Doby radosti i žalu/Jak Augustin nalezl svého strýce

Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný
Roznášečka novin	Jak Augustin nalezl svého strýce	Oběd chudých

Údaje o textu
Titulek:	Jak Augustin nalezl svého strýce
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 56–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chudá vdova Fialová umírala.

Tisknouc chladnoucíma rukama pravici svého dvanáctiletého synka Augustina, pohlížela naň bolestně a šeptala: „Synu můj drahý — loučím se s tebou — navždy! Je mi tebe líto, že tě musím — opustiti, že musím tě zde — zanechati — mezi lidmi cizími. — Ale nereptám, že Bůh tak usoudil. — Co on činí — dobře činí. Synu můj — milý Augustine — vyslyš moje poslední slova — a zachovej je dobře — v paměti. Žij vždy ctnostně — modli se a pracuj — nedej se svésti ke hříchu! — A nikdy nepozbývej důvěry v Boha! — On jest nejvýš milosrdný — neopustí nikoho — kdo na Něho nezapomíná! — Slib mi to, synáčku — a já pokojněji odejdu — s tohoto světa!“

Hoch s pláčem líbal tuhnoucí ruce své drahé matičky a volal: „Všechno ti slibuji, maminko drahá! Ale ty mi neumřeš, viď, že ne?“

„Utiš se — dítě —“ prosila žena hlasem slábnoucím, těžce oddechujíc. „Bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti — volá mne — k sobě — sečetl již chvíle mého — života. — Synu můj — kdyby se ti snad vedlo příliš špatně — pokus se vypátrati svého strýce — mého bratra. Odebral se před lety — do Prahy — jednou mi psal — ale od té doby — nezvěděla jsem o něm — ničeho. — Snad ještě žije — a pak jistě se tebe — ujme.“

Umírající žena byla již tak vysílena, že jen chraptěla.

Přece však zdvihla ještě pravici, poznamenala synka znamením svatého kříže a hlasem sotva slyšitelným zašeptala: „Žehnám tě ve jménu Otce — i Syna — i Ducha svatého. — Již jdu ke tvému tatínkovi! — Nezapomeň — — modli se — za nás. — — — Bůh tě — opatruj!…“

Posledního slova nebylo skoro ani slyšeti. Nebohá trpitelka z hluboka vydechla a duše její letěla k trůnu Všemohoucího…

Zemřelá byla pohřbena.

Sirotek dán byl na vychování sedláku Janotovi, jenž byl mu kmotrem a nyní stal se jeho poručníkem.

Rodná chaloupka Augustinova byla pronajata dělníku Veselíkovi, jenž odváděl peníze za nájem starostovi a ten odevzdával je zase Janotovi.

Byla to skrovná jen částka, která stěží stačila k opatření nejnutnějších potřeb osiřelého chlapce.

Janota staral se o hocha, dával mu jísti, šatil jej; ale příliš lásky k němu nejevil. Byl to člověk lhostejný, který nezdál se býti schopen jemnějšího citu.

Žena Janotova byla pak přímo zlá.

Stále na ten „přírůstek“ hubovala, tvrdíc, že má dosti svých dětí. K její žádosti bylo Augustinovi mnoho pracovati, více, než slabé jeho síly stačily.

Hodný hoch byl by rád podrobil se práci třeba ještě obtížnější, jen kdyby se s ním bylo laskavěji zacházelo. Kmotr na něho skoro ani nepromluvil, kmotra stále jej peskovala, dávajíc mu znáti, že jest jim obtíží, děti Janotovy pak jej všude odstrkovaly a všemožně mu ubližovaly.

Nebohý hoch mlčky snášel tato příkoří, zlé nesplácel zlým, a trpělivě konal vše, co bylo mu uloženo.

Teprv když po skončené denní lopotě uléhal na jednoduché lůžko v podstřeší, požaloval si na své utrpení, kteréžto stesky slýchal jediné Onen, jenž kraluje nad hvězdami.

Na neděli Augustin vždy se těšíval. Směl dopoledne i odpoledne jíti do chrámu Páně, okolo něhož rozkládal se přívětivý hřbitůvek. Trvaje po celou mši svatou — odpoledne i přes požehnání — na kolenou, vroucně se modlil a v modlitbě vždy útěchy nalézal. Nikdy neopomenul stavěti se na hřbitově, kdež si poplakal u hrobů svých drahých rodičů. U rovu matčina vždy si opakoval její poslední slova a v duchu sliboval, že nikdy nepozbude důvěry v Boha, byť vedlo se mu sebe hůře.

Často vzpomněl si na svého strýce, na kterého jej matka při své smrti odkazovala. Kdyby tak mohl do Prahy a tam kdyby nalezl bratra matčina! On by se o něho jistě lépe postaral! —

Augustin dostal se do domu svého kmotra o školních prázdninách — svých posledních. V tehdejších dobách dítky byly povinny choditi do školy pouze do dvanácti let.

Z rozhodnutí svého kmotra, hlavně pak jeho manželky, měl býti Augustin dán co nejdříve do učení k tamějšímu obuvníkovi. Nadaný a pilný hoch však byl by rád dále studoval. Jeho nejvroucnějším přáním bylo, státi se jednou učitelem.

Když se však o tom před svými pěstouny zmínil, kmotra jej zhurta odbyla: „To tak! Svých vlastních dětí nedáme na studie a za tebe bychom měli tak dlouho vyhazovati peníze? Ne, to se nestane! Ševcem budeš!“

Augustin tedy — ač s těžkým srdcem — smířil se s myšlenkou, že bude řemeslníkem.

Jednoho dne však — právě když meškal u hrobu matčina — připadlo mu, aby odebral se do Prahy, pokusil se vyhledati strýce a zdaří-li se mu jej nalézti, aby jej poprosil o přispění. Snad by mohl u strýce bydleti a nejbližší jeho příbuzný snad mohl by na něho tolik vynaložiti, aby Augustinu bylo lze studovati.

Zmínil se tedy o tom před svými pěstouny. Kmotra nechtěla svoliti, Janota však tentokráte proti všemu očekávání byl povolnější. Již příštího dne Augustin jel do Prahy. Vzal jej s sebou sedlák Červenka, jenž vezl ovoce na pražský trh.

Janota dal hochovi několik desetníků, selka pak obdařila jej buchtami a krajícem chleba.

Červenka zdrží se v Praze přes noc, hoch může přespati v jeho voze a ráno zase pojede zpět, ač-li nezůstane u strýce, kdyby se s ním totiž shledal.

Augustin cestou do Prahy pokusil se několikráte zavésti hovor s Červenkou. Však nemluvný a nevlídný sedlák odpovídal jen úsečně, zabývaje se výhradně přípřeží a svou dýmkou, které z úst skoro ani nevyňal.

Augustin tedy se odmlčel a bavil se pozorováním okolí a svými myšlenkami.

Odpoledne dojeli posléze do Prahy.

Červenka po některé době vybídl hocha, aby slezl a šel hledat svého strýce.

„Večer přijď za mnou do hospody,“ řekl ještě Červenka a pokynuv chlapci, rychle ujížděl.

Augustin se zastavil, omámen jsa ruchem pražských ulic. Nebyl ještě nikdy ve hlavním městě Českého království. Připadal si jako slabá lodička na moři. Proud lidí, spěchajících po chodníku, každé chvíle o něho zavadil.

Hoch posléze probral se z ustrnutí a nesměle pustil se ku předu, stále uhýbaje se lidem. Že však při tom přec jen nemohl oddolati, aby nezadíval se na krásné předměty, vyložené v četných krámech, stalo se častěji, že sám vrazil do někoho. Bylo mu proto zaslechnouti všeliké poznámky, jež nemile se jej dotýkaly.

Umínil si tedy, že již nezavdá Pražanům příčiny k nespokojenosti. Zahnul tedy na jízdní dráhu a ubíral se podle chodníku.

Teď jen, mešká-li strýc v Praze a kde jest jeho byt!

Rozpomněl se, že pěstoun poradil mu, aby po svém strýci ptal se na policejním úřadě, tam že vědí o každém, kdo v Praze se zdržuje.

Vyhlídl si tedy slušně oděného pána, jenž právě přicházel proti němu. Smekl uctivě čepici, pozdravil po křesťansku a otázal se nesměle: „Prosím, pane, kudy přijdu na policejní úřad?“

Pán změřil si jej od hlavy k patě a pak zahučel něco po německu, čemuž ovšem česky vychovaný Augustin nerozuměl.

V tom přecházel přes cestu muž — patrně jakýsi řemeslník.

„Hledáš někoho, chlapče?“ otázal se.

Augustin vzhlédnul k němu radostně.

„Ano, pane. Rád bych se dostal na policejní úřad.“

„A co tam chceš?“

„Zeptati se, bydlí-li ještě v Praze můj strýc, jenž se jmenuje Václav Lacina.“

Muž vzal jej za rameno a dovedl ke blízkému nároží.

„Jdi touto ulicí, potom zahni se do ulice v levo. Uzříš nárožní dům, před kterým stojí strážník. Tam vejdi a ptej se.“

Augustin zdvořile mu poděkoval.

Brzy dostal se k budově. Z nápisu seznal, že stojí před policejním ředitelstvím.

Po delším ptaní dostal se posléze do místnosti, kdež úředník otázal se ho, čeho si přeje.

Zvěděv, čeho bylo třeba, hledal úředník dlouho v tlusté knize.

Posléze promluvil: „Václav Lacina již po tři roky nezdržuje se v Praze. Odebral se nepochybně až do Afriky.“

Nejvýš jsa zarmoucen touto zprávou, poděkoval Augustin úředníkovi a opustil budovu.

Strýc dlí tedy v cizině! Jeho naděje, že bude moci studovati, rozplynuly se jako vodní páry. Poněvadž chýlilo se k večeru, umínil si, že vrátí se k Červenkovi.

Pojednou trhl sebou zděšeně.

Vždyť ani neví, ve kterém hostinci chce Červenka přenocovati!

Nemluvný sedlák neurčil mu hospodu, a hoch zapomněl se ho zeptati.

Stěží jen se přemohl, aby se nedal do pláče. Nenalezne-li Červenku, kde bude přenocovati a kterak dostane se opět do rodné vsi?

Ale v tom si připomněl slova matčina, aby nikdy nepozbýval důvěry v Boha. Tím se trochu upokojil a jal se pátrati po Červenkovi.

Zašel do nejbližší hospody a obhlížel přítomné. Červenky tam nebylo.

Podíval se tedy na dvůr, kde stálo několik selských povozů. Ty však byly mu zcela neznámy. Vyšel tedy ven a počal pátrati v jiné hospodě. Ale výsledek byl týž.

Setmělo se. Pouliční svítilny byly rozžehnuty a nebohý Augustin dosud hledal Červenku.

Neznaje Prahy, zabloudil až do křivolakých ulic židovského města.

Hrozně jsa utrmácen a nejvýš zarmoucen, usadil se do temného kouta, vytáhl buchtu a odbýval zde svou večeři, při čemž z očí proudily mu slzy.

Přešlo okolo něho několik osob, aniž by si jej byly povšimly.

V tom zastavil se u něho výrostek, chatrně oděný.

„Proč pláčeš?“ otázal se zhurta.

Augustin vyskočil a upřímně pověděl mu příčinu svého žalu.

Mladík usmál se potutelně.

„Však ti nebude tak zle, že jsi nenalezl svého sedláka. Máš-li peníze, můžeš v této končině obdržeti levný nocleh.“

„Mám jen tři desetníky,“ doznával upřímně Augustin.

Výrostek blýsknul očima.

„Tři desetníky? To je dost! Jen si dej pozor, abys jich neztratil! Máš ty peníze dobře uschované?“

„Jsou v této kapse,“ sděloval Augustin, ukazuje k levé straně své kamizoly.

Výrostek se zamyslil.

„Chceš-li, opatřím ti dobrý nocleh. Pojď jen se mnou. Vyspíš se na slámě a ráno pomohu ti hledat sedláka. On bez tebe jistě neodjede z Prahy, a my jej brzo nalezneme.“

Augustin poslechl.

Mladík zavedl jej do nízké krčmy, naplněné hustým kouřem a výpary lihovin. Několik lidí sedělo u stolů, kouřili, popíjeli, zpívali a hulákali.

Výrostek zavedl hocha do kouta, kdež s ním zasedl k opuštěnému stolu.

„Co budeš píti: pivo nebo kořalku?“ otázal se mladík.

„Nic,“ odvětil Augustin. „Musím šetřiti. Budu potřebovati peněz na cestu, kdybych snad nenalezl Červenky.“

„Však ti neubude,“ smál se výrostek. „Mám peníze a tedy zaplatím za tebe.“

Hoch měl žízeň a proto se nezdráhal, když výrostek poručil přinésti mu malou sklenici piva, kterou ihned zaplatil. Za to rozdělil se s ním o buchty a o chléb.

Nezvyklý nápoj účinkoval na něho velice. Cítil velikou ospalost, viděl vše nejasně a skoro ani neslyšel, co povídal jeho druh, jenž lil do sebe pivo i kořalku.

Náhle zjevili se v krčmě tři mužové, kteří pátravě prohlíželi si každou tvář.

Zhlédnuv je, výrostek vstal a chtěl utéci. Ale již jej držel jeden z mužů — byli to policejní zřízenci — za límec.

„Hola, ptáček je tu zase! Má Prahu zakázánu a přece se sem vrátil! Půjdeš s námi!“

Zatím přikročil jiný z mužů k Augustinovi.

„A co ty tu děláš?“ otázal se ostře.

Hoch zbledl a dal se do pláče.

„Pane, neučinil jsem ničeho zlého! Hledám v Praze svého strýce.“

„V této hospodě?“ usmál se nedůvěřivě strážník.

Augustin pověděl mu vše.

„Uvidíme! Teď však půjdeš s námi!“

Výrostek i Augustin byli vyvedeni, a strážníci ubírali se s nimi na komisařství.

Když Augustin pochopil, kdo jsou oni mužové, zaplakal hlasitě. Vždyť nebyl si vědom ničeho zlého — a nyní má býti zavřen jako nějaký zločinec!

Ustavičně prosil strážníky, aby jej pustili, že se ničím neprovinil. Posléze byl však zakřiknut, aby mlčel.

Konečně byl uveden se svým společníkem do úřadovny na komisařství.

Jeden strážník prohledal jim šaty a vše, co u nich nalezl, uložil na stůl.

K rozkazu úředníkovu pak byli zavedeni do temné komůrky, kdež usadili se na tvrdém loži. Potom byly dvéře zamčeny.

Augustin plakal usedavě, ale výrostek jen se mu smál.

Posléze drzý mladík se natáhl a ihned usnul.

Augustin vzpomněl si na Boha a dlouho i vroucně se k němu modlil. Potom se upokojil. Bůh zajisté nedopustí, aby byl trestán, když ničeho zlého nespáchal!

Tato důvěra v Boha blaze na něho účinkovala, takže posléze klidně usnul…

Ráno přinesena do komůrky snídaně: polévka a kus chleba.

Oba uvěznění s chutí pojedli, při čemž výrostek ustavičně drze žertoval.

Asi k deváté hodině byl Augustin předveden k výslechu.

Pověděl upřímně vše, nač byl tázán. Když zmínil se, že měl u sebe tři desetníky a z těch že nevydal ani krejcaru, úředník se otázal: „Z čeho jsi tedy platil svou útratu v hostinci?“

„Můj druh ji zapravil sám.“

„Již chápu,“ usmál se úředník. „Při prohlídce nenalezli jsme u tebe ani krejcaru.“

„Vždyť jsem ale ničeho neutratil!“ divil se hoch. „A peníze jsem jistě také neztratil! Měl jsem tři desetníky, a jeden byl uprostřed trochu proražen.“

„Asi jako tento?“ otázal se úředník a ukázal chlapci poškozený stříbrňák.

„Ano, ten je to!“ zvolal Augustin. „To je můj desetník!“

„Byl nalezen v kapse tvého druha,“ sděloval úředník. „Patrně nehodný ten mladík tebe okradl a útratu tvoji i svoji platil ze tvých peněz. Je to hříšník nenapravitelný!“

Po těch slovech úředník sáhl po jakémsi papíru.

„Nalezli jsme u tebe školní vysvědčení. Patrně patří tobě?“

„Ano, pane. Vzal jsem je s sebou, abych je strýci ukázal.“

Úředník ještě některou dobu vyptával se hocha. Když pak asi za půl hodiny došlo z policejního ředitelství, že tam včera odpoledne venkovský hoch skutečně poptával se po Václavu Lacinovi, seznal úředník, že hoch v ničem ho neobelhal.

„Jdi,“ řekl laskavě. „Zde vezmi své vysvědčení, svůj desetník — a tuto dávám ti ještě dva desetníky, abys měl náhradu za uloupenou částku. Zůstaň vždy hodným! Jeden z našich zřízenců půjde s tebou a pokusí se vyhledati sedláka, který tě přivezl. Nenalezne-li ho však, vrať se sem; dáme tě později dopraviti do tvé obce.“

Se slzami v očích Augustin děkoval laskavému úředníku.

Povolán byl jeden muž a ten dostal rozkaz, aby hocha provodil.

Oba vyšli ven.

V tom otevřely se dvéře a úředník volal je zpět.

„Právě dostal jsem z ředitelství telegrafický dotaz, zdali je Augustin Fiala ještě zde. Pojď sem ještě, hochu.“

Augustin se tedy vrátil.

„Na ředitelství přihlásil se dnes jistý Václav Lacina, jenž přibyl včera do Prahy z Afriky.“

„Můj strýc!“ zvolal hoch radostně.

„Byl jsem dožádán, abych Augustina Fialu odeslal na ředitelství,“ mluvil úředník dále. „Pospěš si tam tedy, hochu. Přeji ti mnoho štěstí!“

Augustin políbil mu ruku a provázen jsa zřízencem pospíchal na úřad.

Brzy byl uveden do známé mu již síně, kde kromě úředníka nalezl ještě statného muže, obličeje snědého, černým vousem zarostlého.

Zřízenec promluvil tiše s úředníkem a pak odstoupil.

Úředník předložil hochovi několik otázek, jež Augustin zpříma zodpověděl.

A v tom již objímal jej onen muž, volaje:

„Můj Augustine! Synu mé drahé sestry!“

„Milý strýčku!“ zajásal Augustin a srdečně líbal svému příbuznému ruce i opálené tváře.

Václav Lacina vzdal úředníku díky a opustil se synovcem budovu.

Cestou vyprávěl mu Augustin vše. Když zmínil se o smrti své matky, statný muž zbledl a z očí vyhrkly mu slzy.

„Tedy již mrtva! Má ubohá sestra! Již se s ní neshledám — až snad na onom světě.“

Augustin povídal dále. O svém pobytu u kmotra, o své cestě do Prahy, jakož i o všem, co přihodilo se mu ve hlavním městě.

Strýc zavedl jej do hostince, kdež synovci svému i sobě dal přinésti dobrou snídani.

„Nevyzpytatelný jsou cesty Páně!“ prohodil Lacina. „Co Bůh činí, dobře činí. Odměnil tě za tvé utrpení, dopřál ti shledati se se mnou. Již mne neopustíš, Augustine. Bůh požehnal mi v Africe, jsem nyní značně bohat. Usadím se v Praze a ty budeš bydleti u mne. Postarám se, aby stal se z tebe člověk řádný. Škoda, že má nebohá sestra již zemřela! Sdílela by nyní s námi mé bohatství. Byl bych jí býval tak rád přilepšil, ale stále vedlo se mi špatně. Až v poslední době nalezl jsem v africké pustině množství zlata. Jak jen bylo možno nejrychleji, opustil jsem nebezpečné území a vrátil jsem se do vlasti.“

Ještě dlouho strýc hovořil a synovce na mnohé se doptával. Viděl jeho vysvědčení, přesvědčil se, že hoch je nadaný, a zvěděl také, po čem Augustin touží.

Aby ve vsi neměli o Augustina strach, odeslal Janotovi telegram, že Augustin zůstane již u něho. Lacina najal pěkný byt, Augustina slušně ošatil a laskavě o něho pečoval.

Po několika dnech odjeli oba do vsi: navštívili hřbitůvek, kdež oba si poplakali. Potom zašli do rodné chaloupky Augustinovy a odtud k Janotovům. Kmotr i kmotra přáli chlapci štěstí, jež jej potkalo, a velice vlídně k němu se měli.

Z rozhodnutí Lacinova mělo se nájmu z chaloupky užiti k opatření školních potřeb tamějších chudých žákův i žákyň.

Augustin potom zase odjel do Prahy. —

Uplynulo mnoho let.

Augustin Fiala stal se učitelem a působil v Praze. Bydlil stále u svého strýce, k němuž lnul velikou láskou.

Prázdniny trávili oba na venku — v rodné vsi Augustinově.