Doby radosti i žalu/Mařenčina panenka
Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný | ||
Malíř | Mařenčina panenka | Ježíšek přece nezapomněl |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Mařenčina panenka |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 15–22. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Mařenka, osmiletá dceruška pana Horného, úředníka venkovského cukrovaru, přiběhla na počátku školního roku domů ze školy s novinou.
„Tatínku, dnes dostaly jsme novou spolužačku. Jmenuje se Kopřivová a je největší ze všech žaček naší třídy. Ale brzy jsem se přesvědčila, že umí o mnoho méně než já. Považ jen, tatínku: ona nedovede ani přečísti nejsnadnějšího článku! A v pravopise i v počtech je také pozadu. S počátku mrzela jsem se na ni, že byla tak nedbalá; ale potom bylo mi jí líto, když viděla jsem, že slzí, nedovede-li správně odpověděti. A nyní mám ji už ráda. Je dívka hodná, tichá a způsobná; že skoro ničeho neumí, není ani její vinou,“ horlivě vykládala Mařenka.
Otec naslouchal pozorně.
„A kdo tedy jest vinen, že tak málo umí?“ zeptal se.
„Chodila do německé školy, ač německy ani nerozumí. Povídala to panu učiteli, a při tom zase plakala. Pan učitel ji těšil, že zameškané ještě dohoní, bude-li jen pilná a pozorná.“
Pan Horný povzdechl a zakýval hlavou.
„Ovšem, ovšem, české dítě ve škole německé špatně prospívá! Jaký může učiniti prospěch, nerozumí-li ani, co se v takové škole vykládá! Ještě dobře, že rodiče té dívky připomněli si, že české dítě může jen po česku býti vyučováno. Takové smutné případy přiházejí se v naší vlasti dosti často; a bylo by jich ještě daleko více, kdyby ‚Ústřední Matice Školská‘ takovému zlu neodpomáhala.“
„Ústřední Matice?“ divila se Mařenka. „Co je to, tatínku? Vysvětli mi to, prosím tě!“
„‚Ústřední Matice Školská‘ je spolek, jehož účelem jest uskutečňovati správný výrok, že ‚české dítě patří do české školy‘,“ vysvětloval pan Horný. „Nebýti tohoto veledůležitého spolku, chodilo by mnoho dětí českých rodičů — v poněmčelých obcích — do škol německých, kdež pro neznalost němčiny neprospívaly by ani ve vědomostech, ani mravnosti. Sama uznáš, milá Mařenko, jaký prospěch může míti české dítě na příklad z náboženství, vykládá-li se mu jazykem, jemuž pranic nerozumí! Těžko pak říditi se takovému ubožátku přikázáními božími a církevními. Je tedy dílem velice záslužným podporovati české dítky, aby mohly choditi do školy, do níž jediné patří. A to činí ‚Matice‘. Staví pro české děti školy, jež opatřuje vším potřebným, povolává české učitele, jimž platí služné; také ošacuje a jinak daří své žactvo.“
„A odkud má ‚Matice‘ tolik peněz?“ divila se Mařenka.
„Těch dostává se jí od lidí šlechetných,“ odvětil Horný. „Čeští vlastenci obmýšlejí ‚Matici‘ peněžitými i jinými dary, konají pro ni sbírky, činí jí odkazy.“
Mařenka se zamyslila.
„Mohou také děti ‚Matici‘ něčím prospěti?“ otázala se po chvíli.
„Proč se ptáš, Mařenko?“
„Poněvadž bych také ráda něco dala na ‚Matici‘, sdělovala dívenka s uzarděním. „Jenom,“ obávala se, „nemusí-li býti takové dary příliš veliké?“
Pan Horný zahleděl se s pohnutím na svou dcerušku. Potom ji láskyplně políbil a řekl:
„Těší mne, Mařenko, že máš tak dobré srdéčko; schvaluji tvůj úmysl. Ano, také dítky mohou pomoci ubohým žáčkům i žákyním, aby dostalo se jim vyučování v mateřském jazyku. ‚Matici‘ jest každý haléř vítán, neboť sto haléřů činí již jednu korunu a za tento peníz může opatřiti se potřebnému dítěti buď pomůcka nebo i část oděvu. Kolik dětí rozhází zbytečně peníze, jichž dostává se jim při různých příležitostech, za mlsky nebo jiné zbytečnosti! Kdyby peníze ty ukládaly a pak obsah své pokladničky věnovaly ‚Matici‘, vykonaly by tím dobrý skutek, jenž by je zajisté více blažil, než všeliké ty mlsky a tretky. Vždyť největší radostí má nám býti, jiným radost působiti.“
Za té řeči Mařenka odkvapila ku svému stolku a vyňala hliněnou pokladničku v podobě červené kravičky se zlacenými rohy. Zatřásla jí; ozval se cinkot peněz. Podélným otvorem na hřbetě kravičky znenáhla vysypala na stůl hromádku drobných peněz. Jala se je pak počítati.
„Mám čtyřicet a šest haléřů,“ hlásila radostně. „Tatínku, smím-li je dáti ‚Matici‘?“
„Ovšem, Mařenko,“ souhlasil otec. „Doplním tvé úspory na korunu, a pak to pošleme místnímu odboru.“
„Jak jsi hodný, tatínku,“ zajásala Mařenka a políbila otci ruku.
Když o tom vyprávěla matince, ta jí rovněž pochválila za šlechetný úmysl a přislíbila, že jí pomůže doplňovati druhou korunu pro ‚Matici‘.“
Po několika dnech ukázal pan Horný dcerušce jisté místo v novinách, jež vykazovalo peněžité dary a příspěvky „Ústřední Matici“. S uzarděním četla dívenka:
Velké Jarošice. Úředník p. Horný s chotí | ..... | 5 K. |
Jejich dceruška Mařenka | ..... | 1 K. |
Do vánoc četla Mařenka své jméno v novinách po druhé. Ježíšek tentokráte nadělil jí velkou pannu, jež měla pohyblivé údy, zavírala i otvírala oči, a když stiskla se na prsou, volala:
„Mamá! Papá!“
Dívenka měla z ní velikou radost a opatrně s ní zacházela.
Po třech nedělích byla panenka dosud jako nová. Ani šatečky neměla zašpiněny.
Jednoho dne oznámil pan Horný své manželce, že tamější vlastenci hodlají uspořádati zábavu ve prospěch „Ústřední Matice“. A při té zábavě budou se dražbou prodávati různé předměty, jež laskavostí účastníků budou věnovány.
„Rozumí se, že půjdeme také,“ ozval se pan Horný a manželka přisvědčila.
„Já s vámi nesmím?“ otázala se Mařenka nesměle.
Pan Horný zavrtěl hlavou.
„Musíš zůstati doma, mé děťátko. Zábava počíná se již pozdě večer a potrvá jistě do půlnoci. Dlouhé bdění nebylo by ti prospěšno. A pak nesluší se, aby školní mládež byla tam, kde baví se dospělí. Ale příští měsíc uspořádá se zábava pro děti — též k dobru ‚Matice‘; bude se totiž hráti loutkové divadlo. Potom půjdeš s námi, Mařenko.“
Dívenka radostně se usmála.
Potom rozhovořili se rodiče o chystané zábavě a určili některé předměty, jež dají do prodeje.
Mařenka pozorně naslouchala. Jak ráda byla by též něco věnovala. Ale neměla právě nic vhodného. Její hračky byly buď již poškozeny nebo aspoň měly vzhled již nehezký. Jediné veliká panna hodila by se za dar. Ale měla by se dívenka odloučiti od loutky jí tak milé? Bezděky přitiskla panenku k prsům, jakoby se obávala, aby o ni nepřišla.
Příštího dne pan Horný chystal se odnésti své a manželčiny dary.
Mařenka stále jej obcházela a bylo zřejmo, že by ráda o něčem promluvila, ale nemůže se odhodlati.
Pan Horný si toho posléze všiml.
„Chceš něco, Mařenko?“ zeptal se vlídně.
Dívčinka se zapálila.
„Tatínku, — já bych — já — chci se tě zeptati, zdali bych směla — dáti svou panenku?“ vypravila ze sebe.
„Svou panenku? Tu novou?“ podivil se otec. „Aj, což se ti již nelíbí?“
„Líbí se mi! Mám ji tak ráda! Ale myslila jsem si, že za tu panenku dostalo by se hodně peněz — na ‚Matici‘.“
Panu Hornému zvlhly oči. Vroucně přitiskl dcerušku k prsům a líbal jí bělostné čílko.
„Poradím se o tom s matinkou,“ řekl posléze a odešel do vedlejšího pokoje.
Po některé době vyšel opět se svou manželkou a prohlásil, že dar Mařenčin pro „Matici“ přijímá.
„Ale nebude se ti stýskati po panence?“ ozvala se paní Horná.
„Nebude,“ odvětila Mařenka. Ale ze hlasu jejího bylo znáti, že odloučení se od milé loutky přec jí působí bolest.
Manželé pohlédli na sebe a významně se usmáli.
Mařenka uložila panenku do veliké krabice, při čemž ji potají políbila. V očích leskly se jí slzičky.
A když tatínek odnášel dárky, odběhla Mařenka do prázdné kuchyně, aby si tu trochu poplakala. Měla tak ráda hezkou panenku! Když si však připomněla, že darem svým prospěje ubohým dětem nuzných rodičů, upokojila se. —
Bylo po zábavě.
Výtěžek její byl velice pěkný. „Matice“ dostane značný příspěvek.
Ráno ptala se Mařenka dychtivě rodičů, za kolik byla prodána její panenka.
„Považ, jen, dceruško: vynesla ‚Matici‘ deset korun!“ oznamoval pan Horný a dívenka všecka ustrnula.
Tolik peněz!
„Nejdříve byla vyvolána snížená cena panenky, totiž jedna koruna,“ pokračoval otec. „Účastníci pak přihazovali po haléři, po dvou, po pěti, někteří i po deseti. Vybráno již devět korun, když jeden z přítomných přihodil korunu — a panenka byla jeho.“
„Kdo to byl, tatínku?“ dotazovala se Mařenka.
„Snadno uhodneš!“ zasmál se pan Horný.
Pokynul manželce, ta otevřela skříň a vyňala známou krabici.
„Moje panenka!“ zajásala Mařenka a rychle vytáhla loutku, již začala objímati.
Náhle ji položila na stůl, přiskočila k rodičům a volajíc: „Jak jsi hodný, tatínku! Moje dobrá maminko!“ líbala jim ruce…
Mařenka měla zase svou panenku Byla jí nyní ještě milejší. Vždyť přispěla k rozmnožení příjmu „Ústřední Matice Školské“!