Dojmy z přírody a společnosti/O panu Špačkovi

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Dva okamžiky	O panu Špačkovi	Had

Údaje o textu
Titulek:	O panu Špačkovi
Podtitulek:	(1886.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 14-29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jedné vesnici, s městečkem sousedící, zrovna u silnice stál kamenný dům se zahradou. V zahradě rostlo něco stromů, jež v dubnu již se nalévaly, a něco křů, již již pupenci se oživujících.

Když kočičky vypučely a jaterník s dymnivkou v jarním stínu lesních křovin snily svůj mladý život, přiletěl přes blátivá pole a hnědé lučiny pan Špaček se svou říznou, roztomilou Špačicí. Sedli si na vyčouhlý, kosmatý topol a zvědavě rozhlíželi se vůkol. Jarní slunce rozněcovalo jejich peří k modravému plápolu. Pan Špaček se čechral, nadýmal, lehce si pohvizdoval a byl jaksi na rozpacích. Kde si vybrati? Výše k horám láká ho modravá pal a s klidem lesních dědin. Onde se mu zase líbí mohutný dub s krvavým dosud rouchem, kde hojně sídlí červů, můr a podobné havědi. Zde zas by byla velmi příjemná stará hrušeň pod břehem, k němuž přilehá hloh a malinoví.

Takto dumal, dumal, až rázem svou dumu přerušil jadrným výkřikem, sebevědomě a hlasitě jako hlava rodiny: „Viz, viz! Tam tu jabloň a při ní velkou zahradu. Na jabloni připravený pro nás domek a místo je pěkné, veselé. Jak by se nám tam as přebývalo? Co myslíš?“

Špačice se zarděla — vždyť byli teprve nedávno spolu —, jiskrné očko přetáhla modravou blankou a ve sladké tuše načechrala se, měkce zpívajíc: »Jak ty chceš, miláčku! Ach jak blaze bude nám všude! Pravdu máš, sladce se tam bude přebývati…«

Zarděla se ještě mocněji. Pernaté sukně zabarvily se jí jako žhoucí kov Pak šeptali si a náhle uchváceni jarním rozruchem zaklokotali zpěvem, jenž vypravuje, laékuje a tím vyznívá, čím srdce překypuje. —

Pod topolem na silnici klečí dva kluci a hrají v boby. Dychtivě, náruživě. Sotva si mohou utříti nos a čepicemi vytírají občas zahlíněnou díru.

Tu jeden z nich ustal a zadíval se na topol. Upozornil soudruha: »Poslouchej, Tondo, jak ti dva tam kominíci hezky zpívají. Počkej, praštím po mrchách kamenem —« a shýbá se po kameni.

Ale Tonda, náruživější a rozpálený hrou, strčil do něho a pobídl jej nedočkavě, aby pokračoval ve hře. »Cvrkej, Jožko!«

A hrají dále.

Lesklí kominíci v lásky roznícení netušili, jaké nebezpečí bylo od nich odvráceno. A ještě před západem slunce usadili se na vyhlídnuté jabloni. kam starostlivý hospodář postavil špačník. Tak počali žíti v této vesnici svůj manželský život…

Minul nějaký týden. Přibylo tepla. Jaro s výšin oblačných sneslo se k zemi. Své ňadro nastřelo nekonečnou vnadou. Vše se zelená, kvete, pestří se a voní. Vzduch jest lahodný, květy nádherné, les tajemný. Tvorstvo tone ve sladkých mrákotách. Co má hlas, rozzvučelo se, co má cit, rozjařilo se. Vše provádí divy svoje na nebi i na zemi. —

Špačíček se svou čiperou se činil! Jak první paprslek zavěsil se na jabloň, vstal, protáhl se, očkem mrkl po své nejdražší a napil se křišťálové rosy. Paprsky v jeho peří jen hoří. Pak letí tam, kde by nalezl nejměkčí podušky pro svůj letohrádek. Po celý den lítá křížem krážem v tetelícím se vzduchu a Špačice vnadně k boku se mu připojuje.

Peří si škubají v milostném záchvatu a přikládají na hnízdo. V stodole berou stéblo slámy a vkrádají se i na senník, kde voní suchá travina. Vše dobře se hodí, aby se v tom blaze spalo jim i dětičkám. — Pomyslí si tak, ale neřeknou.

Když pak podvečer zahoří na západě a vše náhle ztajemní, vzduch zvlhne a pára violově naběhlá rozčechrá se nad horami, tu teprve za prokmitu hvězd a ztemnění posledních obláčků, prošedších tolikerou výhní, ustane družný párek, v shromažďování, přítulí se na větvici, jež mírně se pohybuje, a začíná své horování.

Jdou spát. Ah, jaká nekonečnost…

Minulo zase něco týdnů.

Puká jabloňový květ, hloh se zasněžuje a také třešeň ztápí se v bílou záplavu. Keře jsou zelené, lučiny pozlaceny blatouchem a vzduch nasáklý teplem.

Špačkovi div se hrdlo nerozskočí. Již našel ten pravý tón. A Bůh ví, proč ty haluze nesplývají až s nebesy—jak rád by usedl na samý obláček! Pohlíží vzhůru a neví, co pod ním se děje. Třepe sebou, vrtí se a zpívá a zpívá. Roucho jeho skví se jako roztopený modravý kov. Zinká úžasem zmámena sleduje jeho krásu a sama diví se zvukům těm sladkým. Vsak ví, ba dobře ví, k čemu to všechno. Také Špačíček pozoruje údiv své družky a vyskakuje ještě více, aby se jí ukázal v plném proudu jarní záře. A jak hvízdá. Celou zahradou hlaholí to hlaholení lásky a síly.

A jaro dále bují.

V před kvapí, pádí, div nezešílí. A ruku v ruce s jeho kouzlem kráčí blaženství Špačíčkovo. Přeměna dnů a nocí snáší nové rozkoše a kouzelnější zdroje klokotavých zpěvů. —

Ta havěď vrabčí, šedá, rozcuchaná, nestydatá, bez kusá slušného cáru na těle, sehnala se za krásného odpůldne na příbytek lásky, aby zkazila Špačíčkovo blaho. Úzkost svírá mužného obránce, když bezohledně klove do přesily tuláků. Ale v tom objevila se pod jabloní mladá dívka ve vybledlých kartounových sukénkách, popadla klacek a mrštila jím mezi vrabce. Pomohlo. Rázem se rozletěli po topolech a zle odtud nadávají. Jmenovitě ten s přeraženou nohou. A Špačíčkové žijí dál bez vyrušení.

Neznají světa pod sebou. Jen to jaro dále plnou mocí se rozvíjející pozorují, poněvadž v něm hledají ohlas svých tajemství.

Ah, ta jeho zinká jak hluboce jest pojednou zádumčiva! Beze zvuku sedává vedle starého, a jen občas zašveholí překypěním vnitřního štěstí. Mučí ji sladké tajemství. Nechtějte vyzvídati toto tajemství. Jest to tajemství lásky svrchované. Však uhlídáte, co přinese svatý Jan!

A přinesl. Nedal jen zahradě nachový bez s těžkou vůní, nezahalil střemchu sněživým závojem, v jehož tisícerých načechraných záhybech tají se mdlobná, opojivá vůně, nenarazil tulipánům pestré palice, by co nejvíce nadýmati se mohly, neslil kvítka meruzalky u zlatou slitinu a neučinil jen to vše zázračné, nepředvídané, netušené, čím země zahlaholila, jako povětří duněním zvonův všehomíra . . . nikoliv to nebylo vše. Pět malých nepatrných vajíček nakladl v hnízdo svatý Jan a dívá se jen a dívá

Špačíček na těch pět světů dechem je ovívaje, tělem svým je zahřívaje. Ví, že těchto pět hebkých skořápek tají v sobě všechno kouzlo života. —

Nastávají vážné povinnosti.

Špačice jaksi schladla ku svému manželi. Sedí a sedí. Teplo svého žití přelívá v tyto skořápky. Myslí, že pod ní dřímají poklady nebes a země. Tenká haluz kývá se před otvorem. Již i ta napojila se životem, jež z lůna země vzhůru proudí. Očko se leskne a unyle září; pohlíží na jabloňový květ zpola zardělý a zpola sněžné bělosti, kterýž se třese rosou a sluncem májovým.

A myslíte, že usíná ta duše ptačí, když šírem nevystihlé žalmy rozezvučí kouzelná noc májová? Měsíční záře zapřádá otvor špačníku stříbrnou pavučinou, rozprostírá se po obloze, zavěšuje se na topoly, leskne se na vodách. Žáby vyskakují na břeh a země jakoby zvučela kovovým jednotvárným jejich steskem; ozývá se tlumený štěkot psů; květy silně dýší… Ah, jak uspává taková noc májová! Ale Špačice bdí, stále bdí; jemné proudění vznikajících životů zahání od ní dřímotu…

Nebylo dlouho po svatém Janu. Bez ještě neopadal a již jasmín vydechovati počal čaromocné vůně svých tajemných květů, když jednoho dne s úžasem věrná Špačice zpozorovala, že pod ní se to hýbe, piští a pláče nesměle a tiše, že to zobáčky otvírá a natahuje nahé krčky.

Bože, co to? Cos podobného se jí ještě nestalo, vždyť poprvé jest maminkou. Krev zavířila mozkem, srdéčko zabušilo, mrkla na starého. Týž pozorně a s přepjatou něžností zadíval se do vnitř, roztáhl zobák, zahýkal a vyskočil na nejvyšší haluz, jež pravé tonula v nejbujnějším pozdním květenství. A zazpíval jako tehdy, když v jitřních červáncích plála láska jejich. Nyní jest v ženitbu —

Dole vážný pán se silně ohnutým hřbetem, s ježatými vousy, které si barví, s kloboukem v jedné a holí v druhé ruce, s důstojnými posuňky, zastavil se, šňupl si, užil hedvábného šátku a zahuhňal: »No, no, to je vřískání jako v opeře!« a zašel dál.

A šlo kolem děvčátko s kvetoucími tvářemi a smavýma očkama, jež mělo na hlavě koketný klobouček a v ruce košíček s punčochou.

I ta se zastavila, pohledla na jabloň a zašeptala; »Božínku, jak krásně zpívají!. Jací pak jsou to asi ptáčkové?…«

A jdou kolem dva kluci v roztrhaných košilích, bez čepic, se záplatami na kalhotách, jichž jedna nohavice sahá právě na koleno a na druhou bosá pata šlape, právě oni dva kluci, kteří tehdáž pod topolem hráli v boby. Také ti se zastavili, pohledli na sebe a jeden pravil: »Koukej, Tondo! Špačci mají už nejspíš mladé; oba jsou venku.«

To vše Špačíček nepozoruje. S nejvyššího vrcholu obrací se k záludné modři, kde věčně slunce vychází a zapadá. —

Nastávají vážné povinnosti…

Podívejte se tam, kde lány očekávají lesklé zrno lnu. Z dlouhých brázd práší se za pluhem. A jak drn se obrátí, ze všech končin slétá se sem hojnost ptactva, aby lapalo červy, žížaly a ponravy, líně se rozvalující na odhaleném světle denním. Po celé brázdě jsou špačci v úžasné činnosti. Mezi nimi náš Špačíček. Div se svou družkou nevpletou se do noh plnokrevnému oráčovi, jenž neúnavně volá své: hyhy! Nejdelší žížaly mrskají se v jejich žlutých zobanech a nejžlutší, nejtučnější ponravy stěhují se na jabloň, kdež vylítli se Špačíčkům celý svět. Vše mizí v útrobách kvÍkavých dětí a pořád jest málo. Co havědi té Špačíček potká, všech si všimne, všechny pozdraví a pozve do svého zobanu nevybíraje.

Sotva času má k nebesům vzhlédnouti a zahvízdati si. Ostatně žhavá modř oblohy neláká ho více. Ani to ostatní, co nového léto přináší.

Ano, přišlo léto. Přírodě se vykouřily z hlavy bláznivé jarní sny a vířivé její bujení zaměnilo se v mocný letní tón. Každým jitrem rozvila se nová skupina květů, nový odstín barvy nakladl se, jiné a jiné tvorstvo probudilo se k žití. Lípy rozvírají medové květy, daleko zanáší se vůně jejich a láká hmyz, jímž vzduch se míhá. Proto také sem zaletuje Špaček. Však nejraději pod břeh do trávy, kde již kostival nadmul své nachové zvony a pod hlohem provrtávají se červi na boží den. A aby se tolik nenadřeli, chutě jim pomáhá ven.

Také našim Špačkům vykuřuje se pozvolna z hlavy opojení jarních dnů. Máte je viděti, jak rozvážně se pohupují, klidně se radí, kárají mladou chásku a po případě jí řádně vykrákají, když truhlík test ]í liž příliš těsným. To není ten zamilovaný Špaček, který se nemohl podívati na svou zinku, aby rázem neodlehčil tajné tísni klokotavou písní, který vydržel celé noci žvástati o sladkých nesmyslech. Jest mu teď milejší pořádná přichlupatělá housenka, která jest plna šťávy, než ledajaký tlach se starou. A prosím vás, konečně ti kluci zevlují tak zvědavě na všechno, neujde jim ani slovíčka. Špačíček zvážněl a zmoudřel. Špačíček stal se otcem rodiny. Špačíčka neláká poesie jako druhdy a k tonům pohne ho spíše ona sádelnata housenka.

Za letních čarokrásných nocí Špaček zcela prosaicky spí. Stal se hotovým sosákem. Dobře by mu slušela vyšívaná čepička, župan a dýmka tabáku.

Vychovatele si poříditi nemůže, sám musí všechnu moudrost života vtloukati dětem do palic; ostatně rád to ponechává žene, ať se s nimi zlobí, beztoho jest vším nejvíce vinna. Jídlo sháněti, vychovávati, učiti lítat... to vše jest opravdové dření. —

Jen se dři, pane Špačku, když - dovedl jsi tak milovati!

Jindy zase vjede do Špačka bezstarostnost a rozpustilost. Dříve hledíval k nebi, nyní neujde mu nic na zemi. Kritisuje všechno, co se dole vrtne, na každého pokřikuje, posmívá se, rozumuje a vtipkuje. Stává se satyrikem.

A kolik rozmanitých postav přejde tady kolem jabloně! Kráčí tudy kypící zdraví a mládí; loudá se tu sešlé stáří i trudná choroba. Bohatství se tu mihne, chudoba přejde jako stín. Na vše pokukuje Špačíček se snéti a každého vyprovází svým přerozmanitým hvízdáním. Málo kdo mu jest po chuti, tím méně jeho rozpustilcům. Nemají úcty před nikým. Tak onehdy kráčel tudy ctihodný velebníček, tučný a zářící. V příjemné jitřní náladě — bylť výtečně posnídal — smekl klobouk, zastavil se pod jabloní a zbožně pravil: »Rajská přírodo, co vše jsi nestvořila ku potěše člověka. Jaké zpěvy vložila jsi v hrdélka těchto špačků! Krásné, úchvatné…«

Špačci se zachechtali a ten nejhorší vzlétl nad hlavu stojícího a spustil na něho — ne, nechci to ani dopovědět. Starý viděl a neviděl. Lehce se zazubil.

»Táto, mámo! Táto, mámo! Máme hlad.... hlad!« zavřísknou každou chvilku nezbedové jedním hrdlem. A staří chtíce nechtíce musí se vydati na lov žížal. — — —

Vedra stávají se nesnesitelná. Připravuje se ke žním.

To vše jest Špačkovi konečně lhostejné. Žije jako žil a život jeho přináší málo změn. Zašla doba, kdy každým okamžikem tvořily se pro Špačíčka nové divy, lákajíce k rozkoši. Není divu, že stává se nevrlým a zasmušilým. Sedává sám a sám a teskně si hvízdává.

Špačíček, jenž druhdy tak miloval, uprostřed léta, v kruhu kypící rodiny, oddává se melancholii. Melancholie svádí ku všelikým nesmyslům.

Jmenovitě jednou bylo Špačíčkovi nevýslovně úzko. Byla překrásná, tichá letni noc. Neobyčejně vlahá, s vůní trávy a pelyňku.

Chřástalové se probudili a zahájili své zádumčivé vřeštění, jež tak dlouze vyznívá a dobře se hodí k nevymezené noční rozloze. Zitniště, nabitá blahoplodným zrním, neustala v šustění, jakoby stále nad nimi se tetelil znoj sluneční. Tajemné ovzduší plnilo se zvuky, o nichž neví se, kde vznikají. Na temné obloze málo zářilo hvězd, vsak přece bylo světlo, to zvláštní nevystihlo zášeří letní noci.

Špačíček nespí; nemohl usnouti. Vylezl si na bidélko a chvěje se vnitřním nepokojem. Jest mu úzko a neví proč. Kdyby nebylo směsné věřiti v předtuchu, mohlo by se mysliti, že tuší nedobré příští. Noc vleče se tak zvolna. Již chřástalové umlkli, neznámé zvuky zanikly a rozšířila se kolem hluchota noci.

Konečně zasvitlo. Špačkovi se ulevilo, když s planoucím jitrem zahlaholil život ve všech prostorách. Jen mdloba a ochablost ho neopustila.

Také on vydal se po denním zaměstnání. Stará si sotva povšimla jeho chmur.

Jedné chvíle, když přilétli ze žita, kde bylo plno chrp, jež přeskakovaly i do jetelů, poskočily jim v ústrety děti a radostně zabrebentily: »Tatínku, podive! se, co tady dole jest…«

Starý se podíval a polekaně vykřikl: »Varujte se, varujte!«

Hvízdnutí to dlouho se chvěje ve vzduchu, a vyznívá z něho zřetelná úzkost a bázeň. Včerejší nálada bleskem se odůvodnila. Tuší, že tento host přinese cosi neblahého.

Co vlastně dole jest, co se přihodilo, co Špačíčka polekalo?

Mezi větvemi sedí hezounké zvířátko, trojbarevné, morovatě žíhané, se čtyřmi bílými pacinkami a černým ocasem, jenž těsně přiléhá ku sněti. Má dlouhé průsvitavé vousy, kulatou hlavičku s koketní tlamou, již unyle zavírá, aby zakrylo řadu ostrých zubů, které zajisté nevyrostly k papání sladkého mléka. A z hlavy dívá se dvé ohnivých smaragdů, jež občas zažíří jako blesk a hned zase přimykají se ospalou, línou klapkou.

Dovolte, abych vám toto zvířátko představil. Jest do domácích kočička, ušlechtilá, čistotná kočička, měkká, duchaplná a nevinná kočička, čítající teprve jedno jaro panenského života; jest tak právě buchtičkou. Měla teprv tři známosti s fešnými kocoury (dobrými partiemi z vesnice) a za jedné takové chvíle strašně byla pokousána rozníceným milovníkem. Sedí zde již od časného rána.

Sotva zazářily jitřní červánky, síro postlavše oblohu, rozpěli se skřivani, mlha se rozprášila a na stodole chocholouš zahájil teskné svoje volání; sotva rosa se rozjiskřila a violový mráček rozptýlil se ohněm slunce; sotva rozproudil se život v lůně přírody… znenáhla, tiše, po špičkách jako dech připlížila se po záhonech karafiátů, viol, česneku a petržele k jabloni, zamžourala, zapředla, oblízla se a jako blesk vysoukala se k místu, kde peň se dělí. Při zděšeném vzkřikli Špačka kočička ani nemrkla; jen ještě horlivěji zadumala a pomyslila si: Však vy si zvyknete, drahouškové! A stříhá průsvitným ouškem; pomrkuje zřítelnicí. Vůně tisícerá dráždí jí nosíček a nám se zdá, že jest to vůně ne lip, ne růží, ne karafiátů, ale omamující vůně špaččího masa.

Dlouho kolem poletují Špačíci celí ustrašeni a bojí se usednouti na truhlík, čijíce morovou ránu.

Však divná věc! To něžné zvířátko ani sebou nehýbe, jest přikrčeno a chudátko — spí.

Když první nával hrůzy se rozptýlil, nabyl rozumný táta předešlého klidu a dal se do pozorování. Na mou duchu! To nejsou ty nožky s hroznými drápky, jež prý smrtelně dovedou se zapnout v tělo ptačí; kde jsou ty drápky? To není ta krvelačná tlama, jež dovede rázem pozříti ptáčka zpěváčka jako pokroutku; kde jsou ty trhavé špičáky! To není to tělo mrštné, důrazné a hadovitě pružné, jehož náhlý skok nese záhubu ušlechtilým tvorům; tělo toto jest měkké, mírné a klidně vyhřívá se na slunci. Nikoliv, toť zcela něco jiného. A slyš! jaký smířlivý, vroucí tón dere se z té hrudi, kterou tak nešetrně podezříval. Tu se Spačíčkovi zdálo, že kmitlo se na kulaté hlavě cosi jako blesk, jako démant hozený do záře sluneční. Lekl se, ale kočička již zase klidně dřímá.

A když slunce již ze zenitu snížilo se po bezedné hladině blankytu, když po úsvitu dne zavřely se květy, vlahý větřík šelestil v topolech a křích, Spačíčkové spřátelili se již skoro s panenskou kočičkou. Nastal podvečer měkký a líbezný.

Stará si vlezla do hnízda, kluci rozletěli se na okolní haluze a pan Špaček sám usadil se na bidélku. Tak vše lákalo k sladké písni! Vzpomněl si na svou mladost a lásku… A proč by si nezazpíval? Dal se do zpěvu jako druhdy v dobách mladého blouznění. Ale v tom zpěvu bylo znáti zkušeností života, přežilé štěstí a novou naději. Samička začala již podřimovati. Je dosud tak hezounká, rozmilá a sladká! Starý nemohl se udržeti a uprostřed zpěvu zadíval se na hnízdo a na svou manželku. Srdéčko mu zatlouklo, ňadro zakypělo a zase dal se do zpěvu. A jak zpívá! Sám podvečerní vzduch se utišil, naslouchaje bez dechu. Naslouchá v zahradě vše: listí, květy i tráva; hle i hluchavka otřásá nachovým pyskem, zajisté že i ona naslouchá v mocném pohnutí. Tu najednou se zpěvákovi v hlavě zatmělo; mohutné udeření a ostré zatnutí svezlo se na jeho tílko. Pádem se řítil, závrať zoufalá zachvěla žilami, prudká palčivá bolest vynutila mu z hrdélka výkřik, — výkřik hrůzy smrtelné.

Ta nesmělá, klidná kočička rázem se byla vymrštila nad střelu prudčeji. Ta bílá nožka ztopořila se a zježila pěti ostrými drápy, jež vězíce v tělíčku ubohého Špačíčka, zalévají je nachovými potůčky. Ta tlama vycenila se dvojí řadou jehel, jež krvelačně rvou týl ptáčkův. Již mohutným skokem jako míč zmizela v trávě a ubíhá pod keře angreštu a bezu.

Samička se vyřítila z hnízda, poděšena známým výkřikem. Děti rázem shrnuly se kolem ní a všichni okem skleným, ztrhaným dívají se za dravcem, sotva postihujíce jeho zběsilý úprk. Zpozorovali ještě, jak táta tatíček nožkama křečovitě trhá a křídloma bije v tlamě ukrutné bestie.

Hrůza! Hrůza! A všichni společně se vzchopili a vzlétli nad místo, kde kočka se zastavila. Kvikají, až žalno poslechnouti.

Pláčou ptačím pláčem. Chápou velikost svého neštěstí. —

Co to? Proti kočce vyběhla náhle ona dívčinka ve vybledlých, kartounových šatečkách a prudce shýbla se po dravci. Rozkřikla se lítostí a zlostí a mávši slabou rukou, vytrhla překvapené kočce její kořist Kočka mňoukla, zahýbala ocasem, rozježila chlupy, zasvítila dravčím okem, zaprskala a s hanbou ubíhala po střeše na senník. Střevíc s útlé nožky dívčiny letěl za ní a škoda, že jen po ocase se smekl.

Již chová dívčina špačka hebce ve dlani. Peří jeho je slitina krve, křídlo přeraženo, krček překousnut. Křeč hýbe tělíčkem, siná blána očko potahuje. Blíží se jeho skon. Ještě jednou ubožák očko otevřel. Nad sebou viděl poděšenou rodinu ve zmatku a mátohách. Naposled hvízdl, ale hvizd uvízl v hrdle.

Zajisté, že mnoho chtěl Spačíček vysloviti, zajisté že porozuměli ti tam nad ním. Poslední rozloučení. Dívce se zalily oči slzami a jakýsi škytot vydral se jí z prsou. Těch mladých jí bylo líto a opuštěné samičky. Tu se za ní ozval hlas: »Co to držíš? Hlele! špačíka. Nu, má dosti… Víš co, upeč si ho, špačci se mohou také jísti.«

Dívčina setřela si slzu z oka, tázavě pohledla na mluvčího s červeným šátkem kolem krku a lojovanými botami a vesele se zasmála.

»Máš pravdu, Jakube… to udělám. Škoda, aby jen tak shnil.« — — —

Nuže, to jest poslední příhoda Špačkova. A po parném dnu pozdě za noci rozhučela se bouře temnotou. Vichr se rozhýkal, listí pronikavě šustilo a liják řítil se na spící zemi. Jen tyto živly hlučně si vedly, vše ostatní ve spánek se choulilo.

Na jabloni, jíž bouře listí rvala v celých chumáčích, v hrůze úpělo šestero ptáčků, jež právě stihl osud nejkrutější…