Dojmy z přírody a společnosti/Ptáče

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Had	Ptáče	Ve stohu

Údaje o textu
Titulek:	Ptáče
Podtitulek:	(1886.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 42-75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve kterémsi městečku zůstával holič Koudelka. Ve všední dny nemíval mnoho práce. Městečko bylo chudé. Holírna jeho vyrobena byla z bývalé zděné kolny přiléhající k většímu domu; kolem ní prostírala se malá zahrádka, příjemnější na podzim než za léta. Bývala chudá, neúpravná, s trochou zeleniny, s keřem poloplané růže a prohnilým truhlíkem na králíky. Plot byl z bídných tyček, pobarvených mechem a při zemi obrostlý spoustou kopřiv. Lépe se srovnávala její chudost se střízlivým podzimem, kdy vzduchem přeletuje žluté listí a plíží se babí léto, než s opojující vnadou letních měsíců. —

Dokud Koudelka provozoval živnost svoji v malém kamrlíku se skleněnými dveřmi přímo na náměstí, bývalo zde živěji a více na pilno. Koudelka také býval veselejší. Stalo se však, že přeplatil jej dobrý jeho přítel, jakýs knihař, a Koudelka musil se vystěhovati. Těžká porada, kam. Příhodného místa nebylo. Nechtěl li pak zůstati na ulici, nebo zanechati své živnosti, musil se odstěhovati do připomenuté kolny, jež šťastnou náhodou byla dosti úpravna a příležita. Smluvil se s majetníkem: nějaký zlatý utratil úpravou okna, bedlivým vybílením, a přestěhoval se. —

Věc vsak nebyla tak jednoduchá a měla pro Koudelku mnohé závažnosti. Zde snad také vězí příčina, proč dařilo se mu hůře. Nikoliv že by občanům městečka snad přestaly brady zarůstali; vše dalo se jako dříve. Ale brady tyto jakoby se zařekly oplotěným dvorem zacházeti v zákoutí holičovo.

Nesnadno říci proč. Třeba je také znáti osobní poměry Koudelkovy.

Býval to zvláštní člověk. Nemladý, nestarý, prostřední vychrtlé postavy a s obličejem ku podivu malým. Obličej však měl své zvláštnosti: byl posázen nesčetnými trudy a ty hořely jako oheň s přimodralým odleskem. Obličej pak zdál se býti čímsi zcela zbytečným pod tím stádem skvrn. K tomu hodil se dobře tuhý ryšavý knír převislý přes dolení pysk a mžouravá malá očka, nabíhající stále jinou barvou. A tento Koudelka, jenž nosíval čepicí z rezavého sametu, lemovanou opelichanou kožešinou — tak zvanou »přemyslovku« — jenž stále halil se ve dlouhý světle hnědý kabát v zadu se spinadlem, v předu s obrovskými knoflíky, a hrdlo ovíjel šedým, polohedvábným šátkem, byl muž roznětlivý, prudký a vášnivý. Laskavé dobroty však mu nechybělo, ani zádumčivé hrdosti. Málo mluvil a spíše pošeptmo, za to více rukama při tom pohybuje. — Co se mu hůře vedlo, spadl se na těle a stal se ještě zádumčivějším. —

Jeho Rozárka byla žena svárlivá, nikoliv zlá. Stále hubovala a vyčítala, nevědouc proč. Vypadala sešle na své stáří, prošedivělý vlas měla nepořádně učesaný, a nosila nápadně ráda kanafasové zástěry. Šátek přes prsa svázaný byl na mnohých místech propálen a její střevíce silně sešlapány. Jinak byla to žena pořádná, pilná a starostlivá. Pozorovavši úpadek živnosti stávala se i ona svárlivější, a různice bývaly na denním pořádku. Byla pak ženštinou, a z tě příčiny omlouval ji sám Koudelka. Ostatně na podobné hlouposti málo myslíval, a Bůh ví, co uvažoval v poslední době. Rozárka říkávala, že jest vrtohlavý. —

Jen v neděli bývalo jinak, když z okolních vesnic synkové naplnili Koudelkovu kůlnu a rozsadili se podél vlhkých stěn, čekajíce na břitvu, jež zhladí jim drsné tváře; dodatně namastily se jim štětinaté vlasy, aby s větší chutí šli zevlovat na náměstí. Tu i žena přiložila ruce k dílu. Svého malého synka posadila do kouta hodivši mu k hraní starou otlučenou hlavu se stopami bývalé paruky a k pamlsku zhnědlý ohryzek jablka; sama pak hostům mydlila brady, sušila je a utírala. Ob čas přiostřila břitvu o řemen a synkovi udělila záhlavec, stával-li se příliš nepokojným. Prací se vždy všecka rozehřála, což lépe jí slušívalo než bledá zasmušilost.

Za léta Koudelka otvíral jediné okénko a bylo mu mnohem blaženěji, když jasná slunce zář svezši se po chudém břečtanu rozlila se po všech koutech jizby, vysoukala se na strop a na namydlených tvářích pochlubila se matnou duhovou barvou. V zahrádce čiřikali vrabci a z polí zaznívalo šveholení skřivánka. Tu i břitva lépe brala.

Plné obličeje hostů spokojeně se zubily přehlížejíce svou řadu obloženou bílými ručníky a jaksi chrčely, pro mydliny nemohouce řádně oddychovati. Koudelka si hvízdával slova nepromlouvaje. Mnoho noty v tom nebylo — soused klempíř říkával, že Koudelka má jediný tón a i ten jest falešný — však hodily se zvuky ty ke zvukům holící břitvy jaksi dobře. Rozárka otáčela se bystře kolem v kanafasové zástěře, plna spokojeného kvapu. Tak trávívali neděle a k obědu vždy měli slavnostní sesekanou uzeninu s rýží… .

Po čase bývalo však hůře. Po celý den neotevřely se dvéře jeho kůlny, nikdo jimi nevcházel. Tak bývá: přestane pojednou někomu štěstí sloužiti a jest zle. Jak jsme pravili, Koudelka stával se zádumčivějším. V neděli pak, když přece někdo přišel, holič s jakýmsi hněvným vzdorem proháněl se po svěřených mu bradách, zíral nepřívětivě a truchlivě. Ženu často peskoval hlasem podivně sklíčeným a bojácným, tak že se zdálo, jakoby vyčítal nevědomky sám sobě. I synek jeho zkoušel. Býval častěji bit bez jakékoliv příčiny. Synek však se nerozhořčil. Podíval se jasnými zraky na zachmuřeného tátu a přitloukl otlučenou hlavu k ušpiněné podlaze mezi chumáče vlasův a štětin semo tamo nakupených. Jakoby si ti lidé rozuměli. —

Bylo k podzimu. Z rána na zahrádce ukazovalo se suché listí s truchlivou žlutočervení. Slunce udeřivši z rána plavou září na nízké okénko rozlévalo se po obloze pýřivými toky mléčných mlžin. Rosa slévala se v celá jiskřivá jezírka v záhybech listův, a vzdušné dráhy babího léta vyznačovaly se určitějí. — Na den bývala obloha jasná, mírně blankytná a nekonečně průhledná…

Za takových dnů Koudelka dlouho stával u okna; zamyslí se a pozoruje odervané listy, jak stále poletují a třepetají se, než uloží se mezi hroudy záhonů. Ob čas v hrst pojme řídký vous a zachvěje rty. Zeptá se také na věc zcela lhostejnou, patrně však o ní nepřemýšlí, jsa cele zabrán ve své nitro. Zdá se, že přerušiti chce trapné ticho, jež i neposedný jinak synek zachovává, zahleděv se do některé díry v podlaze.

Již stává se, že v plechových kamínkách topí se jednou denně, a vše v jizbě pomalu nabývá rázu, jejž neodolatelně vyznačuje vzmáhající se bída. Přibývá prachu a tísně. Studený chlad déle trvá a zvláštní zápach kolem se šíří. Na lidech pozorovati jest úzkost a nejistotu, důvěra zmizela z očí. —

Jeseň přešla v zimu, klímání přírody změnilo se v tuhý spánek. Z rána jsou citelná chladna a okna potahují se plstí mrazovou. I sněhu za nocí napadlo, jakoby jej vyčaroval. Hoch Koudelkův nemohl se vynadiviti té novotě, když zpod peřiny vykoukl. Tím více, ana obloha byla bez mráčku a jen slabé trsy sněhové lenivě toulaly se od stromu ke stromu, rozsévány neviditelným rozsévačem. Slunce jiskřilo se čarokrásně. Tu jakási radost se blýskla v oku hochově, a on podíval se tázavě na tátu, jenž beznadějně břitvu brousil. Pak čekalo se na hosty, již nepřicházeli. To bývaly trapné chvíle; každý cítil tíhu jejich, žádný však se o tom nezmínil. Mlčky vyhýbali se jeden druhému a klopili oči. Přibývalo popudlivosti a úzkosti.

Konečně nevyklidili již ani na den velkou skládací postel železnou, jak druhdy činívali; ať si je ve světničce po celý den. Nikomu nepřekáží. Bylo pak třeba synka déle zahřívati pod ztuhlou peřinou, když tlačil se kolem třeskutý mráz. Poslední čas mnoho plakával hladem a zimou. Jest tak nepříjemno naslouchati žalování děcka o zmodralých rtech a zkřehlých ručinkách. Tu z pravidla vyšel starý ven na zasněženou zahrádku a pobyl tu, dokud řádně nevymrzl. Až sem zazníval naříkavý hlas dítěte. Když se vrátil, zul boty a ulehl k dítěti. Těšil je, vypravoval mu a hladil je po vláskách. —

Dnes je však nemohl upokojiti. Rozárka, jež zatím poklízela, vzala je tudíž na ruku a odnesla k sousedce. Poprosila ji, aby dala na hocha pozor. Vrátila se, aby něco uvařila k obědu. Kamna neobyčejně kouřila: jest venku těžký, mlhovitý vzduch. Třeba otevříti vyhlídku. Koudelka nevšímal si ničeho; ležel na posteli a nic si z toho nedělal, že slunce na obloze stojí nejvýše. Co měl činiti?

Rozárka jest při práci stále zachmuřena. Pojednou postojí uprostřed jizby a hluboce se zamyslí… nedbá ničeho. Vyhlídkou vane sem mrazivý vzduch, dým se vytrácí. A již zase žena pokračuje v jednotvárné práci. Když jest hotova, přejede si žlutou rukou zvlhlou líc, zahalí se v loktuši a odbíhá k sousedce pro dítě. Koudelka snaží se, aby usnul. Klapky oční samy se zavírají, vrásky na čele mizejí a obličej se utváří, jak sám právě chce: tak děje se u lidí, jimž jest na světě všechno lhostejno. Vůle pozbývá svého práva poddávajíc se náladě. Možno pozorovati, jak ku podivu zanikl ten obličej. Červená trudovitost tím více vystupuje. Vlasy seřidly a čelo se vyvýšilo. Neobyčejná chmura sedí v té odulé tváři. Jest viděti, jak oči pod víčky zvolna mrkají. Usnouti nemůže. Brzo slyší pláč dítěte a zachvěje se. Jinak rozmrzelá a zoufalá nuda otupuje jej pro všechno. Posledního času vynucuje stále myšlénku: Co mi po tom…

Tu však najednou zřetelně ozvalo se slabé, žalostné típnutí. Koudelka pozvedl zvolna hlavu a pátravě se rozhlédl. Slyšel dobře, a věc zdála se mu podivnou. Típnutí znova zažalostnilo. Hle, v koutku u rámu okenního třepe se malé ptáče a sotva stojí: zdá se býti žlutavým bříškem přimrzlé. Ani se nepoplašilo, když holič obemknul ve svojí dlaní a zanesl k sobě do postele. Zde všecek překvapen prohlížel si malého ubohého tvora, i díval se ve ztrhaná očinka, jež ani nezamrkla. Vzal nažloutlý zobáček do svých pysků a dýchal na ptáče, a to tak jemně, jakoby se bál, aby prudší dech něžné zvířátko nezahubil. Našel kdesi drobty chleba, navlhčil je a vložil do jeho zobáčku. Vším tím ptáče se vzpamatovalo: zachvělo zřítelnicemi, drápce jemně zarylo v ochrannou dlaň a hlásek schoulilo v třesavý, písklavý tón.

Holič pocítil velikou radost. Přitulil ptáče na svoje ňadra, a tak chvíli zůstal v podivné společnosti. Pomyslil si, že zmořeno hladem a zimou zbloudilo ptáče sem, hledajíc ochrany a spásy, i byl tomu velice rád. Ba nezvykle se rozradoval. Bývá tak u lidí, již nedoufají ničeho více nabýti. Stále se díval na maličké ptáče, hladil je a zahříval. —

Jeho lidé nebyli ještě doma. Nebylo mu to divno, ani na to nemyslil. Oddal se pozvolna jiným myšlénkám. Uvolnilo se mu, dusná tíž rozplynula se v jeho duši. Jakoby náhle světlý paprslek rozptýlil mrak a obklíčil se jasným, teplým blankytem. Neobyčejná čilost zachvěla jeho údy. Pozvedl s polštáře kleslou hlavu, vztyčil se na lůžku a jasně pohlédl kolem…

Pomalu snášelo se opět šero… za zimních dnů šeří po celý den. Šero svíjelo se mírně, pozvolna v kotouče a dumalo a usínalo; zdává se tak pozorující mysli-

Holič přál si pojednou, aby celé městečko navštívilo jej v jeho jizbě s bradami jako roští. Viděl se, jak vesele a slavnostně probírá se břitvou v těch roštinách, jak pohledem důmyslným velí své ženě: sem a sem, to a to… a žena s úsměvem a plna oddanosti otáčí se v kanafasové zástěrce mezi řadami hostů, již nikterak neskrblí s odměnou. Dítě dřevěnou hlavou do země tluče a obrací se k tátovi s úžasem pozorujíc jeho umění. V kamnech pak vesele plamen šlehá opékaje rýži a sekanou uzeninu, v níž není ani kousku kůže. U stropu v malované kleci zpívá pták z onoho sladkozvukého plemene zvonka a kanárka, právě týž, jenž tak nezvaně dnes navštívil pochmurnou jeho jizbu. A zpívá tak krásně… a on hvízdá doprovázeje zpěv ptáčete. Vše jest milé a blahé…

Holič rozklepal prsty po peřině; pysky jeho sevřely se a vydaly několik hvízdavých tonův; oči jeho klidně se zaleskly, i mysl byla klidná.

Zatím vrátila se žena s děckem, a holič probral se z příjemného snění. Povzdychl si z hluboka a upadl v předešlou zádumčivost; nevítal nikoho, chtěl cosi říci, ale neřekl. Ostatně husté šero kolem vybízelo k zádumčivosti. Sněhové mraky pokryly oblohu a zdusily zbylou zář po zapadlém slunci. Ticho všude se rozložilo a sníh sypal se beze zvuku. Tma zhoustla a naplnila jizbu. Zde tré lidí podobalo se ztuhlým stínům. Nikomu nebylo dořeči. — Ve městě rozhořela se rudá světla, a zmatený šum zaléhá do jizby…

Následující dny sedí Koudelka v koutě své jizby a neodvratně dívá se ke stropu, na němž visí klec s ptákem. Malá klícka, nemalovaná, z rezavých drátův a ztrouchnivělého dřeva málo pohodlí poskytuje ptáku zpěváku: nemůže vzlétnouti ani poskočiti. Dívá se dolů na toho člověka očkem mžouravým, lesklým a vděčným; pamatuje se, že týž člověk na ňadrech jej zahříval; a tak nemoha pták promluviti, odlehčuje svému hrdélku sterým zvukem, jemuž dole holič vynadiviti se nemůže. Míšenci z plemene kanára a zvonka zvláště pěkně zpívají. A Koudelka poslouchá již celé dopoledne. V tom zpěvu hledá cosi, čeho jinde nenalézá. Zamlčel-li se pták, volá k němu ke stropu: »Nu zpívej, ošemeto, mám tě rád, zpívej, miláčku…« A pták v kleci dal si říci, a zpíval. Již za tu nějakou okoru ve vodě smočenou a za těch několik zrnek semence. —

Stejnou radost obyvatel klece působil klučíkovi. Ten ručinky ku kleci natahuje a usmívá se v neobyčejné radosti. Dřevěnou hlavu zastrčil pod postel, ptá se na to či ono a vše mu jest podivné, nové, velikolepé. Jen Rozárka se s mužem povadila:

»Nerozumo starý! Jak chceš ptáka živiti? Kam to vede, co pomýšlíš?…«

Holič sklopil zrak. Bojí se pohledu ženina, jenž jest pln bolesti a němé, bezděčné výčitky. Bojácně odpověděl:

»Ba, jest to takové, Rozárko. Odpusť, popřej… ostatně dá Bůh, že vše se obrátí. Činíme dobré, nehřešíme… dá Bůh… ostatně —«

Nedomluvil a dal se do třesavého hvízdání, a tím upjatěji zadíval se na ptáka. Pták rozčechral si pestré peří přitisknuv se ku drátěné mříži. Ustal ve zpěvu a naslouchal dole rozmluvě a venku víření zimy. — Rozárka odešla.

Chlapci bylo smutno a úzko. Stopuje otce, rychlými kroky přecházejícího, a v bolestné důvěře třesou se jeho oči po otcově pohledu. Lesknou se a z očí těch dívá se více než dítě a nevědomost. Zajisté rozumí dítě svému osudu. Sedí tak klidně a bez povzdechu trpí. — Kosti jeho jsou drobné a takořka bez masa; údy tenké, jako proutky, a prsíčka vpadlá. Teď právě jest hoch všecek fialový a zkřehlý. Pojednou ty oči zvlhly, zamrkaly a rozplakaly se. Dítě vzlyká. Holič přitiskl čelo k ledovému květu. Dech jeho usadil se na skle a matně se zalesknuv v nové své podobě, zachytil slzný proud. Pláč dítěte pálí otcovu duši hůře než mráz tělo. Prudce obrací se k synáčkovi, v náruč ho vášnivě pojme a dusí jeho vzlykot na svých prsou. Svléká svoji vetchou kazajku, kožešinou podšitouz lepších dob, z truhly vyjímá dlouhý svrchník s obrovskými knoflíky a v to vše halí svého synáčka. Těší ho trhanými slovy, veselými posuňky i drsným zpěvem. Dítě se upokojilo: zpod lesknoucí se slzy zírá na tátu. A zase volá na ptáka ku kleci: »Zpívej, ptáčku, zpívej! Pěkně tě prosím, zpívej…«

Ptáček zpívá. Hlas jeho se však třese, jest mu zima též. Však přece zpívá. Koudelka přizvukuje, poslouchá pozorněji a pozorněji, již oddává se celou duší příjemnému zpěvu ptáka, a dítě taktéž naslouchá u vytržení. Kývá hlavou, div si neposkočí na posteli; aneb s rozkoší zamhuřuje očka a pokládá hlavu na podušku. Tak se mu vše líbí. Ptáče neustává ve zpěvu. Očka míhavá zabodávají se ke stropu, jakoby jím prohledala k nekonečné obloze, zobáček jest stále otevřen a cítiti jest, jak z něho proudí neodolatelné, vroucí kouzlo. Když hlasitěji zašveholí, probírá se Koudelka ze snivé dřímoty. Neboť již opět šero se tlačí do jizby a s nebe trhá se mlha, odestírajíc nevýslovnou velebnost hvězdnaté zimní noci. — —

Rozárka vrátila se pozdě na noc. Prala kdesi a přišla všecka zemdlena a udřena. Rozsvítila čadivou lampičku, a oba spáči se probudili. Němě postavila se před muže a ukázala na své krvavé, rozedřené prsty. Krev z nich srkala a byly silně naběhlé. Muž se zachvěl. Pak zpod zástěry vytáhla hrneček polévky a dala mužovi. Sama naklonila se k dítěti a krmila je, foukajíc při tom na svoje prsty, aby zmírnila krutou bolest.

»Prala jsem u adjunktovic… dostala jsem od oběda a dva šestáky. Chlapci poříditi musíme kalmukovou blůzu, zimy přibývá. Jest to neštěstí strašlivé. Včera dal jsi čtyrák na semenec. K čemu to? Netřeba nám plýtvati penězi. Nic se nevydělá, a vše nás tak stíhá. Pane Bože, pomoz!« žalovala smutným hlasem Rozárka více pro sebe nečekajíc odpovědí.

Koudelka z nenadání vybuchl:

»Koupíme chlapci blůzu, ano koupíme. Co jest ti však po ptáku, jest můj, ptáka chci míti. Ostatně, Rozárko, zdá se, že se to změní —« dodal pojednou měkkým, lítostným hlasem.

»Pták však není náš. Ulétl kupci z náměstí — povídala to kuchařka adjunktovic, když jsem se zmínila o ptákovi…«

»Co že, co že, tys řekla, že mám ptáka, že k nám přilétl oknem… proč jsi to řekla, huso! Ptáka nedám, jest můj — nikomu ho nedám —« vpadl jí do řeči neobyčejně rozhorlen. Odplivl přes celou světnici, znova se rozkřikl a pobíhal, až synek na posteli se poděsil. I pták se poplašil, pohnul se a slabě zapištěl. Teprve za chvíli se Koudelka upokojil, ulehl a obrátív se ku stěně dlouho si opakoval: -To by ještě scházelo.-

Po celou noc neusnul.

Ráno, ani se u Koudelků nenadáli, měli hosta. Jak holič pozoroval na záhrobeň zahýbati postavu, vzpřímil se hrdě, narovnal svraštilé čelo, poopravil si oblek a rozhlédl se kolem sebe s nebývalou důvěrou.

»Rozárko, k dílu — k dílu, pravím. Nadělat mydlin, připravit štětku, břitvu míti pohotově! Jde host!« Tváří Rozárčinou přeběhl slabý zákmit radosti. Právě s hořkostí uvažovala, zač ustrojí oběd.

V pravdě slyšeti jsou kroky. Něčí nohy dupají na záhrobeň a jest pozorovati, že se neostýchají. I dlouhé zafounění bylo slyšeti. —

Přišel kupec z náměstí. Sotva pozdravil. Stanul u dveří, luskl prsty a zadíval se do kouta. Spěšněmluvil, při čemž tukové jeho tváře mělce se vlnily. Své řeči vypomáhal vypoulením očí a potahováním se za řídký vous, jenž neměl nižádné barvy.

»Slyšel jsem, že k vám přilétl můj pták — výborný to zpěvák. Ulétl mně. Jak vidím, tamo jej máte v kleci (při tom na ptáka podíval se úkosem). Abych vás neobtěžoval chůzí ke mně, vezmusi jej zrovna s sebou… co na tom, neuškodí mi to. Slyšíte, mistře Koudelko?«

To vše stalo se v největší krátkosti, aniž by se Koudelka probral ze ztrnulého překvapení. Kbelíček s mýdlem zůstal mu v jedné a pouzdro s břitvou ve druhé ruce. Tvář jeho stáhla se na křivo, vzavši na se přežalostný výraz. Vous dosud spořádaný se mu rozcuchal. Kupec se tázavě odmlčel a stále se díval na jedno místo.

Holičovy rozpaky se množily; úkosem podíval se na chlapce, zamrkal na ženu a zabreptal se. Promluvil nesmysl: »Vašnosti, Vašnosti… a — a to se nestane — Pojednou ho cosi napadlo. Sundal klec, vytáhl ptáka, jenž se strachy třepetal,políbil ho dvakráte na bříško, jednou na zobáček, i dal ho kupcovi. Pták zmizel v ohromné, rozpukané hrsti kupcově, jež byla mrazem opuchlá abolavá.

»Tak, tak, mistře,« zapleskal mu na rameno… »jste poctivý. Děkuji, že jste se o ptáka staral, jak vidím (ukázal na nádobu se semencem); počkejte, teď již semence potřebovati nebudete, dejte mi ho trochu. Nemám právě doma zvařeného ani zrnka.«

Než mu kdo odpověděl, vsypal si semenec do nekonečné své kapsy zánovního, drahého kožichu, a odfukuje plnou tváří odešel. —

Mrazivý průvan vzpamatoval holiče. A kdyžsynek lítostivě zaplakal a volal: »Ptáčku, ptáčku!« vzrušil se holič a vyřítil se na záhrobeň. Kupec byl již daleko. Slza vstoupila do oka holičova a roztrhala se na cukající tváři. — Hoch nepřestával plakati. Rozárka sevřela rty. — Bylo truchlivo pozorovati toto vše. Hoch se konečně utišil, a holič se v sebe zahloubal. Ještě k večeru viděti ho, jak mlčky v koutě sedí a upřeně dívá se na prázdnou klec.

Den namáhavě se probouzí. Mlhy na východě bělají a s těží se rozstupují odhalujíce matnou oblohu, jež znenáhla se zapaluje. Pak vše vučihledě nabíhá plavým leskem, jenž i na sníh padá a rozlévá se po jeho hladině; bezlisté topoly třesou se v té záplavě. Ovzduší zadýchalo palčivým mrazem. Mlhy prudce se hýbou k západu, zaskakujíce až za obzor. — Celý východ až k zenithu naplněn je rudou září, obloha na chvíli se vyčistila, jest bez mráčku. Slunce v ní hoří jako výheň; jen vzadu hory jsou počechrány kouřem. Ale rychle zase obloha bledne; již jest smaragdová, slabě ojíněna. Mlhový nádech znovu se plíží východem a zaskočil již slunce. Tuhé barevné oblaky jsou tu ještě neslity a jen k jihu onen nádech tuhne a padá na zemi. Bělost sněhu splývá se základem oblohy, že nesnadno rozeznati čáru obzorovou. A než se oko nadálo, vybledlo rychle zápolení oblohy, slunce se zahalilo v širou sněžnou mlžinu a jen několikráte ještě problesklo, zář poskočila po sněhu a po křech a stromech rozkvetlých zimním květem. Vše jest opět jediným rubášem sněžným. Pod břehem keř hlohový setřásl sníh a rudé zmrzlé bobulky jako očka slepě se zadívaly v okolí…

Jitro v jizbu zavítavší zastihlo sedící spící postavu. Kolem byl mráz prudší než venku. Zdá se, že údy holičovy jsou zmrazeny. Probouzí se. Protírá si naběhlá víčka zmrzlými prsty. Pojednou se vzchopil, rychle pohlédl ku kleci: jest prázdna jako po vymření. I Rozárka jest již na nohou, leč slabostí se potácí. Tvář její jest vyzáblejší a žlutší než jindy. Na zanícené tváři lze pozorovati seschlé, lépe řečeno, zmrzlé slzy. Připomeneme-li si pak vyhaslá kamna, mráz, pusto, zoufalou bázeň ve zracích obyvatelů, máme dokonalý obraz bídy, jaký vždy otřese naším nitrem. —

Jediným okénkem bylo viděti nesčetné sloupy dýmu, jež jako ztuhlé tyčily se nad střechy. Nechtěly se rozplynouti; zachtělo se jim zůstati u přátelských krbů. Krb u Koudelků takového přátelství neměl.

Hoch se neprobouzí. Jindy dávno vyhlížívá zpod peřiny svými smutnými, ale oddanými zraky. Rozárka chce jej probuditi. Vlhkou dlaní přejela mu po čele. Jako uštknuta odtrhla ruku: čelo hochovo jest neobyčejně rozpáleno a vlhne velikými krůpějemi potu.

»Ježíši Kriste! co jest ti, dítě!« vzkřikla matka, celým tělem k dítěti se nahnuvši. Hoch namáhavě otevřel víčka, jakoby je měl centy obtížená. I ten zrak plane. Neodpovídá, nemůže se vzpamatovati. Pohlíží na matku, ale nic více; sotva ji vidí. Pohlíží na otce, ale nic více; sotva zraky rozeznávají. Konečně snad svit rozumu šlehl chorobnou hlavou: vypukl ve vzlykání. Tělíčko sebou škube a div se nerozskočí modrajíc.

Není pochyby, že hošík nebezpečně onemocněl.

»Tatínku, tatínku! dej mi ptáka. Co že mi ho nedáváš… dej, dej…« Sotva to dořekl a zase upadl v horečný tuhý spánek.

Toho se staří nenadáli. Vizte, jaký žal pronikl jejich ledví. Bída se sdružila se zoufáním. Obklopili nemocné dítě svou láskou, chtějíce je připoutati k životu. Dítě zatím upadá ve blouznění stále zhoubnější. Dětské představy zapletly se jako hadi v kotouče nesmyslné; příšera smrtné choroby naplnila tuto duši sterými vidinami, jež nenáležejí tomuto světu, ani velikým ani malým, ani rozumným ani nerozumným, ale náležejí neznámé záhadě. Sedí tato záhada v horečné zřítelnici, dobře ji pozorujete, ale nerozumíte jí. — Přikládají dítěti na hlavu kusy ledu, jehož venku hojně. Led taje, voda pak ssaje se košilkou a máčí ji. Zdá se však, že horečka neochabuje. Dítě stále zápolí s čímsi neznámým, a to vše jest nevýslovnou mukou pro ty, již život by za ně dali… K polednímu se chlapci značně přitížilo. Blouznění vzrůstá. Znova volá po ptáčkovi; chce jej míti, aby zpíval, chce viděti, jak v kleciposkakuje a zobáčkem hýbe. Křičí, děsí se…

Pojednou napadá Rozárku, že hoch jí umře. Chytila se za hlavu, zalomila rukama, vzkřikla, ale výkřik se jí nezdařil; zadrhl se hrdlem.

»Pro lékaře,« rázem jí napadlo. Obalila se plachetkou, uvázala ji zcela obráceně a vyběhla. Muž za ní se rozkřikl:

»A čím zaplatíš jej, zač koupíš léky? Počkej,dojdu sám…«:

Rozárka vrátila se poděšena. Požadavek tento zdál se jí býti nesplnitelným. Na to nepomyslila. Proto to uleknutí. Koudelka se obul a z truhly vytáhl veliký kabát s obrovskými knoflíky a v zadu se spinadlem. Bedlivě jej prohlížel proti okénku, povzdychl si a složil do uzlíku. Ani nepromluviv odešel.

Po dlouhé chvíli vrátil se s lékařem, s léky a bez uzlíčku. Lékař, vážný muž, zahalený v kožešinu, tak že obličej nebylo lze rozpoznati, vykonal krátce svoji věc. Rozárka div neklesla před lékařem na kolena.

»Ah, milostpane, zachraňte mé dítě!«

Lékař se sotva viditelně usmál a za dveřmi řekl Koudelkovi:

»Bůh jest mocný, pomoci může. Ale jinak se připravte na nejhorší; nevím, nevím, jak bude. Bůhvás potěš!« a zmizev zcela ve svém kožiše, opatrně se odhoupal po záhrobni na ulici.

Již několikráte hochovi podali léku. Když neobyčejně krátký den již dávno byl zašel za horu, neulevilo se mu ještě, ba stav jeho byl již naprosto beznadějný. Nevědomí rodičů tušilo, že jest hůře, než lze snésti, Bůh ví, co dalo se v bytosti ubohého dítěte. »Ano, jediný Bůh pomůže!…«

Druhého dne po hrozné noci chlapci se ulevilo. Chytil matku okolo krku a živou mocí nechtěl se jí pustiti. Líbal ji, vinul se k ní v úzkosti, odvraceje se od svého okolí, v němž tušil svoji záhubu. Pořáde vzpomínal na honící jej příšery a nechtěl uvěřiti, že by vše to bylo klamným, chorobným snem. Chtěl najednou tolik toho vypověděti dětským žvatláním, jako by zažil nepřehlednou část neznámého, hrozného života. A zase si stěžoval na hlavu, jak ho pálí, a pro Boha prosil svoji roditelku, aby mu pomohla. I ku prázdné klecí se podíval a připomněl si, že se mu zdálo, jak jakýsi člověk ptáka jim odnesl.

»Že to není pravda? Ukaž mi ho, tatínku, rád bych ho vzal k sobě do postýlky, bude mi zpívati.«

»Počkej, synáčku, co jen ptáček se vyspinká. Ještě není vzhůru, poplašil by se, bál by se a nezpíval. Vidíš, jak se tam krčí na bidélku!«

»Kde že, maminko, kde že? Nevidím ničeho, jen prázdnou, prázdnou klec. Ale já chci toho ptáka míti, podej mi ho, tatínku…«

Poslední zvuky vyznívaly tak žalně a truchlivě, chlapec znovu vypukl ve vzlykot lítostivý.

I natáhl Koudelka vysoké boty a vypravil se přes náměstí přímo do domu kupcova. Kupec byl za pultem zvědavě dívaje se na příchozího.

»Milostpane, mám dítě, stůně horkou nemocí a zachtělo se mu ptáka, co vašnosti ulíti a u nás se ubytoval. Shání se po něm, naříká… ano, naříká žalně a chce se před smrtí potěšiti, před smrtí —«

Zde se rozpačitě zamlčel a slabě zavrávoral. Kupec lhostejně přimhuřoval vodnaté oči a konečně promluvil:

»Nuže, čeho si přejete vlastně? Mám zde ledacos na prodej… Snad chlapci chcete způsobiti nějakou radost, nuže kupte, jest svatého Mikuláše…«

»Milostpane, chtěl jsem tuze prositi… toho ptáka…«

»Ptáka? snad dáti, he, dáti… nikoliv, Koudeličko… to jsme nevyjednali…« Kupec strčil ruce pod paží.

»Nikoliv, odpusťte… prodati. Mám peníze a chci děcku učiniti potěšení. Račte prodati toho ptáka…«

Myšlénka na chorobné dítě pomátla Koudelku velice. Ztratil rozvahu a ve zmatku šosem svého kabátce utřel si obličej; Po jeho slovech kupec vyjasnil tvář. —

Smluvili se.

Holič vytáhl červený šátek a z jeho rohu vybalil něco peněz. Půl hodiny vypočítával na pult, hlas se mu třásl, přeskakoval a stále se mýlil. Šest zlatých obdržel za kabát, čtyřicet pět krejcarů zaplatil do lékárny, padesát krejcarů dal lékaři. Dostal ptáka; pták se přikrčil v jeho dlaň. Radost zajiskřila ve zracích holičových. Byl by nejraději skokem přeskočil náměstí.

Na okénko holičské dílny, zdělané z bývalé kůlny, zavěsil se smrtící stín. Nikoliv podoby zubaté, s kosou na zádech a dutou lbí, ale podoby, jíž nikdo si ještě nepředstavil, a kdo představil, pověděti nemůže. Stín ten zachytil se na ledových květech, jež mráz zaplétal stále v jiné tvary. Lampička v jizbě značila, kde leží nebohá bytost dětská, chystajíc se na poslední pouť.

Věru, dítě umírá. Slepené vlásky kaštanové jsou jako napojeny a prýští z nich vláha. Vyhublé údy se klátí jako v prudkém šermu. Prsíčka zdvihají se do veliké výše a hluboko se propadají, vytlačujíce vzdechy, jimiž mimovolně zamrazuje se i duše nejsilnější. A na ptáka stále vzpomíná popletená mysl. Matka dlí u jeho lůžka a již nepláče. Sežehl se bolestí pramen jejích slz. Jest polooděna, oděv visí na ní v nepořádku. Oddala se těžkému dumání, jaké následuje po velikých útrapách. Podobá se neživému kameni. Myšlénka, aby vše bylo skončeno a rozluštěno, zkameněla v jejím obličeji.

Ozvaly se kroky z ulice na záhrobeň. Vešel otec, jsa shrben a zasněžen. Velikým chvatem, rozčilením a unavením sotva dýše. Stěží vypravil ze sebe:

»Jak je?« a tázavě a pronikavě utkvěl pohledem na ženě.

»Zle, snad jíž po všem,« odpověděla tupě a jako v mrákotách.

Muž se zachvěl.

V tom nabylo dítě vědomí. Vědomí to bylo podivně rozumné a pronikavě tázavé. Dítě poodkrylo se, pozdvihlo hlavinku, přejelo pohledem všechny kouty a obě postavy. Otec podává mu ptáka s nesmělostí. Podivná to nesmělost. Bojí se silný muž toho útlého hošíka, jenž ničím se nezměnil, leda že umírá. Dítě nechápalo, co otec míní; týž přišel tím více do rozpakův. Se slzamive zraku praví:

»Podívej se, co jsem ti přinesl. Vezmi, dítě, pohraj si, hle, ptáče je tvoje.«

Hošík ještě neví, co s ptákem, jenž oddaně pomrkává kolem a otevírá svůj zobáček. Zdá se, že mysl dítěte tone v mrákotách. Konečné porozuměl: Hle, zavrtěl ochablou hlavičkou. Ručinkou chtěl učiniti odmítavý pohyb, však ta mu klesla. Mroucím hlasem zašeptal:

»Ach, tatínku, tatínku! již nechci ptáčka, už mí zpívat nebude.« Namáhal se odvrátiti ku stěně. Toho starý neočekával. Zkřivil obličej a stěží vysoukal ze sebe nesrozumitelná slova, jež měla býti výmluvou či potěchou…

Pojednou pták zazpíval. Hlásek jeho zaperlil se lahodně a jasně, jako když pustou krajinou šlehne svit sluneční. Jakási jarost postála na okamžik v tom místě smrti a bídy. Tak bývá po pusté zimě v první jarní den…

Tu jako by život ještě jednou vzejmul se v těle ve zkázu se řítícím, jakoby posledně neznámou silou se rozproudil — vzpamatoval se hošík ku stěně obrácený, otevřel zapadlá očinka a zakvílel nevýslovně žalostně. Postavilo se mu před oči vidění, jež červem křečovitě hýbe, když naň šlápnuto. Vidění dítěte, jež pochopuje, že vše jest zmařeno, že vše přechází v něco naprosto jiné, tím hroznější, čím neznámější. —

Pták zazpíval hlasitěji…

Hošík vylákán z ovzduší stínův otevřel očinka ještě více. Hle, již lámou se; přes to bleskl jimi poslední zásvit radostný. Tak dlouho po západu slunce objeví se na obláčku nachový ruměnec, jejž slunce vrhlo z dalekých zaobzorných krajů v příval noční a v útrobách noci vynořuje se hvězda večernice. Nuže, takový zásvit zachytil se v duší chlapcově. Svírající se jeho dlaň zvolna povolila a natáhla se po ptákovi. Otec mlčky sem ptáka vložily a dlaň i s ptákem všecka se třesouc přitiskla se k prsíčkům. Ptáče náhle umlklo.

Kdo viděl více než všedním zrakem, mohl pozorovati, jak stín, přitisklý ke zmrzlé tabuli vsoukal se do světničky přímo k lůžku nemocného. Povstal pak ve vzduchu zvláštní zvuk, jako záchvěv, jejž slyšeti nelze. Sdružil se s oním stínem, a když lampička čadivě zaplápolala, chlapec skonával. Zář těla vyhasíná; mdloba jímá údy; dech se krátí a volní. Poslední hluboký vzdech, a chlapec dokonal — —

Hošík umřel. Dlaň mírně k prsíčkům přitiskla opět se otevřela. A hle: vyletěl z ní ptáček, prolétl jizbicí, zakloval na okénko a usadil se na prázdné kleci. Dal se znovu do zpěvu a zpíval dlouho do noci. —

Neznámo, slyšel-li jej starý Koudelka, slyšela-li jej stará Koudelková, sedíce u mrtvoly svého jedináčka, neznámo, zaslechla-li jej duše dítěte na svém vstupu do všehomíra, ale zdá se: tak krásně nezpíval pták tento ještě nikdy.

Rozhlaholil se o tajemstvích člověka…

Nade krajinou rozložila se čarokrásná zimní noc. —

* * *

Dlouho Koudelka se ženou si pobyli na hřbitově, a hrobník nemohl se dočkati, až doroní svých slz. Marně rozrážel lopatou zmrzlé hroudy, řinčel jí o kamenný kříž, sykal bez výsledku mezí zuby a zuřivě třel záda o svůj kožich. Stará Koudelková nemohla se nabažiti pohledu na tu špinavě bílou rakvičku, jež příbytkem byla jejímu dítěti. Marno pochopiti její žal, jejž nebylo lze upokojiti. Starý stojí opodál; jest zdánlivě klidný, nenaříkaje, nehýbaje sebou. Ba jako by se bál i vydechnouti. Ale zubožený, vpadlý a křivý jeho obličej, potáhnuvší se žlučovou barvou, ba všechna postať jeho zřejmě ukazují, co vytrpěl. Oči nepokojně těkají, není v nich jiskry, stále slzí, snad zimou, a děsí se každé další chvilky, jak děje se v neštěstí.

Konečně musili se rozžehnat i s posmrtným lůžkem svého jedináčka; hrobník počal neomaleně šermovati lopatou u samých jejich hlav. — Odpočívej v pokoji věčný sen, malé robě!

»A co teď?« zajektal starý pro sebe. »Ba věru, Kriste Pane, co teď…«

Ubíhal pak domů, že žena sotva stačiti mu mohla. Přišedivělé vlasy pod přemyslovkou se mu pocuchaly a ruce házely se kolem těla jako kyvadla. Rozárka nesčctněkráte obrátila se ke hřbitovu a vždy znovu se rozplakala.

Jíž jsou doma. Starý svůj jediný kabát hodil do kouta, vyzul se z bot a lehl si do postele, v níž nedávno skonal jeho syn; na širokou pelest postele připevnil si klec s ptákem. Ten skáče po bidélkách, ale do zpěvu mu není. Jen ledabyle zatípá a zase umlkne…

Po celé dny takto vytrvává holič. Teď ho již málo co těší. Žena většinou nebývá doma a jinak jí nevidívá než v zoufalém lkání. Bůh ví, kde všudy pobíhá. Nepomyslil, že by hlady zhynul, kdyby ob čas nepřinesla mu ten hrneček jakéhos zbytku, jejž beze slova staví před něj a zase odchází. Holič pojí, s ptákem se podělí a zase tak vytrvává. —

Jinak si lidé vypravují, že jest blázen. Smějí se, ušklíbnou se. Prý není k ničemu, Zdá se, že mají pravdu. Řemeslo pustne na dobro. Od úmrtí hocha nepobyl zde ještě nikdo. Ani ve svátek nezabloudí sem již noha nejapných chasníků, již nepřestávají se zubili a do zrcadla pohlížeti na své pihovaté tváře. Ostatně jak řemeslovati? Stalo se totiž jednoho dne, že zabloudili k němu tři lidé, patrně s nějakým zvláštním úmyslem. Jednoho představuji, kterýž byl osobou nejdůležitější. Byl to muž s dlouhým pláštěm, s velikými plechovými knoflíky, s fialovým šátkem okolo masitého krku, s vysokou úřadní čepicí a s vyšší pak ještě důstojností ve vytylém obličeji a nepohnutých zracích, jež však zřejmě svědčily, že za jiných příležitostí mrkají nad obyčej rychle, sladce a poníženě. Muž ten měl úřadní akta pod paží, jako by mu tam přirostla; smrkal nad potřebu často, nuceně a hlučně, a šátek vždy pečlivě skládal, akt nespouštěje zpod paží.

Vykonavatelé vše důkladně prohlédli, ocenili a zabavili. Nebylo toho mnoho.

»Hm, teď jest dočista po všem,« pomyslil si holič, když tito mužové vyšli na ulici, a zlostně zadíval se na několik výrostkův u plotu, již důvěrně si šeptají, že u Koudelků »fendují«.

Jen ptáka zachránil. Ostatní jako by se ho netýkalo. Když pak Rozárka zoufale se slzou v oku přehlížela všechnu tu spoustu, lála, lomila rukama a div se nerouhala, napomenul ji starý:

»Mlč, mlč, Rozázko. Je zle, ale dlouho to již nepotrvá.« A zadíval se nepohnutě ke stropu. —

Ještě téhož dne Rozárka kamsi odešla, ač byl již podvečer a právě dnes zima neobyčejně se rozpoutala sněhem a vánicí. V noci pak domů nepřišla. Koudelka si hrubě toho nepovšiml; nadál se, že zůstala někde na noc, kde posluhovala, jak často se stávalo. Ostatně zabýval se poslední čas tolikerými jinými myšlénkami, že vůbec nevšímal si, co v jeho vůkolí se děje. Ulehl skoro bez starosti.

Ráno se probudil a dosud byl ve své jizbě sám a sám, jen se svým ptáčetem.

Den začínal neobyčejně krásně. Rozjiskřil se oslňujícími svity, jež míhaly se jako blesky, zanechávajíce po sněhu démantovou stopu a po celé obloze házely spousty řeřavých mlžin. Zimní jakési babí léto, sepředené ze sněhových pýřin, táhlo od země k nebi. Vzduch jako by byl vymrzl; bylo pozorovati, jak se vlní. Pták v kleci nesměle zacvrlikal, vítaje snad den; však se zajikl a načechral si peří.

Holič se dívá zádumčivě na přibývající den. Okénkem však sotva prohlédne. Závěje se nakladly vysoko; jediná tlápota nevtlačila se v jejich mrazivou kyprosť. —

Probudil se s neobyčejným steskem. Opřel se o pelesť a modlí se. Poslední čas modlíval se málokdy; ruce má sepjaty, rty jeho se chvějí a zbožně šeptají. Nádherné jitro povzbuzuje k modlitbě, kolem bída pak jí neponižuje. —

Pták se znova ozval. Zasadil drápky na rezavý drát a prudce klove zobáčkem. Upomíná svého pána o potravu. Ležící dlouho nerozumí této významné mluvě a nevšímá si jí. Právě mu napadalo, že snad žena odešla ke svým příbuzným v nejbližší sousedící vesničce. Nedávno se totiž zmínila, že se tam podívá. Přes to jakési starosti zbaviti se nemohl. Modlil se zase dále, zbožně a vroucně, slovy, jež v ústa vkládá neštěstí. Pták zatím načechral se ještě více, až zpozorovati bylo vnitřní šedobílé peří jako jemný prach. Prudčeji poletoval s bidélka na bidélko a znova drápky uchopil se mříženi; podobalo se, že jím lomcuje. Také hlavinku vystrkuje z klece, mrská rychle očinkama, jež hledí neobyčejně smutně a úzkostlivě…

Rozárka nepřišla ani z večera. Tehdy se již znepokojil. Co že si myslí, co se děje? Usnul s neblahými sny a spal v úděse po celou noc. I představa mrtvého synka tanula mu na mysli sžírajíc jeho nitro, a když ráno ještě za tmy vstal, byl umdlenější a nepokojnější než za večera. A kolem bylo větší pusto, než kdy jindy. Venku řádil palčivý mráz; vše bylo vysoce zasněženo, a obloha jako nekonečný šedý mrak.

Rozárka posud se nevrátila.

I vydal se Koudelka na potulku do sousední vesnice; snad tam zašla postěžovat si k nevlastní sestře. Vyhnul se městu, přelezl plot své zaváté zahrádečky a byl hnedle v poli za městem. V roztržitosti zapomněl zavříti dvéře své jizby. Kdož by mu také co ukradl? Kožešinu rezavé přemyslovky natáhl si přes uši a své vetché třesoucí se tělo zaobalil, jak uměl a mohl co nejlépe. I tyčku si ulomil z plotu. Byl rád, že nikoho nepotkal. Takto šel holič Koudelka hledat svoji ženu Rozárku.

Po dvou dnech, hle, táž postava ústranní zasypanou cestou vrací se ku městu. Opírá se o tyč a neobyčejně se chvěje. Lze dobře říci, že se opírá. Jest asi tuze zmořena. Každé chvíle zapadá v závěj a sotva se vysouká popojdouc o krok dále. Jest prudká vánice, a sníh zachycuje se v záhyby a díry oděvu, usazuje se na krku, na tvářích a na rukou a všude studí a tíží. Zavlhlým zrakům nelze v jeho míhání ničeho zpozorovati. Jen našedlou kmitavou běl a v zadu rozplyzlý stín lesa a kostela se směsici budov. —

Vysílen, zkřehlý a bez odvahy holič přicházel k městu s hroznou pochybností, co že se ženou se stalo. U příbuzných o ní nevěděli.

Hle, kráčí právě kolem hřbitova, k němuž přiléhá malý kostelík, kapličkou nazývaný. Koudelka pozoruje zasněženou tabulkou okna kostelního, jak uvnitř bdí věčná lampa mdle se kmitajíc. Nepatrný odlesk vrhá na sklo dělené olověnými příčkami. Je podvečer.

S návrší lze přehlédnouti celé městečko a jinak jest viděti daleko široko. Zasněžené kříže smutně trčí nad zděnou obrubu a ve vánici zdají se pokyvovati svými rameny. Vysoké kamenné desky nahoře zakřivené tupě ukazují svou širokou plec, na které sotva lze přečísti: Odpočívej v pokoji! Sněhovou vrstvou zvýšily se ještě více. Několik lip a jív zapletly své holé větvice v hustou síť, na okrajích vybíhající v nesčetné zkřivené chvosty, jež neustávají nepříjemné šustiti. Všude se zachycuje sníh doplňuje prázdnou klenbu korun. Pod touto suchou klenbou trčí do výše kříž Krista Pána: žádnému hrobu nenáleží, o žádném zmařeném žití nevěstí. Vévodí hřbitovu a patří všem, hlásaje tajemnou marnost života všech zde a všech ve městě. A všem vyprošuje na Bohu smilování. —

Sem došel pozdní poutník. Z města hlaholí zvony večerní klekání. Žalostné zvuky dusí se sněhem, jen hučení sem doléhá. Vrata u hřbitova jsou uzavřena hřmotným, mohutným zámkem. Příchozí pokukuje dlouho v onen díl, kde není žádných pomníkův, a jen zakrslý březový kříž s nápisem na černé tabuličce hlásá, že jest údělem těch nejchudších. Řada křížů bohatších nebožtíků vadí však v pozorování. Příchozí stále sem hledí.

Jala jej bezměrná tesknota a zoufalý trudný žal. Těžce zavzlykal a hojné slzy protékaly mezi zkřivenými prsty po rudé tváři. Jeho duše trpí nevýslovně. Chce dovnitř zajíti k svému synkovi; zajisté duše dítěte sdruží se s jeho a uleví mu v těžkém zkoušení. Zalomcoval vraty a těžkým zámkem. Nepovolila, jen hluchá a chřestivá ozvěna přeběhla hřbitovem. Obešel zeď a zastavil se na místě, kde vydrolil se kámen z obruby právě na té straně, kdež prostírá se místo chudých a nejchudších. Zatlačil do šklebiny rozmočenou botu, zbytkem síly vymrštil se na obrubu a seskočil na posvěcenou zemi. Zamrazila jím jakás pustá hrůza. Zrak vrhl tam, kde hošík jeho spí věčný sen. Hrobeček zdál se mu býti neobyčejně vysoký. Zkoumal bázlivě okolí, však nemýlil se: ono zvýšené místo jest příbytkem jeho dítěte. Pamatuje se dobře.

Již skoro tma valí se po hřbitově v těžkých záchvěvech. Málo lze již viděti.

Jde se sem pomodlit a potesknit. Ba cosi nevýslovného táhne ho sem. Váhá. Bůh ví, co v jeho duši právě se děje. Bázeň jí chvěje, hrůza jí lomcuje a předtucha nejhroznější příštích dnů. Nespočetné myšlénky skupily se ve vidění, jaká se přiházejí v řídkých chvílích života. A přece muž domnívá se, že blízkostí svého jedináčka zbaví setoho hoře, jež štve ho až k zahynutí. Plouží se mezi kupami a stále zapadá do navátého sněhu. Kříže vrzají, bezlisté stromy šustí a vichr táhlehučí. Jest kolem tak pusto a neblaho. Z dáli zaléhá sem štěkot psí. Hle, již pokleká holič na hrob svého dítěte. Nevidí již; hmatá po umrzlé hroudě. Spíše klesá unavením. Náhle se hlouběji propadá. I sníh se propadl do jakés dutiny. Pod rozervanou hladinou kus ženského oděvu lze pozorovati v houstnoucí tmě, a již zledovatělá ruka sahá na obličej studený jako mráz, dotýká se — mrtvoly.

Hrůzou zachvěla se jeho duše. Již tuší, kam poděla se jeho Rozárka; krev se mu staví v žilách. Chvatně, ba šíleně rozhrabav zrádnou tůň, poznává známou kanafasovou zástěru, poznává zmrzlé tělo své ženy nízký růvek objímající, postřehuje mrtvě a tupě zírající skleň ztrhaného oka jejího.

Pak se jí měl dohledati. —

Neví se, jak dostal se do své světnice. Jest ještě dosud dokořán rozevřena a hojně sněhu navály sem zimní vichry. Třásně sněhové dostaly se i na podušku, zachytily se v koutě na dřevěnou hlavu a zalétly všude. Řádí zde právě táž zima jako venku. Přiběhl sem s vytřeštěným zrakem, z vlasů se mu kouřilo a prsa jeho úžasně pracovala. Přirazil dvéře za sebou až zapraštěly, a vrhl sebou na zasněženou podušku. Snad ten mrazivý chlad vzpamatoval ubožáka z hrozného ustrnutí. Po nějaké chvíli vstává, mdlobou div se nezkácí, zalomí rukama, a zakvílí tak žalostně, jak kvíliti dovede ten, kterýž ztratil vše, a kolem něho šíří se naprostá beznaděj.

A poslední myšlénka kmitla se mu hlavou: hle, ještě pták zbývá, aby mu byl jediným přítelem a soudruhem. Klec sundává; mrazný dech proudí mezí dráty. Přikloněná hlava marně hledá na bidélku ptáka zpěváka. Konečně v matném šeru ztrhaný zrak vypátral jej. Na dně klece leží tělíčko, nožky vzhůru nataženy, hlavička rozložena se zobáčkem otevřeným, a kmitavá očka potažena modravou blanou.

Kdy dozpíval as malý ten tvor? —- —

Druhého dne za jitra neobyčejně mrazivého, jež zahájilo se nádhernou skupinou barevných oblakův a oblohou nekonečně prostornou, za jitra, jež zazářilo neobyčejným svitem vzešlé přírody a odělo se divupestrým hávem sněžných démantů, nuže, za takového jitra zastihli lidé Koudelku oběšeného na holé hrušni na zahrádce. Na ňadrech pod vetchým oděvem našli pak mrtvé ptáče.

Pýřiny sněhové lehce kolem se nesou, po nebi přejde stříbrný obláček a rozplyne se…