Doby radosti i žalu/Ježíšek přece nezapomněl

Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný
Mařenčina panenka	Ježíšek přece nezapomněl	Domácí učitel

Údaje o textu
Titulek:	Ježíšek přece nezapomněl
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 23–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smutný byl štědrý večer v osamělé horské chaloupce!

Vdova Pokorná přistavila vetchý stůl k posteli, na které ležel její jediný synáček Alois. Nebohý Lojzíček již delší dobu churavěl, a nemoc tak jej seslabila, že nemohl lůžko opustiti.

Na stůl položila vdova mísu s kouřící se polévkou bramborovou a vedle ní dala půl bochníku černého chleba.

Synáčkovi ukrojila kousek božího daru, na talířek nalila mu polévky a vedle položila plechovou lžíci.

Sepjavši ruce, hlasitě a vroucně se modlila. Chorý hošík poklekl na lůžku a po matce odříkával modlitbu.

Se slzami v očích pohlížela vdova na svého jedináčka.

Jak smutný mají letos štědrý večer — poprvé bez manžela, bez otce!

Pokorný byl jen chudý tkadlec. Ale vždy pracoval tak pilně — zvláště před vánocemi — že bylo v jejich chaloupce v nejpamátnější den veškerého křesťanstva přece aspoň trochu blahobytu.

Na stole zjevila se lepší jídla, mezi nimi stával vánoční stromek, sice jen skrovně ověšený ovocem a cukrovinkami a spoře ozářený několika tenkými svíčičkami — ale malému Lojzíčkovi přec jen působil největší radost. A pod stromkem byl vždy nějaký dárek hošíčkovi — od Ježíška!

Však letos nebylo nic takového v chaloupce. Pokorný na podzim zemřel a zůstavil vdovu i dítě v největší bídě.

Sice Pokorná i po jeho smrti tkala na domácím stavu; ale výdělek její byl velice skrovný. V poslední době pak vyzískala namáhavou prací sotva tolik, kolik bylo třeba, jen aby s dítětem hlady nezemřela.

Až příliš jednoduchá polévka, zemáky a černý chléb byly jejich výhradní stravou. A chorý hošík byl by potřeboval sílících pokrmů.

Ještě že netrpěli příliš zimou!

Vedle chaloupky bylo několik hromad suchého klestí, jímž živen oheň v chatrné peci. —

Když byla skončena modlitba, chopil se hošík lžíce; ale nepustil se do polévky.

„Proč nejíš, Lojzíčku?“ otázala se matka něžně.

Churavému chlapci vyhrkly z očí slzičky.

„Maminko, nehněvej se — — ale když letos Ježíšek na mne zapomněl!“ zaštkal hoch.

Pokorné sevřelo se srdce žalem. Přece však se přemohla a konejšila Lojzíčka: „Neplač, mé dítě! Dá Pán Bůh, že o příštích vánocích Ježíšek ti vynahradí, že letos ničeho jsi nedostal!“

Rozumný hošík utřel si slzičky a smutně se usmál.

Nabral polévky a nesl lžíci k ústům. Při tom bezděky zašeptal: „Ježíšek se snad na mne hněvá, že mi ničeho nenadělil!“

Matka zaslechla ta slova.

Vstala a prudce objala dítě.

„Nikoliv, Lojzíčku, Ježíšek se na tebe nehněvá! Vždyť jsi byl po celý rok tak hodný! A hodné děti má Ježíšek rád! Kdybych nebyla tak chudá, jistě bys byl od Božského pacholátka něco dostal!“

Lojzíček chtěl se otázati, proč Ježíšek nechodí k lidem chudobným.

V tom ozval se venku dupot a za chvíli někdo zaklepal na dvéře.

Lojzíček sebou trhnul a v obličeji zračilo se mu radostné očekávání.

„Snad je to Ježíšek!“ pomyslil si. „Snad přece na mne nezapomněl!“

Vdova přistoupila ke dveřím a otázala se hlasitě: „Kdo to?“

„Lidé dobří, dopřejte přístřeší zbloudilému pocestnému!“ bylo slyšeti venku mužský hlas.

Pokorná otevřela.

Nebála se, že by to mohl býti snad zlý člověk. V chaloupkách tak chudobných nekyne nikomu vítaná kořist.

„Jen pojďte dále!“ zvala neznámého a při tom vyhlédla ven.

Byla hrozná nepohoda.

Čirá tma panovala, s oblohy sypal se hustě sníh, mrazivý vichr skučel.

Vdova zahlédla mužskou postavu, sněhem všecku zasypanou.

„Pozdrav Bůh, milá paní!“ zvolal cizinec a vstoupiv na práh, oklepával se sebe sníh.

„Dejž to Bůh!“ děkovala Pokorná a zvala příchozího do světničky.

Neznámý tam vstoupil.

Lojzíček skrčil se pod peřinu a po očku pokukoval po hosti tak pozdním.

Byl to mladý muž obličeje příjemného. Jednoduchý oblek, tlumok na zádech a pádná sukovice v pravici prozrazovaly, že je to nejspíše cestující tovaryš.

Příchozí sejmul s hlavy čepici, kterou měl přes uši uvázánu.

„Odložte a posaďte se ke stolu!“ vybízela jej Pokorná. „Snad vám bude vhod trochu teplé polévky.“

„Záplat Bůh, milá paní, za vaši laskavost!“ děkoval pocestný. „Milerád přijímám vaše pohostinství, neboť již od rána neměl jsem nic teplého v ústech, a mráz mne téměř po celý den sužoval!“

Zasedl ke stolu.

Pokorná přinesla ještě jednu misku a lžíci, nabrala hosti polévky a předložila mu také krajíc chleba.

Ač mladík na pokrm jen se třásl, přece se jej dříve nedotekl, dokud se nepomodlil.

Tato zbožnost velice líbila se řádné ženě. Těšilo ji, že host její nepatří k lidem, kteří pouštějí se do jídla, aniž by vzpomněli si při tom na dobrotivého Pána.

Skončiv modlitbu, mladík s chutí jedl.

Také žena prázdnila svou mísu.

Lojzíček dosud schovával se pod peřinu.

„Jez, Lojzíčku, ať ti polévka nevystydne!“ domlouvala mu matka.

Teprv nyní povšimnul si pocestný přítomnosti dítěte. Usmál se na hošíka a řekl laskavě: „Neostýchej se, chlapečku!“

Lojzíček poslechl a snědl svůj díl, stále pokukuje zvědavě po hostovi.

„Lituji, že nemohu vám ještě něčeho dopřáti,“ ozvala se vdova, když mladík skončil večeři. „Jsme tak chudí!“

„Zaplať vám Bůh, najedl jsem se do syta,“ děkoval pocestný. „Již dlouho mi tak nechutnalo jako dnes.“

Vdova přihodila do kamen náruče větví, oheň vesele zapraskal, jizbička se osvětlila a milé teploučko vanulo vzduchem.

Vdova a host se rozhovořili.

Pokorná pověděla mu o svých osudech a postěžovala si mu na svoji bídu.

Mladík navzájem vyprávěl jí o sobě. Jmenoval se Antonín Kopřiva, byl vyučen řezbářem a pracoval po několik let ve městě V. Z výdělku svého živil starou matičku. Ta však před měsícem mu zemřela. Po jejím pohřbu propustil jej mistr pro nedostatek práce, Kopřiva jal se tedy hledati místa v okolních městech, však bez výsledku. Cestoval dále a dále, nejvýš skrovně jsa živ ze svých nepatrných úspor. Když pak tyto došly, byl nucen spoléhati jen na milosrdenství lidské. Tu a tam dopřáli mu trochu jídla a také noclehu. Vydav se dnešního jitra na další cestu, zbloudil později v horách. K poledni dostal se k malé chýšce, v té však tou dobou nebylo nikoho. Pustil se tedy dále, až všecek jsa vysílen hladem, únavou i mrazem přišel k této chaloupce.

Vroucími slovy děkoval pohostinné vdově za její dobrosrdečnost.

Potom rozhovořil se s Lojzíčkem, který brzy spřátelil se s ním tak, jako by to byl jeho příbuzný.

Hošík s povzdechem zmínil se mu, že letos Ježíšek na něho zapomněl a že mu ničeho nenadělil.

Kopřiva se usmál.

„Nermuť se, Lojzíčku! Ježíšek na tebe také pamatoval! Dal mi pro tebe své dárky; mám je v tlumoku.“

Po těch slovech jal se rozbalovati vak. Lojzíček i Pokorná zvědavě sledovali jeho počínání.

Co asi dostane od Ježíška? myslil si hoch a chvěl se nedočkavostí.

Kopřiva nyní přistoupil k postýlce a podal chlapci dárky.

Byl to černý koník, statný rytíř a roztomilý domeček — vše uměle ze dřeva vyřezáváno.

Hošík vykřikl radostí. Něco tak krásného ještě nikdy neviděl.

„Je to můj výrobek,“ prohodil Kopřiva stranou k Pokorné. „Měl jsem v tlumoku více takových hraček a rozdal jsem je lidem, kteří se ke mně laskavě zachovali.“

Pokorná se slzami v očích stiskla mu ruku.

„Děkuji vám, že jste mému dítěti způsobil takovou radost! Bůh vám odplať, dej vám zdraví a štěstí!“

Lojzíček byl všecek přeměněn. Vykřikoval radostně, očka mu planula, a vyhublé ručky stále hladily pěkné ty dárky.

Posléze vyzvala jej matka, aby již ulehnul, že jest pozdě.

Lojzíček se pomodlil a vroucně poděkoval Ježíškovi za to, že na něho nezapomněl.

Pokorná ještě některou dobu hovořila s hodným mladíkem; pak ustlala mu v přístěnku.

Ráno po snídaní opustil Kopřiva chaloupku. Vdova jej sice zdržovala, aby u nich zůstal přes svátky; však mladík nechtěl svoliti, aby ještě zmenšoval skrovnou zásobu potravin v chaloupce.

Rozloučil se s hošíkem a pak dal se vdovou provoditi ke vzdálené vsi. Tam jí poděkoval za pohoštění, ona zase jemu vzdala díky za dárky, stiskli si ruce a rozešli se…

Uplynulo několik let.

Lojzíček byl již dávno zdráv a dle sil svých pomáhal matce vydělávati na skrovné živobytí.

Jednoho dne zavítal k nim Kopřiva a odvedl je s sebou do města, kde byl si zařídil malý závod.

Pokorná mu hospodaří, a Lojzíček jest nyní již jeho učněm…