Dojmy z přírody a společnosti/Dva okamžiky

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
	Dva okamžiky	O panu Špačkovi

Údaje o textu
Titulek:	Dva okamžiky
Podtitulek:	(1886.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 3-13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest po poledni parného letního dne. Již dlouho nepršelo a krajina rozpálila se úmorným znojem. Jařiny jsou popáleny, listí ochable visí ze stromů a všechen květ vadne. Pohorskou vesničkou roztáhl se sluneční úpal a řítě se sem kolmými směry nikde nedopřává stínu. Na silnici houstne v černý žhavý prach, jenž pokrývá a dusí zeleň, na čedičových skalách míhá se lesklou sálavostí a v nedaleký borový háj vniká dlouhými pruhy. Vesnička roztrhaně jest uložena v údolíčku stráněmi tvořeném, jež z části jsou mýtinou a z části porostlé borovicemi. Jeden barák vysoukal se sám a sám podle polní cesty doprostřed stráně, jez tady se prohýbá v úvozovou rokli. Podepírá se o červený pískovcový lom a rozhlíží se po celé vesničce. Malý dvorek mezi stájí a zahrádečkou přiléhá k úvozu…

Podivno, že v celé vesničce ani jedinou postavu neuvidíš se mihnouti, ani psa přeběhnouti, ani holuba vzlétnouti. Vše snad uchýlilo se do příbytků, chráníc se před hrozným vedrem. Po celé oblože nešedaví se jediný mráček a všechno ovzduší zdá se samo roditi převalující se znoj. Slunce nepodobá se kotouči. Roztříštilo se v šírou lesklou plochu s tisícerými chvosty paprskovými, tak že celá obloha žhe a září. Modř její změněna v liliový výhňový zákal. Ani ruchu nedonáší se k pátravému sluchu a okolí postrádá i jediné tuchy života. Kouř nevalí se z komína, na pole nevracejí se dělníci, před dům nevybíhají košilaté děti… Leda vlaštovka vzduchem švihne přímo v zákroví a nad potokem šídlo se zabodne v olšinovou houšť. Potok vysýchá v rmutnou bažinu, již kvapem zapřádá zelená řasa a ve dno se jí zavrtává nestvůrný pulec…

Z kostelíku na stráni neozývá se klekání a ráno neprobouzejí se varhany pichlavým svitem slunce. Na hřbitov nikoho teď nezanesou, jako by lidé neumírali, poněvadž ve vesničce umírati nemá kdo - -

Pohleďte za vrchy mezi rokliny; pátrejte v krabatině v rovinu přecházející a zastavte se tady v žitništích a jetelištích. Vše jest jediným hřbitovem bez hrobaře a bez kněze. Slunce vysouší krvavé bojiště a vzduch víří morovými parami. Co černých sborů vran a havranů sehnalo se sem, co nočních hyen plíží se sem každou noc, dokonávajíce zmar díla lidského! To však nestačí. Příliš hodů jest dáno, a jen z polovice hnijí tu ohlodané hnáty a zkrvavělé lebky. Ostatní mrtvina tak tu leží, jak ji válka pokosila.

Po celé dny v jiných a jiných místech hřmějí děla a vzedmutý dým sotva se sluncem roztrhá. Dobojovány jsou bitvy kruté a k novým zápasům strojí se vojsko. Vesnice pustnou a obyvatelstvo stěhuje se do hlubokých hvozdů v úděsu před krvavou lavinou…

Proto jest naše dědinka také opuštěna. Jen ten barák uprostřed stráně není opuštěn a na dvorku podle úvozové rokle na otýpce slámy leží jediný muž, bosý a otrhaný. Vyčouhlé a obrovské tělo stále se natahuje a špinavé oudy sluncem jsou oprýskány. Tvář jest dutě prohnutá a žlutosnědá. oči zelenohnědé líně se otvírají. Veliké žluté zuby ohryzují chlebovou okoru. Vlasy husté a rozcuchané jako plsť kryjí šikmou lebku, jejíž vyčouhlá dolenní čelisť nese chvost rezavých vousů, ke krku se ježatících a sotva do polovice brady sahajících… Muž tento do země bije ohromnou tlapou a v souhlasu pokyvuje rukama.

Sotva jest majitelem tohoto baráku. Snad jako tulák bezděčně se potuluje a ničeho na ztrátu nemaje, usadil se tu na několik dnů, aby si pohověl a odpočinul. Bůh ví, kde pravý majitel dlí a jestli se vůbec navrátí. Co zůstalo, opanoval hrozný tulák a pohříchu zde tráví z nezralého ovoce na stromech, ze zůstalého bochníku chleba a z mléka jediné krávy, již zbloudilou kdesi chytil.

Však ještě jiný tvor tu zůstal a krutě se osopil na vetřelého cizáka. Jest to pes starý, poloslepý, žluté prašivé srsti, jen kosti potahující. Tyto oudy sotva již dovedou běžeti. Proč asi zůstal v této samotě? Nestačila mu síla, aby s pánem svým skryl se za hora? Nechtěl se odloučiti od místa, jež po celých patnácte roků již hlídá, aby tady dočkal se kvapem se blížící smrti? Poptejte se, snad se doptáte…

Tuláka div neroztrhal… Teprv když štěkot uvízl mu v hrdle, zaměniv se v chraplavé zkřeky, a když síly jeho již umdlely, strpěl nezvaného hosta. Po celý den z trávy nevylézá; vyčítavé a nedůvěřivé zraky nespouští však z ohyzdného tuláka. -

Na dvorku roste několik vyhnilých hruší, švestek a jabloní, plody jejich již dužnatí a vedrem se nalévají. Prořídlý stín jako síť se tu rozkládá a sotva znatelně postupuje s ubíhajícím sluncem. -

Vedro jest stále mámivější a nese s sebou ten zvláštní zápach vyhořelého dřeva, sežehlé trávy a spálených jetelišť, jaký bývá, když dlouho neprší. Kopřiva žahavka a neodbytný svízel tisknou se k laťovému plotu a ptačinec s merlíkem marno hledají stínu podél pobořené stáje.

Odtud ozývá se trudné bučení zakrslé krávy, jež s vyplazeným jazykem na hladkých tesech leží a oddychuje. Tulák ji pouští občas k laťovému plotu zahrádky, aby se napásla na sežehlé travině. Sotva se žlutí ta mléčná pampeliška - bílý rožec již usychá a jitrocel vydroluje své klásky…

Mrtvé ticho dědiny náhle se oživilo dunivým dusotem koní. Pes vztyčil dlouhý čumák z traviny a tulák vytrhnuv se z dřímoty kvapně se posadil, zíraje dolů na silnici. Tady se zvedá hustý kotouč dýmu, otáčí se v černé chuchvale a tříští se na jednotlivé obláčky v olšoví zapadající. Slunce udeřilo na ocelové palaše a palaše míhají se jako blesky. Po silnici řítí se škadrona husarů. Černě oděné postavy s umrlčími lebkami a zpěnění koně ženou se v před jako příšery. Uzdy povoleny, těla nachýlena. V divém kvapu projeli celou vesničkou, zahýbají za vysoký silniční břeh a dusot se ztrácí v táhlém ozvuku.

Tulák se zase líně pokládá a pes v trávu se choulí.

Mrtvé ticho dědiny opět se vyburcovalo z děsivých mrákot. Týž dunivý dusot kopyt řítí se s druhé strany. Černí husaři se vracejí a povolivše úprku, rozhlédají se po vesničce. Po nepříteli ani pohádky.

Nuže! hlavní oddíl sem může vtáhnouti. Jak se byli přiřítili, tak se byli vyřítili. Celá krajina němí, jen prach na silnici nemůže se utišiti. Kalné obláčky třesou se nad suchopárem příkopů…

Slunce neustává ve svém žhnutí. Pichlavý jeho žár úmorně svírá údolí. Jen ta bezestinnost se ztrácí a krátké stíny se vrhají za topolem a osykou…

Tulák líně se zvedá a popochází po baráčku. Teprv nyní lze pozorovati příkrý a surový jeho zjev. Přináší si v hliněném a bezuchém hrnci trochu mléka a staví je na prkno u stájky. Pak odhodí prkna od stájky a vyvádí hubenou krávu dolů k zahrádce. Kráva chamtivě škube sporé traviny. Tulák, uhodiv ji po zádech, neví se, proč, chce odejíti k svému mléku, když jeho pozornost připoutala se opět dolů k silnici.

Pronikavě píšťaly zavřeštěly, prachse zvedá a v olšinách ptactvo se poplašilo. Slunce udeřilo na bodáky. Vynořuje se postava jedna za druhou a již ze záhybu silnice vyniká sbor pěšáků pádným dupotem v před se ubíraje. rozpoznávají se temné vousy, zanícené zraky a zpocené tváře… vše pokryto spouští prachu. Důstojník na koni v čele se pohupuje…

Tulák pozoruje. Pozoruje z dlouhé chvíle a ze zvyku. -

Starý pes se zatím zdvihl z trávy a namáhavě se dovlekl k stáji. Pátrá, jestli tulák neodhodil skývu chleba; jest mořen tak hladem a žízní - vždyť po celé dva dny nedostal ničeho. Zkousal trochu trávy a vychlemtal v kalužině hnijící vody. Marno se otáčí zkalené oko. Však tamo na prkně: to jistě nad ním se smiloval nový jeho pán.

Odrazil se křivými hnáty od země a předími pazoury zachycuje se povýšeného prkna. neudržel se a po znaku padá zpět. Zaskučel a opětuje pokus. Pazoury křečovitě hrabou po hranách prkna, hřbet se hrbí a ohon se choulí mezi nohy. Věc se podařila a již dychtivě chlemtá mléko z kamenného hrnce. Tělo jeho se osvěžuje a zrak vyjasňuje. Konečně se nasytil, zhltav plný hrnek po krutých dnech vyhladovění. Radostně si poskočil a oblizuje se ulehá do trávy, aby si dříml. Nevšímá si přicházejícího vojska, neposlouchá ječivé vřeštění; také již tomu zvykl. Přimhuřuje víčka pokládaje čumák na přední tlapky…

Tlupa se dále blíží, jsou ubezpečena obhlídkou husarů. Kráva dostala opět ránu, neví se, proč, až mručivě zabučela, a tulák vrací se ku stáji. Položí se na zem, natahuje palce bosých nohou a sahá po hrnci mléka, vojsko z mžouravého pohledu nespouštěje. To koryto je nějak lehké, pomyslí si a mžikem nahledne do hrnce. Surové zaklení sleduje, tulák se vymrštil, pohledne kolem a domysliv se všeho, zběsile rozkřikne se na psa. Pes poslouchá, vstává a vleče se takřka po břichu k tulákovi. Týž čeká již a žlutý jeho obličej sezelenal. Zraky mu svítí a huňatá, rozhalená prsa lapají po vzduchu. Pes se již svíjí u jeho nohou. Popadnuv jej, chápe se chlap hrozného obušku. Tříská do psa vší silou. Ku podivu, pes ani nehlesne, jen prašivá srsť křečovitě se hýbe. Tulák řičí nadávkami a proklínáním. Popadnuv ho za uši, škubá jimi a bije ubohým zvířetem o zemi. Teď teprv dává se pes do žalostného vytí, jež při každém úhozu zavřískne v smrtelný chrapot. Poslední zbytky srsti vysápány a tulák bije a bije jako zběsilý. Pes všecek krvácí a přestává výti. Ozývá se řvavým skučením v jednotlivých rázech a ty zoufalé výrony přehlušují chvílemi vřeštění píšťal.

Vojsko se nedává dále silnící, ale zatáčí v úvozovou roklinu. Píšťaly vřeští na blízku a vojsko vydírá se na stráň. Dochází k chalupě, kdež tulák hledí si krvavého výkonu. Vzkřeky psa zaléhají k sluchu důstojníka, jenž pobádá koně a obloukem objíždí laťový plot.

Zří hrozné divadlo a duše jeho otřásla se ošklivostí a slitováním.

„Hej! zhovadilče, což neustaneš?“ vzkřikl důstojník plným hlasem, zlostí se chvějícím a tvář jeho zbrunátněla.

Na ten hlas tulák se otáčí a pouští svou kořist. Ta ihned obdává se kalužinou krve a sklené oči ztrnule se trhají.

Důstojník pokynul svým vojákům. V několika okamžicích leží tulák svázán na zemi vedle utýraného psa.

„Oběste padoucha!“ káže velitel sestupuje z třemenů.

Smyčka se přehodila přes hrušeň. Vousatí mužové staví chlapa na nohy. Píšťaly umlkly a celá tlupa mlčky se dívá na neřídké divadlo.

Tulák chápe, co se děje. Pěna se vydrala z jeho úst, obrovským vzmachem vytrhl se vojákům a padne k nohám důstojníka. Skutečně padá jako trám a svíjí se tu, jako prve pes pod ním se svíjel. Kutálí se tu, trhá tělem a žalostně prosí za život. Svázané ruce a nohy tlukou sebou jako pahejly. Důstojník ledově opakuje:

„Oběste ho!“

Tulákovi cosi napadá. Mžikem připlazí se ku ztuhlému zvířeti a nesčetnými lichotivými a žalostnými posunky dotýká se jeho těla. A než vojáci sevrou ho železnými dlaněmi, svíjí se opětně u nohou velitelových děsně zkrvaven a zoufalým hlasem řičí za smilování -

Vojáci ustávají, velitel se odvrací. Považuje počínání tulákovo za lítost. Vyhoupl se do třmenů.

„Pusťte padoucha a naložte mu jeho díl.“ A káže v před.

Píšťaly zavřeštěly a vojsko v pochod se dalo. Zatím několik vojáků tuláka řežou pruty a pažbami… a tulákovi zdá se to slastí býti proti oběšení…

Poslední postavy zapadly v úvozové rokli. Vřeštění píšťal ztrácí se v houštinách. Lískové ořešiny rokli zarůstající ještě chvíli se pohybují a v dáli čas po čase vylétají hejna koroptví. Přes údolí nese se hejno vran, ztrnule krákajících. Nad chalupou jako by postálo. Pak zalehlo v les…

Tulák se vzpamatoval ze smrtelného omráčení. Sbírá se, hlavu pozvédá a nikoho nevidí. Oddechl si z hluboka. Ztrýzněný pes vedle něho chropivě zaúpěl a z těžka pozvédá krvavý čumák.

To slyší a vidí tulák. Ta žlutá, dutá jeho tvář zaleje se brunátným nachem. Obchází stavení vléčným krokem a nedůvěřivě se rozhlíží po cestě… Ani stopy po živé bytosti. Nohy jeho jsou sešlehány a pruhy nalévají se modravou krví. Ta bolest ho rozzuřila a než vteřina uplynula, skýtá laťový plot hrozné divadlo. Špicí zvíře proraženo, oči krvavě vypoulilo, strašlivá křeč probíhá přeraženými oudy. Po lati stéká kalná krev, jako by lať krví mokvala…

Tulák pak dále leží pod sadem hrušovým na otýpce slámy a usnul úmorným vedrem…

Kde prve v lískoví a boroví tlupa vojska zmizela, vřeští opětně zvuky píšťal a lískoví vlnovitě se pohybuje… Ptáci vzlétli vyplašeni a zajíc skryl se v žitništi… Týž sbor vojska se vrací úvozovou roklí a dívá se kolem chalupy k silnici. Kvapně spěchá. A jen u chalupy, kde tulák leží, chvilkou se obmeškalo - -

Slunce zapadá za obzor. Parno se neschladilo. Nad těžkými, neviditelnými parami vynořil se obrovitou deskou rudý měsíc a podivný nachový přísvit šíří se nad lesy. Přísvit ten příšerně vkládá se na temný předmět na stromě visící a na zohavený obličej. Tulákovo obrovské tělo na hruši se houpá jako vtělená hrůza. Vojáci ho oběsili. -

A na lati probodené tělo psí vykrvácelo do slunce západu… Za chalupou přenocuje hejno černých vran.

Měsíčná noc nevýslovně zádumčivá, plíživá a bádající slila se nad krajinou… Na obzoru vztyčující se postříbřené topoly jako mrtvá stráž…