahoval až k řece.

„Tak, strýčku, slyšels-li pak, že se mám vdávat?“ volala naň z daleka se smějíc. „Co tomu říkáš?“

„Inu, myslím si, že bys se tomu nemusila tak smát. Taková věc nesmí se brát jen na lehkou váhu, zejména když je to tak mezi lidmi…“

„Ale, strýčku, vždyť je to věc, o které se nedá ani mluvit!“

„A proč by se o ní mluvit nedalo? Nevím, jak ty se na to díváš, ale lidem se to zdá docela v pořádku, stavěti tebe s Václavem podle sebe — a takové veřejné mínění se nedá smíchem odbýt. Proč by se o tom nedalo mluvit? Své základy to má!“

Zamlčel se, a Hermína neodpovídala, zaražena jsouc tónem jeho řeči. Což přikládá takovou váhu klepům — či není to snad pouhým klepem, nýbrž událostí v rodinné radě smluvenou? Hermíně napadla nyní výlučnost postavení jich obou a pochopovala, že může se spojení jejich zdáti přirozeným. Ano, viděla, že nelze tu pověsť odbýti smíchem, že klep mění se v událosť, se kterou dlužno počítati. Řeč strýcova, jež následovala, potvrdila její myšlénky.

„Vidíš, Hermínko,“ řekl, „nám — totiž tetě Bartouškové a mně — kolikrát to již také napadlo, že byste se s Václavem k sobě hodili. Přišli jste oba víc do světa, máte oba zvláštní povahy i požadavky — a na manželství jste dosti staří. Své jmění také máte oba, k světu jste podobni; — inu, jen o tom trochu přemýšlej. A bylo by dobře, abyste si spolu o tom promluvili a to radši dříve než později. Nejlépe bude, když ti sem Václava hned pošlu.“

Strýc měl se k odchodu, chtěje zanechati Hermínu přemýšlení, ke kterému ji vyzval, stanul však zase a byl zřejmě na vahách, má-li jí ještě cosi připomenout. Vrátil se přece ještě a řekl:

„Víš, Hermínko, Václav není ženich k zahození, a je dosti těch, které se na něj jen lepí — a pak by se mu ženitbou všelijaké roupy z hlavy vystrnadily — tento — a nové by se tam neusadily. A proto, čím dřív, tím líp. Víš — tohle jsem ti řekl jen tak, ne snad, že bych tím chtěl na tebe naléhat; jen přemýšlej o tom, co jsem ti řekl dříve.“

A po té rychle odešel ke mlýnu.

A protože tím, co strýc dříve řekl, byly jen potvrzeny její myšlénky, a protože vyzval ji, aby o dřívějším přemýšlela — pátrala Hermína, co asi se skrývá v dodatku pozdějším, od kterého strýc posledními slovy patrně chtěl odvrátiti její pozornosť.

Brzo byla s přemítáním hotova. Protože Václav zajisté nemusí starati se o ty, které se naň lepí, plyne tu závěr jediný: měla mu „vystrnaditi roupy z hlavy“. A jaké? Ženské mysli nebylo nic bližšího, než předpokládati, že asi Václav zapřádal nějaký poměr nemilý svým příbuzným, a ona tu měla pomoci. A proč jí to strýc říkal? Chtěl tím působiti na její rozhodnutí či naznačil to jen k vůli objasnění situace nebo chtěje uspíšiti celou věc?

Ta otázka tak ji zajímala, že naprosto zapomněla uvědomiti si, jak vážnou je nyní její situace, když zpráva, které se ještě před čtvrť hodinou smála jako největší nemožnosti, stává se pravdivou. Za to napadla jí vážnosť okamžiku celou silou, když pojednou viděla Václava státi před sebou. Tu zachvěla se před tím, co bezprostředně následovati mělo, zachvěla se před skutky, které měla předsevzíti a o nichž — ač tak vážné byly — nemohla přemýšleti, jak je vykoná. Jaký bude výsledek, o tom na rozpacích nebyla; jen forma jí scházela, v jaké by měla vyjádřiti rozhodnutí své, aby neublížila tím nikomu. Nechtěla zdáti se bezohlednou, ač jindy málo jí na tom záleželo, je-li jí či není; — zdálo se jí, že nyní bezohledností sama sobě nejvíce by ublížila.