Doby radosti i žalu/Malíř

Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný
	Malíř	Mařenčina panenka

Údaje o textu
Titulek:	Malíř
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 1–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednoho dne o prázdninách zavítal do vsi pán vážného vzhledu.

Přes rameno měl široký řemen, na němž visela po boku dřevěná skřínka a dřevěný rám, potažený plátnem. V levici nesl jakési čtverhranné, dlouhé a krátké tyčky, úzkými páskami sevřené. Pravice opírala se o slunečník barvy bílé.

Potkávající jej lidé zdvořile ho pozdravovali, a on jim vlídně děkoval.

Když došel k nízkému návrší, uzřel na louce zástup dětí, jež hrály si „na pešek“.

Děti ustaly ve hře a hlasitě pozdravily:

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

„Na věky!“ děkoval pán, laskavě se usmívaje.

Potom stoupal vzhůru.

Děti pohlížely za ním zvědavě.

„Jde k nám, Františku!“ ozvala se jedna dívka, zhlédnuvši, že pán směřuje k malému stavení na vršku.

Po těch slovech vyskočil ze zástupu hoch asi dvanáctiletý a jako kamzík běžel po stráni vzhůru.

Děti pustily se za ním.

Dříve než pán dostoupil vrcholu, byly již všecky nahoře.

František vrazil do světnice.

Otec i matka byli právě přítomni.

„Tatínku, maminko, jde sem nějaký pán!“ oznamoval hoch, sotva dýchaje.

„Pán? A k nám?“ divila se matka.

„Podívám se, kdo je,“ prohodil otec.

A obrátiv se k synovi, káral jej: „Proč tak běžíš? Ještě si uženeš nemoc!“

Posadil na hlavu čepici a vyšel ven.

František otevřel dvéře a stoupl si na práh. Vedle něho vykukovala malá sestřička, a za nimi stála matka, jež byla skutečně dychtiva zvěděti, kdo je ten pán a proč k nim přichází.

Neznámý se objevil.

Stanuv opodál stavení, nepovšiml si muže, jenž stál před domkem, ani dětí, jež dlely na prahu.

Hleděl s rozkoší do údolí.

Před ním prostírala se krajina opravdu půvabná. V údolí při potůčku tlačily se k sobě bílé chaloupky, obklopené bujnou zelení zahrádek a lučin. Na protější straně zdvihal se vysoký vrch, porostlý stromy jehličnatými; na temeni hory strměly rozvaliny starého hradu, nad nimiž poletovali černí havrani a klenula se jasně modrá obloha.

Zatím přiblížil se k cizinci otec Františkův.

„Dej Pán Bůh šťastné dobré odpoledne!“ pozdravil uctivě, smekaje čepici.

Pán rychle se obrátil.

„Dejž to Bůh! Děkuji!“ odvětil laskavě.

„Máme to odtud krásnou vyhlídku, že?“ zapřádal chalupník rozhovor.

„Až vám ji skoro závidím!“ řekl pán. „Rozkošný pohled!“

Chalupník zahleděl se na předměty, jež pán s sebou nesl. Po chvíli se osmělil a řekl:

„Pán je zajisté malířem?“

„Tak trochu,“ řekl pán s úsměvem.

„Zajisté z Prahy?“

„Správně soudíte. Jsem tam professorem na malířské škole.“

Chalupník znova smekl. Bylo na něm pozorovati rozpaky. Professor z Prahy — tak vzácný pán!

„Dovolíte snad, abych se usadil před vaším stavením? Rád bych namaloval ty zříceniny.“

„I s největší radostí, pane professore!“ svoloval chalupník. „Hned přinesu židličku,“ nabízel se ochotně.

„Děkuji, toho mi netřeba,“ odmítal pán.

Odloživ své věci, vytáhl krátké tyčky, a než bys pět napočítal, roztáhl je — a měl pohodlnou stoličku, jejíž sedadlo tvořilo pevné proužkované plátno.

Potom roztáhl delší tyčky a utvořil z nich jakýsi podstavec, jejž pevně opřel o půdu. Na ten zavěsil rám s plátnem a na vršek upevnil rozevřený slunečník.

Pak otevřel skřínku. Bylo v ní plno zvláštních stříbrolesklých trubiček, podobných lahvičkám; na každé byl proužek papíru s tištěnými písmenkami. Vedle trubiček leželo několik štětečků, tužky a tyčinky černé křídy. Na vnitřní ploše víka byla umístěna okrouhlá deska s otvorem; na ní byly kousky různých barev.

Pán se usadil, vzal do ruky křídu a pohlížel na zříceninu.

Potom rychle kreslil na plátně.

Když byl hotov, bral různé trubičky a vymačkával z nich na destičku barvy.

Vybral ze skřínky několik štětečků a zastrčiv palec levé ruky do desky, nabral do jednoho štětečku barvy a jal se ji nanášeti na plátno.

Chalupník i jeho rodina zvědavě sledovali počínání pánovo.

Ostatní děti nesměle tlačily se okolo professora.

„Nepřekážejte pánovi!“ domlouval jim chalupník. „Jděte si raději hrát!“

„I jen jich nechte!“ zvolal professor s úsměvem, „Ať se dívají, těší-li je to!“

Tím povzbuzeny přistoupily děti ještě blíže.

Také František přikročil a s údivem pozoroval, kterak hrad začíná zřetelně se objevovati na plátně.

Chalupník posléze byl nucen odejíti. Pozdravil pána, jenž vlídně pozdrav jeho opětoval.

„Kdyby vás ta drobotina snad obtěžovala, jen ji pošlete pryč!“ vybízel chalupník.

Professor se jen usmál.

Mlčky děti sledovaly pravici pánovu, jež různými štětečky znenáhla zobrazovala věrně vše, co bylo s návrší viděti. Obdiv zračil se jim v obličeji. Něco takového by ony nikdy nedokázaly!

František sice také podivoval se umělci, ale myslil si, že by také dovedl malovati, jen kdyby byl starší a měl takové barvičky!

Shromážděné dítky posléze jaly se odcházeti. Jejich živá povaha nedala jim dlouho setrvati na jednom místě. Seběhly dolů do údolí a brzy proháněly se s jásotem po louce.

Jediné František setrval u malíře a s pozorností neochabující sledoval každý jeho pohyb.

Chvílemi zahleděl se ke zříceninám a přirovnával je k obrazu.

Professor posléze si toho všiml.

„Tak co, hochu, líbí se ti to?“ zvolal usmívavě.

„Líbí,“ doznával František upřímně. „Až obraz bude hotov, bude na něm ten hrad i to ostatní jako ve skutečnosti.“

„Aj, ty snad posléze rozumíš malířství?“ žertoval pán.

Hoch zarděl se a sklonil hlavu.

„Nu, jen se neostýchej!“

„Já tak rád kreslím!“ zašeptal chlapec.

Professor odložil štětec a pátravě prohlížel si Františka.

„A co všechno kreslíš?“ doptával se.

„Všelicos,“ doznával František nesměle. „Zvířátka, domečky, ptáky, květinky —“

„Kdo tě tomu učí?“

„Nikdo, pane.“

Professor se zamyslil. Potom sklonil se ke skřínce s barvami a vytáhl ze spodní části sešit z tuhého papíru.

„Chtěl bys mi něco nakresliti?“ otázal se chlapce.

„Nebude to hezké,“ červenal se František.

„Však uvidíme! Jen vezmi ten sešit a tužku, posaď se vedle mne a vykresli něco!“

Ukázal chlapci na čistý list a podal mu tužku i sešit.

Františkovi třásla se ruka. Poznával, že jeho umění proti dovednosti malířově není ničím.

Po laskavé domluvě pana professora však přece pustil se do práce.

Asi za čtvrt hodiny přestal.

Professor, jenž mlčky sledoval tužku, pohybující se po papíru, vzal sešit do ruky a prohlížel kresbu.

Představovala koně, uhánějícího silnicí a táhnoucího vůz. Na kozlíku seděl kočí, šlehaje bičem. Za vozem utíkal psík.

„Na svůj věk pěkně kreslíš,“ pochvaloval posléze pán, a František zarděl se jako růže.

„Kresba tvá má sice mnohé vady, ale prozrazuje patrné nadání.“

Vzal tužku a několika črtami zobrazil vedle obrázku chlapcova týž výjev.

„Takto kresliti snad nikdy nedovedu!“ zatoužil hoch, pozoruje koně, kočího i psíka, kteří byli zrovna jako živí.

„Proč pak ne? Budeš-li se pilně cvičiti, jistě se zdokonalíš. A teď ještě něco. Dívej se na zříceniny a pokus se vykresliti je do sešitu.“

František dal se do práce a dosti brzy byl hotov.

Pán pokyvoval spokojeně hlavou.

„Kolik je ti let?“ zeptal se náhle.

„Dvanáct,“ byla odpověď.

„Chodíš-li ještě do školy?“

„Vychodil jsem již naši školu ve vesnici. Ale tatínek chce mne ještě posílati do školy měšťanské v sousedním městě. Těším se na to; zvláště proto, že v té škole provádějí žáci pěkné výkresy. Viděl jsem je o nedávné školní výstavě.“

„A co potom?“

„Ještě nevím, pane. Tatínek říká, že by mne rád dal studovati, ale nemá k tomu peněz. Až vychodím školu měšťanskou, půjdu nejspíše do učení k řezbáři.“

„Pěkné řemeslo,“ pochvaloval professor. „Jistě v něm vynikneš, když jsi tak dovedným kresličem. Zdali pak se ti to líbí?“

František chvíli mlčel. Po té odvětil: „Řezbářství se mi líbí, ale raději byl bych — malířem!“

Pán se usmál. Vzal zase štětec a pokračoval v díle. Asi po hodině dopřál si odpočinku. K jeho žádosti přinesl mu František ze stavení svých rodičů sklenici kozího mléka a krajíc černého chleba.

Žena chalupníkova nechtěla za to vzíti peněz.

„Nuže, tedy zítra přinesu vašemu chlapci některé potřeby k malování,“ sliboval pán, a František byl tím nejvýš potěšen.

Když k večeru professor složil své věci, nabízel se František, že mu je donese do města, kde byl professor tou dobou ubytován. Však pán nesvolil.

„Tímto malým břemenem tužím své tělo,“ děl s úsměvem, a pokynuv chlapci, odcházel…

Příštího dne František stále nedočkavě vyhlížel, přichází-li již pán z města.

Posléze jej uzřel.

Běžel mu naproti a nutil jej tak dlouho, až mu dal nésti své malířské náčiní. Pán cestou s ním laskavě rozmlouval.

Když octli se před stavením na návrší, František hbitě rozložil sedátko i stojan, zavěsil začatý obraz a rozevřel skřínku s barvami.

Profesor se zálibou sledoval jeho čiperné počínání.

„Abych nezapomněl: něco jsem ti přinesl,“ ozval se a sáhnuv do kapsy, vytáhl malou krabici, ve které byly okrouhlé i hranaté barvy, několik štětečků, tužky a černá křída. Ze spodu své veliké skřínky vyňal pak obsáhlý sešit kreslícího papíru — a podal vše chlapci.

František byl tím darem tak dojat, že oslzel. Nemohl skoro ani promluviti. Jen zašeptal:

„Záplat Pán Bůh!“

„Cvič se pilně v kreslení a také si maluj. Barvičky vydrží ti dlouho; můžeš jich ještě upotřebiti, až budeš choditi do měšťanské školy,“ promlouval professor a dal se do práce.

Než slunce schýlilo se k západu, byl obraz dohotoven.

Professor rozloučil se s Františkem i s jeho rodiči. Zítra již vrátí se do Prahy.

„Dá-li Pán Bůh, však se ještě uvidíme. Ty, hochu,“ obrátil se ke Františkovi, „uč se pilně a nezanedbávej svých vloh.“ —

Uplynuly tři roky.

František vychodil měšťanskou školu s výborným prospěchem. Všichni páni učitelé si jej chválili, ale nejvíce onen, jenž učil kresliti. Výkresy Františkovy byly vzorné, a pan učitel dal je vyvěsiti v rámcích za sklem v kreslírně. — —

Otec Františkův chystal se dáti svého syna do města k řezbáři na učení.

Hoch byl s tím srozuměn, ale nejraději byl by býval malířem.

Velmi často vzpomínal na hodného pana professora z Prahy. Pán ten za ty tři roky ani jednou u nich se neukázal. Snad na ně zapomněl, snad není již ani mezi živými!

Ale obavy ty byly marny.

Jednoho dne pan professor náhle zavítal do domku chalupníkova.

Všichni radostně jej uvítali; nejvíce potěšen byl však František.

„Chvála Bohu, pozoruji, že jste všichni zdrávi!“ zvolal professor vesele. „Jak jste se tu pořád měli?“

„Děkuji, pane professore,“ odpověděl chalupník. „Protloukali jsme se tím životem všelijak. Často jsme vzpomínali na pana professora.“

„Já na vás také. Ale nebylo mi možno k vám se podívati, neboť o prázdninách meškal jsem v cizině.“

Obrátiv se ke Františkovi, otázal se: „A což ty, hochu? Jak to šlo s učením?“

„Dobře, pane professore,“ odpovídal za hocha chalupník s otcovskou hrdostí. „Františku, ukaž přece pánovi své vysvědčení!“

František tak učinil, a professor se zálibou prohlížel pěkné známky.

„Statně jsi se učil,“ pochvaloval. „A co všechno jsi kreslil?“

„Nepřinesl výkresů; všechny jsou ve škole za rámečkem,“ sděloval otec.

„Aj, aj!“ divil se pán. „Ale snad také doma jsi něco kreslil?“

František přinesl hromadu papírů, pokreslených i pomalovaných.

Professor prohlížel je bedlivě a obličej jeho vždy více zářil.

„Učinil jsi značné pokroky, můj malíři!“ zvolal posléze s obdivem.

A přistoupiv k chalupníkovi, řekl z příma:

„Já řku, pantatínku, nechtěl byste syna svého dáti do naší pražské školy malířské?“

„Sám jsem již na to pomýšlel,“ řekl chalupník a dodal rozpačitě: „Ale já jsem chudý —“

„Toť nejmenší překážka!“ přerušil jej professor. „Já sám postarám se o Františka. Bude bydleti u mne a já opatřím mu vše, tak že vám nebude obtíží. Byla by věčná škoda jeho vloh.“

Chalupník bez rozmýšlení svolil.

František zajásal. Přiskočil k otci, políbil mu ruku; a potom také zlíbal ruce hodného pána, ač ten mu v tom zbraňoval.

Když professor odjížděl do Prahy, František jel s ním.

Byl přijat do malířské školy, tak zvané „akademie“, a dosud do ní chodí; náleží tam k nejlepším žákům.

Kyne mu krásná budoucnost…