Doby radosti i žalu/Roznášečka novin

Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný
Domácí učitel	Roznášečka novin	Jak Augustin nalezl svého strýce

Údaje o textu
Titulek:	Roznášečka novin
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 46–55. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když Alžběta, jediná dcera vdovy Tuřínové, vychodila školu, chtěla jí matka opatřiti zaměstnání, jímž by přispěla k výživě jich obou. Nemohla však nalézti nic vhodného. Na chůvu nebo dokonce služku byla Alžběta dosud příliš slaba; dáti ji do některé továrny, to řádné matce se nezdálo, neboť dobře věděla, že v četných továrnách béře mládež zkázu duševní i tělesnou. Aby ji dala do učení ke švadleně nebo do obchodu, na to nebylo nyní možno pomýšleti. Jako učenice Alžběta nedostávala by platu — a jim dařilo se již tak bídně! Vdova Tuřínová roznášela ráno předplatitelům do bytu noviny, a některé dny v týdnu prala ve třech domácnostech. Za to dostávala skrovnou mzdu, jež sotva stačila na nejnutnější potřeby. Jísti chtělo se oběma, šat a obuv při největší opatrnosti bylo třeba obnovovati, v zimě spotřebovalo se více paliva a svítiva, a domácímu bylo nutno odváděti řádně nájemné z bytu.

„Kdybych měla lepší výdělek,“ prohodila jednou Tuřínová, když opět mluvila s dcerou o jejím zaopatření, „nečekala bych hned na tvou mzdu, dala bych tě někam do učení, třeba i do škol. Ale za nynějších našich poměrů nelze na to ani pomysliti. Dítě, dítě, co jen si s tebou počnu?“

Ustaraná žena chytila se za vráskovité čelo a povzdechla.

Alžbětě zvlhly oči. Bylo jí líto hodné maminky, jež má s ní tolik starostí a jež by jí tak ráda připravila spokojenější budoucnost.

Přistoupila k ní, vzala ji za ruku a řekla chvějícím se hlasem: „Nermuť se, maminko! Však nám Pán Bůh pomůže! Sama tak říkáváš, když na nás bída někdy zle doléhá.“

„Ovšem, ovšem, důvěry v Pána nesmíme nikdy pozbývati,“ souhlasila vdova. „Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší. Ale člověk nesmí nečinně skládati ruce v klín; musí pracovati. Přičiň se, a Bůh ti pomůže!“

„Maminko, já bych něco věděla,“ ozvala se po chvíli Alžběta nesměle.

„Nu, tedy mluv!“ vybízela ji matka.

„Myslím, že bych mohla tobě býti nápomocna.“

„Snad jen v domácnosti? Milá dceruško, z toho bychom neměly velikého užitku! Víš dobře, že je třeba, aby můj výdělek byl větší. Já sama více nezmohu; musíš tedy také ty se přičiniti!“

„Však já chci, maminko,“ jistila Alžběta. „Hodlám i budoucně starati se o naši domácnost; ale kromě toho chci také vydělávati.“

„A jakým způsobem?“ doptávala se matka.

„Myslím, že bych mohla také roznášeti noviny,“ sdělovala dívka.

Tuřínová se zamyslila.

„To by ovšem šlo,“ kývla posléze hlavou.

„Ale,“ dodala s bolným úsměvem, „mnoho bys tím nevyzískala.“

„Lépe málo, než nic, maminko,“ zvolala Alžběta horlivě. „A potom bych mohla vypomáhati tobě při prádle. Uvaž jen, maminko: práci, která tobě trvá den, zmohly bychom my dvě za půl dne; odpoledne pak bychom mohly obstarati jiné prádlo. Práváš nyní ve třech rodinách vždy po jednom dnu v témdni; jsouce dvě, zastaly bychom v té době práci takovou v šesti rodinách, a měla bys tedy dvojnásobný výdělek. Já bych zatím sesílila, a potom bych mohla vstoupiti někam do služby. Řekni, maminko, že svoluješ!“

Vdova uznala, že rada dceřina není právě špatná. Rozvážila dobře a posléze svolila.

„Činím tak ale jen nerada, milá Alžběto,“ doložila. „Běhání s novinami až do nejvyšších poschodí není právě příjemností. A prádlo též velice unavuje. Kdyby se nám nedařilo tak zle, nepřijala bych tvého návrhu. Takto však nezbývá mi nic jiného. Doufám však, že brzy najde se pro tebe jiné zaměstnání.“

Příštího dne přihlásila svou dceru v budově, kde se denní list tiskl, k roznášení novin. Štěstí jí přálo. Právě oznamovala jedna z roznášeček, že jest jí vzdáti se zaměstnání, poněvadž za týden přestěhuje se na venek.

Alžběta byla přijata místo ní.

Než však začala roznášeti noviny, pomohla matce k výdělku prádlem. Tuřínová měla pověst dobré pradleny; tedy nebyla nouze o práci.

Alžběta vydatně jí pomáhala. Práci, jež Tuřínové až dosud trvala celý den, zmohly obě za půl dne. Ve třech dnech obstaraly prádlo v šesti domácnostech, a vydělaly tolik, jako jindy Tuřínová za čtrnáct dní.

Ve volných chvílích připravovala se Alžběta k úkolu roznášečky novin. Vyprosila si již dříve seznam předplatitelů svého obvodu a vyhledávala jejich obydlí, aby při prvním roznášení nebyla nucena snad se doptávati a tím se nemeškala. Od své matky věděla, že předplatitelé jsou rádi, když novin dostává se jim hodně časně. Dobře jsouc obeznámena, začala tedy roznášeti.

Časně ráno dostavila se do tiskárny a bez odkladu vydala se na svou pout městem. Nebylo to právě nejpříjemnější, běhati až do nejvyšších poschodí a v temných ještě chodbách při světle sirky hledati příbytek toho kterého předplatitele. Alžběta však se proto nermoutila; jako laňka běhala s místa na místo, všude zdvořile pozdravila a noviny doručila. Někde dali se s ní do řeči, tážíce se, proč přichází místo dosavadní roznášečky. Ona pověděla, co jí bylo známo, a se zdvořilým pozdravem zase odcházela.

Poslední předplatitelkou v jejím obvodu byla paní Zabranská, vdova po úředníku. Její byt byl značně vzdálen tiskárny. Ač Alžběta si pospíšila, nevlídná paní přece hubovala, že dostává noviny tak pozdě. Alžbětu zarmoutila tato výčitka. Když však později zvěděla od matky, že paní Zabranská jest neustále churava a proto na vše hubuje, nedělala si z toho již ničeho.

Uplynul měsíc.

Alžběta vydělala za tu dobu tolik jako její matka. Vědomí, že může přispěti k ulevení bídy, nevýslovně ji blažilo. Obtížnou svou práci vykonávala ochotně, nikdy si nestěžujíc, že ji bolejí nohy nebo ruce. Všude měli rádi čipernou, zdvořilou a úslužnou dívku. Jenom paní Zabranská vždy ji pro něco kárala. Buď stěžovala si, že dostává noviny příliš pozdě, že jsou pomačkané nebo že mají slabý, nezřetelný tisk. Zazvonila-li Alžběta u dveří jejího bytu, nemohouc dočkati se otevření po několikerém zaklepání, plísnila ji paní, aby nezvonila, že ji ten zvuk rozčiluje. Když pak Alžběta zase dlouho klepala, byla kárána, proč tolik hlomozí a raději nezazvoní.

Bylo to zkrátka týrání pro nic za nic.

Alžběta však toho nedbala. Nehněvala se na mrzutou paní; spíše ji ještě litovala, že jest při své zámožnosti tak nešťastnou.

Jednoho jitra přišla k paní Zabranské asi o čtvrt hodiny později. Zdržela se v tiskárně, kde byl dnes veliký nával lidí, čekajících na noviny.

Zpoždění toto ji mrzelo. Paní Zabranská bude zajisté ještě více hubovati než jindy, a hodná dívka nerada zavdávala příčinu, aby chorá paní se nerozčilovala.

Nesměle zaklepala.

Když však dvéře se neotvíraly, zaklepala silněji, a pak ještě dvakráte.

V tom zdálo se jí, jakoby v bytu padlo něco těžkého.

„Paní jest doma a neslyší mne,“ pomyslila si Alžběta.

Když pak opětné zaklepání zůstalo bez výsledku, zazvonila.

Ale zase nikdo nepřišel otevříti.

Alžběta bezděky sáhla na kliku, lehce ji stiskla a dveře se otevřely. Nebyly zamčeny.

„Paní se hněvá, že jsem se zpozdila. Nechce mne ani viděti, a proto nechala otevřeno, abych noviny položila do předsíně,“ myslila si Alžběta.

Učinila krok. V tom zavadila její noha o něco.

Otřásla se hrůzou. Připadalo jí, jakoby tu leželo lidské tělo.

Rychle vyňala z kapsy krabičku sirek a rozžehla jednu.

Skutečně, na koberci spočívalo lidské tělo. Byla to paní Zabranská.

Alžběta vyrazila ven a pobouřila sousedstvo. S nájemníky přiběhl také domovník, jenž rozsvítil svíci.

V záři bylo zřetelně viděti paní Zabranskou úplně oděnou a v levici svírající modlitební knihu. Obličej měla zsinalý, víčka oční pevně semknutá, ústa pootevřená — jakoby chtěla volati o pomoc.

„Buď jest jen ve mdlobách, anebo snad již mrtva,“ prohodila jedna sousedka všecka jsouc ustrašena.

Domovník zdvihl paní, odnesl ji do pokoje a tam položil ji na pohovku.

Alžběta zůstala u ní se dvěma paními, domovník běžel pro lékaře.

Ten se brzy dostavil a prohlásil, že vdovu zachvátily srdeční křeče. Kdyby prý byl býval o hodinu později povolán, nebohá paní byla by již mrtvolou. Napsal předpis a poslal s ním domovníka do lékárny. Když obdržel lék, pustil paní plnou lžíci násilně do úst. Za chvíli ztrnulé tělo sebou pohnulo, a ze hrudi vydral se lehký povzdech.

Lékař zakýval spokojeně hlavou.

„Tohoto léku dávejte nemocné každou půl hodiny plnou lžíci, později až vždy za hodinu.“

Odešel.

Domovník dal si vyprávěti, kterak Alžběta nalezla nebohou paní ve mdlobě. Sousedky pozorně naslouchaly.

„Sám Pán Bůh zařídil dnešní vaše opoždění,“ ozvala se jedna, obracejíc se k dívce. „Kdybyste byla přišla dříve, pak byste ještě byla nalezla paní Zabranskou zdravou. A poněvadž k paní nikdo nechodí — domácnost obstarává si sama, jen v sobotu dostaví se k ní jedna žena, aby jí řádně poklidila v bytu a přinesla čisté prádlo — byla by nebohá podlehla smrti.“

„Chodí k ní přece někdo — totiž uhlířka,“ odporovala druhá sousedka.

„Ale vždy jen odpoledne,“ tvrdila první. „Do té doby byla by paní Zabranská již mrtvolou. Chudák, dle modlitební knihy soudím, že chtěla jíti do kostela; ale u dveří zachvátily ji křeče.“

Domovník začal rozpačitě pokašlávati.

„Škoda, že neměla paní Zabranská nikoho u sebe, kdo by ji nyní ošetřoval!“ prohodil po chvíli. „Já mám rozdělanou práci, kterou musím dnes odvésti, a nemohu zde zůstati. Moje žena sem také nemůže, neboť churaví.“

„A my zase máme co dělati s obědem,“ ozvala se jedna sousedka. „Mohla bych sem některou chvíli zaskočiti; ale zůstati zde nemohu.“

„Což abyste vy zde setrvala?“ obrátila se druhá sousedka k Alžbětě.

„Ráda bych tak učinila, neboť jest mi líto nebohé paní,“ odvětila Alžběta. „Jenom obávám se, kdyby snad něco z bytu se ztratilo, aby nepadlo podezření na mne.“

„Z vás nehledí nepoctivost!“ ozvala se rychle jedna ze přítomných žen.

„Snadná pomoc!“ prohodila druhá. „Pan domovník uzamkne všechny skříně a zásuvky, vezme klíče k sobě — tak můžete býti beze starosti, že se zde něco ztratí. Nábytek snad neodnesete v kapse!“ dodala s úsměvem.

Alžběta posléze svolila. Jenom vyžádala si, aby ještě mohla oznámiti to matce.

Vdova Tuřínová byla ochotna ponechati Alžbětu u nemocné paní.

Dívka tedy ošetřovala svědomitě paní Zabranskou.

Když odpoledne dostavil se lékař, prohlásil s potěšením, že nebezpečí již minulo.

„Paní, po Bohu nejvíce jste zavázána této dívce,“ prohodil. „Nebýti jí, byla byste nyní již mrtva.“

Paní Zabranská usmála se na Alžbětu a podala jí ruku.

„Děkuji vám,“ zašeptala. A dodala prosebně: „Odpusťte mi, že jsem bývala k vám tak hrubou. Ale když já jsem tolik trpěla svým neduhem!“

Alžběta ji ujistila, že se proto na paní nikdy nehněvala.

Vdova vyptávala se jí nyní na její poměry. Alžběta upřímně pověděla jí vše. Paní se zamyslila.

„Jsem tak opuštěná, a osamělost má byla by skoro zavinila mou smrt,“ ozvala se po některé době. „Rcete mi, Alžběto, chtěla byste mne ošetřovati? Bydlela byste u mne, já bych vás živila, dle možnosti vzdělávala, a vaší matce bych dávala měsíčně jistou část peněžitou, aby nebyla zkrácena o výdělek, jímž jí nyní přispíváte. Učiníte tak, Alžběto?“

Dívka byla velice dojata tím návrhem. Pravila, že jest k tomu ochotna, ač-li matka svolí.

Vdova Tuřínová neměla ničeho proti tomu. Vždyť taková služba bude Alžbětě jen ku prospěchu!

Alžběta tedy zanechala pradlenství i roznášení novin a přestěhovala se k paní Zabranské.

Stará paní znenáhla pozbývala nevlídnosti a zacházela s dívkou jako s vlastní dcerou.

Alžběta měla se u ní dobře a každého měsíce odnášela matce slušnou částku peněz.

Od paní Zabranské naučila se ženským ručním pracím, potřebným i ozdobným.

Když pak po několika letech paní zemřela, Alžbětě odkázala značnou část svého majetku.

Dorostlá již dívka zařídila si obchod se šaty a s prádlem. Dařilo se jí dobře, a její matka mohla si odpočinouti. Obě v modlitbách svých vzpomínaly na šlechetnou paní.