Doby radosti i žalu/Oběd chudých

Doby radosti i žalu Alfons Bohumil Šťastný
Jak Augustin nalezl svého strýce	Oběd chudých	Při hlídání ovoce

Údaje o textu
Titulek:	Oběd chudých
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 71–77. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za krutých mrazů tísnilo se již o jedenácté hodině před fortnou ženského kláštera na Smíchově množství lidí. Všichni byli nuzně — někteří pak velice chatrně — oděni. Lehké šaty, záplatované nebo rozedrané, dovolovaly mrazivému větru pronikati až na tělo nebožáků, kteří chvěli se na všem těle, cvakajíce zuby, mnouce ruku o ruku, aby ztuhlé prsty trochu rozehřáli, dupajíce, aby jim nohy, pokryté děravou obuví, nebo dokonce jen hadry ovázané, úplně nezkřehly.

Byli tu šediví starci a stařeny, se šijí shrbenou, obličeje vrásčitého; byli tu mužové i ženy, kteří práce buď neměli nebo byli jí neschopni; také výrostci a děti u věku útlém, i nemluvňata v náručí svých matek.

Palčivým mrazem a snad i hladem slzící oči chtivě a nedočkavě upíraly se na dvéře kláštera. Za těmi dveřmi je teplo, tam očekává je chutný, teplý pokrm.

Stále a stále přicházeli chuďasové. Někteří belhali se o berlích — nebozí mrzáci!

Většina čekajících byla opatřena objemnými hrnky kamennými a starými lžícemi.

Posléze dvéře se otevřely a v nich zjevila se starší řeholnice milého pohledu.

Muži smekli čepice a klobouky, ženy hlasitě pozdravovaly: „Pochválen buď Ježíš Kristus, velebná matičko!“ a děti opětovaly ten pozdrav.

Řeholnice poděkovala vlídným: „Na věky!“ a pokynem ruky zvala shromážděné do kláštera.

Brzy čekající nahrnuli se do dlouhé chodby, kdež bylo o mnoho tepleji než na ulici.

Objevily se ještě tři jeptišky, jež braly od chudáků po jednom hrnky a zašedše do kuchyně, vracely se opět, podávajíce nádoby naplněné libě páchnoucí zapraženou polévkou, v níž plovaly kusy nakrájeného chleba.

Těm, kdož neměli vlastních hrnků, dostalo se nádob klášteru patřících. Dojemný byl pohled na vyhladovělé a promrzlé, kterak hltavě pojídali teplou polévku.

V té chvíli měl zde býti přítomen mnohý vyběračný člověk, jenž ani již neví, které lahůdky měl by svému labužnictvím pokaženému žaludku poskytnouti; také leckteré mlsné dítě, jemuž nechutná prostá domácí strava, bylo by tu seznalo, že člověku jest pochoutkou i nejprostší pokrm, má-li jen hlad!

Již byli všichni poděleni. Tu vystoupil z koutku hoch asi třináctiletý, v lehkém letním oděvu; obličej jeho byl mrazem do fialová zbarven.

„Aj, tu jest ještě jeden!“ zvolala stará řeholnice polohlasně. „A — jak se mi zdá — je to týž hoch, na kterého při včerejším podílení již se nedostalo. Snad tu ještě něco pro něho zbylo.“

Odešla do kuchyně a za chvíli přinesla chlapci neplný hrnek polévky a krajíček chleba.

„Vezmi, hochu, je to poslední,“ řekla přívětivě.

Chlapec uchopil hrnek i lžíci, chléb zastrčil si do kapsy a hltavě okoušel horké polévky.

V tom bylo nesměle zaklepáno na dvéře, vedoucí do ulice.

Řeholnice otevřela. Do chodby vkročila vyhublá žena, jež držela na ruce malé děvčátko.

Když dítě uzřelo zástup obědvajících, vytáhlo žádostivě zkřehlé, naběhlé ručky a zvolalo:

„Ham! Papat!“

Řeholnice zavrtěla hlavou.

„Milá ženo, dnes jsme vydaly již vše. Přijďte zítra, dám vám nejdříve.“

Ubohá sklonila hlavu a v očích zaleskly se jí slzy.

„Což o mne by nebylo — ale mé ubohé dítě!“ zaštkala.

Řeholnici sželelo se nebohé trpitelky. Již chtěla odběhnouti, aby velebnou představenou kláštera poprosila o mimořádný dar.

V tom však přistoupil k ženě onen hoch, jenž dostal poslední polévku, a podávaje jí zpola naplněný hrnek, řekl upřímně: „Dejte to té maličké!“

Holčička chtivě natahovala ručky, stále žvatlajíc: „Ham! Papat!“

Matka její vděčně pohlédla na dobrosrdečného chlapce. Náhle však zavrtěla hlavou a řekla: „Nemohu tě přece připraviti o oběd. Vždyť pozoruji, že jsi také hladem zmořen!“

„Jen vezměte!“ nutil ji hoch. „Vždyť večer dostane se mi doma teplého pokrmu. Vydržím spíše bez jídla, než ta maličká. A vy, vy si vezměte tento krajíček.“

Žena stále se zdráhala.

V tom otevřely se zasklenné dvéře na chodbě, a shromážděním ubíral se k ženě stařičký duchovní.

„Jen vezměte, matko, co vám ten hodný chlapec nabízí!“ nutil ženu. „Slyšel jsem vše a nemohu jinak učiniti, než abych vám poradil, byste hochovi byla po vůli.“

„Ale, velebný pane, ten chlapec bude míti pak hlad!“ osmělila se mu žena namítnouti.

„I nebude!“ zvolal stařičký kněz s úsměvem. „Jenom nakrmte maličkou, pojezte chleba a vezměte tuto maličkost.“

Podal ženě peníz.

Darem tím byla žena tak překvapena, že nemohla ani poděkovati. Bezděky přijala hrnek i chléb, jež jí kněz do ruky vtlačil. A když posléze se vzpamatovala a chtěla velebnému pánu poděkovati, duchovní byl již zmizel a s ním také hoch.

Kněz kráčel po ulici, a vedle něho držel se hoch, odpovídaje nesměle k jeho otázkám.

Duchovní zvěděl, že hoch jmenuje se Josef Růžička, že nemá rodičův ani příbuzných, a že bydlí u svého pěstouna, jménem Nehasila. Muž ten je tkalcem, a od rána do večera zaměstnán je v továrně. Výdělek jeho jest velice skrovný, a taková též je strava obou.

Ráno uvaří se špatná káva, jež je k snídani i k obědu. Večer je buď zase káva nebo úkrop. Poslední dobou Nehasil nějak slábne. Aby nabyl zase trochu síly, obědvá lépe, a následkem toho musí se Josef uskrovniti. Již po čtrnáct dní doma neobědval. Dvakrát v týdnu dostane zdarma oběd v obecní kuchyni, jsa doporučen svým panem učitelem; v ostatní dny chodí do kláštera na polévku.

„Tak mlád a již tolik zakoušíš!“ politoval jej velebný pán. „Proč však bral si tě Nehasil na vychování, když sám sebe sotva obživí?“

„Tenkráte dařilo se mu lépe, a on myslil, že mu nebudu obtíží,“ vysvětloval Josef. „Těší se nyní, že mi bude brzy čtrnáct let, a až vystoupím ze školy, že budu s ním choditi do továrny, kde týdně nějaký ten desetník přivydělám.“

Za takového hovoru došli k faře. Velebný pán zazvonil, a když dvéře se otevřely, pokynul chlapci, aby za ním vstoupil. Přišli do kuchyně, kde u plotny stála stařičká paní.

„Milá sestro, vedu ti hosta,“ hlásil pan farář s úsměvem. „Ponech si jej zde a dej mu něco k obědu. A zároveň ti oznamuji, abys od zítřka vařila o trochu více; předplatím u tebe toho hocha na obědy.“

Sestra páně farářova se usmívala. Pokynula chlapci, aby se posadil, a potom odstoupila s bratrem. Dověděla se, kterak pan farář seznámil se s Josefem.

Velebný pán zašel do své světnice.

Josef obědval v kuchyni. Chutnalo mu výborně. Maso však všechno nesnědl. Vyprosil si na sestře páně farářově, aby je směl vzíti domů svému pěstounovi. Potom poděkoval staré paní i jejímu velebnému bratrovi, a vesele spěchal do školy.

Potom obědval každodenně na faře, a část svého oběda nosíval pěstounovi.

Pan farář vyptal se na něho ve škole a seznal, že hoch jest mravný a že velmi pilně se učí.

Když pak Josef obdržel vysvědčení na propuštěnou, zašel jedné neděle pan farář do obydlí Nehasilova, a tam promluvil s tkalcem vážně o budoucnosti jeho svěřence. Neradil mu, aby jej dával do továrny. Spíše aby se vyučil řádnému řemeslu. A když Nehasil byl ke všemu ochoten, prohlásil pan farář, že by mohl Josef učiti se sazečem. Hochovi líbilo se to zaměstnání. Již po čtrnácti dnech byl v knihtiskárně. Brzy dostával malý týdenní plat, jejž odevzdával svému pěstounu.

Josef bude již brzy vyučen, a potom tkadlec bude si moci dopřáti náležité posily.