Domky z karet/Poslední jednání/II.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 77–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rozumí se, že v městě Ž. do večera věděla každá duše, že Hermína Chvátalova už je tu, a důležitými osobami, byli všude a hlavně v besedě „u Kristiánů“ ti, kdo viděli ji vlastníma očima. Městské slečny chystaly se, jak ji přijmou — chladně neb uštěpačně, velkomyslně neb pohrdavě; jiné hodlaly ji ignorovati a vůbec nepřipustiti, aby se snad stala vynikající dámou. Někteří mladí pánové usmyslili si vyjíti následujícího dne ve svátečních šatech a hodně dlouho procházeti se po náměstí.

Vše, co se honosilo jménem Smola neb Popelář, vymýšlelo záminky, jak se dostati co nejdříve k Bartouškům; u Kristiánů i jinde debattováno horlivě o oprávněnosti nebo zbytečnosti, o užitku, významu a společenském postavení stavu hereckého, a v panu řídícím probudil se dávný sen, za spoluúčinkování slečnina pořádati akademii.

Hermína věděla, že vyvolá rozruch, a těšila se, jakou s tím bude mít zábavu: — ale hned druhý den jejího pobytu v domově unavily ji dotěrné návštěvy tet. Záhy ohlásila tetě Popelářové, že nehodlá s těmito ženami upřádati důvěrné styky; ale viděla hned, že s ní teta nesouhlasí.

„Milá holka,“ řekla, „musíš je aspoň jednou navštívit, sic by tě svými klepy utrýznily. A pak musíš si přec najít nějakou společnosť, aby se ti zde nestýskalo.“

„Ach Bože, co se tu se mnou stane!“ povzdýchla si s úsměvem Hermína, vzala slunečník a vyzvala Mařku, aby s ní šla na procházku.

Jíti na procházku bylo u Bartoušků čímsi velmi nezvyklým, a teta se vskutku zamyslila, může-li to dovolit, slušno-li, aby se její neteř okazovala dříve, než odbyla povinné návštěvy. Nedošla však ve svém přemítání k žádným výsledkům a jen nakázala děvčatům, aby se zcela jistě a nejprve stavěla u strýce Frolika. „Strýc Frolik“ říkali Floriánu Smolovi, bratru Hermínina děda. Byl to bezdětný vdovec, žijící osaměle v malém domku blízko řeky. Žil tam tiše, starosvětsky, nemíchaje se přímo do záležitostí svých příbuzných, ale přece vyžadoval, aby vždy byl tázán o radu a aby ve všem podrobili se jeho autoritě. Jinak býval uražen a dovedl se trpce mstíti.

To pocítila hlavně učitelová Chvátalová, která vždy jednala jen podle svého. Když slyšel, že se Hermína věnovala divadlu, rozmrzel se nesmírně, a zlým jeho rozmarem trpělo půl města.

Teta Bartoušková nejvíce ze všech uznávala nutnosť podvoliti se ve všem strýci Frolikovi a velice se toho obávala, jak asi Hermínu přijme. Doufala, že snad bude usmířen tím, když Hermína nejprve jeho navštíví a dá tím na jevo, že jeho si nejvíce váží. Ač nechtěla, přece cosi napověděla Hermě o obavách, jaké chová stran strýce, ale její neteř si toho vůbec nepovšimla.

Domek strýcův byl přízemní se šindelovou střechou a dřevěnými lomenicemi a měl do ulice jen dvě okna po levé straně vchodu, nízkého tak, že Hermína vcházejíc se sehnula. Vešla do předsíňky cihlami dlážděné, a Mařka, v posvátné hrůze před strýcem Frolikem za sestřenici se skrývající, naznačila jí dvéře, na které má zaklepat. Učinila tak a za chvíli stanula v obyčejné jizbě tváři v tvář strýci.

Byl to menší muž, těla ne právě silného, milé tváře zdravě zbarvené a hladce holené, krátce přistřižených bílých vlasů,

Hermína se shýbla, aby mu políbila ruku.

„I toto!“ utrhl se strýc, tvrdošijně ruku schovávaje, „to by bylo pěkné, taková dáma! — No — pěkně vítám!“

„Přišla jsem především k tobě, strýčku,“ počala Hermína, bez vyzvání usedajíc, což strýce popudilo; „protože poutá mne k tobě nejvíc milých upomínek; vím, žes mne míval vždycky rád, a často jsem si vzpomínala…“

„Inu, to se tak vždycky říká,“ ušklíbl se strýc Frolik, neboť dobře poznal, že Hermína jen se nutí k tomu tónu tak vřelému. Bylať zaražena prostým uvítáním a nevalnou pozorností strýcovou a nebyla s to, aby promluvila srdečným tónem přirozeným. „Však ona Hermínka,“ pokračoval strýc, „či nyní už nesmíme tak slavné slečince říkat jen tak jménem — jak pak bych honem…“

„Strýčku — vy mi nevěříte? Vy mne už nemáte rád?“ pokusila se Hermína zakoketovat a počala vykati strýci pozorujíc, že on se vyhýbá přímému oslovení.

„I mám — nemám! Nač by se o to v Praze kdo staral. Tam přijdou člověku jiné myšlénky, než vzpomínky na starého strýce.“

„Mýlíte se, strýčku. Skutečně jsem si na vás často vzpomínala, jaké jste míval se mnou vždy strpení, když jsem vás zlobívala a když…“

„Inu, to se tak říká. Ale třebas ty to tak krásně povídáš, nemusí tomu člověk věřit. My tady nejsme tak hloupí, a třeba jsem už dávno do světa nepřišel, vím dobře, jak to ty slečinky u divadla umějí.“

Strýc se rozohnil a mluvil trpce. Hermína byla uražena.

„Ach, tedy divadlo mi vyčítáte!“ zvolala. „Vyčítáte mi povolání, které jsem ráda měla, že nechtěla jsem nechat ladem ležet své vlohy, že mne to těší, býti sobě i jiným k radosti!“

„A — být k radosti! K tomu není třeba míchat se mezi komedianty, přetvařovat se a dělat ze sebe blázna.“

„Není to bláznovství, není to přetvářka!“ vykřikla Hermína, až se Mařka ulekla. „Nechci se příti s vámi o stavu „komedianta“, ale to mohu s přesvědčením říci, že hra má na jevišti nikdy se mi nezdála přetvářkou — tak jsem se do úlohy vžila. Tu právě směl propuknouti pravý můj cit — tam směla jsem zajásati, zaplakati si, mohla jsem se pochlubiti: hle, to obsáhne můj cit — tak dojme ta neb ona příhoda duši vnímavou — tam mohla jsem povoliti i hněvu a pohrdání, okázati lidem: tak nešlechetní jste vy — hřímati proti špatnému…“

„Kdy pak již bude konec tomu kázání?“ zakřikl ji strýc až příliš drsně. „Však já dobře vím, co vím — ale vy mladí chcete být vždycky moudřejší. Já vím, co vábí slečinky k divadlu — nu, nu, jen tak neblýskej očima, mne nezmateš! A byl bych tvé matce pořádně vymluvil, aby ti nepovolovala; — ale panička se neptala, měla od jakživa tvrdou hlavu — tak jsem si pomyslil: i jen to zkus, dobře na tebe — nezasloužila jsi nikdy nic lepšího…“

Při posledních slovech strýcových zalily se Hermíně oči; bolestně a vyčítavě podívala se na strýce, pak sklonila hlavu a řekla tiše:

„Má matka už umřela… — ale myslím, že byla šťastna.“

Jen tím mohla mluvit za matku. Strýc se zarazil a pokašlávaje zadíval se z okna. Mařka seděla s utajeným dechem a vyvalovala oči na strýce a sestřenici; tato se jí nesmírně líbila a ač nerozuměla tomu, co říkala, přece přidávala se na její stranu, a autorita strýce, Hermíně tak ubližujícího, povážlivě klesala v mysli Mařčině.

Strýce Frolika pronesená slova již mrzela; jeho trpkosť se vybouřila, a pohled Hermínin jej odzbrojil. Byla přec jen jeho starým miláčkem. Snad ten pohled jej přesvědčil, že duše její nezná přetvářky, jako kdysi v dětských letech; hledal vhodná slova, jakými by smírně přešel k jinému hovoru.

„No a co budeš nyní dělat?“ ptal se.

„Teď půjdeme na procházku,“ odpověděla Hermína, ač věděla, že strýc se ptá po jejích plánech do budoucna. Zvedla se a pokynula Mařce, aby se měla k odchodu.

„No, to jste si tu dlouho nepobyly,“ řekl rozpačitě strýc, který se nyní skoro styděl za svůj starý, bezdůvodný hněv a za to, že tak bez příčiny vyvolal hádku, sotva host k němu vstoupil. „No, tedy jděte s Pánem Bohem — a kam pak to půjdete?“

„Do lesa, k jezírku,“ ohlásila Mařka.

„No, tam je hezky — tak s Bohem — a řekni mamince, Mařko, že k vám brzo přijdu.“ — —

Hermína byla pobouřena vším, co strýc proti ní a její matce vyslovil. Ale v přírodě nabyla pomalu klidu, rozvažovala — vzpomínala na všechny zvláštnosti strýce Frolika — a zasmála se konečně všemu. Nedovedla se ničím dlouho trápit. Odpustila strýci všecko, neb věděla, že se k ní kajicně navrátí. — Přikázala Mařce, aby doma o bouřce u strýce nic neříkala, a s veselou myslí se vracela.

Nebyla ani dost málo překvapena, když při svém návratu našla doma strýce Frolika. Také on nechtěl aby Bartouškovic zvěděli o jeho hněvu, a přispíšil si, aby napravil, co spáchal.

Hermína počala s ním hned mluvit starým důvěrným tónem, strýc byl vesel, až se teta Popelářová divila — a když je nikdo neviděl, musila Hermína dát starému strýci na smířenou hubičku.

Od té doby byli nejlepšími přátely, a Hermína stála pevně pod ochranou mocného strýce. —

Ostatní návštěvy u příbuzných a městských honorací odbyla zkrátka.

Setkala se všude s týmiž frásemi, týmiž poznámkami a klepy; někde našla trochu upřímné účasti, jinde shledala pouze zvědavosť. Tu vítala ji špatně tajená závisť neb posměch i pohrdání, někde trochu škodolibosti a jinde lhostejnost. Vypozorovala to vše a určila dle toho, s kým bude udržovati styky.

A léto by bylo uplynulo zcela klidně. Hermína byla by v životě maloměstském ustoupila v pozadí — když tu vzpomněla si fantasie rodáků, že Hermína se bude vdávat.

Určeným ženichem byl Václav Popelář, nějaký nevlastní bratranec strýce Bartouška — a určen jí byl proto, že jako ona zaujímal jakési výlučné stanovisko v příbuzenstvu.