Dobrodružství Toma Sawyera/XXX

Údaje o textu
Titulek: XXX
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

V neděli ráno sotva se rozbřesklo, za tmy ještě tápal Frantík do vrchu k domu starého Walesana a lehce tu zaklepal na dvéře. Obyvatelé jeho spali, však spali jen lehce následkem rozčilující, noční příhody. Z okna ozvalo se volání:

»Kdo jest?«

Frantík zděšeně zašeptal:

»Prosím vás, otevřte; to jsem jen já, Frantík Finnů.«

»Ten k nám smí ve dne v noci přijít, milý hochu — a vždy bude vítán!«

Podivná tato slova překvapila toulavého hocha; jaktěživ neslyšel slov milejších. Zvláště se nemohl upamatovati, že by někdo dříve oním posledním slovem (vítán!) se byl na něj obrátil.

Rychle odemkli dvéře a Frantík vkročil do síně. Nabídli mu sedadlo a stařec i oba statní synové spěšně se oblékali.

»Budeš asi, milý hochu, míti notný hlad. Do slunce východu připravíme snídani — bude čerstvá, vařící — chovej se tu jako doma. Já a hoši jsme myslili, že se k nám vrátíš a u nás zůstaneš přes noc.«

»Strašně jsem se polekal,« odpovídal Frantík, »a utekl jsem. Vyrazil jsem, jakmile jste vystřelili, a celé tři míle jsem v jednom kuse uháněl. Víte, jdu se k vám optat, jak to dopadlo, přišel jsem přede dnem, neb nechci ty ďábly vidět ani co mrtvoly.«

»Tak, chudáčku; zdá se, že jsi měl dneska krutou noc — můžeš si pak zde na postel lehnout, až se nasnídáš. Nejsou mrtvi, hochu — ani nevíš, jak nás to mrzí. Dle tvého popisu, věděli jsme dobře, kde je dopadneme; po špičkách jsme se k nim přiblížili až na patnáct stop vzdálenosti — v té škumpinové cestě byla tma jako v hrobě — a tu jsem pocítil náhle, že se mi chce kýchnout. Jak mrzká to náhoda! Chtěl jsem kýchnutí zdržeti, však marně — musilo ven — a také vyšlo! Byl jsem napřed, bambitku maje k ráně připravenu, a jakmile moje kýchnutí ty dareby vyplašilo ze stezky, vzkřikl jsem »Palte, hoši!« a vypálil jsem zrovna v místo, kde se křoví pohnulo. Hoši střelili též. Ti ničemové však okamžitě byli v prachu; i hnali jsme se za nimi lesem. Snad jsme je ani nezasáhli. Na útěku oba po nás střelili, však kulky fičely podle; neublížily nám. Zvuk jejich kroků se nám posléze tratil v dáli i upustili jsme od pronásledování, sešli jsme dolů do osady a zavolali strážníky. S množstvím lidu vyšli střežiti břehy, a jakmile se rozední, šerif se svým zástupem prohledá lesy. Moji hoši také se k nim hned přidruží. Kdybychom takhle věděli, jak vypadají ti darebové — znamenitě by nám to prospělo. Ty jsi na ně, milý hochu, v té tmě neviděl — viď že ne?«

»I ano, viděl jsem je dole v osadě, a šel jsem za nimi.«

»To je výtečné! Popiš nám je, popiš — milý hochu!«

»Jedním z nich je onen hluchoněmý Španěl, který tu byl jednou či dvakrát v naší osadě, a druhým je takový sprostý roztrhaný dareba — —«

»To postačí, hochu, už je známe! Zastihli jsme ty muže kdysi v lese za vdoviným statkem; odkradli se před námi. Tak rychle již jděte, hoši, a povězte vše šerifovi — těšte se na zítřejší snídani!«

Synové starcovi ihned odešli. Když opouštěli světnici, Frantík vyskočil se židle a zvolal:

»Ach, prosím vás, neříkejte nikomu, že jsem já je vyzradil! Prosím vás nastotisíckrát!«

»Nu, dobrá, přeješ-li si toho, Frantíku, ale bylo by ti to na prospěch.«

»Ach ne, ne, ne!! Prosím vás, neříkejte to!« 

Když jinoši vyšli, pravil starý Walesan:

»Neřeknou to — a já též ne. A proč to nechceš prohlásit?«

Frantík vyzradil jenom tolik, že byl svědkem četných již špatností jednoho z obou mužů a že si za nic na světě nepřeje, by se muž ten dověděl, že on, Frantík, na něj něco ví — jistě by ho proto zabil.

Stařec znovu mu slíbil mlčení, pak pravil:

»A proč jsi, hochu, stopoval ty muže? Byli ti snad podezřelými?«

Frantík chvíli mlčel; vymýšlel náležitou, opatrnou odpověď. Pak odpověděl:

»Jak víte. mám trochu krutý život — každý to říká a nemohu si nijak pomoci — celé noci někdy nespím, přemítám o svém osudu a uvažuju, jak bych mohl změniti způsob svého života. Podobně se mi vedlo dnes v noci. Nemohl jsem usnouti i chodil jsem tedy osadou přemýšleje o těch věcech a když jsem se ocitl u staré, polozbořené cihelny naproti krčmě »střídmých«, opřel jsem se o zeď a zadumal jsem se. V tom však přišli ti chlapi a těsně podle mne proklouzli nesouce něco pod ramenem; myslil jsem, že to někde ukradli. Jeden z nich kouřil, druhý z nich si chtěl zapálit; i stanuli zrovna u mne; doutníky ozářily jejich tváře, a tu jsem podle bílých licousů a klapky na oku poznal, že ten větší není nikdo jiný než onen hluchoněmý Španěl; jeho soudruh byl odporný a roztrhaný chlap.«

»Co pak jsi od světla doutníku viděl jeho hadry?«

Otázka ta na okamžik Frantíka zarazila. Pak odpověděl:

»Inu nevím — ale zdá se mi, že ano.«

»Pak šli dále a ty —«

»Já jsem je následoval — ano. Tak to bylo. Chtěl jsem vědět, oč se jedná. Kradli se tak opatrně ku předu. Stopoval jsem je až k plotu vdoviny usedlosti, stál jsem skryt ve tmě; rozedraný chlap orodoval za vdovu, Španěl však se zaklínal, že jí tváře zohaví, jak jsem vám i dvěma vašim synům vypravoval — — —«

»Cože? Takhle že mluvil hluchoněmý?«

Frantík podruhé strašně se přeřekl. Chtěl se pokusiti ze všech svých sil o to, by stařec z jeho líčení ani nejmenšího neměl tušení, kým as je onen Španěl, jeho jazyk však, jak se zdálo, chtěl ho přivésti v rozpaky stůj co stůj!! Několikráte se pokusil vyprostit se ze svých nesnází, však stařec na něj upřel pohled, a ubohý hoch páchal chybu za chybou. Stařec ho však přerušil:

»Neboj se mne, milý hochu, za nic na světě bych ti ani vlasu na hlavě nezkřivil. Nikoli — chci tě bránit — chci tě bránit. Onen Španěl není hluchoněmý; proti své vůli jsi se podřekl; teď to již nezamluvíš. Víš cosi o tom Španělovi a chceš to uchovati v tajnosti. Svěř se mi, hochu — pověz, oč se tu jedná, důvěřuj mi — nevyzradím tě.«

Frantík zahleděl se na okamžik do dobráckých starcových očí, pak se sklonil k jeho hlavě a do ucha mu zašeptal:

»Není to Španěl — je to Rudý Józa!!«

Stařec div z lenošky nevyskočil. Na to pravil:

»Teď všemu dobře rozumím. Když jsi mi vypravoval o tom vroubení uší a rozedrání nosu, myslil jsem, že jsi si tyto podrobnosti vymyslil, poněvadž se běloch nikdy nemstí takovým způsobem. Však Indiáni! To je něco docela jiného!«

Při snídani pokračovali v hovoru a tu se mezi jiným stařec také zmínil, že v noci, než se odebrali na lože, se syny svými prohledal se svítilnou v ruce stezku a místa okolní, nenajde-li tu stopy krve. Nenalezl jich sice, za to však zdvihl těžký ranec —

»Čeho?!«

Ani blesk nekmitne s tak děsnou rychlostí, jako toto slůvko vyrazilo z ubledlých Frantíkových rtů. Oči jeho široce se vypoulily, dech se ztajil — čekal na odpověď. Stařec se lekl — udiveně na něj pohlížel — tři vteřiny — pět vteřin — deset — na to odvětil:

»Zlodějského nářadí. — Ale co se to s tebou děje?«

Frantík klesl do lenošky, lehce, však zhluboka oddechuje; byl nevýslovně potěšen. Stařec ho chvíli vážně, bedlivě pozoroval a potom pravil:

»Ano, zlodějské nářadí. Mně se zdá, že se ti po těch slovech značně ulevilo. Však proč jsi se tolik lekl? A co’s ty myslil, že jsme nalezli?« 

Frantík byl zase v úzkých; oko starce tázavě na něm spočinulo — co by byl v té chvíli dal za kloudnou odpověď k té otázce! Nic mu nenapadlo; tázavý pohled starcův vnikal hlouběji a hlouběji — na mysl mu přišla nesmyslná odpověď — nebylo času o ní uvažovat i pronesl ji slabým hláskem, jen tak na zdařbůh:

»Snad nějaké knížky pro nedělní školu.«

Ubohý Frantík byl příliš zarmoucen; nebylo mu do smíchu. Avšak stařec se hlasitě a srdečně celým tělem rozesmál a pak prohodil, že takový smích je lepší než plná kapsa peněz, poněvadž prý je to nejlepší prostředek proti každé nemoci. Pak dodal:

»Ubohý chuďase! jsi celý bled a unaven; není ti asi dobře. Není také divu: jsi trochu potřeštěn a pomaten. Však ty se zas spravíš. Odpočinek a spánek tě zase, trvám, zotaví.«

Frantíka zlobilo pomyšlení, že hloupě prozradil svoje tak podezřelé rozčilení, neboť vyslechnuv hovor mužů nedaleko vdovina statku vzdal se myšlénky, že balík, jejž z krčmy nesli, obsahuje onen poklad. Ostatně se toliko domníval, že to není poklad, jistě to však nevěděl; proto také při oné zmínce starcově o balíku neodolal Frantík svému pohnutí. Celkem ho však těšilo, že se ona příhoda sběhla, neb nyní věděl aspoň beze vší pochyby, že to nebyl balík s pokladem; mysl jeho byla klidná a bylo mu nyní nesmírně volno. Vždyť snad bylo takto vše zase v pořádku; poklad musí býti dosud v čís. 2, oba muži budou toho dne chyceni a zavřeni, a on půjde ještě toho večera s Tomem pro onen zlatý poklad; půjdou zcela pohodlně nemajíce se čeho obávati.

Právě po snídani kdosi zaklepal na dvéře. Frantík se schoval, neboť se nechtěl ocitnouti v nijaké sebe volnější souvislosti s událostí poslední noci. Stařec vpustil do síně několik paní a pánů, mezi jinými také vdovu Douglasovou a všiml si, že celé skupiny osadníků stoupají do vrchu, by si prohlédli přelízku, kde vyplašeni byli oni darebové. Tak rychle se zatím byla ona zpráva rozšířila!

Stařec musil návštěvníkům vypravovati o noční té příhodě. Vdova mu děkovala za své zachránění.

»Ani slova o tom, paní. Více než mně a mým synům jste, paní, někomu jinému zavázána, jenž však zdráhá se vyzradit mi své jméno. Bez jeho pomoci nebyli bychom mohli podniknouti ničeho.«

Těmito slovy byla ovšem v té míře napjata zvědavost, že se skoro pozapomnělo na věc hlavní; stařec schválně vštípil tato slova v mysl svých návštěvníků a přál si je sděliti jich prostřednictvím celé osadě, neb nechtěl vyzraditi své tajemství. Když již všecko vzájemně se vysvětlilo, pravila posléze vdova:

»S knihou v ruce jsem usnula a celou tu příhodu jsem zaspala. Proč pak jste mne nevzbudili?«

»Soudili jsme, že by to bylo zbytečné. Věděli jsme, že se ti ničemové již nevrátí; vždyť ani neměli nástrojů ke své práci, a k čemu bychom vás budili a k smrti děsili? Tři moji černoši byli až do rána na stráži u vašeho domu. Právě teď se vrátili.«

Přicházeli noví návštěvníci a noční příhoda musila být znova a znova líčena.

O prázdninách nedělní škola se nekonala, a přec všichni časně přišli do kostela. O pobuřující noční příhodě mnoho se mluvilo. Přišla zpráva, že dosud ani stopy nikde není po lotrech. — Když bylo po kázání, přidružila se paní Thatcherová k paní Harperové postupující s davem lodí chrámovou a otázala se jí:

»Což pak moje Rebeka dneska ani nebude vstávat? Myslila jsem si, že bude asi k smrti znavena.«

»Vaše Rebeka?«

»Ovšem,« pravila zděšeně, »což pak nezůstala u vás včera na noc?«

»Inu, nezůstala.«

Paní Thatcherová zbledla a klesla do lavice; v tom šla právě teta Márinka kolem, živě rokujíc s nějakou sousedkou. Teta Márinka pravila:

»Dobré jitro přeji, paní Thatcherová. Dobré jitro, paní Harperová. Tak se mi ztratil můj kluk. Tom zůstal asi u některé z vás přes noc. A teď se bojí jít do kostela. Však já se s ním vypořádám.«

Paní Thatcherová slabě potřásla hlavou a ještě více zbledla.

»U nás nebyl,« pravila paní Harperová trochu se znepokojujíc. Úzkost se zračila ve tváři tety Márinky.

»Pepíku, neviděl jsi dnes ráno mého Toma?«

»Neviděl —«

>»A kdy jsi ho viděl naposled?«

Pepík se rozpomínal, nemohl však dáti určitou odpověd.

Lid stanul na své cestě z kostela. Zástupem nesl se šepot a nesnesitelná nevolnost zračila se v každé tváři. Pečlivě byli vyslýcháni žáci a mladí jich učitelé. Všichni odpovídali, že si nevšimli, zda Tom a Rebeka na zpáteční cestě z výletu na palubě parníčku byli či nic; byla tma, nikdo se v oné chvíli nestaral o druhého. V tom zděšeně vyhrkl jinoch jakýsi, že snad jsou posud ve sklepení! Paní Thatcherová omdlela; teta Márinka dala se do nářku a lomila rukama.

Poplašná zpráva nesla se ode rtu ke rtu, od skupiny ke skupině, od ulice k ulici a v pěti minutách divoce zněly zvony, celá osada byla na nohou. Příhoda, jež na Horce se sběhla, pozbyla rázem své důležitosti, na lupiče se zapomnělo, koně byli osedláni, čluny uchystány, převozní loď vypravena a než minulo půl hodiny, na dvě stě mužů po silnici i po řece hrnulo se ke sklepení.

Po celé dlouhé odpoledne byla osada pusta jako po vymření. Mnoho žen navštívilo tetu Márinku a paní Thatcherovou, by je potěšily v jich zármutku. Také si s nimi poplakaly, a to jim ulehčilo více, než všeliký hovor.

Po celou dlouhou noc čekala osada na zprávy od sklepení; však do rána nedostalo se jim nižádného vzkazu, kromě vyzvání: »Pošlete více svíček a pošlete pokrmy —« Pí. Thatcherová byla skorem bez sebe; podobně též teta Márinka. Sudí Thatcher posílal od sklepení zprávy plné naděje a odvahy; však zprávy ty nedovedly vzbudit opravdovou útěchu.

Starý Waleský vrátil se domů k ránu, pokapán lojem od svíček, zablácen a hrozně unaven. Zastihl Frantíka na loži, které mu byl připravil, v horečném záchvatu. Lékaři všichni byli ve sklepení, i přišla vdova Douglasová a ujala se ošetřování nemocného. Pravila, že bude, seč síly její stačí, pracovati k jeho blahu, poněvadž nehledíc k tomu, je-li dobrý, či zlý, či nijaký, přece je to tvor Boží a žádný tvor Boží nesmí prý býti zůstaven bez ochrany. Stařec prohodil, že má Frantík také některé dobré vlastnosti, a vdova odpověděla:

»Inu ovšem, že má. Těmi Bůh své tvory znamená! Nikdy na ně nezapomene. Nikdy ne! Každého tvora, jenž jeho rukama projde, takto označí.«

Časně dopoledne vrátili se do osady mužové, kteří již unaveni byli hledáním, však nejstatnější z osadníků pokračovali v svém pátrání. Od příchozích dověděla se osada, že i nejodlehlejší místa, dosud nikdy nenavštívená, byla prohledána; že se pátralo v každém koutku, v každé skulině; nechť člověk kamkoli zamířil motanicí chodeb, na všech stranách prý viděl v dálce kmitati světla a výkřiky i výstřely s dunivými ozvěnami v sluch doléhaly smutným sklepením. Kdesi daleko za okrskem, výletníky obyčejně navštěvovaným, byla černým čoudem ze svíčky jména »Rebeka« a »Tom« na skalní stěnu vkreslena a opodál nalezena také zamaštěná stužka. Paní Thatcherová poznala pentličku a poplakala si nad ní. Pravila, to že je poslední památka, jež jí zbude po milé dceři; a bude prý jí nejvzácnější upomínkou na její dítě, ježto se v posledních okamžicích, než děsná smrt přikvapila, rozloučilo se svou stužkou. Kdosi tvrdil, že bylo občas vidět v chodbě v ohromné vzdálenosti světlo jakési blikat; radostně všichni zajásají a zástup as dvaceti mužů táhne dunivou chodbou — a po každé hrozné je čekalo zklamání: nebyly to hledané děti, bylo to světlo jednoho z hledajících mužů.

Zdlouhavé hodiny jedna za druhou se vlekly — minuly takto tři strašlivé dny a tři strašlivé noci; osada upadla v beznadějnou ztrnulost. Nikdo si nevšímal okolního života. V ten čas právě vyšlo na jevo, že majitel krčmy »střídmých« na půdách přechovává lihoviny, avšak i tato zpráva sotva se dotkla osadníků, ač to byl objev ohromující. Ve chvílích, kdy ho opustila horečka, slyšel Frantík ledacos o krčmě, i optal se posléze, v předtuchách obávaje se nejhoršího, zda nebyl za jeho nemoci v krčmě »střídmých« učiněn nějaký nález?

»Byl,« odvětila vdova.

Frantík povstal na loži, oči mu divoce vzplály:

»A co tam nalezeno, co?!«

»Kořalka! — musili krčmu zavřít. Lehni si jenom, milé dítě — jak jsi mne polekal!«

»Prosím vás, odpovězte mně ještě na jednu otázku — na jedinou — prosím vás! Neobjevil to Tom Sawyer?«

Vdova prokukla v pláč.

Tiše, tiše, děťátko! Již jsem řekla, bys tolik nemluvil. Jsi velmi, velmi nemocen!!«

Tak tedy jenom kořalku tam nalezli; kdyby byli nalezli poklad, byl by v osadě velký poprask. A poklad je tedy ztracen na vždy — ztracen na vždy. Proč pak ale tolik plakala? Je to ku podivu, že tolik naříkala.

Temné tyto myšlénky kmitaly Frantíkovou myslí a tak ho tížily, že posléze usnul únavou. Vdova k sobě v duchu pravila:

»Tak — teď spí, chudáček! Tom Sawyer prý nalezl kořalku! A zatím teď hledají Toma Sawyera! Již jich tam mnoho nezbylo; a nemají ani dost naděje, ani dost síly k dalšímu pátrání — —«