Domky z karet/Poslední jednání/I.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 71–77. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Klid městečka Ž. rozrušen byl zprávou, že rodačka tamní, zpěvačka Hermína Chvátalova, vrátí se ke svým příbuzným, aby v domovině upevnila své zdraví dříve, než vydá se na cesta za slávou.

Nebylo nic podivného, že nepatrný ten klep uvítán byl s radostí. Město, které označil jsem písmenem Ž., abych nebyl kárán, že smyšleným jmenem obohacuji českou vlasť o nové město, a abych uvedením pravého jména nerozhněval si jeho obyvatele — bylo příliš malé a tiché. Na náměstí klidně rostla tráva a mochna, a husy je považovaly za nejvhodnější promenádu. Ulice — jichž nebylo mnoho — byly nedlážděné a jen u nejnovějších domů objevovaly se kousky chodníkův. Okolní krajina byla velice příjemná, a proto tím více býval zaražen cizinec přicházeje mezi nerovné řady domků stavěných v kasárnickém slohu, hlinkovitými barvami natřených — hlavně na žluto, s bílými římsami. Dům advokátův byl chloubou města, protože pyšnil se balkónem. I kostel byl stavěn v nejjednodušším slohu. Zdi jeho, kdysi bíle omítnuté, byly oprýskány; pod opadalou maltou objevovaly se šedé kameny a na vlhkých skvrnách, téměř až k oknům sahajících, šířil se zelený mech. Byli byste ihned správně uhodli, že tento kostel byl z velkého počtu nedostavěných a chudých chrámů českých míst.

Ulice bývaly plny smetí a kalu a ústily téměř vesměs na náměstí. Do většiny domů vstupovalo se po rozviklaných, kamenných schodech, vedle nichž stály rovněž kamenné lavičky, na kterých sousedé večer besedovali. Málokde viděli jste za okny květiny, málokde měli zahrádku. Před domy, vzdálenějšími náměstí, které podobaly se na vlas venkovským chalupám, a před průjezdy hostinců bylo vždy plno nečistoty, slámy, papíru a povalovala se prkna a jesle z maštalí. Hostinců bylo tu hodně, jak četné firmy prozrazovaly, ale nikterak úpravných a lákavých.

Minuvše většina oněch domů, byli byste se octli za stodolami, v ovocných sadech a v polích. Pouze u řeky bylo několik spletitějších uliček s domky chudiny, hustě se tísnícími.

Veškera okrasa města shromážděna byla na náměstí. Tu byl kostel, velké farní stavení, nenápadná radnice, škola a kašna bez vody, obklíčena čtyřmi lipami, a nad kašnou, na strašlivě omalovaném sloupu stála pozlacená soška Panny Marie, rozvadivší kdysi celé město. Každý, kdo přispěl značnějším obnosem k jejímu zřízení, chtěl, aby tváří byla obrácena k jeho domu. Posléze obrácena směrem ke kostelu. —

Pošta jezdívala tu jednou denně do krajského města, dosti vzdáleného, a jí musili i cestující užívati jako prostředku komunikačního. Ale málo cizích se tu vystřídalo, a zdejší rodáci netoužili příliš po světě. Jsouce zde tak opuštěni nasákli veskrze lokálním patriotismem, a mnohem více je zajímal drobný klep domácí, než mohutné vlny veřejného života, jejichž ryk sice také k nim zaléhal, ale pro jehož pochopení neměli ani dostatečných základův, ani zájmu.

Hermína Chvátalova byla již od narození zajímavou osobností svému rodišti. Jejího otce, učitele, vzala si matka její proti vůli rodičův a příbuzenstva. Tím pobouřena byla veškerá osada. Pocházelať přece matka její ze starého rodu Smolů, usedlého ve městě již od nepamětných dob a rozvětveného tak, že téměř třetina měšťanů honosila se tím příjmením, ač jinak neznali starých příbuzenských svazků mezi sebou. Rodu Smolův mohl se vyrovnati pouze rod Popelářů, kteréž jméno nesla rovněž velká část starousedlého měšťanstva.

Každý zdejší usedlík bral si za ženu pouze rodačku, a děvčata se tu nikdy neprovdávala za cizince. Kdo prohřešil se proti těmto zásadám, byl stíhán pohrdáním, ba téměř nenávistí veškerého města.

A toho dopustila se Smolova Marie — „Bartouškovic“, jak říkali této rodině na rozdíl od ostatních Smolů, kteří měli zase jiné přezdívky — nechtíc upustiti od přistěhovalého kantora. A více než jiní byla pak pronásledována všeobecnou nepřízní, neboť byla svého času nejbohatší nevěstou.

Narození Hermíny a brzy po té následující smrt učitele Chvátala zahladily však hněv, a když Hermína vyrostla, bylo toto dítě tmavých vlasův a snědé pleti, jiskrných očí a velikých rtů miláčkem všech. A ona, zvyklá nacházeti přízeň všude, nezachvěla se před žádnou autoritou, nezalekl ji žádný hoch, nepohnula jí výstraha hrozící trestem na rozbitá okna, žádná zahrada ovocná nebyla před ní jista.

Hermíně bylo asi jedenáct let, když si její matka vzpomněla, že se s ní odstěhuje do Prahy, aby tam dokončila její vychování.

Městečko opět se bouřilo, a ostražité oko rodáků pozorovalo každý krok Hermínin i v Praze pomocí svého klepařského spojení. Jako petarda vpadla kdysi do městečka zpráva, že Hermína učí se zpívat a chce prý jíti k divadlu.

„Ano, na divadlo se hodí, ta divoška!“ přikývovali si její rodáci a vzpomínali na její příjemný hlásek. I v kostele prý měla jednou zpívat solo, ale pokazila si toto vyznamenání svou nezbedností.

Od odjezdu paní Chvátalové minulo asi osm let. Ani ona, ani Hermína nikdy za ta dobu nevrátily se do svého rodiště; v Praze žily u bratra nebožtíka učitele Chvátala a nikdy se nestýkaly se svými rodáky. Jen studenti vyprávěli doma, že slyšeli Hermínu zpívati v koncertech a že měla veliký úspěch. Pak vystoupila i na divadle a měla býti engažována, když jí zemřela matka. Okolnosť ta měla asi škodlivý vliv na zdraví Hermínino; proslýchalo se, že ztrácí hlas, a asi po roce roznesla se zajímavá zpráva, že vrátí se do svého rodiště, aby upevnila tu své zdraví.

A vrátila se vskutku.

Bylo to jednoho červnového odpůldne, kdy tmavošedé mraky a temné hřmění oznamovaly příchod bouřky. Lidé ve městě vyhlíželi okny a tvrdili, že „něco táhne“; později však ohlásili určitě, že to je bouřka, a že to hned ráno říkali, že něco přijde.

Paní notářová se vyjádřila, že to již včera cítila v hlavě; totéž tvrdila paní advokátová, byla by však zajisté tvrdila něco jiného, kdyby byla měla tušení, že shoduje se s paní notářovou.

Pan soudce to předvídal, poněvadž měl zase píchání ve své choulostivé levé ruce, kterou si kdysi porouchal pádem, o němž vypravovati byl každou chvíli ochoten — a jen pan řídící tvrdil, že z toho nic nebude, poněvadž tlakoměr se nehýbe.

Ale víra jeho záhy se počala viklati. když se hřmění častěji opakovalo a silný vítr zalomcoval mu okny. Lípy u kašny prudce byly zmítány a silně šuměly. Všechno smetí s ulic a náměstí pozvedlo se k radostnému reji. Tu vířilo v úzkých kolech, tu vzneslo se kamsi až nad domy nebo úprkem letělo do jiné ulice.

A tu, když počaly padati první těžké krůpěje a všude řinčela okna na kvap zavíraná, objevila se na náměstí mladá, elegantně oděná dáma a mířila přímo k domu řezníka Popeláře, který se svojí ženou, sestrou učitelky Chvátalové, zdědil dům i přezdívku „Bartoušek“.

A teta Popelářová stála na prahu spínajíc ruce a volajíc své neteři na uvítanou:

„Holka, co tě to napadlo, nic nepsat a takhle přijít!“

Byl to opět rozmar, jakým Hermína dovedla buditi zájem svých rodáků. V Praze sebrala trochu nejnutnějších věcí a jela.

V krajském městě věci nechala — ať se strýc Popelář o ně postará! — a nechtíc dlouho čekati na poštu, vydala se na cestu pěšky a za blesku a hromu objevila se na svém novém jevišti.

Ubytovala se a Bartoušků, jakž ani jinak možno nebylo.

Ovšem snila o tom, jak by bylo hezké, býti rekyní románu, uchýlivší se na venkov k příbuzným, bydlícím ve starobylém zámku nebo bývalém klášteře, kde by byly dlouhé, široké chodby a klenuté jizby s velikými výklenky u oken: — ale ach! zapadla jen do pravého hnízda.

Příbuzní její nebyli chudí, ale nestarali se nijak o pohodlí, ba ani ne o pořádek. Byli stále v obchodě, nebo měli co dělat na polích, jichž měli mnoho. Stačila jim kuchyň a jeden pokoj, přeplněný nábytkem, hlavně postelemi a skříněmi. Různé předměty, zvláště části šatstva, všude se tu válely, postele byly zcuchány, jarmareční obrazy svatých visely na křivo, na skříních mezi sádrovými soškami a krucifixy s růženci stály různé láhve — a záslony u oken, zavěšené jen proto, aby městské paničky nesmály se tetě Anně, že záslon nemá, byly špinavé a roztrhané. A pak, že to musilo být, byl ta ještě „salon“ s nepěknými barvotisky v širokých pozlacených, ale velice laciných rámech, s nevkusným a nepohodlným starým nábytkem, věčně potaženými pruhovanými povlaky, které snad lépe mu slušely než původní zelený povlak s černým vzorkem. Pak tu stála skleněná skříň plná zbytečností; na stole, pokrytém háčkovanou pokrývkou s dlouhými třásněmi, bylo vedle papírového košíčku na navštívenky album s podobiznami příbuzných; a konečně tu stála postel pro hosty se zásobními peřinami. Mimo to bývaly sem na rychlo dávány věci, které se právě jinam nevešly: zbytky jídel, převařené máslo, v zimě letní a v létě zimní šatstvo, prkno k žehlení, láhev s višňovkou atd.

Do tohoto pokoje ubytována byla Hermína.

Bylo jí nevolno, jakmile poprvé tam vkročila, a jen se opevnil její úmysl, nezůstávati na venkově déle než přes léto.

Jinak se jí zase příjemně dotkly upřímnosť a obdiv, s jakými přivítal ji strýc, teta i obě děti jejich, patnáctiletá Mařka a o něco mladší Jeník.

Nechtíc vyhledávati s nikým bližších styků, Hermína spřátelila se s myšlénkou, že Mařka bude její jedinou přítelkyní.

Bylo to prosté, dosti hezké děvče s plavými vlasy, spletenými v krátký cop houpající se po zádech, upřímně naivních bledých očí pod čelem úplně zakrytým nepěkně zastřiženými a rovně dolů sčesanými vlasy. Byla tělesně dosti vyvinutá, ale proti Hermíně pouhým dítětem, beze vší raffinovanosti velkoměstských patnáctiletých dam.

Hermína umínila si býti trochu vychovatelkou tomu děvčeti a započala úkol ten tím, že vytáhla z příruční své kabelky kleštičky na pálení vlasů a nakadeřila Mařce vlasy nad čelem. —

Náhlým svým objevením spůsobila Hermína trochu zmatku v rodině řezníka Popeláře. Byli ovšem na to přichystáni, že přijde k nim, ano, byli toho mínění, že příbuzná jejich na vždy u nich zůstane, nicméně byli teď zaraženi jejím příchodem, příchodem elegantní velkoměstské dámy a k tomu — herečky; nevěděly rychle, jak zaříditi své chování.

Hermína jim pomáhala svou vlídností a jistotou svého vystupování. Shledávali ji všichni roztomilou — ale ona večer děsně unavena vrhala se na lůžko, a všecko v ní volalo: „Probůh! zde nezůstanu, zde zůstat nemohu — a kdybych v městě měla okamžitě najít smrť.“

Ale toho se nebála. Věřila příliš pevně v příští svoji slávu, a sladké sny o ní ukolébaly ji v spánek.