Doby radosti i žalu/Domácí učitel
Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný | ||
Ježíšek přece nezapomněl | Domácí učitel | Roznášečka novin |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Domácí učitel |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 31–45. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
K manželce úředníka Hradeckého dostavila se starší žena.
„Čeho si přejete?“ otázala se paní, zaměstnávající se v kuchyni vařením oběda.
„Byla jsem doporučena paní učitelovou Jesenskou,“ ozvala se žena nesměle.
„Ah, tak! Vy tedy jste paní Prošková?“
„K službám, milostpaní.“
„Paní Jesenská vychválila vás jako dovednou pradlenu; tvrdila, že je s vámi úplně spokojena. Přijmu vás tedy, nebudete-li jen žádati přílišného platu. To víte, nejsme právě boháči a musíme také šetřiti. Co žádáte za jeden den prádla? A kolik počítáte za žehlení?“
Prošková odpověděla ihned, kolik žádá.
Paní Hradecká zakývala hlavou.
„Souhlasím,“ řekla. „Nuže, tedy příštím týdnem můžete přijíti k nám. Prádlo bude již uchystáno. Čekám vás v pondělí nebo v úterý.“
„V pondělí přijdu jistě, milostpaní,“ slibovala žena. „Žehliti budu zde nebo doma?“
„Také u nás. Bude to příhodnější. K čemu byste se zbytečně obtěžovala odnášením a zase přinášením prádla.“
„Učiním, jak si milostpaní přeje. S Pánem Bohem!“
„S Bohem!“ loučila se s ní paní. „Tedy v pondělí nezapomeňte přijíti!“
V určitý den dostavila se Prošková a hned stoupla k neckám.
Paní Hradecká dle možnosti pomáhala jí při prádle, třeba že Prošková tvrdila, že to sama zastane.
„Nerada zahálím,“ mluvila choť úředníkova. „Kdybych byla silnější a zdravější, sama bych obstarávala vše pro domácnost. Ale můj muž mne stále napomíná, abych se šetřila; musím ho tedy poslechnouti. Však hodina nebo i dvě ztrávené prádlem jistě mi neuškodí. A vám to také nebude ku škodě; aspoň budete dříve hotova.“
V poledne dostala Prošková dobrý oběd. V tě době poznala pana Hradeckého, jenž ji laskavě pozdravil a s ní vlídně promluvil. Také seznámila se s oběma dětmi jeho, hošíky ve stáří osmi a jedenácti rokův. Mladší zalíbil se jí více než starší; tento zdál se jí příliš pánovitý, kdežto druhý choval se k ní srdečně. Po obědě pokračovala v prádle.
Když pan Hradecký odešel do úřadu a hoši do školy, usadila se paní v kuchyni a počala s novou pradlenou rozmlouvati.
Prošková pověděla jí, že jest již několik let vdovou a že má syna, který právě chodí do posledního ročníku ústavu ku vzdělání učitelů.
„Můj Václav vždy dobře se učil, a proto nebožtík muž — dej mu Bůh radost věčnou! — podle jeho přání dal jej do ústavu učitelského. Ale již v prvním ročníku Václav osiřel. Nechtěla jsem přerušiti jeho studie a proto pracuji do úpadu, jen aby syn mohl státi se učitelem. Posluhuji starému pánu, obstarávám prádlo v několika rodinách; syn zase přiučuje žáky — a tak seženeme přece, čeho jest nám nutně třeba. O prázdninách v posledních letech Václav vždy jezdí na ferialní osady, kdež pomáhá dozorcům dohlížeti k chudé mládeži, jež bývá dobročinným spolkem pro české ferialní osady vypravována pro zotavení se na ferialní osady. Hoch ten činí mi radost: přináší vždy velmi dobré vysvědčení. Dej mu Bůh zdraví a sílu k budoucímu jeho povolání. Často mne těšívá: „Jen počkej maminko, až budu někde na škole, vezmu si tě k sobě, a potom bude lépe!“ Hodné dítě! Škoda, že můj muž nedočkal se toho, až Václav bude učitelem!“
Pradlena otřela si uslzené oči.
Také paní Hradecká byla pohnuta.
„Ze zdárných dětí je skutečně největší radost! Kéž dočkáme se toho i na našich synech!“
Proškové zdálo se, jakoby paní lehce se zasmušila. Také zaslechla slabý povzdech, jenž vydral se jí z prsou.
Před čtvrtou hodinou dostala pradlena svačinu, ač byla již ve tři hodiny s prací hotova. Se zdvořilým pozdravem pak odcházela. Peněz nedostala. Vyjednala si s paní Hradeckou, že bude bráti za svou práci mzdu najednou — vždy po prvním dnu v měsíci.
Po dvou dnech přišla žehliti. Bylo to ve středu odpoledne, a synáčkové paní Hradecké byli doma, nemajíce vyučování. Pobíhali kuchyní. Prošková přesvědčila se, že ve svém úsudku o starším Otokaru se nemýlila. Hoch ten jevil pýchu, Proškové nemnoho si všímal; a když se jej žena na něco otázala, s vysoka jí odpověděl. Naproti tomu mladší, Bohuslav, byl povahy milé. Tulil se ke Proškové, upřímně s ní mluvil a na mnohé se doptával.
Vkročila sem paní Hradecká a vybídla synky, aby šli pracovat úkoly. Po těch slovech hned zase odešla. Měla v zadním pokoji nutnou práci.
„Otokare, pomůžeš mi pracovati početní úkol?“ ozval se Bohuslav, prosebně vzhlížeje ke staršímu bratrovi.
„To bych byl blázen!“ odbyl jej Otokar. „Mám sám co dělat!“
„Otokárku, pomozte mu!“ ozvala se teď Prošková.
Hoch se zamračil a pak odsekl: „Co vy se do toho mícháte? Když vám na tom tak záleží, pomozte Bohuslavovi sama.“
Hlučnými kroky odešel do vedlejšího pokoje.
Prošková povzdechla. Bylo jí líto, že dostalo se jí takového odbytí.
„Paní, já to budu žalovati mamince!“ nabízel se Bohuslav.
Prošková zavrtěla hlavou.
„Nikoli, Bohuslávku! Není hezké býti žalobníkem. Pomlčte o tom. Maminku by to zarmoutilo. Jděte hezky pracovat úkol, buďte při tom trpělivý, a jistě toho dokážete. Tatínek vám snad úlohu večer prohlédne a opraví. Otokar sice mohl by vám nyní dobře pomoci; ale když je tak neochotný, nenaléhejte na něho.“
Bohuslav odešel a Prošková žehlila dále. Litovala Otokara, že má tak nehezkou povahu.
Do konce měsíce ještě několikrát přesvědčila se Prošková o nepěkných vlastnostech Otokarových.
Jednou nahodila se matka, když hoch pradleně zpurně odpovídal; přísně mu domluvila, pohrozivši mu, že to poví tatínkovi, dopustí-li se něčeho podobného ještě jednou.
Otokar bál se trestu. Proto před pradlenou skoro ani nemluvil; mračil se však na ni velice.
Po prvním obdržela Prošková plat za svou práci, konanou v uplynulém měsíci.
Poděkovala zdvořile a chtěla odejíti. Však paní Hradecká ji zadržela.
„Sečkejte chvíli, milá paní. Mám vám něco vyříditi od svého manžela.“
Zvědavě očekávala Prošková, co to asi bude.
„Radila jsem se předevčírem s mužem o našich dětech. K největší žalosti jest mi doznati, že neprospívají příliš ve škole. Můj muž tedy se rozhodl, že jim vezme domácího učitele, který by s nimi opakoval, čemu ve škole se naučili, pomáhal jim pracovati úkoly a jim dobře radil. Vzpomněla jsem si na vašeho syna, paní Prošková. Věřím úplně chvále, kterou jste o něm pronesla, a myslím, že by byl nad jiné povolaným prospěch našich hochů zlepšiti. Zeptejte se tedy syna svého, zdali by mohl třikráte týdně k nám docházeti. Platu velkého nemůžeme mu ovšem dáti: pouze deset korun měsíčně.“
„Milostpaní, již nyní mohu přislíbiti, že Václav stane se u vás učitelem!“ zvolala pradlena. „Povím mu o tom, a on zajisté milerád vyhoví přání vašemu. Doufám, že u vašich synáčků dodělá se zdárného výsledku.“
Již příštího dne po poledni nalézáme Václava v pokoji, v němž byl přítomen pan Hradecký s manželkou.
Úředník vlídně uvítal nastávajícího učitele a podal mu ruku, již mladík s uctivou úklonou přijal.
„Těší mne, že jste přišel, pane učiteli,“ ozval se úředník.
„Prosím, pane, učitelem dosud nejsem,“ namítal Václav tiše.
„Ale s pomocí boží brzy jím budete,“ dodal pan Hradecký. „Tedy dovolte, abych vás tak nazýval. Ostatně, v naší rodině budete přec jen učitelem, ač-li jste spokojen s nabízeným platem.“
„S největší radostí vám posloužím, pane Hradecký, a vynasnažím se, abych si získal vaší spokojenosti.“
„Těší mne, že přijímáte moji nabídku. A nyní dovolte, abych vám představil vaše nastávající žáky.“
Otevřel dvéře a zavolal hlasitě: „Otokare! Bohuslave!“
Hoši přiběhli. Zhlédnuvše neznámého, zarazili se.
Bohuslav brzy se vzpamatoval a pěkně pozdravil. Otokar učinil podobně a zvědavě prohlížel si mladíka.
„Váš nastávající pan učitel, který vás bude míti nyní na starosti,“ promluvil pan Hradecký, ukazuje na Václava. „Třikráte týdně bude k vám docházeti, a vy musíte jej poslouchati jako svého pana učitele ve škole, jako mne a jako maminku. Chovejte se k němu uctivě, konejte vše, co vám nařídí, buďte pilni. Na koho uslyším od pana učitele žalobu, ten bude přísně potrestán.“
„Doufám, že hošíkové budou hodní,“ ozval se Václav a mile se usmál.
„Přál bych si toho ze srdce,“ řekl pan Hradecký. „Předem však prohlašuji, že nebudete míti s nimi tak snadnou práci. Tento starší, Otokar, má dobré vlohy a mohl by ve škole dobře prospívati. Jest však veliký nedbalec a někdy nezbeda. U toho bude vám počínati si zvláště přísně. Druhý, Bohuslav, je sice dosti pilný, ale těžko chápe. Zvláště počty a pravopis jsou mu obtíží. Nemám tolik času, abych mohl je přiučovati; a přece bych rád, aby mi nosili lepší školní zprávy.“
„Pokusím se, abyste se na nich dočkal radosti,“ sliboval Václav. „Mohl bych snad již dnes začíti?“
Byla sobota, hoši měli prázdno. Tedy Václav usadil se s nimi ke stolu a jal se je zkoušeti, aby přesvědčil se o jejich schopnostech a vědomostech. Potom začal hned s učením.
Vykládal tak jasně a pochopitelně, že pan Hradecký byl tím nejvýš potěšen. Tento mladík zajisté bude dětem jeho dobrým učitelem! Před odchodem dal Václav hochům krátké domácí úkoly, jež měli mu ukázati příští hodinu. Srdečně rozloučil se se všemi a po té vyšel z domu.
Syn vdovy Proškové opravdu velmi svědomitě učil synáčky pana Hradeckého. Než uplynul měsíc, docílil pěkných výsledků. Vhodně volenými příklady ze života slavných mužů povzbuzoval v Otokarovi chuť k učení. Hoch brzy se přesvědčil, že není tak nesnadno býti pilným. Malý Bohuslav také horlivě se přičiňoval, aby nezůstal za bratrem. Začal chápati, počty i pravopis ponenáhlu nebyly mu již tak obtížnými. Úkoly školní dovedl již vypracovati sám buď zcela bezvadně nebo jen s nepatrnými chybičkami, jež Václav vždy mu opravil.
Malý hošík velice přilnul ke svému učiteli, poslouchal jej na slovo a vždy těšil se na jeho příchod. Však Otokar nechoval podobných citův. Učil se sice a poslouchal Václava; ale hlavně jen ze ctižádosti, aby vynikl, a pak, že obával se trestu otcova, kdyby učitel na něho si stěžoval. V rozmluvách s bratříčkem však častěji zmínil se pohrdlivě o Václavovi.
Jednou zase si zalenošil a uložený úkol vypracoval i napsal velice nedbale. Václav proto mu přísně domluvil a pohrozil, že bude nucen žalovati otci, dopustí-li se Otokar ještě jednou něčeho takového. Hoch se zamračil, a po celou hodinu odpovídal s patrným vzdorem. Václav to pozoroval a bylo mu toho líto. Vždyť přece smýšlí s hochem dobře, kárá jej ku vlastnímu jeho prospěchu! Napadlo mu, aby uložil Otokarovi za jeho nehezké chování se písemný trest; posléze však si to rozmyslil. Doufal, že s dobrotou snad přece více pořídí! Zarmoucen jsa odešel, když hodina byla ukončena.
Hoši zůstali seděti u stolu. Bohuslav ihned jal se pracovati uložený úkol. Otokar však nechopil se péra, ač měl více práce, než jeho bratr: totiž nový úkol a ještě přepracovati onu úlohu, pro kterou byl dnes pokárán. Ze dvou knih složil si tak zvaný „mlýnek“ a bavil se pozorováním střídavě padajících listů.
„Otokare, proč nepracuješ úkolů?“ ozval se Bohuslav, povšimnuv si jeho počínání.
„Dost času!“ odbyl jej bratr. „Napíšu jenom novou úlohu; první nebudu dělat ještě jednou — to bych byl blázen! Pan Prošek si myslí, že mi může poroučet! Vždyť ještě ani není učitelem! A není tak bohat jako my! Jeho matka jest u nás pradlenou, dostává od nás peníze a jídlo. To bych byl blázen, abych poslouchal člověka, který nemá ani tak pěkných šatů jako já! Všimnul jsem si dnes dobře, že má vespod rukávů záplaty, a boty že má po stranách příštipkované!“
Bohuslav podíval se na něho vyčítavě.
„Nemluv tak, Otokare! On za to přece nemůže, že má chudou matku! Kdyby byl bohatší, jistě by chodil lépe oblečen. Ale já ho mám přes to přece jen rád; je tak hodný!“
„Máš ho rád, protože ti nedává trestů!“ vytýkal Otokar.
„Však tys jich také nedostával! Dnešního trestu dostalo se ti vlastní vinou.“
Otokar chtěl prudce odpověděti. V tom však vkročila sem matka. Podívala se nějak přísně na staršího syna, a vyhledavši si pletení, usedla k oknu.
Bohuslav psal dále, a také Otokar pustil se posléze do práce.
K večeru přiběhl Bohuslav za matkou do kuchyně.
„Maminko, já bych ti tak rád něco řekl!“ zašeptal.
„A co pak, synáčku?“ ptala se paní.
Hošík se chvíli rozmýšlel a potom začal:
„Víš, maminko, ten náš pan učitel je chudý a nemá hezké šaty; viděl jsem, že je má spravované a boty také.“
„Co z toho?“ ozvala se paní. „Chceš mu snad koupiti nové?“
„Kdybych měl peníze, učinil bych tak,“ doznával hošík. „Ale pan učitel mohl by přece míti lepší šaty. Víš, maminko, tatínek má schované šaty po bratranci Karlovi, jenž již zemřel. Myslím, že by panu učiteli byly snad dobře.“
Paní zrosily se oči. Mlčky přitiskla dobrosrdečné dítě k sobě a vroucně je zulíbala.
„Promluvím o tom večer s tatínkem,“ řekla posléze.
Když mladý Prošek příští hodinu dostavil se ke Hradeckým, úředník byl ještě doma.
„Pane učiteli, minule nebyl prý jste spokojen s Otokarem?“ ozval se beze všeho úvodu.
Starší hoch zbledl a s výčitkou zahleděl se na bratra.
„Bohuslav nežaloval, Otokare!“ zvolal pan Hradecký, postřehnuv ten pohled. „Prozradil jsi se sám. Maminka slyšela vše, co jsi minule povídal před Bohuslavem o panu učiteli.“
Otokar začal se třásti.
„Co vlastně zavinil, pane učiteli?“ doptával se pan Hradecký Václava.
Mladík mu to pověděl.
„Napsal jsi, co ti bylo uloženo?“ zeptal se úředník.
„Napsal, tatínku,“ zašeptal hoch.
„Prosím, pane učiteli, prohlédněte jeho úkoly!“
Stalo se.
Václav shledal, že obě úlohy byly správně a úhledně provedeny.
„Těší mne, že jsi se aspoň trochu napravil!“ zvolal pan Hradecký. „Nyní však jest mi na tebe žalovati. Prosím, pane učiteli, abyste se neurazil slovy, jež nyní pronesu. Moje manželka slyšela, kterak Otokar na vás huboval! nedá prý si od vás poroučeti, jelikož jste syn jenom chudobné pradleny, a poněvadž nemáte ani tak pěkné šaty jako on! Co tomu říkáte?“
Václav sklonil smutně hlavu.
Otokar dal se do pláče a již spínal ruce.
„Pyšný hochu!“ zahuboval náhle pan Hradecký velice přísně. „Ty tedy soudíš o lidech jen podle pěkného šatu? Ó ty zpozdilče: jak často skrývá se v nejjemnějším, nejdražším oděvu bytost vlastností špatných! Příkladem toho jsi také ty! Nosíš slušný oděv, ale pod ním bije srdce zlé, naduté! Hochu, hochu, tvá pýcha velice mne rmoutí! Nezakládej si na statcích vezdejších, jež jsou velice pomíjející! Nemáš přece jistoty, že vždy budeš pěkně se odívati. Což kdyby Pán Bůh dopustil, a mne i maminku k sobě povolal? Nezanechali bychom ti velikého jmění, příbuzných nemáš, a tedy zle by se vedlo sirotku!“
„Tatínku, prosím tě, nehněvej se na mne, odpusť mi!“ prosil Otokar s pláčem.
„Polepšíš-li se?“
„Polepším, tatínku!“
„Nebudeš již pyšný?“
„Nebudu, tatínku, jenom mi odpusť!“
„Budeš poslouchati pana učitele, jeho si vážiti, o něm vždy uctivě mluviti?“
„Učiním všechno, tatínku!“
„Tak tedy jdi a odpros pana učitele!“
Otokar zapomněl na svou pýchu a opravdu upřímně žádal Václava za odpuštění, jehož se mu také dostalo.
„Doufám, že podobné domluvy — jako dnes — nebude již třeba,“ ozval se zase pan Hradecký. „Chlapče, uč se pilně; máš dobrou hlavu, a snadno překonáváš všechny obtíže v učení. Vezmi si příklad z Bohuslávka; on není tak bystrý jako ty, ale svou pílí jistě vynikne. A mějž tak dobré srdce jako on.“ Zdvihl hošíka a zlíbal jej. „A nyní dejte se do práce, děti! Pomněte, že každé hodiny je škoda. Ztracený čas již nikdy se nevrátí. Učte se pilně, abyste si získali hojně vědomostí. Nemůžeme vám zanechati velikého jmění; je tedy na vás, abyste vlastním přičiněním zajistili sobě spokojenou budoucnost. A ta jistě vás nemine, budete-li dbáti svědomitě svých školních povinností. S Bohem!“
Odcházel. U dveří ještě se zastavil a prohodil: „Prosím, pane učiteli, abyste dnes po ukončení vyučování ještě chvíli u nás se zdržel. Manželka vám něco oznámí.“
Hoši tentokráte velice pozorně naslouchali výkladům svého domácího učitele, a rozumně i odpovídali k jeho otázkám.
Když hodina uplynula, zavedla paní Hradecká Václava do zadního pokoje.
„Doufám, že se neurazíte, pane učiteli, nabídnu-li vám toto,“ ozvala se a otevřela velikou skříň, plnou šatstva. „Měli jsme před několika roky u sebe opuštěného synovce, jenž studoval na vysokých školách. Nebohý Karel však zemřel, a jeho skromná pozůstalost připadla nám. Tuto jsou po něm šaty skoro nové, a zde dva páry zachovalých bot. Můj manžel mne požádal, abych vám to odevzdala. Znám vás, že nerad přijímáte darů, třeba jste nežil v nadbytku. Nuže, myslete si, že vám to dáváme jako přídavek k měsíčnímu platu, jenž s ohledem na vaši námahu není právě velký. Těšilo by nás, kdybyste nabídky naší nezamítl.“
Václav chvíli se zdráhal; ale posléze přece přijal šaty i obuv, vroucně děkuje.
Následující hodinu objevil se již v tomto obleku; vše bylo, jakoby na něho šito. — —
Dnes Václav Prosek jest již učitelem na škole obecné. K Hradeckým stále dochází, a hoši činí jemu i rodičům potěšení.