Dojmy z přírody a společnosti/Had

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
O panu Špačkovi	Had	Ptáče

Údaje o textu
Titulek:	Had
Podtitulek:	(1886.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 30-41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za dne neobyčejně parného, krátce přede žněmi, zašel jsem na bezúčelné potulce k místu na pokraji lesa, jenž vystupoval na mírné návrší. Pod cestou, k níž přiléhalo něco olšin s druhé strany, líně se vlekl polovyschlý potok. Potok ten připadal mně jako churavý, bídný stařec; zastavoval se v nepatrné tůňky, zapáchající a pokryté okřehkem a jen místy rozebíhal se ku kvapu, kde potočiště šikměji se sklánělo.

Blíže olšin stála chalupa zcela o samotě, s ničím nesousedící, ničeho nehledající. Stačila sama sobě, les dodával jí vnady a neobyčejně zpustlá zahrádka s keřem pivoněk, se švestkovými stromy, jež užíraly kurděje, s trsy lašťovičníkú, kopřiv a svízelů, a s plotem pak, na kterém sušily se pestré a režné cáry — živosti a zvláštního idylického přídechu.

Chalupa ta byla prostranná, slámou krytá a stářím silně křivila stěny svoje. Jakási zachmuřenost hleděla z prkenné lomenice a skutečně napsalo na ní lidské podání, že zde strašívalo.

Chalupa ta patřívala jakémusi rolníkovi na jiném svahu lesa usedlému a obývána byla lidmi nejchudšími. Lidé tito byli dělníci, lépe řečeno nádenníci, kteří za bídný groš mozolili a lopotili se od prvního vzplanutí letního žáru až do jeho zhasnutí, kdy vzduch sotva se ochladí. Lidé ti, žijící po celý rok z bramborů a kysela — a Bůh buď slaven, že bylo — platili třináct zlatých ročního nájmu, odívali se režnými košilemi a kalmukovými kazajkami, byli pobožní, drsní, svárliví a šťastní, nemusili-li s hladovým žaludkem odebrati se na lůžko ze slámy, kterou si o žních nasbírali. Ženy se vadívaly a mužové opíjeli se kořalkou; pak bili svoje ženy. —

Nuže, sem jsem došel. Parno bylo mocné, neobyčejné. Po mnoho dní na oblohu vyžehnutou nezabloudil jediný obláček a vál východní vichr, jenž bývá nejžhavější a nejsušší. Obloha požehnuta byla tím jemným rmutem nasivělým, mrtvým a ztrnulým, jaký právě potahuje nebe, když dlouho neprší. Jen slunce žhlo a den co den svobodně a mocně klestilo si dráhu nekonečným obloukem, nerušeno oblakem, nechmuřeno parou, jíž všechnu pohltila žíznivá země. Rostlinstvo zdálo se býti ztrnulé, les nedýchal svěžestí, květ nevoněl, ptactvo nepělo, jako by se byl zastavil mrtvým vedrem život přírody. Vše dřímalo únavou, klesalo a odvracelo se od slunce. Jen silenky na březích u lesů a pasek nyjí a ssají mocný žár.

Bylo mně mdlo a neveselo. Také širo nebylo člověka viděti. Vládla zde samota se svými právy a vedro nutilo vše živoucí v chlad a stín. Bylo v té době, kdy lány polí nepotřebují již práce rolníka a připravují se k plodům. Rolník s jakýmsi rozrušeným klidem, s mocnou zvědavostí a slavnostním očekáváním, opravuje hambalka a přístodolky, zkoumá potahy a povozy, a vše to činí, aby kvapem blížící se žně ničím pak nebyly rušeny. —

Žita ani neusínají. Ve dne v noci neustanou v tajemné práci nalévají se a zrají. Chrpy v plné modři sledují to mohutné, slavnostní a blahoplodné bujení, ano, člověk sám pokloní se žitništím, jež plní se chlebem božím.

Zašel jsem k chalupě a usedl pod sivou, rozložitou jívu na trávu, mísící se s hadím kořenem a šťavnatou řeřichou.

V chalupě jest ticho a zdánlivý klid. Zápach se odsud šíří, jako na místech nepříliš čistých a obývaných mnoha chudými lidmi. Tito právě jsou buď v hájích na roští, buď doma odpočívají, jelikož v těchto dnech nekyne zhola žádný výdělek.

Polorozbitým oknem vidím jednoho obyvatele, neobyčejně vysokého muže, kostnatého, vyhublého a v oblouk zkřiveného, kterak v modré plandě polehuje na slammku a hýbe z neohoblovaných prken sbitou kolébkou, ku které vede uzlovitý provázek. Tvář jeho jest sivá a sivou tu barvu nedovedla setříti ani úžasná snědost od slunce. V koutě jest viděti stav, který pouze na zimu dá se do klopotu. —

Co takto sedím, stírám s čela veliké krůpěje potu a odháním nesčíslné množství komárů a žlutých much, bijících vzduchem, co sleduji tenké zvonění zvonku a teskné zvuky hluchých pěnic, jež pro temnou znoj obávaly se spustiti čarovný svůj zpěv z plna hrdla, co obklopen jsem crčícími zvuky cvrčkův a marně pátrám, odkud vycházejí, jsem náhle vyrušen mnoha dětskými hlasy, jež u potoka všelijak se křižují a překřikují.

Zahledím se tam čtyři hoši jeden přes druhého sklánějí se nad olšovým pařezem. Poskakují, shýbají se a živě posunkují mezi sebou. Hned ten, hned onen popojde blíže, aby opět co nejrychleji uskočil, a ten nejbázlivější stojí nejdále a pozoruhodné jest, že nejvíce křičí a pobádá. Z četných výkřiků porozuměl jsem slovu: »Had—«

Jdu blíže a nepozorován hochy dojdu k samému pařezu. Mouchy se mnou a zvuky cvrčků v zápětí. Skutečně had. Had veliký, nevídaný v těchto krajinách. Ocelová barva matně se leskne a kypré oblé tělo stočeno jest v závity líně položené na pařezu, do něhož slunce praží, a ze závitů tyčí se zúžený krk a naduřená hlava s baziliščíma očima, syčící na hochy. Je zřejmě viděti, jak dlouhý, čárkovitý jazyk bleskurychle z tlamy se vyšvihuje. Ocas hadův podél mohutného pařezu mizí v rozsochatém doupěti. Had jest asi neobyčejné nažrán. Vedro jest mu milé a pohyb proti chuti.

Přiznávám se, had jest zvíře vskutku nepříjemné a náhlý zjev jeho v této krajině a za této mrtvé nálady jest skoro příšerný.

Hoši mne zahlídli; jeden kývl hlavou a druhý, jenž náhodou měl čepici, i posmekl. Jinak si mne dále nevšímali a vedli stále svou.

Z hada dal jsem se na pozorování hochů. Byli to podivní hoši a vesměs nájemníků z chalupy, neobyčejné zpustlí. Bez vest, bez bot, bez čepic. Kalhoty po tátech přidržovaly kusy provázků. Mimo tuhou snědou kůži, žlutohnědé, nelesklé vlasy, sivé oči a odeslalo uši pozoroval jsem, že nejsou to kluci jako ve městě neb po vesnici. Mnohým se různili. Všiml jsem si především neobyčejné vážnosti v jejich jednání, opravdovosti a rozumu. Hulákali a skákali taktéž, ale vše dělo se s jistým účelem. Dále byla mně nápadnou u všech stálá a neobyčejná chmurnost, jež se byla vtiskla na tato nízká čela. Byly to děti vychované na samotě, po celá léta odevzdané sobě, svému rozumu, citu a ochraně boží. Byly to děti odchované přírodou, hledající a nalézající v ní ukojení rozličné touhy dětské. Mívaly hlad, bývaly bity a chodívaly do lesa na roští, jahody a houby. Osud a toto vše dodalo jim vážnosti a starostlivosti. Podobali se tito hoši mouchám na pasece, jež na jednom místě v mihotání prožijí celý svůj krátký život.

Paprsek slunce je ohřívá. vonný vzduch je osvěžuje, les dodává ochrany. Stačili právě tak sobě a popravše se občas, byli zase nejlepšími přátely.

V údělu svého osudu byli si velmi podobni a přece naprosto různé povahy.

Ten bázlivý, s jízlivou, nepříjemnou tváří, stále měnící svůj výraz, zcela se mně nelíbil. Pobádal ostatní k nebezpečí, chuti dodávaje, lákaje. Byl zakrslý, veliké hlavy a nadmutého břicha. Ruce měl v kapsách, vrtěl sebou, tajil dech a nepříjemně se smál. Připadal mně ten smích jako sípavý zpěv semenačka. Stále křičel krče se.

»Pepíku, chyť ho, tys veliký a silný. Tenhle had není jedovatý, učili jsme se tomu ve škole. Jen se neboj a přišlápni mu ocas… sss… Však víš, že tamhle na kopci zabil jsi zmiji, sss… No, Pepíku, začni sám, jen ho, neboj se! My ti všichni pomůžeme…«

Při tom vtáhl hlavu zcela do ramen.

Pepík, hoch největší, ramenatý a s rozjítřeným bolákem na rozprýskané noze, s vlasy rozsochatými a tváří neurvalou, jenž jediný měl kus vojanské čepice bez stináku, skutečně hadu byl nejblíže. Přerychle a nepřetržitě luskal všemi prsty o palec a cvakal zuby. Chtěl býti hrdinou a bál se. Ohlížel se na kluky a pokradmu blikl i na mne.

»Hoši, já ho zabiju… Had je neřádná mrcha. Řekla to tetka. On jí had do smrti uštknul malou Toničku. Viď, Vašku, že to tvá máma povídala?«

Váša, nejmenší z hochů, přesmutných očí a nejbídnější ze všech, stál blízko pařezu a nebál se. Zakrýval suchou rukou sinavé pysky a jen hleděl a hleděl těma podivnýma očima, v nichž tajilo se tolik trudného údělu, kývl a slza se mu zatřpytila v oku.

»Jo, ošklivé, zlé zvíře… Uštknul nám Toničku, pro kterou teď máma stůně a táta pije… Ale tenhle ne. Frydolínek řekl, že není jedovatý. Proč byste ho chtěli teda zabíjeti?!« propověděl temně a úlomkovitě.

»Ale, hoši… to je lež, had zůstane mrchou, en ho zab, Pepíku. Koukni, jak se ta mrcha šklebí… sss…«

Had natahoval krk, vlnil tělem a syčivě mrskal jazykem výbojne proti hochům. Cítil nebezpečí a znal svoji bezmocnost.

Čtvrtý z hochů, přepodivný, jakého jsem kdy viděl, přimodralých očí, klenutého čela a stále se šklebícího obličeje, ležel opodál s bradou podepřenou, sekal špinavýma nohama o zemi, stále se usmíval, nemluvil a s hada očí nespouštěl. Nehnul ani brvou, když prudčeji had zasyčel, nepobádal, neradil. Tento hochův vtělený klid a rozvážná filosofie líbily se mně neobyčejně. Hoch tento jmenoval se také Pepík, ale pro jeho přesilu duševní, již soudruzi mimoděk uznávali, jmenovali ho Jozou.

»No viď, Jozo«; — sladce k němu zasykal Frydolínek, »aby Pepík hada zabil!… Tak mu přece řekni, Jozo, a nelelkuj, tebe poslechne. Byla by to švanda, utlouci hada klacky… že jo, Jozo?!… ssss…« To řka, dvakráte přeskočil potok, otočil se na patě a úkradmo podíval se po celé krajině.

Joza nedbale se rozmluvil:

»Bodejť, zabit! Kdybys raděj držel hubu. Svádíš, brebentíš… Chceš švandu, ale sám se bojíš. Tady máš klacek, jdi a bij, máš-li chuť, šlapáku!«

Mluvil to klidně, bez rozčilení, bez jízlivosti. A přece se Frydolínek silně zapálil a vztekle zasyčel na Jozu, skoro tak jako had.

Hoši se zasmáli a vedli dále svou. Joza pokračoval, neměně pranic na své posici: »Chcete-li, hoši, zabte si ho. Pro mne a za mne… Mně je to jedno. Ale starý Jehůnek, jenž jde tamhle z lesa, říká, že kdo utratí hada, zabije sebe. Do roka prý umře. Měl kluka, ten zabil hada a do roka umřel. Nevěříte? Já bych to nerad zkusil; dělejte si, co chcete.«

Joza dopověděl a převalil se na záda, jichž nahotu nedovedla zakryti nesčetnými tečkami pokrytá košile, a zadíval se k nebi, jež žhlo jako výheň, a do olšin, kdež míhali se a pokřikovali sedmihlásci a pěnkavy.

Z lesa táhl sem hukot a z mezí křik cvrčků. V potoce občas rybka žbluňkla a s olše spadnul suchý list.

Já do rozmluvy chlapcův ani slůvkem jsem se nevmísil, jsa žádostiv, co se bude díti a jak si budou chlapci, vlastním rozumem a citem vedeni, počínati…

V tom od chalupy přichází sem nápadné váhavém krokem žena, v ruce nesouc škopik a pod paží něco režného mokrého prádla. Je to Vášova matka.

Oděna jest krátkou modiací, šotyšovou vybledlou blůzou, má roztrhanou zástěru a ve prošedivělých vlasech žlutou tkaničku. Jest malé, zavalité postavy, silné šíje a široké hlavy. Bosá noha jest neobyčejně veliká. Pohyby této ženy jsou volny, liknavy, avšak neodolatelny. Pohyby této ženy počínají se ráno po třetí hodině, kdy teprv se šeří a ještě netopýři se míhají vzduchem, a končí za hluboké tmy. Jest to žena, jež zvykla po celý život strádati a jiným sloužiti co nejvěrněji, žena, jež nepoznala jiné radosti kromě té, namazati dětem svým dýmající zemáky tvarohem, ana zatím sama jedla je suché. Po celý týden se dře, a s jakou radostí ukládá perně vydělaný groš pro svého syna, sloužícího na vojně, aby mu jej po zlatce posýlala. Žena ta hořce pláče nad každým neštěstím a dostane-lí v sobotu o výplatě týdenní svou mzdu, pláče též a děkuje vroucně. Jest také klevetivá, ale klevetí mírně, vážně a rozumně. Žena tato jen zřídka se rozletí a její city, žal i radost vidíte na rozpálené líci, na třesoucích se rtech a matných, kalných očích. Jmenovitě co její dcerku had do smrti uštknul, jest za každé příležitosti velice roznětliva.

Ted jde vymáchat něco prádla pro svého muže, který maže při stavbách. —

Vašek její běží jí naproti a věší se jí na sukni. Pohladila ho po zpocených vlasech a oddaně na něj pohlédla.

»Maminko, podívej se, je tu had, ale ne takový, co kousl Toničku…«

Žena vzkřikla, zachvěla se a zbrunátněla. Ten tam její klid, rozvaha, váhavost. Matný zrak srší ohněm a modravý pysk třesa se rozčilením zmodral ještě více.

»Cože, hochu, had… kde?!…«

Uchopila klacek a jako vzteklá žene se proti syčícímu hadovi. Žlutá tkanička popustila a prošedivělé vlasy rozlezly se jí a vlají po zádech. Mimoděk zamrazil mne zjev osudem uštvané ženy, hledající v pomstě zadostučinění.

»Bůh mně odpusť!«

To pověděvši vrhla se na hada, hoši kvapně ustoupili a rozlícená žena klackem tluče do svíjejícího se hadího těla. Rozdrcená hlava hadí naposledy zasykala a jazykem zamrskala. Ostatní tělo jest roztřepeno. Dlouhý ocas sám ještě mrská a tluče sebou na vše strany. Zjev neobyčejné smutný a trapný.

Ženu postřela smrtelná bledost. Jakási hrůza jí zalomcovala. Uchytila Vašíka, jenž žalostně plakal, do náručí a ubíhala kvapně s tohoto místa.

A Frydolínek poskakuje, huláká: »Sssss… to byla švanda! Vidíš, Pepíku, jaký jsi to bázlivý hlupák. Bába tě zahanbila… sss…«

A Joza, který za celou dobu ani nezamrkl, také se líně ozval, smáčeje nohy do potoka' »No, už je po něm.«

Pomalu hoši se rozpřáhli a zůstal jsem sám u potoka. Tížící vedro počalo se hýbati, olše zašustěly. I les se ozval a pasekou proběhl šum. Slunce zapadlo, červánky se vymýtily a zůstaly jen pernaté beránky, jako by je načechral, nadechl. Šeří měkkým, violově nachovým svitem. A nové stelou se pernaté chvosty, až celá obloha pokryta jest řídkým volavčím peřím. Mezi tím v spirály a mušlovité závity kladou se hravé proudy, tu zeleně, tu plavě vyzařujíce. Tok jich podobá se siné vodě. Něco krůpějí roztříklo se na východ a jiné obláčky stele tam příroda. Nastává po dlouhých vedrech změna počasí. Východní vítr přeskočil k jihu. A podivno! Jaký to nachový přísvit vrhl se nekonečnou šíří nebes. Obzor náhle zkalen a ryhuje se nekonečně dlouhými a rozplizlými tvary topolův. Žitniště zdají se růsti v les; po nich vrhou se stíny a zase v klasech mizejí. Pták v hnízdě spí. Náhle se pole rozšuměla a nastává silné vání…

Úsloví praví, že otevřená rána krvácí do slunce západu.

Pohledl jsem na mrtvolu hadí, jež právě tak tu leží, jako když za živa na slunci se vyhřívala a na hochy syčela. Zdálo se mi, že jakási křeč ještě lehýnce trhá mrtvými zlomky života———